(DSZ, 2023 - )

Pokračování

 

Zmrzlina vážně pomohla. Jako obvykle.

Tom mohl pokračovat.

 

„Vzduch.“

„Ale ano, jsem tady.“

 

Lehce otrávený tón nemohl Toma otrávit. Měl plán. Dobrý plán. Jakože ve dvou se to lépe táhne. Asi z nějakého filmu, nebo tak něco.

 

„Tak bysme si mohli nějak pomoc,“navrhl Tom.

„Mohli.“

„Jako jeden druhýmu.“

„To mohli.“

 

Tom čekal, co ten dospělý duch, znělo to divně, ale dospělý byl, to bylo přece jasný, co mu navrhne.

Přece jen dospělí mluvili většinou jako první. I když to často byly úplný… no to je jedno. Byli dospělí.

Ale tenhle nic.

 

„Tak jak byste mi mohl pomoc…“

 

Zase od ducha nic. Ach, jo.

 

„…a nebo já vám?“

 

Mlčení.

 

„Posloucháte mě?“

„Velice bedlivě, mladý muži. Pardon, Tome. Ale nenapadá mi, jak mi můžeš pomoci. Mám všechno v mlze.“

 

„Áha,“ významně soucítil Tom. To se naučil od rodičů a někdy se to hodilo. U kluků i u holek.

 

„Perou se ve mně staré myšlenky, nebo si aspoň myslím, že jsou staré a ty nové… Nové řeči, které tady slyším od tebe i od jiných. Jsem zmatený. Až se to vysvětlí, určitě budu mít své nápady. Hodně nápadů. A skvělých. Vždyť jsem byl světový spisovatel…“

 

Najednou se začal duch slovně rozjíždět a Tom se bál, že by pak jeho slovní průjem… uf, co mě to napadlo? Neslyšel mě duch? Ne, vede si dál svou. Teď byl právě u nějakých cen, co vyhrál, nebo mohl vyhrát, do toho ještě zamotal spratka ze zámku. Ten mu asi ležel v žaludku. Nebo tam, kde mu mohl ležet. A to mu ani Tom nechtěl říkat, že o spisovateli jménem Íček nikdy neslyšel.

 

„To zjistíme. To všechno zjistíme,“ opakoval Tom důrazně, až hlas ducha ztichnul. „Vždyť přece nejste první.“

 

„No dovol. Já byl první, světový spisovatel…“

„Myslím první, který se takhle… nějak tady objevil…,“ Tom se snažil působit uvážlivě, jak ho to doma učili: Uvažuj, Tome, uvažuj. V klidu uvažuj, ty na to přijdeš. Nesnášel to, ale teď se hodilo být uvažující.

 

„Ano, ano, zajisté,“ zamumlal duch.

„A nemoh´ byste bejt jako Terminátor?“ napadlo Toma hned se zeptat.

„Nevím, co je terminátor. Nějaký váš…“ duch očividně přemýšlel nahlas a Tom mu dával čas, i když už ho chtěl netrpělivě opravit.“

… domácí pomocník proti špíně? Termínuj špínu a zmizí úplně, ha, ha, to je vtipné.“

 

Tom pochopil, že duch je úplně mimo.

 

„Ale ne, to je takovej robot, no člověk, no vlastně robot hlavně, přišel z budoucnosti a… aha, to se sem nehodí.“

„Máš pravdu. Já jsem tady z minulosti. Ale ten Terminátor, to mě zajímá, co uměl?“

„Vlastně všechno. Střílet ze všeho, jezdit bourákama, šplhat, rychle se uzdravit...“

 

„Já byl vždycky dost nemocný. Takový chromáček,“ poznamenal duch, ale Tom ho neposlouchal.

 

„…když ho trefili, nebo odstřelili výbušninou, nebo tak,“ Toma napadlo, že už Terminátora dlouho neviděl a hodně toho už zapomněl a to je škoda. Tenkrát mu ho pouštěl kámoš Miloš.

 

 

Rodiče by nebyli rádi, aby se na to koukal, i když se na to jednou sami doma koukali, když šel spát. Není to moc výchovné, řekla pak asi máma vyčítavě tátovi. A on jí zase asi řekl: Máš pravdu, ale je to zábavné. 

Jasně, asi tak nějak to bylo. Hlavně spisovně.

 

„Takže Terminátor uměl všechno. Dokázal všechno,“ vydechl Tom obdivně.

„To nám asi nepomůže,“ řekl duch.

 

Tom mlčel. Buď byl ještě duchem u svalnatého Terminátora, nebo nevěděl, co říct.

 

„Já nic z toho neumím. Ani jsem neuměl,“ řekl duch omluvně to, co oba věděli.

 

Tom dolízal zmrzlinu. S ní mu to vždycky víc myslelo. Jak to bude pokračovat bez ní? Tak rychle, dokud ještě působí. „Tak to musíme… na to jít jinak. Jste… byl jste spisovatel. To jste jen seděl a psal?“

 

„Víceméně máš pravdu. Seděl jsem a psal jsem. Bavilo mě to. Ukrutně mě to bavilo.“

„Tak to je hustý.“

„Cože to je?“

„Jako že je to, jak to říct, krutopřísný, hustokrutě--, ne to ne, že je to prostě cool.“

„Asi ano, i když ti nerozumím.“

„Je skvělý, že vás to bavilo. Mě by nebavilo dělat něco, co mě nebaví. Teda teď nemyslím školu a učení, ta je povinná, ale to kolem. Snažím se dělat, co mě baví. Až budu dospělý, chci dělat, jen co mě baví a mít peněz jako šlupek, jako mít jich hodně.“

„Já byl bohatý spisovatel. A to tenkrát nebylo pravidlem.“

 

„A co teď z toho máte?“ ujelo Tomovi. Hned věděl, že to není vhodná otázka.

 

„Teď nic, teď už nic, ale tenkrát… auto, to neměl každý, jako je to dnes, aby každý úředník, učitel, střední vrstva, měl auto. Nebo spoustu desek, luxusní gramofon, jídlo i z ciziny, pěkná vila s velkou zahradou, roky jsem na ní zahradničil, cesty po Evropě, na některé mě sami zvali, psal jsem z toho cestopisy,“ odpovídal duch klidně a spokojeně, jako by se ho Tomova otázka nedotkla.

 

Je vlastně možný dotknout se ducha, napadlo Toma až škodolibě, ale hned skryl tu myšlenku i před ním. Úspěšně. A nebo se duch tváří, slovně tváří, že nic neví a nic neříká. A nebo prostě mluví o své minulosti a jak na ní vzpomíná, tak je spokojenej.

 

„No, my nejsme moc bohatý, ale auto máme,“ ozval se Tom, protože měl pocit, že si duch dělal legraci z jeho rodiny. Máma učila, někdy tedy spíš prý děti mučila, jak od nich slyšel, táta byl školní inspektor. Ale dalo se to s nima vydržet. Někteří jeho kámoši to měli horší.

 

„Takže?“ zeptal se Tom.

„Nerozumím?“

 

Na to, že to byl spisovatel, moc často říká, že nerozumí, napadlo Toma. Když někdo spisuje, tak přece musí něco vědět i mimo ty spisy, ne? A ještě když se chlubí, že cestoval. My jsme taky už byli několikrát u moře. A chystáme se k sopkám na Island.

 

„Takže, co jsme zjistili. Jak si můžeme pomoc?,“ řekl Tom a byl na tu větu docela pyšný.

 

„Já tobě mnoho ne. Já jen psal a pozorovat svět… tehdejší svět, Dnes to máte úplně jiné.“

„A úkoly byste mi mohl nějak psát, že bych zatím šel na parkour?“

„To asi ne.“

„Proč ne? Nebo počítat matiku, fyziku, vzorce do chemie. To umíte, ne? Byl jste dospělej.“

„Určitě se to dnes učíte jinak než my. Za mocnářství… a v těch předmětech, jak jsi vyjmenovával, jsem byl slabý.“

„Aha, tak nic. A jak bych moh pomoc já vám?“

„Nevím, ale zdá se mi, že tato naše malá konverzace má nějaký cíl, k něčemu vede, i když ještě nevím k čemu. Až na to přijdu, nebudu už pořád

říkat nevím. A budu vědět, v čem potřebuji pomoci.“

 

Malá konverzace, zpotil se Tom. Jak by asi vypadala ta velká. Jako tři spojené hodiny češtiny?

 

Tak čte mi duch myšlenky, nebo nečte? napadlo ještě Toma.

 

Odpovědi se nedočkal.

Tak asi nečte, odpověděl si sám. Nebo čte, ale mlčí o tom, protože mluví o něčem jiném.

 

 

 

Škola, samá škola. Všude škola. Budova, spolužáci a taky učitelé.

Nijak nad tím nejásal, ale se spolužáky bylo Tomovi zase dobře.

Mezi nimi zapomněl i na hlas vpravo za uchem.

 

Ale už zvonilo.

 

Matika tak nějak proplula, nezkoušelo se, neopakovalo. Hned se jela nějaká nová látka, aby se prý vymazala ztráta z minulých hodin.

 

Zemák. Pár zajímavostí by se tam našlo.

 

Pak čeština česká.

 

 

(Pokračování za měsíc?)

(DSZ, únor – březen 2025)

 

Seděli jsme v kavárně, v jejím rohu. Bezpečně vzdáleni několika prázdnými očíslovanými stolky od dalších hostů.

 

Přede mnou stála, na desce naší jedničky, jako vozová hradba, řada dortů. Špičky, kremrole, věnečky, bílé i hnědé rakvičky, košíčky ovocné i oříškové.

 

Asi pozornost hostitele. Dobrý začátek, zhodnotil jsem to. A k tomu jsem si na servírovacím stolku sám dovezl šikmo přes celou plochu kavárny hrnek s vonící kávou a skleničku se zurčící stolní vodou. Opravdu jsem si připadal jako Někdo, kdo teď sedí proti Významnému.

 

Před hostitelem trůnily tři opravdu velké větrníky. Asi místní specialita. Nebo naopak nedostupná lahůdka, dostupná jen Významným, napadlo mě bystře. Mívám takové bystré momenty.

 

A v prostoru dobře krytém dobrotami ležel před hostitelem list bílého papíru. 

 

Čistý. Nepopsaný.

 

„Máte mobil?" zeptal se mě Významný.

 

„Ano, v tašce. Mám ho vytáhnout?" zeptal jsem se vstřícně, abych prolomil ledy. Obvykle to tak žertem dělám. I ženám.

 

„Naopak, nechte ho tam," odpověděl bez úsměvu.

„A přisedněte si blíž ke mně, abyste viděl na papír. Je to důležité, proto jsme tady. Kávu a skleničku si dejte k mým větrníkům, blízko, ale ne příliš," dodal kamenně. 

 

Učinil jsem tak. Jsem zvyklý na drobné abnormality. Neprohodil jsem ani slovo, což hodnotil drobným pokyvováním.

 

Jeho tvář připomínala z profilu snad orla, nebo jiného dravce. Všechny je neznám.

 

Pak vytáhl obyčejnou, vážně obyčejnou, tužku a napsal na papír před námi:

 

--JSEM VE VNITŘNÍM ODBOJI--

 

A hned vše důkladně přeškrtal. Poté, co viděl, že jsem viděl. 

 

„Ale..." začal jsem říkat, ale rukou mě zarazil. Hlava už se mu nekývala nahoru a dolů, ale do stran.

 

Bradou ukázal k papíru.

 

Pochopil jsem.

 

--JSTE PŘECE ČLEN VLÁDNÍ STRANY. NAHOŘE…--

Napsal jsem a snažil se tak být co nejstručnější, i když mě toho pochopitelně napadlo mnohem víc. Jsem i zvídavý typ.

 

Beze slova se díval na ta slova, než jsem pochopil. Důrazně jsem je začmáral a položil tužku. 

 

--PRÁVĚ--

 

Napsal jen, začároval to a díval se nehnutě na mě.

 

Chvíli jsem myslel, že to nějak rozvede, ale pak jsem pochopil svoji mýlku.

 

Míč je na tvojí straně hřiště, vzpomněl jsem si na hlášku z nějakého temného filmu.

 

--A CO DĚLÁTE?--

 

Držel jsem stručnost. A když jsem viděl, že viděl, začmáral jsem to.

 

Než mi odpověděl, chvíli očima skenoval okolí. Napodobil jsem ho. Čtyři důchodkyně se o něčem bavily, ale byly příliš daleko, abych slyšel víc. Servírky na druhé straně kavárny servírovaly dorty na mobilní servírovací stolky. Ty nesly čísla našich stolů. Každý si tak sám mohl a směl odvézt své dorty.

 

A pak ti dva u vchodu, nebo snad u východu? Bylo to jedno, byl tu jen jeden. Ha, ha, ha. Tak dál. Jeden veřejný tajný pil, druhý veřejný tajný se díval po kavárně. Pravidelně se střídali. Nejspíš měli bezedné šálky a rentgenové pohledy. Významný se jejich směrem nedíval. Asi měli něco společného.

 

Těšilo mě, že zůstávám bystrý.

 

Významný i jeho ruka se pohnuly.

 

--POZORUJU ŘÍKÁM ZA TÍM TO CO SE CHCE ALE PAMATUJU SI VŠE--

 

Rituál začmárávání vět už teď probíhal plynule.

 

Zase čekal na mě.

 

--A TEN ODBOJ, NAPIŠTE MI VÍC.--

 

--PRÁVĚ JSEM TO NAPSAL NESOUHLASÍM TO TIŽ--

 

Nelíbilo se mi, že nepoužívá čárky, ani tečky ve větách, a udělal už dvě pravopisné chybky, ale přešel jsem to. Byl to Významný. A já jeho host.

 

--NĚCO CHYSTÁTE?--

 

--MOŽNÁ/É /JE/ VŠECHNO--

 

Byl jsem stejně zmatený jako na začátku psaní, možná i víc. I když použil ve větě lomítka.

 

--MOJE ROLE?--

 

--JSTE NOVINÁŘ KDYŽ SE TO OTOČÍ POTVRDÍTE MI TO--

 

--CO?--

 

--ŽE JSEM NESOUHLASIL A KLADL ODPOR--

 

--JAKÝ?--

začínal jsem být mistrem nad mistra ve stručnosti.

 

Myslím, že mu to vyhovovalo. Kýval. 

 

--UŽ JSEM NAZNAČIL ODPOR JE VNITŘNÍ ODBOJ VÍC NEMŮŽU--

 

--ČEKÁTE-- zaváhal jsem, hledal jsem nejstručnější slovo, ale slovo puč jsem se vůbec bál i jen napsat, když už to pomyšlení mě někde v těle zabolelo, jakoby varovalo: muč… --OTOČENÍ?--

 

--MŮŽE TO BÝT OŠKLIVÉ--

 

Orel v jeho tváři se pohnutím roztřásl. Nebo možná už odletěl do bezpečí a zbyl tam jiný pták. V ptácích se nevyznám.

 

Ale potřeboval jsem vědět víc.

 

--NNN--

 

Použil jsem obvyklou novinářskou zkratku. Všichni ji znali. Ti, kteří ji potřebovali.

Znamenala: Nějaké nové náznaky?

 

--VŽDY TU JSOU VÍC JE NE MŮŽU--

 

--A KDYŽ NEBUDE?--

 

--MLČÍM--

zaváhal, jako by uvnitř něco řešil. Obrátil list. Doslova.

--BERU PENÍZE MÁM SVÁ PŘIVILEGIA ALE STÁLE V V ODBOJI--

 

Z novinářské práce jsem byl zvyklý čekat na odpověď, na další informace, ale tohle byl zjevně mistr ve vyčkávání. Nikdy předtím mě to o něm nenapadlo, byl nahoře přece jen krátce. Znal jsem ho jako asketu vysoké postavy, který často hřímal o vymýcení korupce a vnitřních nepřátel.

 

--S KÝM JSTE VE V. O.?--

 

--S DOBRÝMI LIDMI ALE POPŘU TO KDYŽ…--

 

Z jeho tří teček šel strach. Bohužel se víc nerozepsal. Navíc se tvářil neústupně.

 

--A CO TEĎ?--

napsal jsem tedy.

 

--vše-- odepsal pouze a já věděl, že po minuskách je tu konec naší schůzky. Zbývala mi poslední věta. Bystrost i zvídavost mě opustily, měl jsem strach.

 

--PŮJDU.--

 

--ZŮSTANU ODEJDU POZDĚII MY NEODCHÁZELI SPOLU JDĚTE RYCHLE VEN URČITĚ PŘES KOZÍ--

až jsem se lekl z tolika jeho slov přede mnou. Tři navíc podtržená. To jsem ještě neviděl.

 

„Venku máte hezké počasí, je to hezké období roku,“ řekl chraplavě a já se lekl podruhé, teď z jeho mohutného hlasu, který mu náhle nechyběl. Uměl s ním burácet v sálech i křičet venku přes davy.

 

Vstal jsem a mimoděk se zahleděl ven přes jednostranné sklo kavárny. Venku se již zřejmě ztrácel zbytek světla.

 

Ještě jsem se na Významného podíval.

 

Byl vysoký, i když seděl.

 

Chvíli mu trvalo všechno začmárat.

 

Pokyvoval jsem.

 

Pokyvoval také. 

 

Pomalu roztrhával papír. Jeho proužky pěchoval do větrníků, které před tím rozřízl svým osobním kapesním nožem, který jsem mu záviděl, napůl. Byl na něm znak Významného. Nože už byly dávno zakázané.

 

Jeden papírek, pohled po okolí kavárny, druhý papírek, další pohled po okolí kavárny. Myslím, že se tomu říká sladěné pozorování, nebo tak nějak. Nejsem špion, voják, ani Významný. Neučili mě to.

 

Pokračoval mechanickými pohyby rukou i celého trupu. Musí mít dobrý trénink, napadlo mě při čekání.

 

Zvládl rozdělit papírky do větrníků nečekaně rychle. Alespoň já jsem čekal, že budu muset čekat déle.

 

A zase začal kývat drobně hlavou. Nahoru a dolů.

 

„Naši tady tomu říkaj´u dvou kurev, ale zvířata za nic nemůžou,“ řekl asketa překvapivě bodře. Alespoň já byl překvapen. Nevěděl jsem, o čem mluví, bystrost mi dávno odešla, ale neurazil jsem se. Novinář se nikdy neurazí. Zasmál jsem se tedy.

 

Dopil jsem vestoje dobrou kávu. Velmi dobrou. Do pusy jsem si ještě ke špičce vložil oříškový košíček. Kremroli, no dvě, už jsem dříve upustil do své tašky vedle mobilu. Rakvičky jsem pietně a pro jistotu bezpečnosti nechal ležet.

 

A věděl jsem, že naše politicko-novinářské vztahy mají své limity. Dnes to bylo opravdu všechno.

 

Novinář má být neústupný, neodbytný. Já si připadal ústupně a odbytě, ale bylo to v zájmu vyšší věci, která napovídala: Nevyzvídej víc.

 

Čtvrtý místopředseda strany přece nemůže riskovat.

 

Beze slova jsem zamířil k věšáku s kabáty. Minul jsem servírku, která mířila k servírovacímu stolku našeho čísla. Zase tři větrníky. Minul jsem i dva hranaté muže u východu ze vchodu. Jeden mě očima skenoval, druhý rentgenoval.

 

Už jsem se neohlížel. Věděl jsem, že je o vše postaráno. 

 

Vyšel jsem do sychravého počasí a se skloněnou hlavou zamířil doprava do Kozí.

 

Vítr studeně dul, temná obloha se snižovala stále víc. 

 

Až na konci uličky, která vedla ke kavárně, jsem se ohlédl. 

 

Ulička byla stále prázdná. Žádné kroky, žádný běh, žádný policejní křik.

 

Otočil jsem se a málem vrazil do kolegy z jiného deníku, také politického zpravodaje.

Lekl jsem se. On též.

 

„Á... promiń," řekl s divným zmatkem ve tváři. „Je to tady všude úplný bludiště. Nevíš, kde je tady Kraví?"

 

Všechno jsem pochopil. 

 

Vysvětlil jsem mu, jak má obejít blok domů, aby se dostal na začátek Kraví.

 

A tam, kde pak končí Kraví, začíná Kozí.

 

Mezi nimi je kavárna U 2K. A v ní čtvrtý místopředseda. A před ním už určitě list bílého papíru. 

 

Čistý. Nepopsaný. 

 

Zatím.

 

A větrníky se již vezou.

(DSZ, 2023 - )

Pokračování

 

Tom seděl při jídle v zámecké restauraci jako na jehlách. Na jehlách se sedělo hlavně ve škole, jak jim jednou učitelka vysvětlovala, i když to asi myslela jinak, ale tady to bylo podobné. Nevěděl, kdy a odkud ho ten hlas zase bodne. Přicházel sice vždy zprava, ale Tom stejně nevěřil, že by nemohl přijít i odjinud.

 

Jídlo tak bylo rychlé. Ještě rychlejší než rychle dokázal jindy jíst.

 

Dopil a vyšel pak rychle ven, ani se neohlédl. Rodiče jen vzdychli a pomalu pokrčili rameny.

 

 

 

Tom došel až plotu prázdného dětského hřiště. Opřel se o něj.

Rozhlédl se kolem sebe. Nenápadně, jak už to kluci umějí.

„Jste tady?“ zeptal se.

„Pořád jsem tu.“

„I na tom obědě jste byl?“

„Přesněji, u tvého oběda jsem rovněž byl.“

 

To mě opravuje, nebo co, namíchlo Toma, který už byl na zachytávání podobných náznaků dobře vycvičen. Z domova, ze školy. Někdy to splývalo.

 

Ale venku bylo příjemně, tak se to rozhodl přejít bez poznámky. Potřeboval se s ním nějak domluvit. Zatím byli na divném bodě.

 

„Neslyšel jsem vás.“

„Nic jsem neříkal.“

„Nemohl jste říkat, nebo něco jinýho… v tom bylo?“

„Mohl jsem, mohl, ale radši jsem vnímal, co se děje a čekal jsem, až se sám ozveš“.

„To zní děsivě. No uznejte to.“

„Co zní děsivě? Že jsem vnímal, co se děje? Nebo… že jsem na čekal, až se…“

„Že jste… hm, že jste vnímal. Nemám představu, co to znamená, jako tady.“

 

Proč to bylo s dospělýma vždycky tak složitý, s klukama se přece domluvll tak snadno. A rychle. A někdy jen posunkem. Tady je to všechno jak v kruhu bez vývoje, prolétlo mu hlavou. Naštěstí ne jako kulka, ale jako myšlenka. To byl vtípek, vysvětloval Tom v duchu duchu, ale jak se ukázalo, zbytečně.

 

Ten si zatím pokračoval podle svého.

 

„Také se učím, co to znamená vnímat. Už jsem objevil, nejen tady, ale i na zámku, že většina dění, poznatků, hlasů, má minulost je jako v mlze. Někdy se vynoří víc a já vím. A někdy je jen zamlženo. Tak třeba. Ze zámku už od průvodce vím, že jsem byl slavný spisovatel, lidmi oblíbený, ale odněkud také vím, že na samotném zámku jsem toho moc nenapsal. Možná také od průvodce. Lidem to neříká, ale své milé tak přiznal. Byl jsem tam vychovatelem. Mladého pána, syna starého… starého pána. Mizera. Ale to už jsem přece na zámku říkal. Ale teď už se dozvídám nové věci. Slyším hlavně tebe. Co si myslíš a říkáš a co říkají tvoji rodiče. A někdy ještě pár hlasů, co jsou blízko.“

 

Bylo to dlouhé a znělo to stále zamyšleněji. To dospělci umí mluvit zamyšleně. I když jsou to třeba blbosti, nemohl se Tom udržet.

 

Ale hlas pokračoval dál. Zamyšleně.

 

„A poprvé jsem… poprvé jsem mimo zámek. Divné. Určitě to má nějaký důvod…“

 

„To určitě má,“ skočil Tom do té dlouuuhé řeči v uchu. „A kdybyste tady jako počkal a já šel támhle dál a ještě pak dál… Třeba bysme se tady, kde jste poprvé, novej, mohli, mohli, jako rozpojit.“

„Přede mnou se neschováš. Neutečeš. Byli jsme si nějak souz- vybráni. Nevím proč, ani na jak dlouhou dobu. Nejde to se rozdělit. To už vím, takový odvrat od skutečnosti nejde uskutečnit.“

 

Tom jen protočil oči. Výstižně, výmluvně, kluci by hned věděli, že to nejde dobrým směrem.

 

Hlavně stále úplně nevěděl, jestli je v hororu, nebo v duchařském příběhu. Jen už věděl, že se mu to nezdá. To byl posun. Od jedné parkourové překážky k druhé. Start ještě blízko, cíl asi daleko. Ale možná jsou duchařské příběhy hororové. Vlastně je moc nečetl. Četbě toho moc nedával, aby nad ním neměla moc. Tohle jednou vymyslel. Dobré, ne?

 

Když nemusel, nečetl.

 

Ale doma často musel. Do školy. Pro rodiče. Měli rádi, když četl. Nechtěl by to nazývat hned úchylkou, ale měli to rádi.

 

Sám dával sem tam pár příběhů z Divokého Západu. Pak komiksy a tak. Bojové většinou. Někdy to, co mu kluci doporučili. Počítačové hry ho moc nebraly, ale všichni mu říkali, že to ještě přijde. Ale radši se pohyboval. Běhal, skákal, sprintoval, lezl po stromech, plaval ve všech vodách. To mu šlo. V tom byl dobrej. Ale tady v té poslouchací situaci…

 

„Co?“

To ale neřekl Tom, ale hlas. Duch.

 

„Jako prima, myslím,“ vrátil se Tom lehce zmaten ze svých myšlenek.

 

„Ale já zhruba rozumím. Zase nejste tak daleko od mého světa. Bravo, bravo, jsi říkal. Spíše jsem ale myslel, co uděláme dál.“

 

Tom také rozuměl jen zhruba, ale stačilo mu to.

Vzpomněl si na opakovaný postup vedoucího jejich parkourové skupiny.

 

„Nejdřív si musíme vyjasnit pravidla.“

„Výborně, mladý muži.“

„Tak pravidlo jedna. Nejsem mladý muž. To zní fakt hrozně. Jsem prostě Tom.“

„Dobře, Tome.“

„Dál. Nebudete mi poslouchat myšlenky, to je taky hrozná věc, zásah do soukromí, to se dneska nedělá, nesmí dělat. No, rodiče to říkají.“

„Ano, rozumím. Vždycky se ale píše číst něčí myšlenky, aha, tak dál. Zkusím to… neposlouchat, ale slíbit ti to nemůžu. A jak se budeme dorozumívat, když budou poblíž jiní lidé a ty budeš chtít, abych poslouchal?“

 

Vida, řekl si Tom. Takové staré slovo, ale dobře se říkalo. Vida, duch položil praktickou otázku.

 

„Řeknu naše heslo, polohlasem, tiše, jen tak napůl huby, třeba Duch.“

„Tak tohle zní zase divně mě.“

„Ale vy jste… možná máte pravdu, kdyby mě někdo slyšel mluvit jen pro sebe, tak zavětří…“

„… kulišárnu?“

„Třeba to. Nebo nějakou úchylku. Tak možná řeknu něco jinýho. Řeknu Vzduch a pak už budete mí myšlenky zase poslouchat.“

„Budeš říkat Vzduch je čistý? To mi zní dobrodružně, spisovatelsky.“

„Ne, jen Vzduch. Tu čistotu si nechám jen na další vysvětlení, kdyby nás slyšel někdo jiný.“

„Rozumím. Až se to zaběhne, půjde to samo.“

 

„Snad jo,“ mírnil ho Tom.

„Až se to zaběhne, budeš mě už umět volat v duchu, bez hesel. A také se mnou jen v duchu rozmlouvat. Žádná slova nahlas. Obyčejný život.“

 

Obyčejný život. Tohle tedy Tomovi fakt znělo divně. Ještě si nezvykl na svůj život s duchem.

 

„Bez hesla to pak půjde líp, ale začneme s ním. Vzduch“ zkusil to říct polohlasně, utlumeně. Jako po ráně palicí. V groteskách ji každý hravě přežil.

 

Tom byl zase ve svých myšlenkách. Měl to rád, i když to skrýval.

Tom je přemýšlivý, i když to umí maskovat, říkávala máma.

 

„Slyším tě, jak přemýšlíš. Já tě slyším. Ale vedle toho rovněž cítím, že se vyvíjím. Zlepšuji se, vnímám další věci kolem sebe, kolem tebe,“ pokračoval najednou duch.

 

Tom tedy vyčkával, co z ducha vypadne zlepšeného.

 

„A ty by ses též mohl zlepšovat.“

„Jo, to znám. To mi říkaj všichni, hlavně naši.“

„Tak já raději udělám naši sumarizaci. Až se to naučíš, vedli bychom naši konverzaci jen v našem duchu. Bez nahlas vyslovovaných vět. Tak, aby ji nikdo nemohl slyšet. Mě neslyší už teď, až se to naučíš ty, půjde to i tobě. Jen ve svých myšlenkách budeš ke mně mluvit. A já tě budu takto poslouchat.“

„Ale teď jste mi slíbil, teda téměř slíbil, že nebudete poslouchat mí myšlenky.“

„Vysvětlím. Zkusím poslouchat jen ty při našem povídání, ať bude mít jakoukoliv podobu.“

„Aha, chápu. Tak to by šlo, jestli by to šlo.“

„Kam to šlo?“

„Chch. To se tak jen tak u nás říká.“

„Vždyť já přece vím. Učím se, ne ano.“

„A teď si dáme od sebe na chvíli pokoj. Vy nebudete poslouchat, já si budu přemýšlet jen pro sebe.“

„Souhlas.“

 

Duch opravdu ztichnul.

 

Tom usoudil, že na tohle nadělení, jak by tomu řekli rodiče, je nejlepší zmrzlina.

 

Mohl jí v jakémkoliv množství. Kdykoliv, kdekoliv. S kýmkoliv. Tedy, tak napůl.

 

S duchem v uchu, nebo někde poblíž, to ještě nezkoušel.

 

(Pokračování za měsíc)