DSZ (2023 - )

 

Pokračování

 

 

Takže pěkně postupně, jedno po druhém, řekl si Tom veledůležitě.

 

Houpal se na židli, to mu šlo přemýšlení nejlíp.

Chvíli zvažoval, že by si sám vyrobil krabičku pro papírek, který nazval Zapomnění, ale zavrhl to. Kdo by dnes ještě pracoval rukama, že.

 

Aspoň do doby, než opravdu přijde Umělá inteligence a práci hlavou si vezme jen pod svá křidla. Ale proč stahovat kaťata před… splavem, vodou, brodem? Tak nějak.

 

Takže radši dál.

 

Navíc potřeboval spíš něco, co nějaký čas vydrží. 

 

Prostě tedy šel a našel doma prázdnou skleničku od džemu a slavnostně do ní vložil papírek a pevně zakroutil víčkem. Dokonce zkusil pro větší slavnostnost chvíle na nic nemyslet, ale stačil si v tom krátkém okamžiku vzpomenout na parkour, na ducha, na parkour, na zatracený sloh.

 

Radši už pak rychle ovázal skleničku modrou páskou, která se tvářila, že vydrží i konec světa.

 

Bod 1 splněn, šerife, nahlásil si v duchu.

Co dál očekáváte?

 

To už bylo složitější.

 

Přemýšlel o tom, a pro zvýšení soustředění u toho na počítači čistil pevnost od povstalců.

Návrat na zámek byl daný.

Ale cestovat tam jen tak bez přípravy, Dostal jsem tě!, a bez ničeho, se mu zdálo slabé, A toho druhýho za rohem taky, něco to chce, letělo mu hlavou.

 

Využít mojí vytrvalost a zároveň využít nějakou slabost ducha, no ale, tady jich je, vyčistil svým Akáčkem nádvoří, Ty sis naběhl, už tě mám.

 

Vlastně, Tom zastavil hru, duch si také naběhl. Tolik mu toho nadiktoval, že do slohu přišla jen malá a ještě hoooooooodně upravená verze.

 

Ale ten surový materiál, možná pro ducha nejvíce bolestivý, byl stále v záloze. Duch to přece diktoval několik hodin. A díky počítači zcela neomezován kapacitou Tomova zapisování, jen rušen jeho občasnými poznámkami.

 

 

Takže materiálu bylo dost.

 

Byl to evidentně nechtěný duchův diktát. Nebo když ne nechtěný, tak nějak tak na tajňačku, na zapřenou. Něco co by tenkrát nikdy nevydal. I češtinářka přece váhala. Říkala něco, něco, něco, ano, něco o zničení.

 

Tedy takový text by byl... neoficiální, jak se tomu říká dneska. Za normálních okolností by to duch určitě neudělal. Tedy nenadiktoval. Ale takhle využil situace a dal to neoficiálně dohromady. Jen aby se modrátku ze zámku pomstil.

 

A pak to, jak to říkal… zprostředkovaně. Jo, zprostředkovaně to bohužel zasáhlo i Toma.

 

Stále měl ten ale materiál v záloze, co tedy s ním?

 

Pokud by to Tom teď všechno pěkně soustředil do kupy… literárně řečeno, jak jinak, prostě dal dohromady, tak...

 

To už vypadá na správný směr, došlo Tomovi.

 

Dobře, co ale dál, až to všechno dá po duchovi dohromady. Co s tím?

 

Ukázat češtinářce? Ne, dvakrát ne. Ne, ne.

Ukázat otci, jako amatérskému lovci v archívech? Ne. To by musel jít s pravdou ven. A on nikdy přesně nevěděl, jak se chodí s pravdou ven.

Navíc to znělo, už je to tu zas, znělo to divně. Jak z literatury.

 

Neřekl to klukům, neřekne to ani otci. Ani mámě.

 

Všechno to bylo… všechno to byla…

… jeho Mise. Tak snad nebude Impossible. Vždyť tomu druhému, zahraničnímu Tomovi to stále vycházelo.

 

Tom zdejší překonal chuť pustit si zas hru. Cítil, že je blízko důležitému posunu.

 

Když tedy všechno to duchem sepsané a počítačem scelené, dá do jednoho tvaru, tak...

 

Aha, nějaký název, titul, toho díla je potřeba.

 

Ze vzpomínek Karla Íčka.

 

Ne, to by vzbudilo podezření. Moderní papír, písmo počítače a tvářit se, že je to staré, blbost, blbost.

 

A dát tomu starou patinu a všechny náležitosti, to by bylo nekonečně vysoko nad Tomovy padělatelské schopnosti. Pár dokumentů o padělání už viděl, neměl tedy žádné iluze o svých možnostech.

 

Tak jinak.

Jinak.

Jít na to jinak.

Jak jinak?

Jinak.

Prostě jinak.

 

A co kdyby to drze přiznal? Nejde přece o formu, ale o tu kvalitu, tedy o to, co mu duch nadiktoval. S tím už se přece dalo hrát.

 

Hrát vysokou hru.

 

Schovat se za někoho… za neznámého badatele? Tomovi to znělo divně, ale možná, snad, třeba, uvidíme.

 

Vzal si prázdnou čtvrtku a psal:

 

 

Jak jsem objevil neznámé poznámky Karla Ička a přepsal je do nového díla.

 

Podepsán badatel X.Y.

 

 

No, nebyl to žádný geniální název, ale o to ani nešlo. Stejně to bylo jen pro případ, že by to někdo objevil někde tam, kam to Tom zastrčí.

 

A třeba Toma napadne ještě něco lepšího.

 

A ten badatel X.Y., aby tam nemuselo být Tomovi jméno, by prostě vysvětlil, že někde v archívu našel staré poznámky spisovatele. A z badatelské radosti je přepsal do počítače a vytiskl. Takže není třeba mít podezření, že je to podezřelá novota.

 

Ale vše udělal anonymně a pietně, s úctou ke spisovateli, k jeho odkazu, k jeho velkému odkazu je badatel X.Y, vrací…

 

Kam? Na zámek!

 

Proč na zámek?

 

Vždyť tam je našel. Jako našel. Tam je jako našel. Ten badatel. Jako Tom.

 

Takže našel je, ale ne někde v nějakém archívu, ale v archívu na zámku. To už znělo uvěřitelně. To už sedělo přesně. Ten průvodce tenkrát říkal, že tam archív mají. A otec tenkrát prohodil, že by se tam rád podíval, kdyby měl víc času a kdyby se specializoval na Íčka. A určitě tam chodili podobní nadšenci jako táta a určitě i profesionálové.

 

Takže se tam něco dalo najít. Někde jako něco dříve někam zasunutého, později však vyhrabaného, na světlo vytaženého, zpracovaného a nyní přepsaného.

 

A... no jasně.

 

A znovu ukrytého. Možná navěky. Možná až do příštího badatele, nebo… do příští uklízečky. Při těch se toho najde.

 

To Tom věděl z filmů i z domova.

 

Ale bylo by to aspoň nějaký čas ukryté někde na zámku. A tam by se to přece duchovi nelíbilo.

 

Pokud tam tedy ještě duch někde je. Ale i pokud tam už není, tak si Tom stejně může myslet, že tam duch někdy zase bude.

 

A navíc je to vlastně jedno, jde hlavně o Tomův pocit pomsty.

 

Takže fajn.

 

Tomovi se zdálo, že to do sebe zapadá.

 

Takže ještě otázkový test.

 

Bylo to něco, co duch sám napsal, teda nadiktovat? Ano. Styděl se za to? Ano, dalo by se to takto s přimhouřením oka posunout. Zjistil badatel, co s tím chtěl Íček udělat? Ano, sice slabší ano, ale pořád Ano. Určitě to chtěl spálit, jak to vždycky bývá, ale zapomněl na to, nebo ho předčasně vyhodili, nebo odešel ze zámku sám…. Prostě to nestihl zničit a jen to někam založil.

 

To už by se nějak domyslelo. Pokud to tedy vůbec bude potřeba. Když už by to někdo někde vyhrabal, ať si s tím sám láme hlavu.

 

Test vyšel dobře. Čtyři ANO, žádné Ne. Lze pokračovat, detektive. 

 

Legenda o nálezu byla dobrá. Ta je důležitější než pravda.

 

A napsal to Íček… kde to mohl napsat? Tom vlastně nevěděl, kde všude duch tehdy psal a kde ne.

 

Prostě to napsal na zámku. Vždyť vedle modrátka neměl asi nic na práci. Prostě to napsal na zámku. 

 

Počkat! Počkat! Jak to bylo? Průvodce říkal, že spisovatel na zámku něco napsal. Ale duch… jasně, duch kvílel, no nekvílel, ale tenkrát to tak Tomovi připadalo. Prostě říkal, vykřikoval, soptil, že na zámku nikdy nic nenapsal.

 

A teď by měl Tom něco, co tam duch vlastně napsal.

 

Sice nenapsal, ale Tom badatel by napsal, že to duch napsal.

 

Jo!

 

To už mělo dobré rysy pomsty. S odstupem, chladnokrevné, prostě za studena.

 

A ten počítačový rukopis spisovatelova diktátu by tam někam zasunul.

Podle místních podmínek. Podle příležitosti chvíle.

 

A co zakopat?

 

Ne, na zakopání čekala sklenička Zapomnění, tohle chce něco jiného.

 

Lepšího, prostě vy-, vypranějšího, ale ne, houby, vybranějšího.

 

Nejlepší přece bylo dát to do té komůrky, fuj, ta byla malá a studená, vlhká, odporná. Ale byla tu busta bysta, prostě malá socha velké spisovatelovy hlavy.

 

Tomovy myšlenky letěly jak rychlá střela.

 

Jestli tam bude zase ten průvodce… to by byla šance. Ten všechno neohlídá. Skoro nic.

 

Navíc si hlídá z návštěvníků hlavně dospělé. Většinou bývá na čele jejich výpravy. A pak se vrací až na její konec, aby zamknul dveře.

 

Tom by se vzadu trochu zpozdil, jen tak lehce, nenápadně. Aby mohl… mohl pod provazem proniknout do té komůrky.

 

Tam určitě žádný alarm neměli.

 

Ani nikde jinde na zámku.

 

Tom si vzpomněl, jak se v jedné místnosti jedno malé, neposlušné děcko, vytrhlo mámě a proběhlo pod provazem k nějaké staré hračce.

 

Nic nezapískalo, ani nezakvílelo. Jen jeho matka rozčileně vypískla a ohnutá si ho přitáhla zpět. Všichni se tenkrát zasmáli a šlo se dál.

 

A navíc, Tom nechtěl na zámku nic vzít. On tam chtěl… něco přidat. Pomstu!

 

Zdálo se mu to jako dobrý plán, jak se s duchem rozloučit tam,kde se… seznámili?... poznali? No to je jedno. Jo, už to mám, ale hlavně: Skončili! A z Tomovy vůle.

 

A skóre by se vyrovnalo na 1:1.

 

Tom cítil, jak mu tento plán zvednul náladu.

 

S chutí pokračoval ve střelbě na počítači. Ještě než se do ní zase plně zapojil, někde vzdáleně ho napadlo, že o takové možnosti se modrátku mohlo jenom zdát. Střílel na všechno živé, tak nějak si tenkrát duch stěžoval, ale určitě ne na počítači.

 

Pokrok nezastavíš.

 

A podoby pomsty také ne.

 

A mám tě, byl jsem rychlejší, komentoval už Tom obrazovku počítače.

 

 

(Pokračování za měsíc)

DSZ (2023 - )

 

Pokračování

 

 

Teď nemám náladu, sorry, řekl Tom po návratu do třídy spolužákovi v lavici, který o něčem začal vtipkovat.

Urazil se, ale Tomovi to bylo jedno. 

Na jemnocity se teď nehrálo.

 

Měl bych se s tím nějak poprat, napadlo ho na konci první hodiny, co se duch ztratil.

 

No, ztratil. Zmizel. Vypařil se.

Vypařil se jako pára nad hrncem. Sakra, zase literatura.

Bylo to divné přirovnání, ale hlavně mu vadilo připomenutí literatury. Literatura, i když měli právě matiku, mu připomněla úkol od učitelky, speciální a jen pro něho. Připomněla mu také, že duch zmizel.

 

Ale stejně se pořád díval kolem sebe, vlastně spíš naslouchal, jestli ho neuslyší za ramenem.

 

„Co se tam pořád tak vrtíš, Tomáši?“

"Jsem tolik vytočenej," ujelo mu nahlas. Dřív než se stačil před učitelkou ohlídat.

"Tak to ještě se mnou a s námi tady vydrž. Po mně už máte padla,“ vzala to matikářka s nadhledem a zároveň sledovala reakci rozesmáté třídy.

 

Tahle učitelka je v pohodě, došlo mu.

 

A opravdu to vydržel, jen čáral na desku lavice nějaké znaky. Nějaké, ty sprosté si přece jen nechal na jindy a jinam. Tohle poučení už v minulosti dostal.

 

Po obědě šel domu sám. Kluci vyrazili ještě jako obvykle něco společně prodebatovat na nedaleký dvorek, ale on se vymluvil, že má dneska nějaký jiný úkol. Vlastně to byla pravda, ne? I když ho ani nenapadlo, že by šel domů ten sloh psát. Mám na to týden a ten si vyberu do posledního dne, říkal si zarputile. Zatracenej duch.

 

Vzduch.

Vzduch.

Vzduch.

Řekl to nahlas, i v duchu.

Všechno k duchu.

 

Nic. Jen se po něm možná někdo z dálky překvapeně podíval, protože potřetí už to spíše vztekle zařval.

 

Takže tohle je konec hry? Zeptal se sám sebe. To tedy nečekal. Takhle přece filmy, knihy, představení nekončí.

 

Musí to mít to..

To musí mít..

Jak se to, sakra...

Pointa.

Pointu to musí mít. Překvapení. Zvrat. Něco nečekaného. Kladného. Záporného. Happy End. Nebo s náznakem dalšího pokračování.

Nemůže to přece takhle vyšumět. Jít do ztracena. 

Nejsem přece u holiče, napadlo ho mimoděk.

A sám nevěděl, jestli ho to napadlo vtipně, nebo jen hloupě.

 

Ale už věděl, že na to nechce dál myslet. Nejradši bych to nechal nějakému koňovi, když má tak velkou hlavu, vzpomněl si na častou hlášku.

 

Ale žádný nebyl v dohledu, ha, ha.

 

A tak svou chůzi otočil.

 

Dorazil ke klukům.

Štvalo ho, že to s nima nemůže probrat. Neřekl jim to před tím, nemůže to říct ani teď. 

Přitom v deseti blbejch nápadech od kámošů by se přece jeden trochu užitečnej mohl objevit.

 

Ale on jim to nemohl ani naznačit.

Riskoval by. 

Už takhle měl jako učitelskej synek pověst u nich namále. Jako že je dobrej, ale co kdyby začal učitelsky blbnout, nebo tak nějak. 

 

Příběh o duchovi by nevysvětlil ani Jirkovi, ani Frantovi jednotlivě, natož celé partě. Jen by si tím vypálil cejch. Něco jako Tom duch. Tom s duchem. Nebo dokonce Tomovy větry a to už cítil, že by to nebylo pravé. Dneska jsem tedy třeskutě vtipnej, napadlo ho, ale moc ho to nepobavilo.

 

Ale rozjetá debata se právě vedla o střílečkách a nejnovější počítačové hře.

Rychle se zapojil a na ducha úplně zapomněl. Co se mu nepodařilo ve škole, tady šlo snadno.

Takže přece jen byl dvorek k něčemu dobrej, řekl si o dvě hodiny později. Stejně jako jindy.

 

Po večeři a dělání úkolů, ale jinejch, JINEJCH!, si snědl doma večeři a zalezl do pokoje.

 

Vytáhl k sobě na gauč několik nejoblíbenějších knížek.

Párkrát mu už pomohly, nebo ho aspoň rozptýlily, nebo aspoň zabavily.

Zvažoval, kterou začne a...

a...

bylo to poprvé.

Vrátil je všechny zpátky na místa. 

Bez otevření.

Nechtěl u nich hledat pomoc. Jako by ho zradily. 

Znělo to divně, ale co v jeho situaci neznělo divné. I to samotné slovo "znělo" mu znělo divně. 

Uměle.

Zrádcovsky.

A i když ho nezradily knihy, zradil ho spisovatel. To je stejný. A jen tak se to neodpouští.

Takže tudy ne. Fakt ne. Přes knížky to nepůjde.

 

 

Druh den šel Tom s kámoši na kovbojku, tedy na western. Jakápak kovbojka, to zase chytil něco od rodičů. 

Western, tak to znělo správně. Chlapky. Světácky. Americky. 

Kde jinde hledat útěchu, řešení, nebo snad plán pomsty.

Westerny mu už párkrát poradily. Tvrdou pěst pak sice nikdy nepoužil, protože by si ublížil, ale hledání spojenců už párkrát zkusil.

 

To fungovalo. 

 

Stejně jako když jednou takhle vyšel z kina a hned začal ostražité sledování okolí a v duchu, sakra, sakra ten ne, prostě uvnitř sebe začal tehdy kombinovat. Kdo jaký chce získat poklad, koně, pozemek, nebo aspoň oddělat ženu šerifa. 

Docela se s tím pobavil.

 

A jednou to zmínil i Jirkovi, opatrně, kdyby to byla blbost, ale pobavilo je to oba.

Sledovali tenkrát Jirkova staršího bráchu, jak šel na rande.

 

Ale teď ani po zhlédnutí filmu, dobrého, to zas jo, neměl Tom pocit, že ho to k cíli přiblížilo. Jako v detektivce. Tam často říkali detektivové: to nás ale k cíli nepřiblížilo. Ale nenechali se nikdy odradit od dalšího pátrání.

 

Ani žádný použitelný nápad tam Tom nenašel.

Navíc ve westernech se žádní duchové nenacházeli, aspoň co si pamatoval nebo viděl.

Jak by taky po nich pistolníci stříleli.

Ani pěstí by se po nich ohnat nemohli.

Cválat za nimi po pastvinách.

Nebo je sledovat cestou do saloonu.

Nic z toho nešlo.

Sakra.

Zase slepá ulička.

 

Zbytek dne a celý další tomu Tom nechal volný průběh. Že ho třeba jako něco napadne, když nebude na mozek moc tlačit a moc myslet.

 

To přece taky mohlo fungovat.

 

"Je to na dlouhé lokte, ale někdy to funguje, moc nemyslet. Ale ve škole to nezkoušej," slyšel párkrát doma. To když si rodiče sami lámali hlavu nad něčím složitým a nedařilo se jim to rozlousknout. 

 

Jestli jim to fungovalo, Tom nevěděl, ale aspoň to říkali, že nekonat je někdy lepší než konat. A to znělo, sakra, to slovo je snad ve všem, znělo to nějak hluboce a přímo tajemně. To měl rád. Nekonat je někdy lepší než konat.

 

"Takže nic, velké nic," zhodnotil však Tom druhý den večer výsledek pátrání bez pátrání.

Vlastně to tak nějak čekal, i když nic nečekal.

 

Ale právě téměř okamžitě ho napadlo, že táta někdy mluvil o SWOT analýze. O základu, na kterém se prý dalo stavět.

 

Tak schválně, jestli to bude fungovat i Tomovi.

 

SWOT. Vyhledávač mu na internetu řekl v české verzi: Silné a Slabé stránky řešeného případu, jeho Příležitosti a Hrozby. 

To opravdu znělo vědecky. 

Nebo aspoň polovědecky.

To by mohlo stačit.

 

Takže večer po večeři si Tom zalezl doma do křesla, vybaven kolou (tajně) a chipsy (domluveně). S takovou základnou se mu určitě bude dobře přemýšlet.

 

Silné stránky? Co to asi může znamenat. Čí silné stránky? 

Ducha, moje, pomsty?

Vlastně celé té svaté trojice.

 

Duchovy silné stránky byly jasné. Uměl psát. I když to bylo někdy v minulosti, zůstalo mu to dodneška.

 

Tomovy silné stránky už tak jasné nebyly. Váhavě si pomyslel něco o své vytrvalosti, i když nevěděl, kam až by s ní teď došel. Takže mu zbývalo jen přemýšlet, kombinovat a pak se třeba rozhoupat k akci.

 

Silné stránky pomsty? Vlastně ho to zatím bavilo a byl zvědav, jak se to vyvine. Mstít se duchovi se zdálo slabé, ale pomsta sama přece bývá silná.

 

A nejraději za studena, Johne.

 

A teď slabiny. Slabé stránky ducha. Vlastně tu také byly. Něco mu sice nadiktoval ze své literární minulosti, ale asi se za to trochu taky styděl. Pokud se tedy dá věřit češtinářce. Ale asi v tomhle zrovna jo. A to by mohla být duchova slabina. Styděl se za divné téma? Že psal o pohádkách, nebo o vtipech? Třeba se bál odhalení.

A co ten kluk, spratek, nebo jak mu to říkal. Modrátko? Tak nějak. A jeho provokace a krádeže. Šperky, poklad, to už taky… Taky slabina ducha, nebo to byly jen jeho řeči?

 

Tom si udělal pár poznámek, i když vůbec netušil, kam mohou směřovat.

 

O svých slabých stránkách by zato mohl Tom psát mnohem déle. Ale zatvrdil se a nenapsal vůbec nic. Prostě nic. Ještě by ho ty slabé stránky oslabovaly.

 

A co slabé stránky pomsty? Nemuselo to vůbec vyjít. A co když to Toma ještě víc naštve. Už teď to stálo za…

 

Takže raději Příležitosti. Duch využil své příležitosti. Dokonale. Probral se svým minulým dílem a probral se i svým minulým vztekem ze zámku. Vyřídil si svou starou při s tím mladým pánem, kterého vyučoval. 

 

A příležitosti Toma? Kdyby v tomhle případu našel svou příležitost a dotáhl ji, hodně by mu to zvedlo sebevědomí. Zbavilo by ho to i pocitu vzteku, který se mu několikrát denně připomínal.

 

Příležitost pomsty? Tady ho nic nenapadalo. Stačí příležitost pro něho, to by bohatě stačilo.

 

A na konec jsou Hrozby.

 

Hrozby pro ducha. Kdyby tak Tom našel svůj způsob pomsty, mohl by tím ducha... potrestat? No, asi spíše ne, bůhví, kde je mu teď konec. Kde si asi lítá, ušklíbl se Tom.

 

A hrozby pro něj samotného? 

 

Zase si nechtěl nějak poštvat proti sobě ten duchův svět. Nějak se s ním zaplést. To bylo velké riziko, neboli velká hrozba a malá odměna za to. To už párkrát ve filmech viděl.

 

A hrozba pro pomstu? To už bylo nějak úplně mimo. S hrozbou se vůbec těžko něco vymýšlelo. Byla taková neohebná, nebo co.

 

Vytrvalost nevytrvalost, Tom si nebyl jistý, jestli chce vůbec pokračovat.

 

Zkusí se vrátit do stavu před duchem.

Jako kdyby nic nebylo.

Bude chodit na parkour, do školy, s klukama a tak.

O tom, že slyšel ducha, napíše na papír. Ten pak strčí někam, někde dál od domu, při nějakém výletě, nebo tak nějak. A třeba by to mohlo fungovat.

Zapomenout. 

 

I když… Toma napadla ještě jedna myšlenka, jak byl zvyklý v hlavě kombinovat a vymýšlet různé teorie.

„Asi mi to duch nabídnul, jako, jako že pro mě je to dobrý, že pro mě to stačí, že to stejně nikam dál k lidem, tedy na veřejnost, Tomáši, nepůjde.Vrrrr.“ A Tom neměl rád, když ho někdo podceňoval. Zase se naštval. A zapomněl na to, že chtěl zapomenout.

 

 

SETKAL JSEM SE SE STARÝM DUCHEM. MLUVIL KE MNĚ, OKLAMAL MĚ A ZMIZEL. NECHÁVÁM HO PROTO TAKÉ ZMIZET ZE SVÉHO ŽIVOTA. VŠE POVAŽUJU TÍMTO ZA VYŘÍZENÉ. T.

 

Takhle pěkně si to Tom napsal na počítači a pak vytiskl. A navíc pro příště zjistil, že na internetu je spousta podobných dobrých vět.

 

Vloží to malé krabičky a někde někdy zahrabe.

 

Nebo hodí do vody?

 

Lepší zahrabat, takové stylovější mu to připadalo, i když ani nevěděl proč a co přesně. Jak říkali kluci, nejlepší je jednat pudově a ono to pude.

 

 

Po pár dnech už se vzpomínka na ducha vynořovala tak jednou, dvakrát, maximálně desetkrát za den. Nebo tak nějak.

Šlo to vydržet, i když ten vztek vždycky musel rozdýchávat.

Věřil, že to postupně vyvane.

Jako ten duch.

 

 

V neděli zase hrál Tom s rodiči stolní hru. Sice zastaralou, se skákáním figurkou na papírové desce, místo přes počítače jako s klukama, ale bavilo je to všechny.

Máma skákala jen po malých kouscích a vinila z toho, s legračním výrazem, očarovanou kostku. Táta sice házel vysoká čísla, ale zase párkrát hupnul na políčka, kde musel několikrát za sebou neházet. Jednou či dvakrát si také „zajel“ na vedlejší dlouhý okruh.

Tom poskakoval tak nějak normálně. Vyrovnaně. Brzy se dostal do čela. A vypadalo to už, že vítězství bude jeho.

 

„No tedy,“ to byl táta.

„Ajaj,“ to byla máma.

„Kam jsem to skočil?“ to byl Tom, když hodil kostkou na vítězství ve hře.

Jenže skočil na předposlední, tmavě podbarvené políčko. Hrozba. Nástraha. Průšvih.

 

Text k němu zněl jasně: Hru jste nedokončili… a nějaké důvody blábláblá, musíte se vrátit na začátek.

 

Potupně zvedl svou modrou figurku a….

 

A… tehdy to Tomovi došlo.

 

Sám si to v duchu okamžitě nazval pravidlem: Když seš u konce, dotáhni hru k vítězství, nebo se vrať na začátek.

 

A rodiče se divili, že nakonec přesunul figurku tak ochotně na začátek.

 

Byla to přece jasná nápověda, po které tolik toužil. Musí se vypravit tam, kde to všechno začalo. Na zámek.

 

Jen ještě nevěděl, zda s prázdnýma rukama, nebo si má něco na tu pomstu a její úspěch připravit. A zda s sebou vzít i tu svou krabičku Zapomnění.

 

Ale nevadilo mu to.

 

Však on na to brzo přijde.

 

 

(Pokračování za měsíc)

DSZ (2023 - )

 

Pokračování

 

A teď stál Tom v kabinetu před učitelkou a věděl, že to nebude příjemné.

A že se to bude týkat toho proklatého slohu, na který byl duch tak podivně pyšný. Jako by si tím něco splnil.

 

Splnil, ale nezmizel, takže…

 

„Posloucháš mě vůbec?“

To už byla učitelka.

„Mluvím tady o tvém slohu Co rád čteš.“

„Hm.“

„Něco se mi na něm nezdá.“

 

Vyčkávala.

 

Možná čekala, až se sám rozpovídá a vše odhalí.

 

Jenže Tom už také uměl vyčkávat. Škola i život ho to naučily.

Neřekl nic.

 

„Nechala jsem si udělat rozbor,“ řekla až váhavě, ale stále vyčkávala.

 

Neřekl nic.

 

„Známá… známá mi potvrdila mé podezření, že pasáže ve slohu se až z 90 procent shodují se stylem spisovatele Íčka.“

„Ano, čet jsem ho. Ale… napsal jsem to tam, že jsem ho čet´.“

„Ale tohle je něco jiného. Tohle vypadá… podle rozboru… je to divné… ale jako by to psal přímo on sám.“

 

Toma nejdříve napadlo odpovědět, „To se vám asi zdálo,“ ale z dřívějška už věděl, že by to spolehlivě situaci jen zhoršilo.

 

Pokrčil rameny.

 

„No, čet´ jsem ho.“ Čím méně toho řekne, tím líp se z toho snad dostane.

 

Zaváhala.

„Takže, abychom pokročili. Známá zjistila, že je to podobné jeho poslednímu rukopisu, který nebyl dokončen. Uchoval se jen kousek. Zbytek byl zničen… údajně… na autorovu žádost. Měl strach, že to není dost dobré, nebo se možná styděl za neobvyklé téma návratu do dětství.“

 

„Fakt?“ řekl Tom. Ani nemusel předstírat překvapení.

 

„Opravdu. Ale třeba to nebylo zničeno a někde v archívu to leží...,“ učitelka větu nedokončila, což u ní bylo vzácné.

 

Úplná detektivka, napadlo Toma. A to toho tenkrát při editorování ještě spoustu vyškrtl, i přes duchovy protesty. Ten se sebe chrlil a diktoval další a další verze, dokonce i při tom editorování. Chvilkami byl až k nezastavení. A to Toma štvalo, protože to napsané se už přece mělo jen otesat jak totem, do konečné podoby. A nepřidávat žádné další špalky. Například: „Vzato z rumiště literárního---„, Na to už Tom musel reagovat: „Dobrý, ale… asi bych to tam nedával, to propaguje rum, to se dneska nesmí.“

 

„Slyšel jsi už o umělé inteligenci?“

 

To byla zase učitelka.

„Jasně, slyšel,“ odpověděl rychle, protože ho napadlo, že by se mohli dostat do bezpečnějších vod.

 

Spletl se.

 

„A použil jsi jí ve svém slohu?“

„Ne.“

 

Krátce. Jasně. Zřetelně. Důrazně.

Aspoň věřil, že to tak působilo.

 

„Já ti tedy věřím. Ostatně AI je teprve na samém začátku. Ale co bude umět za pár měsíců, let, kam až to dojde. Máme se ve školství na co těšit…,“ povzdechla si učitelka zase nedokončeně, ale teď už spíše pro sebe.

 

„Můžu už jít?“

 

Zkusil to. To se musí zkoušet.

 

„Ne. Ještě jsme spolu neskončili,“ učitelčina slova duněla v kabinetu.

 

Tom to samozřejmě přeháněl, ale neznělo mu to dobře.

Vůbec to neznělo dobře.

 

„Íček uměl psát, uměl se vcítit do dospělých i děti. Psal pro děti i dospělé. Tak jsi toho zkusil využít, co?“ to už bylo k Tomovi. Teď už vůbec nevěděl, co tím učitelka myslí, ale jasně tušil průšvih.

 

Ale učitelka už pokračovala a musel se snažit, aby mu její řeč moc neutekla.

„Ale já tvorbu Íčka znám dost podrobně, studovala jsem ho už na škole. Teď už není tak známý jako tenkrát před… hm, před lety.“

 

Zakvílení, vážně to bylo zakvílení, co slyšel Tom za uchem. Ale už sebou ani necukl, jak byl životem s duchem vytrénovaný.

 

„Myslel sis, že to neodhalím. Že to neodhalíme. Ano, je to jeho málo známá věc. Ani já jí vlastně neznám. Snažil ses.“

 

Nechával ji vypovídat. To na dospělé většinou platilo.

 

„Vlastně se divím, že jsi to dokázal někde najít. Ani já to neodhalila hned. Jen jisté náznaky, že je to od něho. Že to musí být od něho. I pro mě to byla hádanka. Dobrá hádanka.“

 

Přerušila na chvíli řeč. Pak vypálila další otázku.

 

„Nenašel to tvůj otec někde v archívu?“

„Cože? Nerozumím vám.“

 

Ten její přeskok do protisměru ho zaskočil.

„Jestli tvůj táta neodhalil Ičkův rukopis v archívu a neukazoval ti ho, když jsi psal ten úkol?“

 

Ta už je úplně vykolejená, co to povídá, honilo se Tomovi hlavou. Ale samozřejmě jen tam.

Ven to nesmělo.

 

„Fakt mi nic neukazoval.“

 

Pokývala hlavou. A zkusila to z jiné strany.

„A navíc jsme Íčka probírali minulý rok. Vzpomněl sis na něj?“

„To jsem asi chyběl.“

„Ano, ano, jako většina, většina žáků tehdy chyběla.“

„No, asi ano.“

 

Co se dalo na tohle říct.

 

„Takže to uzavřeme. Můžu tě pochválit za snahu, asi jsi tomu věnovat čas. A mně dobrou hádanku. Ale kdybys ten čas věnoval vlastnímu slohu, vlastnímu psaní, bylo by to lepší.“

 

Tom strategicky i takticky vyčkával.

 

„Co s tebou, co s tebou?“přešla češtinářka z literárního do výchovného tónu.

„No…,“ protáhla nepedagogicky.

 

Ale hned pokračovala.

„Zůstane to mezi námi, ani tvé mámě to neřeknu.“

 

V kabinetu, za dveřmi, celou budovou zvonilo na další hodinu.

Ale tady se ještě nekončilo, došlo Tomovi.

 

„Takže napíšeš nový sloh. O parkouru, ano, já vím, že tam chodíš. Nebo třeba o tom, proč nemáš rád literaturu. To už nechám na tobě.“

 

Přikývl. Jednou, dvakrát, třikrát. Malé přikyvování bylo dobré, ale nesmělo se to přehánět, to už Tom věděl.

 

„A příště už neopisuj. Ani k tomu nevyužívej umělou inteligenci, až bude připravená. Přijde se na to. Vždycky se na to přijde, i když jiní říkají, že ne. Tak domluveno?“

 

Přikývnutí, jednou, dvakrát.

 

„To je všechno. Můžeš jít. A ve třídě řekni, že jsi mi pomohl stěhovat knihy, ať máš omluvu.“

 

 

Tom vyšel z kabinetu a uši mu hořely. Přeháněl pochopitelně. Prostě věděl, že je má pořádně červené. Ale tváře také. Nechtěl to víc rozebírat. Byl tak naštvaný. Tohle byla ta slibovaná pomoc? Jak jen se mohl nechat tak nachytat?

 

Zatracený duch, pomyslel si v duchu.

 

„Zatracený duch,“ řekl nahlas, protože chodba byla prázdná.

 

Nic.

 

Vůbec nic.

 

„Vzduch.“

„Vzduch.“

„Vzduch.“

 

To Toma vytáčelo ještě víc.

 

„Ano, ještě jsem tady. Ale už mizím, cítím to,“ ozvalo se mu konečně za uchem.

 

„Jak to?“, zeptal se Tom překvapeně. „Vždyť jste mě… podrazil, mám teď ostudu a stejně musím ten sloh napsat znova. Měl jsem vědět, že od vás nemám nic chtít,“ od osudu ducha se rychle stočil k osudu svému.

 

„Vím, všechno to vím. Bylo to nutné. Pro mě. Nevím, jestli i pro tebe, něco výchovného, ale pro mě ano. Tenkrát jsem slíbil, já se zapřísáhl, že se pomstím,“ přiznával duch.

 

Možná neochotně. Přiznání bývá vždy neochotné, no ne?

 

Ale tenhle rozbor Tomovi moc nepomáhal.

 

„Ale komu? Mně snad? Za co?“

„Ne, tobě ne. Ty jsi v tom…“

„Nevinně, jen to řekněte.“

„… zprostředkovaně. To je na tom ošklivé, promiň. Tomu klukovi, co jsem ho několik měsíců vychovával na tom zámku.“

 

„Ten? To byl…,“ vzpomínal Tom na chvíle na zámku, kdy se mu duch poprvé zjevil. No zjevil, ale ano. Zjevil. Za uchem.

 

Ale duch pokračoval. Byl k nezastavení. A Tom ho ve své vzteku kupodivu ani nezastavoval.

 

„Ten se mě natrápil. Hraběcí synek, hrabátko, šmejd, modrátko z modré krve, nic neuměl, jen rád střílel po všem možném, hlásil mě, že si něco poznamenávám a neučím. A také kradl šperky a porcelán. A pak si je schovával. Musel jsem pořád vysvětlovat, že o tom nic nevím. Naštěstí i jeho podezírali. Znali ho už líp, ale nikdy nic nenašli. Měl to dobře ukrytý. Asi vím, kde. Říkal mi taky učitelík a… “

 

„No jo, dobře, a pomohl jste si, že jste to na mě teď hodil?“ rychle obrátil Tom pozornost zase k sobě a svému vzteku a ponížení.

 

„Ano, vlastně ano. Ohromně mi to pomohlo. Jsem tak… stále lehčí. Asi brzo zmizím. Je to divné. Ale děkuji ti. Splnil jsem dávnou přísahu. Vrátím se do… Je tam dobře. Překvapivě dobře.“

 

„Kam?“neudržel se Tom.

 

„Však to jednou poznáš, jako každý jiný. Ale napiš sloh o tom, proč nemáš rád literaturu. Půjde ti to dobře, uvidíš. Uleví se ti. Psaní by k tomu sloužit nemělo, ale umí rovněž ulevit od vzteku.“

 

„Nevím, jsem furt hodně naštvaný.“

 

„Já víííííííím“ znělo to jako vítr, když proletí domem při otevřených dveřích a oknech.

 

„Jste tu ještě?“ zeptal se Tom po chvíli.

 

Nikdo mu neodpověděl.

 

Byl sám.

Se svým vztekem.

A ještě, ještě s něčím.

S něčím novým.

S touhou po pomstě.

 

(Pokračování za měsíc??)