DSZ

 

Svět je jednou nahoře, jindy dole, pak zase…. Ale už dlouho jsem od nikoho neslyšel: Stojí to za starou bačkoru. Zdá se to dávno, kdy se to ještě běžně říkalo.

 

Od té doby sebevědomý a dobře obutý svět stále zrychluje. Běží na flexibilitu, modernost, bičován korektností všeho druhu. Někteří lidé tomu přikyvují, i když s námi tyto trendy vyrazily tak rychle dopředu, že hrozí, že skončíme daleko vzadu.

 

Nikdo už se dnes nechce přiznat, že doma nedá bez bačkor ani ránu. A když se nechce k něčemu přiznat, tak je vlastně: bačkora.

 

Z toho mi plyne, že bačkory už nefrčí.

 

Ani ve vtipech.

 

To byly staré přehledné vtipy. Copak to mám za dárek? (Už zase) bačkory? Děkuji. Vy víte, co potřebuju.

A dědečku... – ano, vnoučku - … prý už brzo zaklepeš bačkorama, budou to tyhle?

 

Tak jako dříve dřeváky, papuče, pantofle, trepky, míří i bačkory na odpočinek. Nebo tam mají aspoň našlápnuto.

 

Zato tenisky stále šlapou. Cože? Ale vždyť jsem řekl tenisky. Ta moje výslovnost. Sakra, i napsaně to vypadá podobně jako tenistky. Tak snad jsem nikoho neurazil, dneska je to hned. Svět je tak přehnaně citlivý, až z toho zbačkorovatěl.

 

Ale co vlastně nosíte doma vy?

 

Chodíte naostro? Ehm, tedy, určitě jste mysleli naboso. 

 

A u toho dnes raději skončíme.

„Milí žáci. Dnes si připomeneme hrdiny. Víte, kdo jsou to hrdinové?“

„Vím, vím, lidé.“

„Pochopitelně. Hm. Ano, to je pravda. Správně. Lidé. Lidé jako my. Ale jsou zvláštní.“

„Dneska už se, pane učiteli, přece neříká zvláštní. Dneska musíme mít každý nějakou úchylku. Bez ní to přece nejde.“

„Aha, tahle. Zkusím to jinak. Jsou to lidé, kteří se…. Kteří se… Maruško?“

„Narodili?“

„No to taky, ale kteří se obětovali.“

„Obědovali?“

„Ale ne, Jindro, a schovej ten chleba. Kteří se obětovali. Aha, vy tohle slovo neznáte. Tím myslím, že přišli o svůj život.“

„A kolik měli těch životů, pane učiteli?“

„No kolik, přece jenom jeden. Každý má jen jeden.“

„To není pravda, ve Hře sekej a zabíjej, máte tři a ve hře Nekonečné střílení sedum a ve hře…“

„Stačí, já vím. Tedy nevím, ale slyšel jsem o tom. To si vysvětlíme jindy. Teď se vraťme. Hm. Hrdinové jsou lidí, kteří obětovali své životy, abychom…. Vždyť přece určitě víte, proč zítra nejdeme do školy. Kteří se obětovali, abychom…“

„Abychom měli svátky.“

„Ale ne, popletové, abychom se měli lépe.“

„Abychom se měli lépe a nešli do školy?“

„Ne. Abychom se měli lépe. Tečka.“

„Tečka se neříká. To je sprostý slovo. Když dáte někomu tečku.“

„Aha. To ale nemyslím.“

„A paní třídní říkala, že tečka je na konci věty a tam se má klesnout.“

„Klesnout? A kam?“

„No??? Hlasem.“

„Aha.“

„To vy nevíte, pane učiteli?“

„Vím, samozřejmě, že vím. Tak znovu. Stačí, když si zapamatujete, že hrdinové jsou lidé, kteří se obětovali, abychom se dnes měli lépe.“

„Myslíte líp než včera? To mě bolel žaludek.“

„To příště musíš říct paní třídní, ale teď to sem nepatří. Jindro.“

„Ale budeme dnes obědovat, že jo? Já už mám jen tenhle chleba.“

„Schovej to. Znovu ti to říkám. Neříkám obědovali, ale obětovali. Navíc se neříká obědovali, ale obědvali. Obětovali se. Rozumíte mi?“

„Já už to chápu, pane učiteli. A co dělali ti obědvalové? Řekl jsem to dobře?“

„Ne, Františku, oběťvalové. Ale co to plácám. Hrdinové.“

„Haaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa.“

„Ticho. Tady musím být ticho, abyste to, děti, správně pochopily. Takže hrdinové jsou…“

Fňuk, fňuk,

„Proč brečíš, Julie?“

„Já už tomu rozumím. Oni se obětovali, abychom se měli lépe. Aby nám bylo dobře.“

„Ano, naprosto správně. Ale proč pláčeš?“

„Mně je taky líto králíčků a slepiček.“

„Ale to sem nepatří. Hrdinové jsou lidé. Byli to lidé.“

„A někdo je obě-to-val. To je tak smutný, pane učiteli.“

„Sami se obětovali, Jardo, sami.“

„A to je taky smutný, pane učiteli.“

„Ano, děti, s hrdiny to dopadlo smutně. S těmi to dopadne vždycky smutně. Ano, ano. A vy, když se nebudete učit, tak dopadnete taky smutně.“

„A hrdinové se neučili?“

„Ne, hrdinové se učili, ale pak se obětovali.“

Zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz.

„Slyšíte, zvoní. Zítra je ten svátek, děti. A žádná škola. To máme radost, co?“

„Děkujeme, hrdinové.“

„Ano, správně jste to, děti, řekly. Děkujeme, hrdinové. Teď se seřaďte a půjdeme na oběd.“

„Hurá, hurá, budeme se obědovat.“

„Jindro! Okamžitě se zařaď do řady! Na každého dojde. Hm, oběd.“

 

Co už učitel naštěstí za sebou neslyšel.

„Míšo, a nevíš, co bude dnes k obědu?“

„Asi nějaký hrdina, říkal pak učitel.“

„Ale ne, hrdina je ten, kdo to všechno sní. To říká ta tlustá kuchařka v jídelně.“

„Sama jsi tlustá.“

„To nevíš, že je moderní bejt tlustej.“

„Táta říká, kdo je tlustej, ten je šťastnej.“

„Tvůj táta je hodně šťastnej, co?“

„Počkej, až si tě chytnu. Mně neutečeš.“

„Zkus si to, zkus.“

„Nech ho, chudáka hubenýho.“

„Tak co teda bude k tomu obědu?“

„No jo, co budeme jíst, když jim došli hrdinové?“

„Já už mám dost hlad.“

„Moje máma taky říká, že hrdinové už nejsou.“

„Já to věděla, že už jsme je všechny snědli.“

„Asi včera, jak bylo Jindrovi špatně.“

„Mně taky nebylo dobře.“

„Tak to je dobře, že už hrdinové nebudou. Aspoň nám nebude špatně.“

„Stačí, že nám už špatně bylo.“

On v obýváku, ona v kuchyni.

 

„Budeme dnes obědvat?“

„A už jsi něco objednal?“

„To musím vždycky já obětovat svý peníze?“

„Obětuj se a budeš obědvat.“

„Ó, běda, ó, běda.“

„Ano, správně, už je čas oběda.“

„Já jen říkal běda, ó, běda.“

„Aha. Neběduj a objednávej.“

„Dobře, tak já se zase obětuju.“

„Ty můj malý obětavče.“

„Já jsem spíš oběť, která chce obědvat“

„Tak už konečně objednávej, ty jedna bědno!“

„Zneužíváš toho, že svůj oběd bych za nic na světě neobětoval.“

„Tak už neběduj a objednávej, nebo budeš k obědu sám“.

„Ty někam jdeš? A nemohla bys při zpáteční cestě vyzvednout oběd.“

„Ne, jdu k tobě. V ruce něco držím a vidím svou oběť!“

„Tak to asi dneska nebudeme obědvat.“

„Ne, jen obětovat.“

„Oběd?“

 

Hra před cestou k výdajovému okénku: Čtěte rychle a nahlas, kdo se první přeřekne, platí oběd.