DSZ

 

(2019, 2026)

 

Já letím, já stoupám. Tak je to opravdu možné. Ještě mě k tomu napadá… Stačí jen chtít a peníze od nás mít... Ne, to ne. Na to se přece snažím zapomenout. To už je daleko, nebo spíše nízko. Vždyť právě stoupám a už jsem nad Sochou bohatství uprostřed náměstí.

 

Vysoké a nízké myšlenky se ve mně perou. Ale jsem to pořád já. Vysoko či nízko. Modrý balónek s číslem 2. I s provázkem tam dole.

 

Ale na tom provázku je nějaká tíha. Nevidím tam dobře. Něco mě stahuje zpátky dolů? Co by to... že by to byl...

 

Musí to být to Alík. Stále nenasytný a štěkavý. Všechny nás hlídal. Určitě se mi zakousl do vodicího provázku, jak nám sliboval-vyhrožoval Direktor. "On už si vás ohlídá, jemu neuletíte. Přeskočí přes ohrádku a má vás," A podle své nálady dodával: "Holomci létaví/nelétaví/polétaví." Nikdo jiný tak zvláštně nemluvil, a to jsem těch hovorů na náměstí vyslechl. Až hanba. No fuj, to by taky řekl jen on. Bude těžké se od toho očistit. Ale možná, možná to s pomocí lepšího vzduchu tady nahoře půjde. Ale...

 

Ale ten Alík, aha. V té ohrádce opravdu ještě před chvílí byl. 

Pořád nás očumoval a tak trochu i na dálku kontrolně očuchával. Měsíce to trvalo. Měsíce a měsíce to musely být, protože Dírektor za tu dobu tolikrát odtrhával minulý měsíc z velkého kalendáře naší banky. "Další měsíc je v čudu," říkal při tom. Takhle mluvil.

 

Kdysi dávno vzal Direktor Alíka na vodítko na procházku. Hned se na nás chtěl, nezbeda, fuj, fuj, strašné slovo, vrhnout, ale to mu Direktor nepovolil. Očůral tak proto neúnavně jen tu sochu. 

 

Nás ale ne, nás balónky ale ne. Klientům by se nelíbilo, kdyby nás Direktor nechal očůrat nějakým Alíkem. A všichni jsem věděli, tedy až na Alíka samozřejmě, že jsme tady pro klienty. My, balónky, ale vlastně i ten Direktor. 

 

Máme různé barvy. Modré. Růžové. Zelené. No, kolik těch barev je, tolik máme balónků. Tedy aspoň si to tak myslím. Tak jsem to odpozoroval. Když si pořád spoutaně popopo-poletujeme na jednom místě, tak máme hodně času na pozorování, to mi věřte. Ale kam se prý hrabeme na hlídkové a vyhlídkové balóny, vysmíval se nám jednou Direktor. To když jsme se marně snažili vzpouzet a zkoušet, jestli by nám to neletělo samostatně. Neletělo. Byli jsme všichni přivázaní a nějak do sebe zamotaní. To jsme rychle pochopili. Ta tíha poznání byla strašná.

 

Ale já také aspoň pochopil, že máme i nějaké větší a silnější příbuzné - balónky, tedy vlastně už balóny. Hned bych se takového bratrance, lidi mají bratrance, tak proč ne my, zeptal, jak se mu letí tak vysoko. A jak to dokázal. To hlavně. Určitě to musí být krása. Vlastně mě napadá, že jsem možná takový náš, rodinný, to mi zní dobře, balón asi viděl. Nebo jeho kulatý stín. Asi to byl on. Já vidím hlavně nahoru, ale ne moc vysoko. To je ta potíž. I s tím Alíkem, co ho teď táhnu nahoru a on mě dolů. Nevidím na něj. Ale stále ho tam cítím.

Některé balónky mají také různá čísla a jedno logo. Čísla od 1 do 9. A logo je naší banky, jak jinak.  Vždyť jí patříme, i když jsme tady na náměstí aspoň trochu od ní odděleni

 

Celá tahle naše základna na náměstí je takové předpolí. "Bojové předpolí naší slavné a nezničitelné banky," říkal Direktor. Banka zatím stála až v jedné nedaleké ulici. Byla tam hlavní budovou, do které nás vždy na noc uklidili, skleněná a důležitá, největší v té nedaleké ulici. Ale ta ulice byla pořád jen postranní a MY na hlavním náměstí jsme se jí vyrovnali. Říkal Direktor, ale říkali jsme si to mezi sebou i MY, balónky. Je dobré vědět o své důležitosti.

A tak jsme poctivě nesli logo banky, ale přitom jsme se nezávisle polovznášeli, co jen nám náš zamotaný provázek dovolil. Naše logo, znamení kvality, říkal Direktor, když byli v dosahu nějací lidé. Hlavně z banky. To vždycky zvýšil hlas aspoň o polovinu výš, než když šli kolem normální lidé.

 

Ale já teď stále stoupám. S logem banky, ale hlavně se svým číslem 2. To je moje číslo. Dívám se střídavě vzhůru a kolem sebe. Už jsem na úrovni střech starých domů, které obepínají naše náměstí. K neuvěření. A dokážu to i s tím psem, tam někde na provázku. Stále ho tam dole cítím.

 

Už dříve a dříve a dříve jsem se kolikrát kroutil a napínal na té spleti provázků, co nás všechny držela. Abych se uvolnil, abych mohl… A taky jsem říkal ostatním balónkům: "Uleťme, máme příležitost."

 

To když se zvedl vítr. To když nás Direktor nedbale připevnil. To když... jsem to říkal po tolikáté, nevěřil jsem tomu už ani já sám. Připojil jsem se k nim. Zvadle.

A Direktor navíc při větru tenkrát sám zavětřil, že mu může tolik balónků najednou ulétnout. Nevěděl, že nemáme odvahu. A začal celý ten náš houf pevněji a dohromady přivazovat. 

 

A později uvolňoval jen toho, koho si dětské ruce vybraly. A toho vybraného s velkým úsměvem a ještě velkým křikem, který ale pak už tlumil, protože se ho děti bály, předal nějakému děcku. Poslušnému, ale po hraném zaváhání, i tomu neposlušnému děcku.

 

Dříve tu prý byli, říkali starší, i balónky s procentem. Tedy s velkým %. Lidé z banky však zjistili, nevím tedy jak, že prý to kazí byznys a na jednom dětském dni je všechny najednou rozdali dětem. Tak jsme tomu věřili, i když... To, co udělali letákům, to bylo... to je už radši zapomenuto. 

 

Poslední chvíli před svým vzletem letem si ale pamatuji přesně. Holčička minula mé kamarády bez čísel a vydala se k nám, Číslům všech barev, jak nám říká Direktor. A sáhla, sáhla, ne po mně, ale vedle mě. Po 3, po kamarádovi-trojce, růžové trojce. Trochu s sebou zatřepal, ne už moc, byl starší než já. Ale holčička ho držela pevně. Byla vytrvalá, už když se snažila balónek z té změti provázků dostat. Rozplétáním, zaplétáním, nevím, co všechno tam dělala. A to jí Direktor ještě pomáhal. A kolem do toho všeho poskakoval a poštěkával ten náš hafan Alík. Naštěstí pořád za ohrádkou.

 

Ano, byl přece až za plůtkem, aby neděsil malé děti. Aby neočů-, ale to už jsem říkal. A v tom zmatku, jsem  já sám najednou cítil, že už mě nic neváže k ostatním. Vážně, neváže. A já v té velké chvíli pocítil strach, že vlastně neumím lítat, jen trochu poletovat při zemi, že jsem si to všechno jen představoval při povídání s ostatními balónky. O tom, že umíme sami bez lidí létat. 

 

To váhání mi však pomohlo. Nikdo nic nezpozoroval, že jsem volný. Už od nás odcházeli. Paní v jedné ruce s holčičkou, v druhé s letákem. Holčička v jedné ruce měla ruku své maminky, v druhé balónek číslo 3. A Direktor držel v rukách zbylé letáky a omalovánky. 

 

A já využil Nestřeženého okamžiku. Direktor říká, že se mnoho divného děje v Nestřeženém okamžiku, protože jinak nás vždycky střeží, tedy hlídá, jako ostříž. To je pták, co prý jednou letěl nad námi a všichni lidé na něj koukali. Byl tak vysoko, kroužil prý tak lehce. Jak já mu tenkrát záviděl, i když jsem na něj neviděl. Jen jsem slyšel, jak si o něm lidé pokřikují. 

Za hranici všedních dnů, do nespoutané fantazie leťte jedině s našima penězma, vykřikoval do toho tenkrát Direktor a koukal na něj závistivě. Ani nevím proč. Ale ten jeho závistivý pohled jsem poznal, takový byl posmutnělý, ustaraný, zestárlý, všechno to v něm bylo.

 

A já najednou vylíl. Vlastně ani nebyla vichřice, ani vichr, ani větřík. Možná tak vánek, slabé zavanutí, ale já se o to nestaral. Bylo to teď, nebo nikdy. Žádné příště.

 

Zamířil jsem vzhůru. Kam taky jinam. Zaslechl jsem ale štěkot. Zuřivý, varovný. Tak to hafan asi přeskočil ohrádku, napadlo mě hned. Určitě mě chytil tam dole za provázek, jak nám vždy sliboval-vyhrožoval Direktor. Zdálo se mi, že jsem najednou těžší, jen jsem na to pomyslel. Mám to vzdát? Ale bylo to teď, nebo... teď. 

 

Šlo to, tedy, letělo to. Letělo mi to. Už by se měl přece pustit. Jedenáct z desíti psů už by se pustilo, nebo by kupovalo žrádlo X, jak říkala tenkrát ta velká reklama na náměstí. Byla tak velká, tak hlasitá, tak lidem protivná, že tam nevydržela dlouho. 

 

Říkal několikrát Direktor, že psi jsou hloupější, než vypadají, ale nesmí se podceňovat. To když mu několikrát cizí psi ukradli svačinu s buřty. Nebo když mu tenkrát ten jeho vlastní Alík, kdo by dnes vlastně ještě nazýval psa Alík, lidi přece volali na své psy úplně jinými jmény, doma rozkousal balík s losy. A to byl malér. Nevím, jestli první, nebo poslední. Ale malér to byl.

 

Nakonec si však Direktora v bance nechali. Napůl. Stával pak ve svém stánku na náměstí a lákal zájemce o bankovní služby naší banky. Když je řečmi zpracoval, ukázal jim cestu do banky, kde už na ně byli připraveni. Jeden stánek, letáky, omalovánky a tak, kolem houf plnitelných balonků a kousek od nás socha. Direktor jí pyšně, přede všemi, říkal Socha bohatství, ale opravdu se tak jmenovala?

 

Nabízel zde své řeči, balónky, řeči, klíčenky, řeči, omalovánky, řeči a letáky... Tedy ty jen nerad a jen když přišli jiní lidé z banky na inšpekci. Tu inšpekci slyšel prý kdysi v jednom starém filmu a tak to často a rád opakoval. O těch letácích si ale mumlal jen tak pro sebe, když bylo špatné počasí a venku nikdo kromě nás nebyl. Ale ostatní lidé z banky nemluvili o inšpekci, ani  o inspekci, mluvili o kontrole, o prověrce nebo taky o přátelském prověření aktiv na spodním trhu. Tedy jako nás ve stánku na hlavním náměstí před velkou bankou v postranní ulici. 

 

Ale jsme malé město a všechno je tu stejně ploché. Kdyby naše náměstí ještě bylo výš než ta postranní ulice, to by asi ta banka nepřežila. Nebo by se nafoukla i sem k nám. Proč by pak nemohl být z jedné různě prohnuté historické budovy na náměstí hezký, velký, moderní, skleněný, hranatý dům.

 

Když bylo špatné počasí, měli jsme celé naše náměstí jen pro sebe. Žádná jiná špinavá konkurence. A vlastně ani čistá konkurence. I když konkurence je prý dobrá, všichni se prý musíme víc snažit. Ale když je špatné počasí, tak jsou tu jen naštvaní stánkaři v neděli a my celý pracovní týden. Nás se nálada netýká. A o prázdninách tu bývá pár přivandrovalých stánků s hudbou, tretkami a zbytečnostmi. 

 

Tolik slov já znám, protože je Direktor vždycky říkal lidem, které znal a kteří za ním přišli na řeč.

 

Tak co dělá dole ten balík, vlastně Alík? Špatně se mi tam kouká, ale snad mi s tím vítr pomůže, až mě trochu nakloní. A hele, jako by mě slyšel. Naklonil mě a já se podíval dolů na svůj vodicí provázek, teď už vlastně nevodicí. Ne... Počkat, není tam. Alík tam není. Nic mě za provázek nedrží. Mohu si stoupat, jak chci. Divné, co to tedy bylo za tíhu? 

 

Tak kde je? Vždyť jsem ho slyšel štěkat. Kde tedy... támhle ve své ohrádce. Jako by ji ani nepřeskočil, jen divoce štěkal. Divné, nerozumím tomu. Štěká, ale už ho tolik neslyším. Direktor se také dívá. Možná také štěká, nebo křičí, ale toho slyším ještě míň. „Pacholek, ulít´,“ to bych čekal, to by mu bylo podobné. Tak to by byl on, pokud by to křičel on. 

 

Jsem už pěkně vysoko. U nebes ještě ne, tam ještě ne. Stále pod nimi. Je mi však stále líp.

 

"Až se bude inflace nebes dotýkati, tak bude teprve zle. Zatím to ale spolu zvládneme, ničeho se nebojte," vykřikoval tenkrát po lidech Direktor. 

 

Viděli jsme však, že i jemu bylo těžko. "Nebojte se, inflace roste, úroky v naší bance, ale také." Tak nějak to lidem říkal. Ale moc se jim to nelíbilo. Ani balonky s %. Prý co je na nich pěkného, když nás stejně šidíte, říkali na náměstí Direktorovi. Chtěli vědět přesně, kolik banka dá a na jak dlouho. A hlavně, jak zaručí, že nezkrachuje s jejich vklady jako jiné banky v okolí.

 

Lidem se vlastně moc nelíbila ani naše čísla, ale dětem to nevadilo. Naopak. Děti je měly rády. A tak tu byly barevné balónky bez čísel i s čísly. Jako třeba já. Děti si hodně braly balónky Jedničky. Hlavně po vysvědčení. To neměla žádná jiná čísla žádnou šanci. Balónků s jedničkou bylo taky nejvíc. Dvojky byly tak nějak... druhé. To i vstřícně postavené trojky - 3 - měly větší šanci než my. 

 

A Direktor vychválil dospělým naše služby, dětem nabídl balónek a pak ty dospělé poslal do... banky. Kam jinam. Kam jinam je mohl a později také musel poslat. Už ani s několika babičkami nemohl udělat pár jednoduchých smluv. Měl zde lidi zachytávat, odchytávat a posílat do banky, jak mu to vysvětlovali při kontrole. 

 

"Tam už se o všechno postaráme my. Vy jste takový experiment, zkušební fáze, možná i závěrečná fáze, ha, ha, ha, zda to bude fungovat, my tam, vy tady, dokonalý tým, nebo ne? Je těžká doba, tak se snažte." 

 

A Direktor se tomu doširoka usmíval. Věděl, že už dávno není Direktor, ale rád na to od starších lidí stále slyšel. Stále se doširoka usmíval. Když byl někdo v dohledu, vydržel to. Pak splasknul a zestárnul, jak už to lidé umějí. 

 

Už jsem právě nad sedmipatrákem, jak mu místní říkají, pomstou minulé radnice na klidném a útulném městě s jedno- či dvoupatrovými domky. 

 

Tak vysoko jsem, ale inflace byla asi ještě výš, podle toho, co jsem slyšel mezi balónky, když jsme si předávali naše vědomosti z balónku na balónek. Jak jinak. A to byla ta těžká doba, jak o ní mluvili i lidé z banky. A někdy i Direktor, "Doba je kur- těžká," tak nějak mluvil, když nikdo nebyl v dosahu a doslechu. Nikdo, jen my, balónky, stánek a tak. 

 

Vydržte, inflace nakonec splaskne, sliboval Direktor měsíc za měsícem. A  ani nevím proč, jako zaklínadlo zmiňoval, že je všechno p.a., tedy per annum, tedy skoro O.K.. Tedy na rok, když vám to přeložím do lidštiny, smál se a lidé mu odpouštěli, že chvilku chviličku vypadal nafoukaně s tím cizím slovem. 

 

Sliboval lidem: je to na rok a když s námi vydržíte další rok a další rok, tak už zbohatnete. Nebo jste aspoň zkusili zbohatnout, to se taky počítá. 

 

Vždyť naše banka by se sice rozdala, ale ocuď pocuď, říkal Direktor. "Lepší než aby klekla, to byste nechtěli a taky byste nic nedostali," říkal lidem a přidával jména některých okresů, kde se to stalo. Lidé tedy pokývali a jejich sebevědomí kleslo. Už jim totiž stačil vysvětlit, že ani mít peníze doma není lepší. Dokonce ani dobré. Ale přímo špatné. Když všechno stoupá.

 

Dělal tím na náměstí rady porady. A říkal, že tady má ještě svatý klid. To v cizině lidi prý podobná náměstí okupují a k bankám si dovolují ošklivé věci. To je ale svět.

 

Můj Direktor se taky stal leták-ářem. Dostal od banky spoustu letáků s čísly. Nejradši by tedy ty letáky vyhodil a ukázal, že umějí také létat, když jsou to prý létáci. Ale to nemůže, ty jsou podle lidí z banky nejdůležitější.

 

Ale stejně všechno radši zkouší Direktor vypovídat bez nich. Jeho řeči jsou jeho řeči. A často má úspěch. Lidé jsou pak od něj takoví ukecaně zhlouplí a jdou do banky něco sepsat, podepsat, odepsat, nevím, co tam dělají. Aby pak doma bohatli. V bance už se o ně postarají, jsme elitní banka. Tedy nejlepší, nebo skoro nejlepší.

 

Ale jsou i lidé, kteří chtějí letáky hned na náměstí. Ty Direktor nemá tolik rád, přivedli by prý banku na mizinu, kdyby mohli. Ale to říká jen v duchu, nebo když tam nikdo jiný není. Prý: Jen chytráci chtějí letáci, ostatní si nechají na náměstí poradit. Nevím, jak to Direktor myslí. Ale u něj je chytrák něco jako hlupák, odhaduju.

 

Letáky jsou tedy důležitější než my, balonky. Letáky jsou pro lidi, balónky pro děti. Ale také mi jednou starší kamarádi balónky vyprávěli, že zažili, jak přišli lidé z banky, řekli, že letáky jsou už neaktuální, nevím, co to je, asi že už mají po sezoně, a odnesli je. Už jsme je nikdy neviděli. To jsem hezky řekl, ale viděli jsme je. Nacpali je támhle do toho do kontejneru Papír.

 

Tam se nám tedy nechtělo. Tam se nám vůbec nechce, i když nejsme papírové. Ale oni by nás nacpali jinam. Až se jim nebudou líbit naše čísla. Barvy jim ještě tolik nevadí. Zatím třeba.

 

Proto je lepší ulítnout. A mně se to dneska právě podařilo.

 

Už jsem pod špičkou střechy kostela. Ne ještě nad ním, ale pode mnou jsou už lidé docela malí. Vidím tam i naši banku. Tedy proti našemu stánku je hodně velká. Proto jsem vždycky měl pocit, že na nás přísně dohlíží. 

 

Tam si Direktor chodí pro letáky a někdy i pro další balónky, když je přivezou. A po rachotě nás tam zase odváží do speciálního, jak to říká, jo, kumbálu. Říkají mu tam, ne v kumbálu, ale u přepážek pane Dlouhý, tedy oni schválně říkají, pane Krátký, buďte tak Dlouhý, ha, ha, tedy promiňte, Buďte tak Dobrý a tady si to vezměte. A jděte s tím tam ven. Říkají ven, jako kdyby tam venku bylo něco divného, ošklivého, pošmourného, to je asi něco s počasím, a Posílejte nám sem lidi. My už se o ně v bance pak postaráme.

 

Pan Krátký jenom pokývne hlavou, asi je uražený, že mu neříkají Direktore, protože Direktor přece zvládne všechno.

 

Teď zrovna Direktor kouká nahoru. To je divný, vždyť si děti můžou vzít balónky bez povolení, nebo se o to aspoň pokusit. A dospělí klíčenky nebo co tam ještě dnes máme. Aha, dneska jsou to omalovánky. Dříve jsme dávali také balené bonbony, ale to už zakázali, že je to nehygienické. Asi že jim to smrdělo, já nevím.

 

Direktor pořád kouká nahoru. Vítr mě zase naklonil, abych tam dolů dobře viděl. 

Aha, to Direktor kouká na mě. Třeba závidí. Určitě závidí. Lidé vždycky říkají, že by chtěli někam ulítnout, jako balónky, i když my jsme nikdy neletěli. Ale lidi taky ne.

 

To je ale divné, že by mě Direktor viděl jako balónek. Vždycky říká, že vidí jen čísla. Samá čísla. To nás taky s ostatními balónky pořádně zlobilo, že místo nás, našich barev, kulatého tvaru a hladkého povrchu, vidí jen čísla, která jsme měli na sobě napsaná. Někteří. A jiní už vůbec. Jen barvy.

 

Lidé dostanou jen tolik, kolik si opravdu zaslouží, říkal pan Krátký, Direktor, jak se doma napil. Pozorovali jsme ho tam, kam si nás na vozíku odtáhl, když banka  někdy zavírala dřív než on.

 

Což bylo divné, kam tedy mohl posílat lidi? Klienty, jak jim uctivě říkal. Asi byl v té chvíli na náměstí na ozdobu, jako stará živá reklama.

 

Ale o babičky a maminky s dětmi se pořád postarat uměl. A dříve, prý kdysi dávno i o maminky bez dětí, hlavně na plovárně, říkal. A mnul si při tom knírek, nebo co mu z něj zbylo. Ale pak se vzpamatoval a dodal, že to už je několik bankovních krizí daleko. Ještě před to velkou, staletou, hučel Direktor temně.

 

Za jeho zády si lidé z banky před námi přímo na náměstí říkali, že zestárnul. To když si potřeboval o poledni odskočit na jídlo, nebo něco zařídit a oni mu hlídali stánek. Ti mladí z banky hlídali stánek, pomlouvali Direktora a přemýšleli, jak to navléknout, aby ho zrušili. Stánek i Direktora. Nic z toho se prý už nehodí do nové doby manažerské. Nevím, co to je zestárnutí, ale lidé se toho bojí.

 

Letím si modravým vzduchem, obklopen jen mraky nebo vzedmutými oblaky. Vida, nejsem jen balónek, jsem i správný reklamní balónek. Kde se to ve mně vzalo? Kde jsem to trénoval? Asi spíš u koho. Vždyť já vím. 

 

Naši banku pořád vidím. Možná je menší než kostel, ale má víc skla a betonu a sebevědomí. To banka mít musí. Říkal Direktor, že dříve měl také tolik sebevědomí jako jeho banka. Někdy ale také říkal, že by chtěl mít tolik drzosti, jako naše banka.

 

Nerozuměli jsme tomu.

 

Pak mě ale napadlo, že drzost a sebevědomí je asi stejné slovo.

 

Jako Krátký Direktor, který je také Dlouhý, když je Dobrý. Já ale perlím. To je asi tím vzduchem tady vysoko. Je úplně jiný než tam dole. 

 

Co asi na mě lidé vidí zdola? Číslo 2? Nebo název banky? Mohl bych říct její jméno, ale to byste mi museli dát peníze navíc, abych vykřikoval  nahlas její jméno, vždycky říkal Direktor. Ale asi mu nic nedali, nebo se asi báli, že by moc křičel. Že by třeba překřičel i zvony kostela, ale ty dovedou přezvonit i letadlo. 

Já nevím. Ale jméno banky Direktor nikdy neřekl.

 

Tedy vlastně nějaké jméno občas řekl, potichu a zlostně, když se na ni v postranní ulici díval a byl tam jen sám s námi, ale to bylo nějako jiné jméno. A k tomu úplně neznámá slova.

 

Možná zaklínadlo starého kouzelníka, který se u nás taky jednou zastavil.

 

Nikdy nám to Direktor nevysvětlil. 

 

Ale možná lidi tam dole už nevidí ani logo tady nahoře. Jen třeba modrý flíček. Nebo taky už nic. 

 

Co na tom teď záleží. Jsem modrý balónek. To mi nikdo nevezme.

 

Jsem dvojka z banky. Neřeknu z jaké, dokud mi nezaplatíte.

 

A pak překřičím i ty zvony. Nebo je nějak přehluším. Za peníze už na něco přijdu.

 

O mě se nemusíte bát.

DSZ

 

(březen 2026)

 

Zvedám Zemi. Smál se tomu svému vyjádření. Když posiloval. 

Byla to jeho cesta. 

 

**

Ještě vyslal ránu do helmy sparringpartnera. Pak do žaludku A poslal ho cvičně k zemi. Trénink již končil. Chvíle radosti. 

 

Něco teď ale bylo jinak než vždycky.

Podíval se vzhůru.

Uviděl JI.

 

***

Svého těla si cenil. V mládí mu pomohlo překonat pochyby. 

O sobě samém. O budoucnosti. O úspěchu. 

S tělem sílila i jeho mysl.  

 

Dělal různá zaměstnání. Zapomenutíhodná. 

V daleké cizině však nalezl začátek své cesty. Mezi nejlepší. Často až nad ně. Svět bojových umění se stal jeho světem. 

 

Co se slabinami? Stále se zlepšovat! Slabiny odstraňovat. Jako padouchy. Nemilosrdně. Bez slitování. Nemít slabiny. 

 

Pak přešel k filmům. Zejména válečným. Stával se jedinečným i v nich. V různých situacích. Se stejným výsledkem. Vítězstvím.

 

Nevyvyšoval se. Byl dobrosrdečný. Přál ostatním úspěch. Spolupracoval s nimi. Učil se od nich. Ne často. Pár takových příležitostí se ale našlo. Hlavně v jeho začátcích.

 

Kdysi hrál podle cizích pravidel. Později do cizích pravidel dostával sebe. Ještě později už to byla jeho pravidla. Do nich dostával ostatní. 

Když stačili. Když uměli. Když dokázali.

 

Vyvolával respekt kamkoliv přišel. Nevyžadoval ho. Měl ho.

 

Dostal se mezi boháče. Ale oddělený od nich. Daleko. Ve státě Osamělá hvězda. Bylo to i jeho osudové znamení.

Úžasný ranč měl. Aut v životě nepočítaje. Zvířata jako jeho další láska. Zvláště koně. 

 

Žil. Byl. Manželem. Dvakrát. Otcem. Pětkrát. Štastný. Mnohokrát.

 

Neporazitelný. Nezlomný. Nepřemožitelný.  

Tak o něm psali. Tak o něm mluvili. Tak se mu i posmívali. 

Prý věčný na věky proti všem.

Ne! Dost! Stop!  

K čertu s nimi. Byl to jejich svět. Daleko od toho jeho.

 

Stal se legendou. Už jí sám věřil. 

Šlo o jeho cestu.  

Každým dnem se rozvíjel. 

Pro svůj pocit. Pro svou disciplinovanost. Pro svou sílu. 

Cítil se dobře.  

 

**

Něco teď ale bylo jinak než vždycky.

Podíval se vzhůru.

Uviděl JI. 

 

Blízko. 

 

Jeho srdce k ní tolik chtělo. 

Podlomila se mu kolena.

Poprvé v dospělém životě.

 

Odešel za touhou. Po Boží kráse.

Větší než...

... větší než byl on sám.

I když ostatním se to zdálo nemožné. 

Ale jemu nebylo nic nemožné.

 

DSZ

 

(únor 2026)

 

Veršotepecká úprava je vlastní, nedostižná inspirace vychází z písně

©V.N. – TkjkkT

 

Jednotlivé sloky/refrény se zpívají (nebo nezpívají) podle míry olympijských úspěchů

 

 

VÍTĚZNÝ

 

Tu medaili jsem vyhrál kvůli sobě

A dal jsem za ni celý státní plat

Ta dávno ještě byla ve výrobě

A já už věděl, jak se budu smát

 

 

Teď čekám před tvými stupni

tak pozvi mě už nahoru

já uspěl v olympijském ohni

a víc už dostat nemohu

(vážně nemohu)

 

 

 

PORAŽENÝ I (s variantami)

 

Jak můžeš bejt, olympiádo, tak krutá

copak nemáš kouska kovu pro mě

 

 

Tu medaili jsem prohrál kvůli sobě

A dal bych za ni celý státní plat

Ta dávno ještě byla ve výrobě

A já už věděl,* jak se budu kát/bát

                   * jak tu budu lkát

 

 

 

PORAŽENÝ II (včetně nedotaženého pokusu o odpíchnutý absolutní rým)

 

Krutá můžeš být jen chvíli, když nespatříš mě v cíli

A já nemám kouska klidu po těle

 

Tu medaili ještě dávno razili tam jiní

A já jsem zatím trénoval

Tu medaili už si ale hřejí jiní

A já vážně nevím, jak víc trénovat

 

 

BUŘIČSKÁ (Dear Mr. President, s variantami)

 

Bez medaile teď stojím před tvým Hradem

Měj úctu aspoň k mému úsilí

Jen kvůli tobě kradu se pak zadem

*Tak až mě tu nikdo nevidí

*Tak ať mé slzy nikdo nevidí

 

Nikdo nevidí

Nikdo nevidí