(DSZ, 2023 - )

Pokračování

 

Tom seděl při jídle v zámecké restauraci jako na jehlách. Na jehlách se sedělo hlavně ve škole, jak jim jednou učitelka vysvětlovala, i když to asi myslela jinak, ale tady to bylo podobné. Nevěděl, kdy a odkud ho ten hlas zase bodne. Přicházel sice vždy zprava, ale Tom stejně nevěřil, že by nemohl přijít i odjinud.

 

Jídlo tak bylo rychlé. Ještě rychlejší než rychle dokázal jindy jíst.

 

Dopil a vyšel pak rychle ven, ani se neohlédl. Rodiče jen vzdychli a pomalu pokrčili rameny.

 

 

 

Tom došel až plotu prázdného dětského hřiště. Opřel se o něj.

Rozhlédl se kolem sebe. Nenápadně, jak už to kluci umějí.

„Jste tady?“ zeptal se.

„Pořád jsem tu.“

„I na tom obědě jste byl?“

„Přesněji, u tvého oběda jsem rovněž byl.“

 

To mě opravuje, nebo co, namíchlo Toma, který už byl na zachytávání podobných náznaků dobře vycvičen. Z domova, ze školy. Někdy to splývalo.

 

Ale venku bylo příjemně, tak se to rozhodl přejít bez poznámky. Potřeboval se s ním nějak domluvit. Zatím byli na divném bodě.

 

„Neslyšel jsem vás.“

„Nic jsem neříkal.“

„Nemohl jste říkat, nebo něco jinýho… v tom bylo?“

„Mohl jsem, mohl, ale radši jsem vnímal, co se děje a čekal jsem, až se sám ozveš“.

„To zní děsivě. No uznejte to.“

„Co zní děsivě? Že jsem vnímal, co se děje? Nebo… že jsem na čekal, až se…“

„Že jste… hm, že jste vnímal. Nemám představu, co to znamená, jako tady.“

 

Proč to bylo s dospělýma vždycky tak složitý, s klukama se přece domluvll tak snadno. A rychle. A někdy jen posunkem. Tady je to všechno jak v kruhu bez vývoje, prolétlo mu hlavou. Naštěstí ne jako kulka, ale jako myšlenka. To byl vtípek, vysvětloval Tom v duchu duchu, ale jak se ukázalo, zbytečně.

 

Ten si zatím pokračoval podle svého.

 

„Také se učím, co to znamená vnímat. Už jsem objevil, nejen tady, ale i na zámku, že většina dění, poznatků, hlasů, má minulost je jako v mlze. Někdy se vynoří víc a já vím. A někdy je jen zamlženo. Tak třeba. Ze zámku už od průvodce vím, že jsem byl slavný spisovatel, lidmi oblíbený, ale odněkud také vím, že na samotném zámku jsem toho moc nenapsal. Možná také od průvodce. Lidem to neříká, ale své milé tak přiznal. Byl jsem tam vychovatelem. Mladého pána, syna starého… starého pána. Mizera. Ale to už jsem přece na zámku říkal. Ale teď už se dozvídám nové věci. Slyším hlavně tebe. Co si myslíš a říkáš a co říkají tvoji rodiče. A někdy ještě pár hlasů, co jsou blízko.“

 

Bylo to dlouhé a znělo to stále zamyšleněji. To dospělci umí mluvit zamyšleně. I když jsou to třeba blbosti, nemohl se Tom udržet.

 

Ale hlas pokračoval dál. Zamyšleně.

 

„A poprvé jsem… poprvé jsem mimo zámek. Divné. Určitě to má nějaký důvod…“

 

„To určitě má,“ skočil Tom do té dlouuuhé řeči v uchu. „A kdybyste tady jako počkal a já šel támhle dál a ještě pak dál… Třeba bysme se tady, kde jste poprvé, novej, mohli, mohli, jako rozpojit.“

„Přede mnou se neschováš. Neutečeš. Byli jsme si nějak souz- vybráni. Nevím proč, ani na jak dlouhou dobu. Nejde to se rozdělit. To už vím, takový odvrat od skutečnosti nejde uskutečnit.“

 

Tom jen protočil oči. Výstižně, výmluvně, kluci by hned věděli, že to nejde dobrým směrem.

 

Hlavně stále úplně nevěděl, jestli je v hororu, nebo v duchařském příběhu. Jen už věděl, že se mu to nezdá. To byl posun. Od jedné parkourové překážky k druhé. Start ještě blízko, cíl asi daleko. Ale možná jsou duchařské příběhy hororové. Vlastně je moc nečetl. Četbě toho moc nedával, aby nad ním neměla moc. Tohle jednou vymyslel. Dobré, ne?

 

Když nemusel, nečetl.

 

Ale doma často musel. Do školy. Pro rodiče. Měli rádi, když četl. Nechtěl by to nazývat hned úchylkou, ale měli to rádi.

 

Sám dával sem tam pár příběhů z Divokého Západu. Pak komiksy a tak. Bojové většinou. Někdy to, co mu kluci doporučili. Počítačové hry ho moc nebraly, ale všichni mu říkali, že to ještě přijde. Ale radši se pohyboval. Běhal, skákal, sprintoval, lezl po stromech, plaval ve všech vodách. To mu šlo. V tom byl dobrej. Ale tady v té poslouchací situaci…

 

„Co?“

To ale neřekl Tom, ale hlas. Duch.

 

„Jako prima, myslím,“ vrátil se Tom lehce zmaten ze svých myšlenek.

 

„Ale já zhruba rozumím. Zase nejste tak daleko od mého světa. Bravo, bravo, jsi říkal. Spíše jsem ale myslel, co uděláme dál.“

 

Tom také rozuměl jen zhruba, ale stačilo mu to.

Vzpomněl si na opakovaný postup vedoucího jejich parkourové skupiny.

 

„Nejdřív si musíme vyjasnit pravidla.“

„Výborně, mladý muži.“

„Tak pravidlo jedna. Nejsem mladý muž. To zní fakt hrozně. Jsem prostě Tom.“

„Dobře, Tome.“

„Dál. Nebudete mi poslouchat myšlenky, to je taky hrozná věc, zásah do soukromí, to se dneska nedělá, nesmí dělat. No, rodiče to říkají.“

„Ano, rozumím. Vždycky se ale píše číst něčí myšlenky, aha, tak dál. Zkusím to… neposlouchat, ale slíbit ti to nemůžu. A jak se budeme dorozumívat, když budou poblíž jiní lidé a ty budeš chtít, abych poslouchal?“

 

Vida, řekl si Tom. Takové staré slovo, ale dobře se říkalo. Vida, duch položil praktickou otázku.

 

„Řeknu naše heslo, polohlasem, tiše, jen tak napůl huby, třeba Duch.“

„Tak tohle zní zase divně mě.“

„Ale vy jste… možná máte pravdu, kdyby mě někdo slyšel mluvit jen pro sebe, tak zavětří…“

„… kulišárnu?“

„Třeba to. Nebo nějakou úchylku. Tak možná řeknu něco jinýho. Řeknu Vzduch a pak už budete mí myšlenky zase poslouchat.“

„Budeš říkat Vzduch je čistý? To mi zní dobrodružně, spisovatelsky.“

„Ne, jen Vzduch. Tu čistotu si nechám jen na další vysvětlení, kdyby nás slyšel někdo jiný.“

„Rozumím. Až se to zaběhne, půjde to samo.“

 

„Snad jo,“ mírnil ho Tom.

„Až se to zaběhne, budeš mě už umět volat v duchu, bez hesel. A také se mnou jen v duchu rozmlouvat. Žádná slova nahlas. Obyčejný život.“

 

Obyčejný život. Tohle tedy Tomovi fakt znělo divně. Ještě si nezvykl na svůj život s duchem.

 

„Bez hesla to pak půjde líp, ale začneme s ním. Vzduch“ zkusil to říct polohlasně, utlumeně. Jako po ráně palicí. V groteskách ji každý hravě přežil.

 

Tom byl zase ve svých myšlenkách. Měl to rád, i když to skrýval.

Tom je přemýšlivý, i když to umí maskovat, říkávala máma.

 

„Slyším tě, jak přemýšlíš. Já tě slyším. Ale vedle toho rovněž cítím, že se vyvíjím. Zlepšuji se, vnímám další věci kolem sebe, kolem tebe,“ pokračoval najednou duch.

 

Tom tedy vyčkával, co z ducha vypadne zlepšeného.

 

„A ty by ses též mohl zlepšovat.“

„Jo, to znám. To mi říkaj všichni, hlavně naši.“

„Tak já raději udělám naši sumarizaci. Až se to naučíš, vedli bychom naši konverzaci jen v našem duchu. Bez nahlas vyslovovaných vět. Tak, aby ji nikdo nemohl slyšet. Mě neslyší už teď, až se to naučíš ty, půjde to i tobě. Jen ve svých myšlenkách budeš ke mně mluvit. A já tě budu takto poslouchat.“

„Ale teď jste mi slíbil, teda téměř slíbil, že nebudete poslouchat mí myšlenky.“

„Vysvětlím. Zkusím poslouchat jen ty při našem povídání, ať bude mít jakoukoliv podobu.“

„Aha, chápu. Tak to by šlo, jestli by to šlo.“

„Kam to šlo?“

„Chch. To se tak jen tak u nás říká.“

„Vždyť já přece vím. Učím se, ne ano.“

„A teď si dáme od sebe na chvíli pokoj. Vy nebudete poslouchat, já si budu přemýšlet jen pro sebe.“

„Souhlas.“

 

Duch opravdu ztichnul.

 

Tom usoudil, že na tohle nadělení, jak by tomu řekli rodiče, je nejlepší zmrzlina.

 

Mohl jí v jakémkoliv množství. Kdykoliv, kdekoliv. S kýmkoliv. Tedy, tak napůl.

 

S duchem v uchu, nebo někde poblíž, to ještě nezkoušel.

 

(Pokračování za měsíc)