DSZ, červenec - srpen 2024

 

Vážení, uf. Představit bych se vám tady chtěla, abyste si to mohli, uf, taky u nás představit.

Právě se cítím jako hrdá představitelka… No, představitelka ne, na to jsou jiní a na ty hrdá právě nejsem.

Tak ještě přesněji vám to upřesním: jako hrdá obyvatelka této země. Ale ne, kam koukáte, nemyslím tuhle půdu, nejsem krtek, aha, toho stejně neznáte. Ani Krtečka? Ani toho. To je mi vás líto. Ale myslím tuto zemi, tady, támhle, okolo, rodnou hroudu, jako celkově, jako stát. Ano, jsem ráda, že tady mohu s váma stát a vítat vás na mém zápraží.

Ha, ha, jsem trochu nervózní, ale to prý k tomu patří.

Uf, představovala jsem si ten projev na uvítanou jinak, že se představím jako… ale to já nejsem.

Uf, tak nějak prostě, vážení mimo-zemšťani z okolních zeměkoulí, vás tady vítám.

A odkud že jste k nám přiletěli? Já si tak jenom představuju, že jste tak celkově mimo, mimo tuhle zemi, mimo všechno, když jste mimo-zemštani.

A chtěla bych vás oslavit, ne, oslovit, oslavit až po tom, tak teda oslovit vás po vašem.

Milí uf-one! Říkám to správně? Neříkám, co? Je vás tady víc. Vás tady je teda. Tak opravuju: Milí Uf-oni!

Vítejte už konečně tady a nezoufejte se. Teda, nezouvejte se, to už se nenosí. A zoufat se už u nás taky nenosí. No to vůbec.

Ale dovolte mi říct, slavnostně… ale opravdu nosíte moc hezký zelený oblečky.

Tak teda slavnostně…

Tak už pojďte dál, vy zelení braši, co snědli mi kaši. Pardon, říkanka z dětství. To už dávno je. To jste ještě tehdy obíhali kolem černých děr, když my jsme tady byli na houbách.

Dáme si radši zelenou na uvítanou. Já už jich několik měla předem na uvítanou a cítím, že z toho všeho tady, ty zelené, vás zelené, ráda vás vítám. Asi už taky trochu zelenám.

Co vy na to, moji milí zelenáči? Vítejte k nám, do mého domu.

Co je? Kam odlí-, kam odlétáte?

Uf-oni jsou pryč.

A zbyl tady po nich jen nějakej sliz. Hnus jeden zelenej. Všude tady kolem. Tak takhle vy se vítáte? Jako sousedi ve vesmíru?

Tak zelenou ještě na to. Si dám i za vás.

 

**

K dispozici médiím: Projev Předsedkyně vítacího výboru.

Poznámka: Byl trochu improvizovaný, ale oni si to PR novináři už správně upraví.

DSZ, 2024

 

Pár desítek metrů za ním bylo tolik veselo a tady je takový klid. Už aby se tam vrátil. Jen se musí ještě…

 

„Představte si, že tohle je jako můj soukromý pozemek.“

 

Lekl se. Ten chlap stál sotva pár metrů před ním. Ve tmě byl stěží vidět jeho obrys. Mohutný obrys.

 

„Promiňte, potřebuji se jen nutně, hm, vyčůrat. V soukromí, když dovolíte.“

„Osobně!“

„Jo, já tady, soukromě.“

„Osobně!“

„Cože? Aha, ano, osobně se ale myslím neznáme.“

„Myslím tím, že se potřebujete osobně vypustit.“

„Vypustit? Jak myslíte. Kdyby vám to ale nevadilo.“

„Tady?“

„Myslel jsem, že tady v soukromí. Já. Šlo by to? Bez vás?“

 

Drmolil stále rychleji. Zmaten alkoholem vypitým na letní noční party u lesa a vyděšen mohutným obrysem.

 

„Tak si znovu představte, že jste osobně na soukromém pozemku. Rozumíte mi, co chci říct?“

„Ne. Nevěděl jsem to. Půjdu jinam, omlouvám se vám.“

 

Takhle hloupě se nikdy necítil před žádnou hajzlbábou, ani vlezlou uklízečkou, co vlezla až k pisoárům v době jejich plné frekvence. Navíc, tohle je chlap. Aspoň podle hlasu, postavy. Dnes to prý nikdo neví jistě.

 

„Můžete. Za mírný poplatek třiceti korun“

„Tady? V lese? Nemám žádný peníze, koruny, krypta, hotovost, nevěděl jsem.“

„Já vím, všichni sem takhle pořád chodíte.“

„Vy tady na nás…“

„Už nepotřebujete?“

„Cože? Nepotřebuju už peníze?“

„Ne, už nepotřebujete vypustit kapalinu?“

 

Proboha, co ten chlap chce? A jak to divně mluví? Vždyť jsou v lese a jemu se chce, ale ne takhle před ním. Zatracené pivo. Moře piva. Ale ten chlap bude obr.

 

„Víte co, ještě jednou, omlouvám se vám, půjdu jinam.“

„Kam jinam?“

„No dovolte, to je přece moje sou- osobní věc.“

„Správně. Takže jste tedy osobně na soukromém pozemku. Rozumíte mi?“

 

Co ten chlap s tím pořád má? Nějak se zacyklil. To nikdy nečůral v lese. Nebo je to… nějaký úchylný zvrhlík? Nebo neškodný blázen a majitel lesa, to by snad byla lepší varianta. Radši hodit zpátečku. Možná se otočit a dojít k partě. Nebo třeba zkusit útěk. Ale takhle napilno se běží špatně, když je takhle naplno. Kymácel by se, navíc ve tmě. A od kámošů sem šel přes nějaké prohlubně a kořeny.

 

„Tak já jdu zpátky.“

„Pospěšte si s tím řešením.“

 

Ten chlap si z něj ještě dělá legraci. Jak od něj odejít, tak nějak důstojně.

 

„Tak nash-, tak sbohem.“

„Ale ještě pořád musíte dokázat, že jste to pochopil.“

 

Háček, ve všem musí být háček. Háček zrady. Když už je v téhle nevýhodné situaci, tak proč to ještě nerozšlapávat. Co bude, sakra, ten chlap chtít? Bude asi nezbytné s ním vyjednávat. Ale už někdo někdy úspěšně vyjednával s podivínem a s plným močovým měchýřem? Tak rychle rychle do toho.

 

„Hm. Asi si nerozumíme. Co vlastně ode mě chcete?“

„Abyste si z toho odnesl poučení.“

„Poučení, tak mi ho řekněte. No ale rychle. Prosím.“

„To já vám ho neřeknu. Na to musíte přijít sám.“

„Eh, poučení? O močení? Nevím. U, uf, napovězte mi.“

„O čem jsme tady pořád mluvili?“

„O, o tom močení?“

„Ne. Další pokus?“

 

Náhle mu to došlo. Vždyť to toho chlapa dráždilo od začátku. To musí být ono.

 

„O soukromém.“

„A?“

„O soukromém a osobním.“

„No vidíte, čeho jste schopen, jen chtít.“

„To já chci, fakt chci. Fakt už chci. Tak já půjdu.“

„A jaký je v tom teda rozdíl?“

„No, jestli to dobře chápu…“

 

Mohutný stín mlčel a vyčkával. A jemu se vařil mozek v pivě.

 

„Soukromé je tady to kolem a osobní je tady to ve mně.“

„Výborně. Lekci jste zvládl. Tak ji šiřte dál.“

„To budu. To teda, určitě, budu.“

„Dobře. Lidé dneska neznají ten rozdíl mezi soukromým a osobním. Co je moje, má být i jejich.“

 

„Rozumím, chápu. Ale už bych chtěl jít.“

„Slíbíte tedy, že to budete šířit dál?“

„Jo určitě, máte můj slib.“

„Dobře. A jaký slib?“

 

Cože? Další háček? Ale teď už je to vážně na hraně. Bylo pro něj stále obtížnější vytlačit myšlenku, ale ne moč. Tu musí udržet, sakra.

 

„Jo, ano, můj slib.“

„To nestačí.“

„Slib. Slibují že, slib...“

„Jaký slib? O čem jsme tady dnes celou dobu mluvili?“

 

A najednou ho to ozářilo. Velká myšlenka z vlastní hlavy, nebo snad měsíční světlo z cizího lesa.

 

„Máte můj osobní slib.“

„Výborně, domluveno.“

„Tak já už…“

„To už je teď na vás. Jsem rád, že jsem to naučil i vás. A pak že neumím učit a že jsem jen bývalý.“

„Já už. Běžím.“

„Zase jsem to dokázal. Mě – učitele soukromé školy – osobně vyhodili. Blázni.“

 

Už ho neposlouchal. S falešnou důstojností udělal pro bezpečné vzdálení pár kroků pozadu, pak se otočil a dal do kymácivého běhu.

 

Žádný zvuk za sebou neslyšel.

 

Běžel za světly ohně a mobilů a hlasy kytary a kámošů. Směr k táboru a partě našel snadno. Do žádné prohlubně nezapadl. A přes kořeny upadl jen jednou.

 

Kousek od stanů se zastavil a už už se chystal….

 

Náhle kousek od sebe uviděl obrys postavy.

 

Cože? Všechno je zpět?

 

Ale tenhle je nějak menší.

 

„Ty vole, to nemůžeš jít chcát někam dál do lesa?,“ slyšel přicházet kámoše.

„To bys, to bys nepochopil. Přišlo to na mě tak rychle.“

„Ale chápu, ale soukromě bych ti pro příště doporučil…“

„Osobně, už jenom osobně.“

„Co blbneš?“.

„Necháme toho. Dal jsem osobní slib.“

„Močit hned za stany?“

„Ne, nechme toho. Prostě jsem musel. V lese nebylo na soukromém pozemku.. soukromí. Teda bylo, ale ne pro mě osobně.“

„Jak myslíš.“

 

Kámoš odcházel k lesu.

 

A on s úlevou se sebe vypustil všechnu osobní kapalinu.

DSZ, duben – květen 2023

 

 

Halóóó. Co říkáte?

 

Strašně šeptáte, neslyším vás.

 

Ano, to je správné, že šeptáte, ale musí tomu být rozumět. Mluvte zřetelněji a pomaleji. Tak, to je ono. Tak co

vás trápí?

 

Opravdu? Něco vás na-pad-lo? Myslíte, přepadlo, ne? Nějaké zvíře, nebo nějaký člověk?

 

Aha. Váš mozek. Myšlenkama. Tolik? Opravdu tolik? Tolik ná-pa-dů pro všechno teď máte? Pro fungování naší společnosti? Ou.

 

Tak ale popořádku. Snad si poradíme, beru to jako svou misi. Hlavně s tím nechoďte ven, víte jak to myslím.

 

Myslím ven, jako ven, myslím ven, jako na veřejnost.

 

Tak to máme tedy.. úvod. Hm. A půjdeme dál. Ale ne ven, myslím, jako doma doma.

 

Soustřeďte se. Zkusil jste přepít mozek a vybít tak jeho myšlenky?

 

Nefungovalo. Jen se teď cítíte ještě trochu opilý. Dobře. No, někdy to zabírá. Někdy.

 

Cože jste? Že jste chtěl hledat vrbu? Ale pro jistotu jste mi radši dřív zavolal. To jste udělal správně. Vrby už máme jen umělé. A je na nich napsáno: NEMLUVTE DO NÁS PŘI VAŠICH OBTÍŽÍCH. HNED SE NAHLASTE!

 

Ale vraťme se k našemu problému. Shrnu to. Cože? Ano, na dálku to shrnu. Obrazně, člověče, jak bych asi tak mohla doslova shrnout váš mozek, vaše myšlenky, vaše NÁ-. Víte, co? Radši si to hned ujasněme. Radši tomu budeme říkat NÁ, ať nás to neblokuje v léčbě. Navíc PÁDY by vám mohly připomínat pád sebekontroly, kterého jste se dopustil, a to by nám teď nepomohlo.

 

Ano, zkusím vás z toho vytáhnout. Soustřeďte se. Dobře. Mluvte.

 

Nezatínejte zuby, ale pěsti. Pěsti, ať se domluvíme.

 

Tak fajn. A jak se to stalo? To už se dneska lidem nestává. O tom jsem jen četla v metodické příručce.

 

Vy jste našel starý film? Au. No... pokračujte.

 

A neodevzdal jste ho, aha.

 

Cože jste?

 

Vy jste si ho dokonce pustil? Jak vás to mohlo napad-, no vidíte,málem jsem to chytla také. I po telefonu. Vysoce infekční.

 

Tak půjdeme dál. Ano, pořád doma doma. A vy jste tedy nevěděl, že už je zkažený? Ten film. A vy jste si nevšiml té varovné blikající nálepky? Ani jste neslyšel Vysvětlení poslední záchrany, jak se na něj máte dneska dívat?

 

Vůbec nic že tam nebylo? Tak to už vážně musel být starý film. Z doby, ne, nevím, dneska už o ní nic nevíme.

 

Takže jste si ho pustil. A kdy začaly příznaky? Myslím vaše NÁ.

 

Okamžitě po zhlédnutí? To musel být hodně zkažený film.

 

A pak jste tedy zůstal doma a s nikým jste o tom ještě nemluvil.

 

Rozumím. Jsem první.

 

Aha, vaše rodina je na výletě. Tak to má vážně štěstí, že u toho nebyla. Víte, jak jste jí tím mohl ublížit. Kdy se vrátí? Dneska večer, tak to máme čas na léčbu.

 

V každém případě je dobře, že jste mi hned zavolal. Jsme rychlí a efektivní. Vždyť jsem také vojenská lékařka. Uklidněte se, to jsme všechny. Zdravotnictví přece patří pod obranu. A kam by také jinam mělo patřit, že.

 

Co jinam? Máte divné NÁ. Klid, klid. To jsou jen příznaky opilosti a zkaženého filmu. Nesouhlasím s tím, ale protentokrát vám promíjím.

 

Pod obranu přece zdravotnictví patřilo vždycky. Nebo jste o tom četl nějakou starou knihu? Ne? To je dobře. Vždyť víte, jak to s těmi čtenáři dopadlo. To bylo neléčitelné.

 

Tak dál. Shrnu, obrazně obrazem, co zatím víme. Pustil jste si starý film a téměř okamžitě jste dostal spoustu NÁ.

 

Nebojte se. Zatím to jenom shrnuji. Hospitalizace a začerňování paměti je až to předposlední řešení.

 

Zkusíme soustavu očistných kroků. Třeba to pomůže.

 

Neděkujte, nevíme, jestli to zabere. Ale zkusíme to.

 

Na začátku musím znát váš věk.

 

Aha, přes padesát. Tak to jste měl těžké dětství. Starý režim, hotové peklo. A k tomu pak ještě šílené Devadesátky úplně bez úřední kontroly. Ne, neopravujte mě, tak se to píše v příručkách. Já to jen shrnuji. To je kvůli úřednímu záznamu.

 

Takže přes padesát. A na školeních Správného myšlení společnosti Google jste byl?

 

Byl. A nic to s váma neudělalo. To se u padesátníků a zvláště od šedesátníků výš stává poměrně často. To je odolná skupina.

 

Tak, ještě trochu pracovních dat, abych věděla, jak zacílit léčbu.

 

Souhlasíte s poskytnutím těchto dat?

 

To víte, že vám nic jiného nezbývá, ale zeptat se musím.

 

Takže, pracoval jste někdy jako poslanec?

 

Ne? Dobře. Bylo by divné, kdybyste tam prošel s tak nízkou dávkou sebekontroly, že si pouštíte staré filmy.

 

Jste členem vládnoucí strany?

 

Nejste, to je dobře. Teda, co to říkám. Aby mi nebylo špatně rozuměno. To bych musela hned hlásit, to víte, jak se straníkovi něco stane, na to máme speciální manuál.

 

Poslední otázka předvyšetřovací fáze. Pracoval jste někdy ve veřejnoprávních státních médiích?

 

Myslela jsem si to. Rozumím. Tam se vám nikdy nepodařilo dostat. Pro členy těchto médií tu mám také manuál.

Ale ti mají zvláštní výcvik. Ti se zpátky do stara nedívají. Mají dostatek sebekontroly.

 

Takže. Stále teď cítíte, že máte hodně NÁ?

 

Stále. Ne, rozhodně mi je teď neříkejte. Ne, nechci vědět, o čem jsou. Působí vysoce nakažlivě. Ano, i po telefonu. Ještě chvíli je udržte v sobě.

 

A teď postoupíme k vyšetřovací diagnostické fázi. Budeme teď analyzovat ty NÁ. Máte pocit, že vám škodí?

 

Nemáte. Klid, to tak bývá. To je na tom to zrádné.

 

Aha, vy si myslíte, že vám dokonce prospívají? Ano, víte, z lékařského hlediska je to horší než nejsilnější drogy myslet samostatně a nezávisle.

 

Tak dál vy doma. Bojíte se o svou práci?

 

Nebrečte. To je dobře, to je správná reakce. Ještě vám zůstal kousek pudu sebezáchovy. To je normální, komu by se chtělo do přeškolovacích filozofických kempů Nového myšlení Univerzity Karlovy.

 

Bojíte se o své nejbližší, o svou rodinu, přátele?

 

Ano, ano, ano, nemusíte všechny vyjmenovávat, ani je neznám.

 

Tak to je v pořádku, že se o ně bojíte.

 

A bojíte se o naši prosperující společnost?

 

Čemu nerozumíte? Tak já vám to vysvětlím víc. Počkejte, přelistuji si na další stránku. Tak. Nebojíte se, že by vaše NÁ mohly vést, ne hned, ale třeba později, k demonstracím, protestům, nepokojům, k ohlupování, očerňování, pomlouvání, závisti, nenávisti, dezin… a tak dál, to bych mohla pokračovat ještě dlouho. Něco z toho?

 

Dobře, něčeho z toho se bojíte. To je dobře, ještě máte šanci se vyléčit.

 

Takže pro začátek tedy zkusíme injekce ráno, v poledne a večer. A pak zejména vodoléčbu, potápění, WB, no to ani nemůžete znát, dnešní vojenská medicína má spoustu možností, jak z vás všechno dostat. Myslím to škodlivé. Už mě zase chápete špatně. To byl vážně zkažený film. A jestli jste ho zkonzumoval celý…

 

Hlavně zůstaňte doma. Nikomu neotvírejte, dokud neuslyšíte heslo. Oni řeknou: Máte NÁ? Vy odpovíte: Mám PÁDY a otevřete jim.

 

Rodině nic nepište. Musíte být v totální izolaci. To je jen medicínský výraz, nebojte se ho. Nebuďte vyděšený, to jsou jen příznaky opilosti a zkaženého filmu. Kdo by byl v dnešní společnosti ještě vyděšený, že? Opakuji: Kdo by byl v dnešní společnosti ještě vyděšený.

 

Předepisuji vám tedy totální samotu, aby byla léčba účinná. Ano, strava a pití, léky a léčba, vše je tam zajištěné. A aktivisté už vymohli i větší rozměr klecí, tedy cel, tedy vlastně pokojů pro pacienty.

 

Myslím, že to zvládnete. Je dobře, že jste nám, mi zavolal.

 

Cože, že už vám někdo buší na dveře a ptá se, zda máte NÁ?

 

To víte, jsme rychlé obranné zdravotnictví.

 

Tak hodně štěstí.

 

Ne, už mi nebudete muset volat. Když vás vyléčí, tak vás to ani nena- fuj. A když to nezvládnete? Tak to za vás zvládnou jiní. A teď jim jděte říct: Mám PÁDY a otevřete jim.

 

Co to?

 

Haló? Vy jste upadl?

 

Aha. Spojení přerušeno. Tak to bychom měli.

 

A ještě slovní dodatek do záznamu mé loajality, mého sociálního kreditu. „Taková skvělá doba a někteří lidé by ještě chtěli mít své NÁ. Že se nestydí. Konec záznamu. Lékařka VÚ 4405.“

 

Opakuji pro záznam. „Taková skvělá doba…“