DSZ, říjen/listopad 2024

 

„Teda pane B, jak jste skvěle zahrál toho naštvanýho detektiva. Můžete se mi podepsat?“

 

„Nevidíte, že právě telefonuju?“

 

„Přesně, Mistře, naštvaně jako v tom seriálu. Díky za ukázku. Jen ještě ten podpis.“

 

„Teď vážně ne, rušíte mě!“

 

„Skvělé, přesně. Díky. A už jen…“

 

„Teď už mě vážně štveš. Odpal.“

 

„Úžasný, úžasný a tak věrný. Jen ten podpis mi pořád chybí.“

 

„Chceš ránu?“

 

„Tak to bych strašně rád viděl.“

 

.

 

„Au, au, ležím. Ale zahrál jsem si s ním scénku. A podepsal se mi přímo na tvář.

Až to doma řeknu, ti budou závidět. Škoda, au, že už je pryč. Chtěl jsem se ho ještě zeptat, jestli má fakt příště hrát naštvanýho zabijáka.“

DSZ, červenec - srpen 2024

 

Vážení, uf. Představit bych se vám tady chtěla, abyste si to mohli, uf, taky u nás představit.

Právě se cítím jako hrdá představitelka… No, představitelka ne, na to jsou jiní a na ty hrdá právě nejsem.

Tak ještě přesněji vám to upřesním: jako hrdá obyvatelka této země. Ale ne, kam koukáte, nemyslím tuhle půdu, nejsem krtek, aha, toho stejně neznáte. Ani Krtečka? Ani toho. To je mi vás líto. Ale myslím tuto zemi, tady, támhle, okolo, rodnou hroudu, jako celkově, jako stát. Ano, jsem ráda, že tady mohu s váma stát a vítat vás na mém zápraží.

Ha, ha, jsem trochu nervózní, ale to prý k tomu patří.

Uf, představovala jsem si ten projev na uvítanou jinak, že se představím jako… ale to já nejsem.

Uf, tak nějak prostě, vážení mimo-zemšťani z okolních zeměkoulí, vás tady vítám.

A odkud že jste k nám přiletěli? Já si tak jenom představuju, že jste tak celkově mimo, mimo tuhle zemi, mimo všechno, když jste mimo-zemštani.

A chtěla bych vás oslavit, ne, oslovit, oslavit až po tom, tak teda oslovit vás po vašem.

Milí uf-one! Říkám to správně? Neříkám, co? Je vás tady víc. Vás tady je teda. Tak opravuju: Milí Uf-oni!

Vítejte už konečně tady a nezoufejte se. Teda, nezouvejte se, to už se nenosí. A zoufat se už u nás taky nenosí. No to vůbec.

Ale dovolte mi říct, slavnostně… ale opravdu nosíte moc hezký zelený oblečky.

Tak teda slavnostně…

Tak už pojďte dál, vy zelení braši, co snědli mi kaši. Pardon, říkanka z dětství. To už dávno je. To jste ještě tehdy obíhali kolem černých děr, když my jsme tady byli na houbách.

Dáme si radši zelenou na uvítanou. Já už jich několik měla předem na uvítanou a cítím, že z toho všeho tady, ty zelené, vás zelené, ráda vás vítám. Asi už taky trochu zelenám.

Co vy na to, moji milí zelenáči? Vítejte k nám, do mého domu.

Co je? Kam odlí-, kam odlétáte?

Uf-oni jsou pryč.

A zbyl tady po nich jen nějakej sliz. Hnus jeden zelenej. Všude tady kolem. Tak takhle vy se vítáte? Jako sousedi ve vesmíru?

Tak zelenou ještě na to. Si dám i za vás.

 

**

K dispozici médiím: Projev Předsedkyně vítacího výboru.

Poznámka: Byl trochu improvizovaný, ale oni si to PR novináři už správně upraví.

DSZ, 2024

 

Pár desítek metrů za ním bylo tolik veselo a tady je takový klid. Už aby se tam vrátil. Jen se musí ještě…

 

„Představte si, že tohle je jako můj soukromý pozemek.“

 

Lekl se. Ten chlap stál sotva pár metrů před ním. Ve tmě byl stěží vidět jeho obrys. Mohutný obrys.

 

„Promiňte, potřebuji se jen nutně, hm, vyčůrat. V soukromí, když dovolíte.“

„Osobně!“

„Jo, já tady, soukromě.“

„Osobně!“

„Cože? Aha, ano, osobně se ale myslím neznáme.“

„Myslím tím, že se potřebujete osobně vypustit.“

„Vypustit? Jak myslíte. Kdyby vám to ale nevadilo.“

„Tady?“

„Myslel jsem, že tady v soukromí. Já. Šlo by to? Bez vás?“

 

Drmolil stále rychleji. Zmaten alkoholem vypitým na letní noční party u lesa a vyděšen mohutným obrysem.

 

„Tak si znovu představte, že jste osobně na soukromém pozemku. Rozumíte mi, co chci říct?“

„Ne. Nevěděl jsem to. Půjdu jinam, omlouvám se vám.“

 

Takhle hloupě se nikdy necítil před žádnou hajzlbábou, ani vlezlou uklízečkou, co vlezla až k pisoárům v době jejich plné frekvence. Navíc, tohle je chlap. Aspoň podle hlasu, postavy. Dnes to prý nikdo neví jistě.

 

„Můžete. Za mírný poplatek třiceti korun“

„Tady? V lese? Nemám žádný peníze, koruny, krypta, hotovost, nevěděl jsem.“

„Já vím, všichni sem takhle pořád chodíte.“

„Vy tady na nás…“

„Už nepotřebujete?“

„Cože? Nepotřebuju už peníze?“

„Ne, už nepotřebujete vypustit kapalinu?“

 

Proboha, co ten chlap chce? A jak to divně mluví? Vždyť jsou v lese a jemu se chce, ale ne takhle před ním. Zatracené pivo. Moře piva. Ale ten chlap bude obr.

 

„Víte co, ještě jednou, omlouvám se vám, půjdu jinam.“

„Kam jinam?“

„No dovolte, to je přece moje sou- osobní věc.“

„Správně. Takže jste tedy osobně na soukromém pozemku. Rozumíte mi?“

 

Co ten chlap s tím pořád má? Nějak se zacyklil. To nikdy nečůral v lese. Nebo je to… nějaký úchylný zvrhlík? Nebo neškodný blázen a majitel lesa, to by snad byla lepší varianta. Radši hodit zpátečku. Možná se otočit a dojít k partě. Nebo třeba zkusit útěk. Ale takhle napilno se běží špatně, když je takhle naplno. Kymácel by se, navíc ve tmě. A od kámošů sem šel přes nějaké prohlubně a kořeny.

 

„Tak já jdu zpátky.“

„Pospěšte si s tím řešením.“

 

Ten chlap si z něj ještě dělá legraci. Jak od něj odejít, tak nějak důstojně.

 

„Tak nash-, tak sbohem.“

„Ale ještě pořád musíte dokázat, že jste to pochopil.“

 

Háček, ve všem musí být háček. Háček zrady. Když už je v téhle nevýhodné situaci, tak proč to ještě nerozšlapávat. Co bude, sakra, ten chlap chtít? Bude asi nezbytné s ním vyjednávat. Ale už někdo někdy úspěšně vyjednával s podivínem a s plným močovým měchýřem? Tak rychle rychle do toho.

 

„Hm. Asi si nerozumíme. Co vlastně ode mě chcete?“

„Abyste si z toho odnesl poučení.“

„Poučení, tak mi ho řekněte. No ale rychle. Prosím.“

„To já vám ho neřeknu. Na to musíte přijít sám.“

„Eh, poučení? O močení? Nevím. U, uf, napovězte mi.“

„O čem jsme tady pořád mluvili?“

„O, o tom močení?“

„Ne. Další pokus?“

 

Náhle mu to došlo. Vždyť to toho chlapa dráždilo od začátku. To musí být ono.

 

„O soukromém.“

„A?“

„O soukromém a osobním.“

„No vidíte, čeho jste schopen, jen chtít.“

„To já chci, fakt chci. Fakt už chci. Tak já půjdu.“

„A jaký je v tom teda rozdíl?“

„No, jestli to dobře chápu…“

 

Mohutný stín mlčel a vyčkával. A jemu se vařil mozek v pivě.

 

„Soukromé je tady to kolem a osobní je tady to ve mně.“

„Výborně. Lekci jste zvládl. Tak ji šiřte dál.“

„To budu. To teda, určitě, budu.“

„Dobře. Lidé dneska neznají ten rozdíl mezi soukromým a osobním. Co je moje, má být i jejich.“

 

„Rozumím, chápu. Ale už bych chtěl jít.“

„Slíbíte tedy, že to budete šířit dál?“

„Jo určitě, máte můj slib.“

„Dobře. A jaký slib?“

 

Cože? Další háček? Ale teď už je to vážně na hraně. Bylo pro něj stále obtížnější vytlačit myšlenku, ale ne moč. Tu musí udržet, sakra.

 

„Jo, ano, můj slib.“

„To nestačí.“

„Slib. Slibují že, slib...“

„Jaký slib? O čem jsme tady dnes celou dobu mluvili?“

 

A najednou ho to ozářilo. Velká myšlenka z vlastní hlavy, nebo snad měsíční světlo z cizího lesa.

 

„Máte můj osobní slib.“

„Výborně, domluveno.“

„Tak já už…“

„To už je teď na vás. Jsem rád, že jsem to naučil i vás. A pak že neumím učit a že jsem jen bývalý.“

„Já už. Běžím.“

„Zase jsem to dokázal. Mě – učitele soukromé školy – osobně vyhodili. Blázni.“

 

Už ho neposlouchal. S falešnou důstojností udělal pro bezpečné vzdálení pár kroků pozadu, pak se otočil a dal do kymácivého běhu.

 

Žádný zvuk za sebou neslyšel.

 

Běžel za světly ohně a mobilů a hlasy kytary a kámošů. Směr k táboru a partě našel snadno. Do žádné prohlubně nezapadl. A přes kořeny upadl jen jednou.

 

Kousek od stanů se zastavil a už už se chystal….

 

Náhle kousek od sebe uviděl obrys postavy.

 

Cože? Všechno je zpět?

 

Ale tenhle je nějak menší.

 

„Ty vole, to nemůžeš jít chcát někam dál do lesa?,“ slyšel přicházet kámoše.

„To bys, to bys nepochopil. Přišlo to na mě tak rychle.“

„Ale chápu, ale soukromě bych ti pro příště doporučil…“

„Osobně, už jenom osobně.“

„Co blbneš?“.

„Necháme toho. Dal jsem osobní slib.“

„Močit hned za stany?“

„Ne, nechme toho. Prostě jsem musel. V lese nebylo na soukromém pozemku.. soukromí. Teda bylo, ale ne pro mě osobně.“

„Jak myslíš.“

 

Kámoš odcházel k lesu.

 

A on s úlevou se sebe vypustil všechnu osobní kapalinu.