DSZ (2023 - 2025)

 

Delší čtení pro vánoční svátky. Užijte si to!

 

(Dokončení)

 

„Tak pojďte se mnou. Podat vysvětlení,“ řekl průvodce, když pro ně konečně zašel.

 

Užívá si to, zmetek, došlo Tomovi.

Nebyl však v pozici to nějak napadnout, ani ho nakopnout.

 

Ale v přítomnosti obou učitelek se cítil víc pod ochranou. Trochu zvláštní, ale bylo to tak.

 

Postupně došli ke kanceláři a pak prošli do ní.

 

První máma, pak Tom, za ním češtinářka, za ní průvodce, který za nimi zavřel velké dveře.

 

Tom čekal za dveřmi nějakého vrásčitého stařešinu. Možná takového podobného jako z obrazu v hlavním sále.

Možná i s nějakou zbraní v ruce.

Bylo to trochu jinak.

V ruce měl pero. Černé, vypadalo obyčejně, ale v takové pozici přece nemohlo být obyčejné. To už věděl z pozorování mocných.

 

Seděl za stolem, ale hned vstal, když vstupovali.

 

Nebyl tak starý. Asi jako češtinářka, odhadl Tom rychle.

 

A vypadal… tak nějak normálně. Brýle, černé vlasy, průměrná výška.

 

Ani se nemračil.

Spíš se tváří zvědavě, pobaveně, napadlo Toma.

 

„Jsem zástupcem kastelána. Otec ještě něco vyřizuje na úřadech a já… já úřaduju tady. Rodové prokletí tahle úředničina. Dotace. Granty. Žádosti. Akce. Opravy. Ale posaďte se. Ať to probereme a navzájem se nezdržujeme, když jsou za chvíli svátky.“

 

Sedli si.

Nikomu z trojice se do řeči evidentně nechtělo.

 

„Tak jak to bylo? Co se tam stalo?“

„Zdálo se mi, že něco chystá a tak jsem…“ spustil průvodce.

„Tvojí verzi už znám,“ přerušil ho zástupce. „Ať to řekne, jak se vlastně jmenuješ?“

„Tom.“

„Řekni to, Tome, vlastními slovy,“ povzbudil Toma.

 

No úplně jako ve škole, s češtinářkou si mohou podat ruce, napadlo ho rychle, ale hned se soustředil, na to co jim řekne a co… a co raději ne.

 

„No, hledali jsme tam…“

 

Hned si všiml jejich překvapení a pochopil, že to nebyl povedený začátek.

 

„Víc jich ale nebylo, mám to vždycky spočítané,“ spustil zase průvodce.

Muž mu ukázal gestem, že teď není řeč na něm.

 

Tom si v duchu nadával, že se zase zapomněl s duchem. Musím být opatrnější, ujišťoval se.

 

„To my tak s klukama vždycky říkáme,“ vymáčkl ze sebe nahlas. A překvapil i sám sebe, že to znělo docela rozumně. Docela.

 

„Tomu rozumím, tomu rozumíme, tak pokračuj,“ řekl zástupce. Stále vypadal zvědavě, ale možná i unaveně za těmi papíry. Ale i s tímto hodnocením byl Tom opatrný. Už se u dospělých párkrát spletl.

 

„Hledal jsem… hledal jsem…,“ říkal Tom pomalu, ale nebylo to protože, že by se snažil skloubit opatrnost s nutností či mazaností, ale protože něco říct musel. Ale co?

 

„Hledal jsem ty šperky a porcelán.“

„Šperky a porcelán,“ opakoval muž po něm.

„Při prohlídce, slyšel jsem.“

„To by mohl říct každý,“ zase se zkoušel do hry vloudit průvodce, ale zase byl gestem jeho hlas utlumen.

 

Zástupce pokyvoval hlavou.

„Ano, při prohlídce. Ale proč na tom místě, kde... jsi hledal?“

„Byl to takový, takový okamžitý nápad, napadlo mě to tam, jestli tam něco není, zdálo se mi to nějak podezřelý,“ opravil se: „podezřelé.“

 

„Aha,“ řekl muž za stolem.

 

To je právě ono, říkal si zase v duchu Tom. Napadlo mě to, to je právě ono. Napadl mě duch. Stále víc si teď připadl zrazen duchem. Už podruhé.

 

„Nešlo jen o šperky a porcelán,“ slyšel duchův tichý hlas, ale přesto se Tom podíval kolem sebe, jestli to náhodou neřekl někdo z nich.

 

Přece jen mu chyběl ten dřívější trénink vnitřní komunikace s duchem.

 

Máma se mu snažila poloúsměvem dodat sílu. Češtinářka se dívala na zástupce. Průvodce se uraženě díval někam do okna za stolem. Zástupce se díval…

Na Toma.

 

Ale opravdu nikdo z nich nic neříkal.

 

„Ztratil se i medailon staré paní kněžny Rosiny, některé památky na ní,“ pokračoval zase duch.

„Mohl tam být třeba i medailon staré paní kněžny Rosiny,“ spustil tedy Tom váhavě a dost tiše.

 

Ale zástupce to slyšel. A trhnul sebou.

 

Do jakýho průšvihu mě ten duch zase dostal, napadlo okamžitě Toma. Hned si vyčítal, že moc povídal.

 

U takových výslechů se přece musí zatloukat a zatloukat.

Taktická chyba.

Ale už to bylo venku. Zpátky to vzít nešlo.

 

„A jak o tom, zní to zajímavě, to nepopírám, vůbec víš?,“ zeptal se zástupce, teď za stolem skloněný nějak dopředu, blíž k Tomovi.

 

„No, zdálo se mi o tom, už dříve. Taky o tom, jak tady byl Íčko vychote-vychovatel. Tak jsem to chtěl… chtěl jsem to prověřit přímo na místě, i na dalších místech tady,“ fabuloval Tom.

 

Potil se.

 

Zatracený velký teplý svetr.

Aspoň že pod ním neměl ty desky.

 

Vzpomněl si, jak je dal za mísu a ještě víc se zpotil, že je tam někdo náhodou najde a bude ještě další a větší průšvih.

 

„Zdálo se mu o tom. Já se zabývám Íčkem celý život a nikdy se mi o něm nic nezdálo,“ vypískla češtinářka. Znělo to až závistivě.

 

Muž za stolem se na ni vděčně a s úsměvem podíval, všiml si Tom.

I ostatní se zasmáli. Také průvodce. I když každý asi z jiných důvodů.

 

„Ano, Íček tady u nás tehdy pobýval. Měl se tady…no, měl se tady,“ dokončil zástupce větu tak divně.

 

Tomovi to neušlo.

Neušel mu ani jakýsi úlevný vzdech ducha.

 

„Je to všechno docela zajímavé. Rosina není moc známá. To vůbec ne. Zvláštní... Ale mám tady ještě práci. V každém případě si to na zámku, nebo v podzámčí ještě užijte. A připomínám zítra tu historickou pozdní snídani, lidem většinou ta stará jídla, naše krmě, docela chutná.“

 

Vstal.

 

A pak dořekl, jako by předtím zapomněl:

„A na tuhle věc zapomeňme, možná to patří k tajemstvím zámku. Sám všechna neznám, i když bych je rád znal a dal do vitrín. Tak si to tady ještě užijte.“

 

Bylo po… výslechu, audienci, návštěvě?

Tři v jednom.

Ha, ha.

 

Odcházeli.

 

První šla máma. Za ní Tom. Za ním šel průvodce. A za ním…

 

„A mohla bych se ještě na něco rychle zeptat,“ zeptala se náhle češtinářka zástupce a tak ji tam nechali.

 

Tom si s úlevou odfoukl. O to větší, že viděl na průvodci zklamání. Pro Toma asi čekal trest, pro sebe asi čekal odměnu za svou ostražitost. Nedočkal se ani jednoho.

 

„Tak to jsme měli štěstí,“ řekla máma chvíli poté, co se studeně rozloučili s průvodcem.

„Jo. Ano. Musím na záchod,“ odpověděl jí Tom.

Přikývla.

 

Desky byly stále napěchované za záchodovou mísou.

 

„Tak tady se žádné další drama rozjíždět nebude,“ napadlo ho vděčně.

„Měl bys to spláchnout, když to nechceš spálit,“ překvapil ho zase duch.

 

Tom už se ani neptal, proč je stále s ním, i když jeho odkaz narušen nebyl.

 

„To by byla škoda. Tolik práce. Naší. Vaší. Mojí.“

„To se ve spisovatelském světě běžně stává. Někdy je těžké vyhodit dobré pasáže, pokud se nehodí do románu, ale jinak to nejde. Je to ve prospěch věci.“

„Vaši věci.“

„Ano. Správně.“

„A co to dát češtinářce? Nechovala se tak špatně.“

„To ne, ještě bych s tím počkal. U učitelů nikdy nevíš.“

„I vy jste byl přece učitel-vychovatel.“

„Ano, a do dneška si to pamatuji.“

„A co ty šperky a… a porcelán. Nebo už nejsou žádná další místa?“

„Ale jsou, jsou, určitě jsou.“

„Tak to je pak škoda, že tam třeba zůstanou. Nevymyslíte ještě něco?“

„Nech to koňovi, ten má větší hlavu.“

 

Tom se zasmál. „To už jsem někde slyšel. To máte ode mě?“

„Ne. To se říkalo už za mých let. Ale také se učím nové výrazy. Kdybych mluvil jako před lety, asi bychom se hůře dorozuměli. Jazyk, měkká a ohebná čeština, se stále vyvíjí.“

„Hm, tak dem,“ řekl jazykově tvrdě Tom.

 

„Měli jsme štěstí, že je pan zástupce slušný muž. Taková ostuda, to mohla být,“ říkala Tomovi máma, když vyšel za záchodu.

„Ale nebyla. Je to prostě velice slušný muž,“ přidala se ještě češtinářka, která už asi byla se zástupcem hotová.

 

Tom věděl, že k tomu nemusí skoro nic říkat.

„Jo, jo,“ jen přikývnul.

 

Došli až do hostinského křídla zámku, kde se od nich češtinářka oddělila se slovy: „Tak za dvě hodiny tady.“

 

„Co?“ zeptal se pak Tom mámy.

„Půjdeme přece na ty vánoční trhy,“vysvětlila, pak však zaváhala. „Ale asi bys měl zůstat doma,“

„Za trest?“

„Ale ne. Spíš vím, že tě to nikdy nebaví, ale jinak klidně můžeš.“

„Asi zůstanu v pokoji.“

„Dobře, ale už žádné divočiny. Bylo to dost divné a ty to víš. Nechám na tobě, jestli mi to budeš chtít třeba zítra víc vysvětlit.“

 

Tom už málem řekl: „Ale to bys mi neuvěřila a nepochopila to,“ ale včas se zarazil.

 

Uvědomil totiž, že ani tuhle větu by nedokázal vysvětlit. Věrohodně. Přesvědčivě. Bez dalšího divného slovního ping-pongu.

Takže jen kývnul a zamířil do svého pokoje.

 

„Tak jsme to zvládli nakonec dobře,“ řekl hned za dveřmi duch ve stylu ryze současném. Snad aby se mi zavděčil, připadalo Tomovi.

 

„Fakt nevím. Takhle se nechat chytit,“ nedalo to Tomovi. Jako by utrpěla jeho zloděj-ne, no fuj, jeho hledačská pověst.

„Neměli jsme nikoho na hlídání, zda je vzduch čistý,“ hledal duch vysvětlení.

„Asi se z toho ještě budu… potřebovat… vzpamatovat…“

„Tomu rozumím, chápu.“

„… sám.“

„Naprosto ti rozumím…,“ řekl duch a Tomovi připadalo, že už opravdu přešel na současnou řeč. Tenkrát ještě mluvil občas staře, ale teď... Jak obyčejný současník.

 

Asi je to schopnost spisovatelů se přizpůsobit. Najít si správné mimikry.

 

„… nechám tě o samotě. Ale kdybys potřeboval pomoci zde na zámku, jsem ti k dispozici. A děkuji ti, že jsme se dohodli. Když budeš potřebovat, tak mi zavolej, to už znáš.“

 

A bylo ticho.

 

Tom sice nedokázal přesně odlišit ticho bez ducha od ticha s duchem, ale měl o trošku větší pocit, že tohle je ticho bez ducha, než ticho s duchem.

 

Zpod svetru vytáhl desky a zamířil s nimi k batohu. Už před tím z něho vytáhl věci na spaní a kalhoty na běhání i boty pro všechno, takže byl prázdný.

 

Přesto desky najednou na něco narazily.

 

Co se to děje, dal mi tam snad někdo kámen, jak se někdy žertovalo ve škole.

 

Ale sotva tam nahmatal, o co se jedná, protočil Tom oči.

 

Vždyť on sám tam doma přihodil k deskám i krabičku Zapomnění.

 

Úplně na ni zapomněl.

 

Nejradši by ji hned hodil z okna ven, zvlášť když byl duch pryč, ale pak si to rozmyslel.

 

Při dnešním štěstí bych ještě někoho nebo něco trefil. Nebo by to zítra našel některý ten slavnostní turista a se zájmem by si to přečetl.

 

Můžu být vůbec vděčný, že nikdo nenašel na záchodě ty desky, Ještě bych si znovu naběhnul na ránu, zhodnotil nakonec Tom situaci.

 

Vrátil krabičku k deskám do batohu.

 

Někde ji vyhodí. No, ne tak zhurta. Spíš zakope. Zítra. Pozítří. Ale hlavně někdy.

Až se zítra rozloučí s duchem, tak by to mohlo být jednodušší/lehčí.

 

Třeba i jeho život.

 

Teprve teď si však všimnul, že na stole v pokoji něco je.

 

Tác s malým občerstvením. Pod skleněným poklopem bylo pár koleček salámu a sýru a hrozny. A k tomu vedle několik rohlíků. A ještě, nevěřil očím, sáček chipsů, které neznal.

 

To sem asi dali během prohlídky? Nebo to sem dál táta, který to někde sehnal. Ať už to byl kdokoliv, tak asi v té době ještě nevěděl o Tomově průs- průšvihu v chodbě.

 

Jinak by nejspíš dostal suchou vodu s chlebem, vlastně vodu se suchým chlebem.

 

Už byl z toho všeho nějak utahanej.

 

Sedl si na tedy pohodlné křeslo a přitáhl si tác blíž.

A k tomu si pustí…

Pustil si velký televizor, který to u něj výjimečně vyhrál nad malým mobilem. Když už byl tady na tom zámku.

 

Doma ostatně takhle veeelkou televizi neměli.

 

Satelitní nabídka programů byla bohatá. Reality show ho nezajímala, komedii znal, muzikál vypadal divně.

 

Takže skončil u nového westernu. Barevného, musel být tedy nový.

 

Nejlepší náplast na jeho dnešní průšvih.

 

A nejlepší završení dne.

 

A nejlepší podívaná pro hlavy kluků.

 

**

 

Bylo by stylové, kdyby se mi v noci něco zdálo o pokladech, napadlo Toma ráno po probuzení. Ale nic se mu nezdálo, ani o zámku, ani o ničem jiném. Nebo si to nepamatoval. To vyšlo nastejno.

 

V pohodlné posteli spal jako zabitý.

Žádné výčitky.

 

Sbalil si věci. Už ho tady čekala jen slavnostní snídaně a to bude vše.

 

Game is over.

No teda ještě ne, ale už se to blíží.

 

**

 

Turisté čekali před zámeckou jídelnou na slíbenou hostinu.

 

Máma si povídala s češtinářkou o… to bylo jedno, Tom je stejně neposlouchal. Jen tam tak stál mezi dospělýma a byl zvědavej a hladovej, co budou mít k jídlu.

V tom se od ostatních nelišil---

 

Koutkem oka však zahlédl, že se k nim zdálky blíží průvodce. Nešel zaměnit s nikým jiným na zámku.

 

A nálada se Tomovi hned zhoršila. Nemusel si ani vysvětlovat proč.

Jenže průvodce nevypadal triumfálně. Naopak.

A tak se Tomovi nálada hned zlepšila. Nemusel si ani vysvětlovat proč.

 

Prý je chce, celou trojici ze včerejška, ještě vidět zástupce.

 

Tátu to překvapilo, ale mávnul rukou a s úsměvem slíbil, že jim všechno zatím nesní, co budou pryč.

 

 

„Hodně jsem o tom včera večer přemýšlel,“ řekl zástupce. A koukal se střídavě na Toma a… na češtinářku, překvapilo Toma.

 

„Mám pro vás nabídku a myslím, že je velkorysá. Jestli chcete, můžete tady ještě dneska zůstat a jet až zítra po snídani. Jestli tedy chcete. Můžete jít třeba na noční prohlídku, když budete pochopitelně chtít. A Tom by se zatím podíval s naším průvodcem tady po zámku po dalších místech, kdyby náhodou spolu něco našli. Něco mi na tom vrtá hlavou, tak ať to prověříme. Čas na to máte dneska až do odpolední prohlídky.“

 

Všichni tři vykulili oči, nejvíc asi Tom.

 

Všichni tři ale hned souhlasili, nejvíc češtinářka, ale to už Toma vlastně nepřekvapilo. Průvodce se zato netvářil nijak nadšeně, ale to už Toma vlastně nepřekvapilo.

 

Vrátili se pak všichni ke snídani, na kterou se Tom tak zvědavě těšil.

 

Ale nakonec ji ani moc nevnímal.

 

A zajímavé prostředí se zvláštními výklenky a nějakými ornamenty si uvědomoval jen tak okrajově.

 

Musel si přece připravit – v duchu s duchem – hledání na zámku. Na povolené hledání. Na oficiální hledání.

 

Jak si to řekl, hned tu zodpovědnost cítil ještě víc.

 

Rychle si mezi jídlem zase odskočil. Máma se na něj v jídelně trochu podezíravě podívala.

 

Už však věděl, že na záchodě to bylo vždycky nejbezpečnější.

Ale teď zrovna ne.

Někdo už tam byl v kabince.

No jo, snídaně už pro jiné skončila, vysvětlil si to rychle.

 

Tak šel před záchod. Nikde nikdo v dohledu.

„Vzduch, vzduch,“ řekl v duchu k duchu.

„Jsem tu. Poslouchám,“ odpověděl duch vzápětí.

„Budu potřebovat pomoc. Hodně pomoci.“

„Chápu.“

„Ty skrýše.“

„Říkám, že chápu.“

„Tak snad to zvládneme. Spolu,“ povzdechl si pochybovačně Tom a vrátil se do jídelny se zvláštními okny a kouty.

 

**

 

Že to nebude jednoduché hledání, už tušil. A potvrdilo se to hned po snídani, kdy SPECIÁLNĚ NA NĚJ, aspoň podle jeho výrazu už průvodce čekal. S docela velkým batohem na zádech, ve kterém jako by něco při pohybu chrastilo, cinkalo, nebo tak nějak.

 

Tom se ještě stačil převléknout do džín a bundy „pro horší podmínky“, jak tomu říkala máma a za jejího povzbudivého kývnutí pak vyrazili.

 

„Takové dobrodružství si snad ani nezasloužíš,“ pošeptala mu máma a měla pravdu. Ať se na to díval, jak se díval.

Uf. Dvakrát uf.

 

 

 

„Myslím, že sis to všechno vymyslel, ale nevím proč,“ vyhrkl na něj průvodce už po pár metrech.

 

Už byli sami.

 

Tom z něj cítil, že by chtěl hrát v příběhu větší roli. Pro uznání, pro peníze, to už nevěděl.

 

„Ani ne,“ odpověděl co nejstatečněji. Už teď oceňoval, že při parkourových závodech se pohyboval, ne soutěžil, ale pohyboval i se staršími kluky. A ti už měli často velikostí a drzostí blízko k dospělým. A silou tohoto obrýleného panáka určitě už převyšovali.

 

Takže nebylo mu s průvodcem příjemně, ale ani ho to nezastrašovalo natolik, aby hned kapituloval.

 

Když už dostal tuhle příležitost, tak je třeba… ji využít, zkusit, prověřit, tak nějak dát příležitosti šanci jako na parkouru. Uvolnit se.

 

Užít si to jako fotbalisté? No, tak to asi ne. Ti si to užili, ale většinou prohráli. A to Tom nechtěl.

 

„No tak jo. Kde začneme?“ zeptal se průvodce, když došli ke dveřím hlavní budovy.

 

„Nejdříve začneme v té chodbě, kde jsme včera začali,“ řekl Tomovi duch do ucha.

„Nejdříve začneme v té chodbě, kde jsme včera začali,“řekl Tom průvodci. Nahlas.

 

„Klidně. Ty seš tady pánem. Já jen dohlížím. Nic víc. Nepomáhám, jen dohlížím. Tak se ukaž,“ to už zase stoupali hlavním schodištěm.

 

Když se něco pořád stejně opakuje, nějak se tomu říká, napadlo Toma. Že by na Hromnice o den více? Ne, to byl film, ještě existuje nějaký jiný název.

 

Ale to je teď jedno.

 

Zastavil se a díval se kolem sebe. Uvědomil si, že vlastně netrefí ani do té proklaté chodby.

 

Včera tomu nevěnoval moc pozornost, kam jdou. Prostě šel s davem. Nenápadně, ale s davem.

 

A teď byl úplně ztracen.

 

Průvodce vyčkával. Nemusel mluvit, vše bylo jasné.

 

Sakra, debakl hned na začátku, řekl si Tom.

 

„Tady doprava, budu ti říkat,“ zaslechl hlas. Naštěstí to nebyl průvodce. Už dlouho nebyl tak šťastný, že slyší ducha.

 

Nenápadně přikývl a vydal se chodbou doprava.

Pak po krátkých schodech.

Doleva.

Tom naprosto netušil, kde je.

Pak do dalších schodů.

A stáli tam. Na začátku chodby, kde byl, byli včera chyceni.

 

„Hm. Jako dobrý. Slušná zkratka. Na internetu je dneska asi všechno, co? Sis to přečetl, abys byl zajímavej, co“ syčel průvodce od nechtěného uznání k dalšímu podezření.

 

Ale to už se Tom shýbnul ke stěně.

 

Zase na ni klepal a doufal, že uslyší něco, co bude jinak.

 

Ale stejně jako včera nic.

 

Navíc neměl žádnou praxi, zkušenost s hledáním… pokladu?

 

„Nejde tady nějak víc rozsvítit?“ zeptal se Tom. To zdejší světlo nebylo moc silné. Asi se přirozeně šetřilo. Jako všude.

 

Nebo to mělo něco společného s historií.

 

„Nejde…,“ řekl průvodce s chutí.

„… ale abychom to zase neprotahovali, tady je baterka,“ sáhl do batohu, ve které toho zjevně bylo ještě víc.

 

„Děkuju,“ převzal Tom baterku. Svítila nečekaně silně, v tom žádný podraz asi nebyl.

 

Ať zkoumal začátek chodby, nalevo i napravo, nic podezřelého se tam Tomovi nezdálo.

 

Skloněn s baterkou k zemi, pokračoval tedy chodbou dál.

 

„Sem posviť,“ řekl u jejího ohybu duch Tomovi. „Tady určitě skrýš byla.“

 

Mezi jedním dlouhým kusem dřeva na stěně a druhým kusem dřeva o kousek dál viděl Tom dřevo o něco jiné barvy. Ve svitu baterky vypadalo tmavší. A v tom dřevu byly, byly šroubky. Vážně to tady vypadalo jinak.

 

„Dobrý, vážně dobrý. Teď by to asi něco chtělo… krumpáč, lopatu, bagr?“ ozvalo se zase kousek od Toma.

 

„Asi by stačilo nějaký šroubovák,“ vzpomněl si Tom na občasné společné domácí práce s tátou.

 

„Tak šroubovák. No proč ne, my tady máme všechno,“ řekl průvodce, zašmátral v batohu a podal mu šroubovák.

 

„Ale šroubovat budeš už sám, ne?“

„Zkusím to,“ kývl Tom.

 

Vůbec netušil, jak snadno, či nesnadno to půjde.

Přece jen od posledního šroubování asi uplynulo spoustu let. A neměl tolik síly jako dospělí.

 

Šlo to ale docela snadno. Nečekaně. Překvapivě.

 

Podivné. Přišlo mu to podivné.

 

Vyšrouboval čtyři šroubky, zatímco mu průvodce svítil svou baterkou.

 

Trpělivě a beze slov. Buď má něco za lubem, nebo je sám zvědavý, co tam bude, říkal si Tom souběžně se šroubováním.

 

Ještě s tím trochu zalomcoval, pomohl si šroubovákem a…

… a vytáhl čtvercovou kostku dřeva ven.

 

Prostor za ní byl nečekaně velký.

A prázdný.

 

Ať do něj Tom svítil, jak svítil, nebylo tam nic. Vůbec nic.

 

Velký hov-, napadlo Toma v duchu, kde si to mohl dovolit.

 

„A nic, co?“ řekl průvodce potměšile.

„Jak to?“ neudržel se Tom, protože i duch vyfoukl zklamáním.

„Protože celá tato chodba prošla před lety, když současná knížecí větev kupovala celý zámek, prošla čím? Prošla rekonstrukcí. Opravou. Byl jsem u toho. Celý zámek byl v mizerném, vybydleném stavu. Docela jsme se tady tenkrát nadřeli.“

„Ale co ta skrýš?“ odvážil se Tom zeptat.

 

Průvodce zaváhal, ale jak byl v poučování rozjetý, nechtěl s tím skončit.

 

„A tady opravdu byla nějaká skrýš. Prázdná, vypáčená, úplně prázdná. Tak jsme jí takhle pietně opravili. O tom moc lidí neví, to je pravda. Tak teď jí zase zašroubuj, ať to nemusím dělat já. Někdy se tam ukládá nějaké prádlo, je to tu suché, ale teď je všechno v prádelně.“

 

„Divné, divné. Přísahal bych, že tam něco muselo být,“ slyšel Tom ducha.

 

Obrátil se tedy znovu k průvodci. Jako ke staršímu otravnému klukovi, se kterým se ale musel nějak při parkouru, eh, na zámku domluvit.

 

„A to tam ani v minulosti nic nenašli, nenalezli? To by se přece, to by se přece rozkřiklo, kdyby našli nějaký poklad, ne?“ zeptal se zkroušeně, uctivě, aby měl šanci na odpověď.

 

„To by se sice rozkřiklo, to je pravda, ale nic se nerozkřiklo. Jen se tady prý našli nějaký Prokopovy klukoviny. Starý počmárarý sešity, nebo nějaký obrázky německých a rakouských zbraní. Plesnivý, špinavý, pod prachem, ani nevím, kde to tenkrát skončilo. Otec mi říkal…“

 

Zarazil se.

 

„Otec tady tenkrát taky pracoval. Říkal, že takových hloupostí tady našli víc. Nic cennýho. Nic z toho prý nešlo zachránit, nebo nějak… využít. Dneska by si to dal kastelán nebo jeho zástupce do nějaký sbírky, do nějaký vitríny pro turisty, ale na to už je pozdě. Všechno je pryč.“

 

V tichu Tom zašroubovával desku zpět. Taky si mohl před tím všimnout, že ty šroubky byly jako nové, vlastně nové byly.

 

Tak takhle chutná zklamání, říkal si stále dokola jako název skvělého filmu. Až na to, že na tom jeho příběhu nic skvělého nebylo.

 

„A jsou ještě tipy na další místa, nebo už jsme skončili,“ zeptal se zase průvodce, když vše bylo uhlazeno a dotaženo, což po Tomovi sám ještě důkladně a na efekt udělal.

 

„Možná ještě něco bude,“ řekl Tom váhavě, protože sám neměl jasno. Teď už to bylo čistě na duchovi, ne?

„Ale ty šperky a porcelán někde musejí být. Když nebyly tady, tak kde jsou? O těch by přece něco věděl průvodce starší, určitě by se synovi pochlubil,“ také duch zjevně zvažoval, jak se s novou situací vypořádat.

 

Tom si nebyl jistý, jestli by se průvodcův otec pochlubil s nalezením pokladu.

 

Možná ano, ale spíše ne. Ve filmech se přece hledají způsoby, cesty, jak poklad tajně převést na normální peníze. Jinak k ničemu nálezcům není. A jsou cesty oficiální, odměna za poklad, nebo neoficiální. Překupníci, cizina a tak. Ve westernech a detektivkách to bylo přehledně jasné.

 

Ale jestli to tak fungovalo už před mnoha lety… jak to teď zjistit. Tím už by se dneska nikdo nechlubil.

 

„Zkusme konírnu, jestli tam něco nebude, tam Prokop taky chodil a do kuchyně za kuchařkou,“ ozval se nečekaně duch.

 

„Konírnu?“ řekl Tom překvapeně. A nahlas.

 

„Konírnu?“ opakoval průvodce. „Jo, to tady taky máme. Tam se za poklady moc nechodí, i když vlastně, protože… to je jedno. Můžem tam jít,“ zase v tom zněla nějaká poťouchlost.

 

Tentokrát šel průvodce před Tomem.

 

Šli, klesali, klesali a… co to?

 

Stále před jídelnou, kde byl Tom ráno na snídani.

 

„To je?“

„To byla. Konírna. Dnes to poznáme hlavně podle těch oblouků a nezvyklých oken a výklenků a podle….“

 

Začal s malým výkladem.

 

A Tom to musel uznat. A skousnout. V duchu i s duchem.

 

Po chvíli odstoupil trochu stranou a předstíral, že studuje tuto stavbu.

 

„To jste nevěděl?“ zeptal se nenápadně ducha.

„Hodně to tady změnili, to je pravda. Ale Prokop sem často chodil. Říkal jsem si, jestli tady nemůže něco být.“

 

„Hodně jsme to tady proměnili, co? Taky za velký peníze,“ houknul průvodce jejich směrem.

„A našlo se tu něco?“

„Jo, našlo, spoustu podkov. Třeba tahle nahoře,“ ukázal na stěnu.

 

A pokračoval.

 

„A nějaký starý nástroje, který už k ničemu za ta léta nebyly. Ani do muzea je nechtěli. Tak teď jsou všechny v té malé místnosti u kuchyně. Kastelán prý nechce vyhazovat historii.“

 

„Máte nějaký nápad?“ zeptal se Tom ducha. Možná také potměšile. Jak taky jinak reagovat?

„Ne, to nemám.“

 

„Tak se ještě můžeme podívat do té kuchyně a… a pak na půdu,“ napadlo Toma.

 

Ta půda ho spíš zajímala sama o sobě, než že by tam čekal poklad, ale když už měl tu příležitost se tam podívat.

 

„Jistě. Jistě, jak ráčíte. Ale do té kuchyně jen nahlédneme, uklízejí tam po snídani.“

 

Nahlédli. Pobíhalo tam pár lidí, uklízelo se, talíře, nic neobvyklého. Toma ani nenapadlo tam něco hledat.

 

Jeho hledačská vášeň už stejně nezadržitelně mířila ke dnu.

 

A duch mlčel.

Vzchopil se až o pár minut později.

„A co se podívat do Prokopova pokoje a místnosti, kde jsem ho učil.“

 

Tom to musel nějak přetlumočit průvodci.

 

„Ještě mě napadlo. Kde vlastně Íček učil? Nebo mi to při prohlídce ušlo?“

„Učil, no učil. Asi všude možně. V knihovně, tam jsme včera byli. V předpokoji u Prokopovy matky, tam myslím taky. A taky mohli chodit do zámecký zahrady.“

„Střílet?“

„Na to si Íček moc nepotrpěl. Ale Prokop ano, hotový ďábel, ten střílel flobertkou, kde to šlo. A na nějaký řeči o ptácích a květeně si asi moc nepotrpěl.“

 

Tom sice přesně nevěděl, co je to flobertka, ale to slovo už někde slyšel. Asi starý revolver, nebo tak něco? Najde si to pak na internetu.

 

„Tak ještě ten jeho pokoj, předpokoj a půjdu, to ještě stihneme, ne?“

Tom ukončil větu na ne?, koncovkou doma zakazovanou, ale třeba si tím u průvodce trochu šplhne.

 

Šplhnul si.

 

Vystoupali až do pokoje, kde prý Prokop bydlel.

 

„Teď je to jeden z pokojů pro vzácné hosty. Tohle je úplně jiné, než to bývalo. Velká rekonstrukce, fakt velká. Stěny, podlahy, strop, starý nábytek se stejně nezachoval, takže vše nové.“

 

Ani nemusel dodávat, že tady všude se poklad skrývat asi nebude.

 

U předpokoje to bylo podobné. Tom si vzpomněl, že do něj při minulé prohlídce nakukovali. A na zámku se turistům ukazovaly jen místnosti důkladně zrekonstruované.

 

Představa, že by se za zdmi skrývaly vzácné šperky, nebo dokonce čínský porcelán, zněla lákavě a pitomě.

 

Takže zbývala ještě půda.

 

„Tam často mladý pán chodil, schovával se tam. Mohlo by tam něco být,“ sliboval duch. Ale už to zdaleka neznělo tak přesvědčeně jako ve spodní chodbě.

 

„A tady máme půdu. Naši milou půdu. Plnou pokladů, sem moc návštěvníky nepouštíme,“ řekl průvodce, když vystoupali točitým schodištěm a otevřeným poklopem, nebo co to bylo.

 

Byl to velký otevřený prostor. Dokonce větší než vnitřní prostor, kam chodil Tom trénovat parkour.

 

A téměř prázdný.

 

Pozornost k sobě strhávaly trámy, krovy nebo jak se to jmenovalo. Mohutné, dřevěné, se železnými skobami.

 

A dřevěné kryty, asi střílen, Tom odhadoval.

 

Všechno tu vonělo dřevem, to zas jo.

A byla tu zima, to zas taky jo.

 

Něco mu však říkalo, že za nimi se poklady neskrývají. Žádné tajné značky. Žádné nápisy. Sakra nic.

 

„Tady až nahoře jsem nikdy nebyl. Nedělalo mi to dobře. Ale teď mi to už nevadí. Vypadá to úúúžasně a docela nově. Nebo spíš přestavěně,“ řekl duch.

 

Vystihl to přesně, usoudil Tom.

 

„Když chceš zachránit stavbu, většinou začínáš od střechy a půdy,“ prohodil průvodce.

 

Tom nezkoumal, jestli je to pravda, ale představa, že právě někde zde by byly ukryté šperky a porcelán zněla zcela fantasmagoricky.

 

„V létě se tu skvěle spí. Tak blízko nebe,“ prohodil z ničehož nic průvodce.

 

Asi na něj přišla básnivá nálada, pomyslel si pro sebe Tom. Ale proč toho nevyužít?

 

„A to se opravdu ty šperky a porcelán, jak o tom zajímavě mluvíte při prohlídce, nikdy nenašly? Nebo, nebo třeba aspoň část?“

„Ano, ano. O tom mluvím. To je taková… stará zámecká latina. Máme to v těch průvodcových sylabech, zní to dobře. Návštěvníci se proberou z nudy a tak. Jenže já…“

 

Zaváhal.

 

„Vy určitě o tom víte víc,“ nenápadně mu pomáhal Tom.

 

„To tedy vím. Jednou jsem slyšel, jak si o tom starý pán, toho neznáš, povídal tajně s manželkou. Tak zajímalo mě to, to je jasný. A on jí řekl, že už kdysi se přišlo na to, že to ukradla jedna služka. Chtěla si přilepšit. Ale chytili jí, když to zkoušela prodat. To bylo ještě někdy před válkou, ale tehdejší kníže nechtěl, aby se o tom mluvilo.“

„A co bylo dál?“

„Nic, co by bylo. Ututlalo se to prý. Nevím, co se s tou služkou stalo. Ale představa, že se nikdy nenašly a mohou tady být schovaný, sem taky lidi táhne. A v minulosti i různé kopáče a dobrodruhy a tak.“

„Páni,“ řekl Tom uznale.

 

Ještě cvičně prošel kolem několika starých a otevřených truhel. Některé byly malované. Všechny prázdné.

 

„Ani nábytek sem moc nedáváme, protože co? Žádný navíc nemáme. V minulosti všechno zmizelo. Takže ten nový starý nábytek z jiných zámků máme v pokojích pro turisty nebo pro knížete kastelána. Tak ještě něco tady?“

„Stačí, úplně stačí.“

„Taky si myslím. Půjdeme dolů,“ řekl průvodce průvodcovským stylem.

 

V mlčení tedy scházeli dolů.

 

Když procházeli kolem starých kamen, Tom do nich spíše z povinnosti nahlédl.

 

Průvodce si toho samozřejmě všiml.

 

„Historická kachlová kamna z počátku století devatenáctého. Pokud tam něco bylo, tak už si to dávno odnesl starý pan kamnář, který je dával dohromady“. Ještě před třiceti lety se v nich topilo, ale to ještě stála jinde. Doba už je taky jinde.“

„Jo, to vidím,“ řekl Tom dosti sklesle.

„Ale na zoufalství jsou tu kamna, to dá rozum, ne?“ neodpustil si průvodce.

 

Procházeli kolem kobky Íčka. „A tady napsal, nebo začal psát Íček své slavné romány, to maj turisté rádi a…“

 

Zámkem náhle prolétl nečekaný vítr.

 

Průvodce si musel bolestivě zakrýt uši.

 

„Vždycky to tady cítím. Tuhle podivnost bys měl vyšetřit,“ řekl když už poodešli a sundal ruce z uší.

 

Právě tohle bych mu mohl snadno vysvětlit, ale neuvěřil by, pomyslel si Tom.

 

„Zaslouží si to, prevít,“ syčel duch.

 

Tom se pro sebe usmál. Už byl vlastně čas na loučení. Se zámkem, možná i s duchem, s dobrodružství, které skončilo do ztracena. Byl s tím už smířený.

 

I tak ho to vlastně bavilo.

 

V zámecké hale se zastavili.

 

Chystal se rozloučit s průvodcem.

 

Už byl unavený.

 

„Seš nějak unavenej, ne? Končíme? A co takhle ještě pátrat v zahradě, tam může být tolik pokladů, co?“ průvodce už zase zkoušel triumfovat a mít poslední slovo.

 

A to se Tomovi nelíbilo.

 

Došla mu změna pravidel. Místo finále teď teprve skončilo semifinále, řekl si částečně sklesle, částečně motivačně.

 

Co je na tom skvělého, jak bych toho mohl využít, napadla ho tradiční rychlá otázka pro nepříjemné situace.

 

Mohl bych třeba zakopat Archu zapomnění, ať mám něco z krku, říkal si.

 

„Tak jo, podíváme se ještě na zahradu,“ řekl Tom bez nadšení.

„Správně, nic nevzdávat. Užít si to do poslední… kapky potu?“

 

 

**

 

Před výpravou na zahradu si Tom ještě odskočil. Jednak na záchod, jednak pro krabičku zapomnění.

 

Ještě než se vrátil k průvodci, napadla ho otázka na ducha, který se už dlouho neozýval.

 

„A na zahradu jste s mladým pánem chodil, ne?“

„Nemluv se mnou jako s průvodcem. Nechodil. Možná jednou dvakrát. Nic ho o přírodě nebavilo a hlídat už nepotřeboval.“

„Tak si uděláme vycházku společnou. Po letech.“

„Obávám se, že to nepůjde. Už nemůžu ze zámku.“

„Jak to, co se děje?“

„Nevím. Divím se, že jsem se vůbec mohl vrátit. Ale to jsem strážil svůj odkaz. Na zahradě žádný nemám.“

„Určitě?“

„Cítím to tak. Neumím to lépe vysvětlit. Rozloučíme se.“

„Dobře, tak já aspoň zakopu to… krabičku Zapomnění.“

„Archu našeho Zapomnění?“

„Ano, to zní líp,“ souhlasil Tom.

„Tak šťastnou cestu. A děkuji.“

„Taky, taky děkuju.“

 

 

Takže další kolo s průvodcem. A zřejmě už, opravdu, finále. Nač to ještě prodlužovat.

 

Průvodce se na něj chvilku díval. Tom přemýšlel, jak by to nazval. Zpytavě, takové divné slovo ho napadlo. Asi odněkud z pravěku.

 

„A co sis vzal s sebou?“

 

Tom si vlastně vzal jen rukavice na ruce a Archu našeho zapomnění. Bundu a věrné boty už měl na sobě.

 

Víc ho ani nenapadlo. V hledání pokladů měl teda zjevné nedostatky.

 

„No, mám nůž,“ řekl zahanbeně.

 

„Aha, podle hesla Každý správný muž, má u sebe nůž. Tak ho ukaž,“ přikázal průvodce.

 

Ne, nebyla to dětská rybička. Ale zdaleka ani pořádný nůž, který viděl v reklamách na internetu. Ty dokázaly krájet taky… no, to bylo teď docela jedno.

 

„Teď bys s ním nevyřezal ani svůj monogram do stromu, ale ať tě ani nenapadne to tady zkoušet. Tak půjdeme s tím, co máme,“ ukončil průvodce tuhle trapnou epizodu.

 

Aspoň v to Tom doufal.

 

„A co lopatka?“

 

Tak výslech tedy ještě neskončil.

 

„Proč lopatka?“ zeptal se Tom zmateně. To se mu zastřít nepodařilo.

 

„Ne ten poklad, co hledáme, ne? Nebo už ho nehledáme, co?“, průvodce s ironií nezklamal.

„Ale jo. Vždycky se vyplatí hledat poklad,“ odpověděl Tom snad moudře, ale určitě nejistě.

„To bude ale mladej pán, zástupce vrchnosti, smutnej, že mu nic nenajdem do jeho sbírky. Pokud mu tedy o to vůbec jde,“ řekl průvodce s divným náznakem na konci věty.

„Vždycky se neurodí,“ napadla Toma stará průpovídka, ale oslaben bez ducha, i když ne vlastního, radši mlčel.

 

Aspoň si to myslel.

 

Ale zřejmě to řekl nahlas.

 

„Ale téměř každý, kdo sem přijel, přece něco našel. To je taková naše hezká tradice přijet k nám na zámek a něco starého tu pro naši vitrínu najít, že.“

 

Ha, ha, pomyslel si Tom v duchu.

 

Průvodce zatím vytáhnul lopatku z batohu.

 

„Ale poneseš si ji sám. To jinak nejde… ale my jdeme.“

 

Ha, ha, pomyslel si Tom v duchu podruhé.

 

Naoko ale utrápeně přikývnul. Došlo mu totiž, že bez lopatky to opravdu nepůjde. Ale ne na vykopání pokladu, ale na zakopání Archy našeho zapomnění, jak to vzletně nazval duch.

 

Cestou do zahrady Tom několikrát brnknul lopatkou o zem. A hned mu došla další potíž dne. Zakopat něco do pořádně zmrzlé půdy nebude asi tak snadné.

 

A rozhlížel se po rozlehlé zámecké zahradě. Byla působivá, to ano, ale čeho se chytnout při své misi.

 

Došli svahem až dolů ke kašně. Děsivá socha nestříkala. Kašna byla vymetená. Možná se na dně krčilo několik lístků, které přiletěly až po úklidu.

 

Tom se vlastně cítil podobně.

 

„Neptun. Poseidon. Jak chcete, milí návštěvníci. Vládce všech moří a naší zahrady též,“ slyšel Tom vedle sebe.

 

Přikývl.

 

„Stromy, které tady vidíte, jsou převážně duby. Jsou tu už od dob císaře pána a některé ještě před ním. Nejstarší exempláře jsou na našem místním ostrově,“ průvodce stále hovořil k neexistujícím turistům.

 

Tom už si totiž stejně připadal jako neviditelný. S jediným cílem tuto misi nějak dokončit. Se ctí. Nebo aspoň s poloviční ctí. Čtvrteční?

 

„Ale tam na ostrov nikdo nechodí, protože je tam, co?“

„Zima,“ odpověděl bezmyšlenkovitě Tom.

„Ne,“ řekl průvodce důrazně. „Protože je tam hřbitov plný smrti,“ udělal dlouuuhou pauzu.

 

Tom o tom přemýšlel.

 

„No, každý hřbitov je asi plný smrti, nebo ne?“ odvážil se pak namítnout.

„Ale tenhle je plný psí smrti. Je tam totiž, co? Psí hřbitov. A taky je tam oáza ptáků a návštěvy by je rušily. A to ani nemluvím o tom, že některé stromy již spadly a nikdo je neuklízí, protože pan kastelán má rád, co? Má rád prales, přírodní přírodu. A nebo nechce platit ani nám zahradníkům. Ale to je jen mezi námi, že?“

Ti turisté mu tady pořádně chybí, uvědomil si Tom snad posté.

 

**

„Tak jdeme na ten ostrov?“ vytrhnul průvodce Toma ze zamyšlení.

„Asi… zatím ne. Poklad může být přece někde blíž?“

„To jistě. Sám jsem zvědavej, kde.“

 

Mezitím došli k prvnímu předvoji obrovských stromů. Poznal dub, mají tvrdé dřevo vhodné na nábytek, vzpomněl si nelogicky. Na zemi kolem nich bylo čisto, jen lehký poprašek sněhu.

 

Tom zkusil zarýt, bez nějakého většího nápadu do země.

 

Zmrzlá na kámen.

 

To mu teda náladu nezvedlo.

 

„Aha, tady zkusíme hledat. Dobrý. Ale zrovna jsem nechal doma detektor kovu. Škoda, žes to nahoře nezmínil.“

„Vy máte detektor kovu?“

„No jistě. Bez něho nedám ani ránu?“

„Vážně. To jste tedy hustej,“ hladil ho Tom slovně po srsti.

„To tedy jsem. Prošel jsem celou zahradu. Taky mě to zajímalo, jestli… jestli se tady v zemi neukrývá něco… zajímavýho. Bohužel asi ne.“

„A někde o tom něco psali, že tady něco bude? Nebo jste o tom někde slyšel?“

„Ale ne. Nic nepsali. To byly jen takové domácí povídačky,“ odtušil průvodce mrzutě. „Pojďme dál. Nebo tady opravdu zkusíš kopat?“

 

Tom zase zkusil několikrát rýpnout do země. Možná by to nakonec šlo, ale nadřel by se neskutečně. A proč zrovna tady? Proč ne támhle u toho stromu, nebo támhle?

 

Kupka v jehle, nebo vlastně jehla v kupce.

 

A pokud by chtěl naopak něco zakopat, měl by pořád za zadkem průvodce. Musel by se ho nějak zbavit.

 

Ale ne tak… jako ve westernu. Jako tady ve skutečnosti.

 

Ach jo.

Tom se cítil stále skleslejší.

 

Šli k dalším stromům.

Byly hezké, ale to bylo asi tak vše.

Žádné znamení jejich větvemi, žádný tajemný náznak někde na kmeni. Žádný pocit, žádný pokyn: Tady kopej a nikde jinde.

 

Nálada Tomovi klesala stále níž.

 

Už se blížíš do oblasti chmur, jak si z něj někdy rodiče utahovali.

 

Chmury, divné slovo, ale rodičce ho rádi používali.

 

Jediné co teď věděl, bylo, že na chmury platí jen pohyb.

 

„Jdu se trochu proběhnout,“ řekl stále s lopatkou v ruce, ale už v pohybu průvodci, protože čím víc by otálel, tím rychleji by byl v pořádných chmurách.

 

Průvodce asi čekal všechno možné, ale tohle ne. Jen vykulil oči. „Cože?“

 

Ale proběhnout se bylo nyní pro Toma nezbytností. A prostoru tady bylo víc než dost.

 

Běžel pořád rovně, bez myšlenky, jen běžel.

 

Běh samotný pomáhá a mozek čistí, myslet k tomu netřeba, říkal vedoucí jejich parkourové skupiny.

 

Tom tedy běžel.

 

Byl aspoň rád, že má své sportovní boty. Ty s ním šly a běhaly po celý rok a všude. Někdy i do třídy, když se zapomněl přezout.

 

Běžel.

 

Cítil se líp?

Cítil!

 

Obrovské stromy před ním se k němu blížily.

Tedy spíš on k nim.

 

A pak se před ním vyhoupl rybník, jezero, prostě voda, na které stály. Vlastně stály na nějakém ostrově uprostřed vody.

 

Doběhl až k okraji vody a začal se protahovat. Na pravé straně zahlédl, no co to je, úzkou kovovou lávku.

 

A pak že tam na ostrov nikdo nechodí, řekl si v duchu.

 

Aha, tak proto. Uviděl vysvětlení.

 

Technická lávka. Nevstupovat! Stav nebezpečí!!

Říkala malá tabulka u levé hrany lávky.

 

Docela výzva ji přeběhnout, zhodnotil ji Tom okem zkušeného parkouristy. Možná je teď i namrzlá.

 

Sklouznutí do vody je tak snadné, napadlo ho.

 

Ale zase je to výzva.

Zkoumal lávku už z blízkosti.

 

Ještě se otočil na průvodce. Blížil se, neblížil? Blížil. Ale byl by tu tak za deset let.

 

Tom se nadechl a soustředěně vyrazil. Lopatku držel rukama před sebou, aby mu pomáhala držet balanc.

 

Nakonec to bylo jednodušší, než čekal.

 

Ocitl se na druhé straně.

A před ním neznámo.

 

Vydal se vpřed.

Pár vyplašených ptáků vyrazilo do nebes. Ale jinak nic. Ticho. Divné ticho. Mrtvé ticho. Psí?

 

Ještě se začnu bát, říkal si vystrašeně.

 

Po chvilce se začala cestička stáčet vlevo. Rychle pochopil proč. Směřovala kolem staré cedulky s divným nápisem, s divným typem písma, který neznal. Ale byl tam… přišel blíž… obrázek psa.

 

Nechtěl jít dál. Tohle nebylo nic pro něj. Dal se tedy doprava, kde stezka vlastně už ani nebyla. Jen jakési pohřebiště stromů. Ležely, nebo pololežely. Celé, s polokmeny, jednotlivé části, bizarně vyvrácené. Slovo bizarní měl rád z četby, ale tady ho spíš děsilo.

 

Tady ho začínalo děsit skoro všechno.

 

Tak rychle, rychle, říkal si trochu zmateně.

 

Tady bych mohl dát svojí Archu našeho zapomnění a rychle pryč. Zastrčím to do kmene nějakého stromu, třeba naprasklého, a nemusím nic kopat.

 

Tak kam?

Jak si vybrat?

 

Podle sebe? Podle někoho jiného?

A co když sem chodil i Prokop?

Zastřílet si asi. Po zvířatech. Fuj, fuj, fuj.

Nebo jen tak do cíle?

Jako ve westernu? Jo, jo, jo.

I když snad asi do nelidského cíle. Snad, tedy.

 

Tyhle myšlenky mi ale nepomáhaj´, říkal si Tom.

Situace je přece jasná.

Bylo to jen na něm, kudy dál a co dělat.

 

Rozhlédl se.

 

Já osobně bych dal Archu našeho zapomnění do…. Támhletoho stromu. Vypadal hodně staře, opíral se o jiné kmeny, ale nějak ho přitahovat. Asi i to dírou, co měl ze strany. Viditelnou jen dosti zblízka. Nebo ji nějak vytušil. Proč ne, to znělo zajímavěji.

 

Došel úplně k ní.

 

Vytáhl z pouzdra lopatku a zajel s ní dovnitř. Nořil se vrstvou listí a něčeho blátivého.

 

Když toho hodně vyhodí ven, může tam pak vložit Archu našeho zapomnění. Už by na ní vážně rád zapomněl.

 

Vyhodil tedy kus toho hnusu na bílou zem.

 

Takže to vypadalo… ještě hnusněji.

 

Ale někdo to dělat musí.

Takže níž, nabrat, vyhodit, znovu, níž, nabrat, vyhodit.

Země už nebyla bílá. Vypadala… jak zahovněná, napadlo ho.

 

Křečovitě se tomu zasmál.

 

Náhle zaslechl zvonivý zvuk.

 

Ještě jednou to zkusil.

 

Opět ten zvláštní zvuk.

 

Začal rychle vyhazovat všechno to… ani to nechtěl pojmenovat.

 

Pak se pořádně naklonil a na druhý pokus podjel pod něčím kovovým.

Na světlo vytáhl kovovou truhličku.

 

Poodešel s ní kousek od stromu.

 

Položil ji na zem.

 

Přemýšlel, horečně, horečnatě, jak se vždycky píše.

 

Ne!

V téhle zimě prostě jen přemýšlel.

Vzít, donést ji na zámek?

Hloupost!

 

Nejdřív se musím podívat dovnitř, ostudy už jsem tady zažil dost.

 

A Tom byl taky zvědavý. První pohled musí být jen pro něj.

 

Jak ale dovnitř?

 

Ne, opravdu tu nevykukoval žádný klíč nebo klíček. Vlastně to ani nečekal.

 

Ve filmu většinou stačilo zarýt a s větším či menším násilím všechno otevřít, vypáčit, vylomcovat.

 

Účel světí prostředky.

Teď ještě mít ty prostředky.

 

Zadíval se na lopatku.

Zaváhal.

 

Ten nepoměr mezi středně velkou lopatkou a malou truhličkou nemohl jako správný muž přehlédnout.

 

Aha, jako správný muž.

A tak vytáhl nůž. Rýpal do nějaké škvíry, do mezery, do díry, do něčeho, kde tušil vstup.

 

K pokladu? Možná.

 

Hlavně se ale dostat dovnitř.

 

Jakkoliv. A co nejrychleji.

 

Trochu to zaskřípalo, jinak však nic moc.

 

Ale.                                                                   

 

Truhlička se otevřela. Sama ne, pomohl jí. Hlavně byla teď otevřená.

 

Nahoře viděl uvnitř prak a vedle něj nezvyklý revolver.

 

Lehce do toho šťouchnul.

 

Pod nimi se objevil zašedlý medailon s obrázkem… s obrázkem asi staré paní…. Pak papíry, hm, několik mincí. Žádné zlato, žádné drahokamy. Nic tu nezářilo ohnivým světlem, jak trochu čekal.

 

Tak ji zase zavřel.

 

Ještě chvíli čistil strom. Nic dalšího už neobjevil. Ale prostor byl připraven.

 

Slavnostně jak jen dokázal, vložil do kmene Archu našeho zapomnění. Co nejhlouběji mu to šlo.

 

Pak poodešel opodál.

 

Vyrýpnul ze země něco hlíny.

 

Vrátil se ke stromu a vsypal ji na Archu. Všechno co měl na lopatce, i když toho nebylo právě moc.

 

Takže ještě jednou, podruhé, potřetí.

Aby to aspoň důstojně zasypal.

 

A když pak zapře, změní ve své pozdější výpovědi místo nálezu, třeba to tu nikdo nenajde.

 

A pak už bylo hotovo.

 

Ještě poděkoval kývnutím směrem ke stromu.

Prostě jen tak. Cítil to jako slušnost.

 

A už byl čas vydat se zpět.

Do podpaždí jedné ruky vzal truhličku. Do druhé ruky vzal lopatku.

Bylo to trochu nemotorné, ale na to se opravdu nehrálo.

 

A vydal se na cestu zpět.

 

Před lávkou na ostrov stál průvodce.

A díval se divně.

 

**

 

Vzduch, vzduch, nedokázal si Tom odpustit, když čekal v chodbě zámku, zatímco průvodce vklouzl po uctivém zaklepání do hlavní kanceláře.

 

„Páni, to je přece…,“ zaslechl duchův překvapený hlas.

„Přesně,“ řekl na to Tom a v tom slově bylo všechno.

 

Ale už tu byl zpátky průvodce a posunkem ho zval do velkých dveří.

 

**

„… a hodně mi při hledání pomohl pan průvodce,“ zakončil Tom své vyprávění v hlavní kanceláři.

 

A byla to i pravda, přiznával si v duchu. Vlastně tam venku u zamrzlé vody čekal od průvodce nějaké divné prudké pohyby, nebo manévry, když s truhlou v ruce přelézal lávku a brýlatý podivín ho sledoval.

 

Takových filmů s podrazem už viděl.

 

Ale průvodce řekl jen: „Neuvěřitelný, to nás nenapadlo.“ A nic víc. Koho tím myslel, neprozradil.

 

Obsah truhličky teď ležel před nimi na stole.

 

Pistole – už věděl od zástupce to, co sám tušil, že jde o flobertku. Prak. Starý medailon...

 

„To rád slyším. Dlouhodobá věrnost našemu rodu se opět potvrdila. Bravo pane průvodče. Jen tak dál,“ řekl zástupce a rozzářeně se obrátil na průvodce i na češtinářku, která tu nějakou náhodou byla, už když Tom s průvodcem do kanceláře dorazili.

 

Průvodce s neproniknutelným výrazem profesionálně přikývl.

 

„Dáme to všechno do nové vitríny. A do výkladu průvodcům,“ usmíval se zástupce.

Průvodce s nehybnou tváří dál slabě pokyvoval.

 

„Zasloužíte odměnu,“ řekl pak zástupce a díval se na ně.

 

Slovo odměna měl Tom rád. Pro odměnu to sice přece nedělal, nebo jen trochu, ale teď byl zvědavý.

 

„Můžeš sem v příštím roce kdykoliv přijet na prohlídku a k tomu týdenní pobyt zadarmo pro celou rodinu. Na příštích deset let,“ to bylo na Toma.

 

„A náš průvodce a příležitostný opravář a nadějný zahradník dostane týden volna navíc. Mimo hlavní sezónu, pochopitelně,“ to bylo na průvodce.

 

Ten opět neznatelně přikývl.

 

**

 

Stejným neznatelným posunkem se pak už před kanceláří s Tomem rozloučil.

 

„Tak hodně štěstí,“ řekl průvodce jen.

 

Ve filmu by asi řekl nějaké nezapomenutelné věty, ale tady…

 

Už byl pryč.

 

„Jako na houpačce,“ řekl Tom duchovi, když opravdu osaměli. „Včera velký průšvih a dnes poklad. No poklad, pár věciček z historie. Zlatá medaile to nebyla, taková bramborová,“ doplnil spíš už pro sebe.

 

„Já bych taky ten příběh sepsal jinak, ale proč ne,“ odtušil duch.

„To je prostě takový můj obyčejný život,“ kývl Tom.

„To máš prav

 

Tomovi chvíli trvalo, než pochopil, že duch právě zmizel a myšlenku už nedopoví.

 

Nereagoval ani na domluvené heslo. Byl opravdu pryč.

 

Možná jsem řekl nějaký heslo, že tak zmizel, nechápal Tom. „Tihle spisovatelé,“ zakroutil hlavou a vydal se do zámeckého křídla.

 

Musel se s tím vypořádat.

 

Najednou byli všichni pryč.

 

Zástupce s češtinářkou.

 

Průvodce.

 

Duch.

 

Co teď?

 

Rozhodl se zavolat mámě, která vlastně byla také v tom příběhu trochu… trochu namočená. Tátovi navíc začíná za, za nějaký čas odpolední prohlídka. Možná by mu rušil snění.

 

„Ahoj, kde... jste s tátou?“ zeptal se mámy hned.

 

Byla znovu na trzích, což ho ani nepřekvapilo. Táta prý je v pokoji a připravuje se na odpolední prohlídku, za, za zhruba dvě hodiny.

 

„A co je u tebe nového? Něco důležitého?“ zeptala se. Asi v jeho hlase něco vycítila.

 

„Našel jsem, našli jsme v zahradě truhlu. Vlastně truhličku s věcmi od Prokopa.“

„Opravdu. Šperky, porcelán?“

„Ne ty ne, s těma, s těmi to bylo jinak. Prak, revolver, medailon staré paní.“

„Ale to je přece také úžasné.“

„Viď.“

„A chceš, abych teď přišla domů, vlastně do zámku, abys mi to mohl celé v klidu vyprávět?“

„Klidně buď ještě na trhu, já si zatím odpočinu…“

„U televize?“

„To taky.“

„Ach, dobře. Tak jo. Já přijdu kolem… kolem sedmé, zajdeme někam na větší jídlo před tou půlnoční prohlídkou, co? Zatím si můžeš něco vzít malého k jídlu a k pití. Máš to v pokoji.“ 

„Skvělý plán. Díky. Pak se uvidíme.“

 

A bylo to.

 

Šel přímo do pokoje, vzal sendvič, nalil si limonádu, zapnul velkou obrazovku.

 

A hledal, hledal.

Sláva, našel. Opět našel.

 

Pustí si nějaký western, vždyť byly Vánoce, který Tom neznal.

 

Ale vypadal báječně.

 

Ten western. Ale i Tom se tak cítil.

 

 

KONEC

(DSZ, 2023 - )

 

(Pokračování)

 

 

Ubytování přímo v hotelovém křídle zámku mělo své kouzlo, to musel Tom uznat.

 

Rodiče dostali svůj pokoj a menší, ale hlavně svůj, měl kupodivu i Tom.

 

Překvapení od rodičů. Asi odměna za tenhle tip.

 

Tenhle pátek se dobře rozvíjel.

 

Bylo to tady, bylo to… úplně jiné než doma. Spisovatel by to asi popsal líp a bohatěji, ale Tom byl jiné eSo. Sportovec. ParkouriSta. A nyní hlavně vykonavatel pomSty.

 

Otevřel velké okno. Skřípalo jak o svůj život.

 

Venku viděl tu rozlehlou zahradu, kterou zahlédl už z auta. Parkourový nebo gladiátorský běh by se tam určitě dobře vyjímal. A tam někde v dálce uhadoval i vodu. Je teď zamrzlá? Viděl i velké tmavé přízraky. Chvíli trvalo, než mu došlo, že jsou to stromy. A možná je tam taky nějaký… snažil se zaostřovat zrak. Ostrov? Jak jinak. 

 

Pokud ano, tak musel být jedině tajuplný. Před nějakou dobou běžel jeden takový v televizi, a byl pořádně napínavý…

 

Ale teď se do Toma dala zima.

 

Radši okno zavřel a svalil se na lenošku, gauč, divan, křeslo, pohovku, nebo co to bylo. I o tom se byli rodiče jednou schopni dohadovat dlouhé minuty. Ale v dobrém. Trochu nudném, ale dobrém.

 

Bylo to tady prostě staré, ale táááák pohodlné.

 

A taky tu byl až zázračný klid.

 

Upovídaná češtinářka měla pokoj někde o patro níž.

 

**

 

„Tome, připrav se, za chvíli jdeme,“ ozvalo se zaklepání za dveřmi. Máma.

 

Vše už měl připravené, ale ještě vše zkontroloval.

 

Původně si myslel, že malé průhledné desky dá do batohu, ale vzpomněl si, že už minule ho musel před prohlídkou odložit.

 

„Abys něco nerozbil, znáš se,“ vysvětlovala mu tehdy máma s úsměvem.

 

Ale to se týkalo i ostatních návštěvníků.

 

Takže dal desky pod svetr. Radši si vzal ten největší, co měl.

 

Ostatně se to hodilo.

 

Na zámku bude ve velkých prohlídkových místnostech určitě zima.

 

Svetr vše dobře ukryje a nevzbudí podezření.

 

Snad.

 

Tady v pokoji bylo sice ještě teplotně příjemně, ale také by neškodilo přidat

stupeň. Možná i dva.

 

Vyrazili z pokojů. Ještě otevřenými dveřmi zahlédl tátu, jak si právě dává šlofíka.

 

Jasně, přece odpoledního. Jak jinak. Prohlídku s tajemstvím má až v noci o půlnoci.

 

 

 

Češtinářka na ně už čekala.

 

Nemůže se dočkat, to nikdy nebyla na zámku, komentoval to a divil se v duchu Tom.

 

Ale ocenil, že učitelky se daly hned do hovoru. Jak to, že už si všechno nestačily za ty roky říct ve škole?

 

Jeho si už moc nevšímaly.

 

Takže z této strany odhalení desek pod svetrem nehrozilo.

 

A… z té druhé také ne.

 

U začátku sváteční prohlídkové trasy, už na ně totiž čekal průvodce. Stejný jako minule. Zvláštní hubený panák s brýlemi. Možná tady ani jiného nemají. Je to už zase dobře vedený soukromý zámek, povídala v autě češtinářka.

 

Tak určitěééé, jak rádi říkají hloupí, ale bohatí fotbalisté, kterým se máma i táta doma rádi smáli a Tom jim trošku záviděl. Ty peníze a to všechno kolem. Jasně, mami, tati, je to jen pozlátko, ale tak nějak oslňuje a přitahuje.

 

Výprava byla docela velká. Lidi se Tomovi zdáli i nějak líp oblečení. Asi to bylo těmi svátky za rohem.

 

Vyrazili vzhůru po schodišti obklopeném lebkami zastřelených zvířat.

 

Tom se spořádaně držel u dvou učitelek, ale připraven se ztratit dozadu, až to bude vhodné.

 

**

 

Panák se už plně dostal do tempa svého vyprávění.

 

Již si nuceně vyslechli i historku o kdysi ukradeném porcelánu a zmizelých špercích.

 

Šli ale trochu jinudy než minule, aspoň to tak Tomovi připadalo. Začínal se bát, že snad vůbec nepůjdou kolem spisovatelovy kobky.

 

To by mu mohlo plány značně narušit, vždyť kam by zasunul desky než právě tam. Bylo to tak stylově vymyšlené a teď…

 

„Nebojte se, náš dnešní okruh se sice úmyslně liší od toho běžného, abyste viděli i něco navíc. Ale o příběh našeho spisovatele, a vy určitě dobře víte, koho mám na mysli, si připomeneme také. I místo, kde tvořil a… také tu bořil tehdejší literární manýry,“ průvodce dnes připadal Tomovi jako z nějakého divného televizního kvízu.

 

Mezi návštěvníky se ozvalo divné, ale známé a tiché kviknutí. Zachytil ho jen Tom svým vycvičeným uchem. Byla to češtinářka. Takhle vždy ve třídě reagovala na hodně nepřesné výroky žáků.

 

Panákovi-průvodci to však asi ušlo, protože se stále pyšně rozhlížel kolem sebe.

 

Ještě by nás mohl vyvolávat, a ptát se, co o Íčkovi víme, uvažoval Tom, už soustředěný na svoji pomstu. Na možný parkourový závod zámkem myslel jen v první chvíli, ale pak myšlenky vrátil ke své pomstě.

 

A teď se ušklíbl.

 

To by se asi ten vyprávěcí panák divil, co bych mu řekl, co tady Íček zažil a jak měl rád knížecí modrátko a jaká jména mu dával.

 

To by se vážně divil.

 

Však Íček by se také divil, až mu tam dám desky, říkal si pomstychtivě.

 

„Ale já se nechci divit,“ zaslechl náhle Tom za uchem známý hlas.

 

„Vy už jste zase tady?“ neovládl se a řekl to nahlas.

 

Samozřejmě ve chvíli, kdy se všichni shromažďovali před nějakým velkým obrazem a čekali, až průvodce opět promluví.

 

„Ano, já jsem pořád tady.“

„Vrátil jsem se kvůli tobě.“

Ach jo, Tom byl totálně zmatený. Ten první hlas byl průvodce. Ten druhý Íčkův.

„Tome, neruš, sám si sem chtěl.“

A tohle byla máma.

 

„Omlouvám se, něco se mi zdálo, něco se mi vybavilo,“ zmohl se na omluvu Tom. Štvala ho ta pozornost, kterou na sebe strhnul. To přece bylo to poslední, co tady mohl potřebovat.

 

„Ach ano, to se tady lidem stává. Toto je velký hodovní sál a lidé jsou překvapeni jeho majestátem. A tady na tomto obraze už vidíme patriarchu rodu…,“ stáhnul průvodce zkušeně pozornost zpět ke svému výkladu.

 

Výklad před obrazem tedy pokračoval, ale Tom nenápadně udělal několik kroků zpět, ještě kousek, kousek. Lidé ho pouštěli, jako nakaženého morem neposlušnosti a kazisvěta, až stanul u okna.

 

Mezi ním a ostatní lidmi tak vznikl volný prostor několika metrů.

 

„Nedávej sem ty papíry s pomstou. Je to malicherné, k ničemu by to nevedlo,“ slyšel ducha.

 

„Mně to pomůže,“ odpověděl mu už v duchu Tom, takže se na něj už nikdo neotočil.

 

„Je to malicherné. Svět je už jinde,“ snažil duch.

 

Hraje to na falešnou rozumnost, to dospělí umí, napadlo Toma, ale hned měl na ducha otázku. Prostě se ho musel zeptat.

 

„Co tu děláte?“

 

A nejspíš to znělo, jak kdyby tam dodal slovo: „Zase.“

 

V duchu měl přece právo na nejotevřenější otázky, v duchu se přece vždycky cítil bezpečněji, než když pak řekl něco nahlas. Jenže teď už zase mluvil v duchu k duchu. Ach jo.

 

„Strážím tady svůj odkaz.“

 

To znělo skoro, skoro, jak to říkají ve zprávách, ano: Státnicky.

 

Ale Toma to nijak nepřesvědčilo.

 

„Proč pořád zrovna tady. Nemáte nějaká jiná místa. Třeba oblíbená?“

 

„Mám, ale jsem jen zde. Radši bych byl třeba na Str-“ zahučel duch.

 

„…aha, strašidla jsou spojená jen s jedním místem, tomu rozumím,“ pomyslel si škodolibě Tom, i když už znal reakci.

 

„Nejsem strašidlo, ale duch.“

 

„Vždyť jste to sám napsal, teda nadiktoval, sem se to proto hodí,“ stočil Tom pozornost zkušeně ke svým deskám s pomstou.

 

„Nehodí, a ty víš už dobře proč.“

„Můj plán je férový.“

„Pomsta nebývá férová.“

„Tak co teď? Máte jiné řešení?“ začal Tom ztrácet trpělivost. Viděl, že průvodcův dlouuuuuuhý výklad před obrazem stařešiny i těmi dalším obrazy široké rodiny se už také, pomalu, ale přece, chýlí ke konci.

 

„Vlastně… vlastně mám návrh.“

 

„Poslouchám,“ řekl Tom. Tolikrát už tuhle situaci viděl ve westernech a teď v něm sám hrál. Užíval si to.

 

„Nebudeš sem nikam dávat žádné desky a já…."

 

Tomovi se zdálo, že i duch si to užívá, proč by to přece jinak tak protahoval. Ale možná jen přemýšlel.

 

„… a já ti pomůžu najít šperky a možná i porcelán.“

„To jako vážně?“ zeptal se Tom.

„Viděl jsem tenkrát několik skrýší, kam si mladý pán Prokop dával své poklady. Navedu tě k nim.“

 

Tomovi neušlo, že už neřekl modrátko, asi už byli vyrovnaní, srovnaní, prostě fifty-fifty, nebo tak nějak.

 

„Hned teď, no, během prohlídky?,“ zeptal se ducha pro jistotu.

„Slibuji.“

„Domluveno. A desky zůstanou u mě.“

 

„A můžeme se přesunout do dalších částí zámku, k jeho dalším pozoruhodnostem,“ řekl právě průvodce a lidé se dali do pohybu směrem, kterým ukazoval.

 

**

 

Ve spojovací chodbě se starými kresbami krajinek a přírody se Tom držel u učitelek.

 

Snažil se tvářit spořádaně a kajícně.

 

Průvodce se po něm přesto několikrát podíval.

 

To mi nevěří?, ptal se Tom sám sebe.

 

„Musíš rozptýlit podezření,“ poradil mu duch, jako kdyby to Tom sám nevěděl.

Ještě říct jak.

„Přece šikovně,“ zřejmě zažertoval duch.

Ach jo, tak jdeme dál, reagoval tiše Tom.

 

Další zastávka byla u spisovatelovy kobky.

 

O pozici u provazu, který zamezoval vstupu, byl mezi návštěvníky největší zájem.

 

Začali se nápadně i nenápadně přetlačovat už několik metrů před pokojem.

A Tom se rád nechával předejít.

 

Tentokrát však průvodce zvolil jiný postup. Slovní doprovod byl sice stejný jako minule…

 

„Zde v tomto pokoji. Pak si ho můžete v klidu prohlédnout, ale jen zvenku. Zde v tomto pokoji tedy podle legendy žil a tvořil náš slavný spisovatel Íček, Karel Iček.“

 

Duch tentokrát ale neprotestoval.

 

Asi vzpomíná, kde jsou ty poklady, napadlo Toma.

 

… ale také v něčem jiném než minule. Průvodce zůstával stát u provazu. A lidem, kteří si pracovnu vychotele doprohlídli, řekl, kam mají jít dál.

 

Už ale nešel jako tehdy, na jejich čele.

 

Jako strážce dál strážil vstup do pracovny.

 

Takže Tom jen naoko nahlédl, aby předstíral zájem, a pak také pokračoval za davem.

 

Bylo mu jasné, že by do pracovny jen tak něco nepodstrčil, i kdyby chtěl. Bezpečnostní opatření se změnila.

 

Jen nevěděl, jestli za tím stál jeho výstup v hodovním sále, nebo nějaký malér s návštěvníky v minulosti.

 

„Mám pořád příznivce a z celého světa. Někdy dost neodbytné,“ řekl k tomu jen duch.

 

Dál se tedy táhli chodbami. Teď už se definitivně zdály Tomovi nekonečné.

 

„Tady, tady už by to mohlo být. Jedno z těch míst,“ zaslechl najednou do ucha od ducha.

 

Nenápadně se tedy propadl na konec davu, na jehož čele už opět šel průvodce. V těchto místech už asi žádnou kulišárnu nečeká, pochopil Tom jeho chování.

 

Další chodba. Krátká, lidé už mizeli za dalším rohem.

 

„Zastav. Tady v tom pravém rohu to zkus,“ řekl náhle duch.

 

Tom tedy přiklekl, jako by si zavazoval tkaničku u bot.

 

Nenápadně se rozhlížel.

 

Lidé už byli pryč. Mimo dohled.

 

„Tady za stěnou. Zkus zaťukat,“radil duch.

Zkusil zaťukat.

Asi to mělo znít dutě.

Moc neznělo.

Nevěděl. Znělo?

Znovu zaťukal.

„Tak ještě na druhé straně v rohu.“

Ani tam to neznělo, i když…

 

„Co to tam děláš, kdo ti to dovolil?“

 

Ne, to nebyl duch.

Ale průvodce.

 

Jak se sem tak rychle dostal, napadlo Toma. Nebo jsem tady klepal moc hlasitě? Nebo dlouho? Nevěděl. Asi zapomněl na čas. A hlavně na opatrnost.

 

Chyba.

 

„Oznámím to správci, žes tady zkoušel…“ zarazil se.

 

K ukradení tady očividně nic nebylo.

 

„Rozbít stěnu. Stejně půjdeme po prohlídce za kastelánem. A rodiče vezmi s sebou.“

 

A s vítězným úsměvem sledoval, jak se sklíčený Tom protáhl kolem něj, aby pak společně dohnali skupinu, čekající za několikátým rohem.

 

Máma se už na něj nejdříve podezíravě a pak zneklidněně dívala.

 

Uměla mu číst z obličeje jako nikdo jiný, už od dob, kdy byl před Tomášem ještě Tomík.

 

**

 

„A cos tam dělal?,“ zeptala se máma Toma po prohlídce, když jí všechno řekl.

„Něco… něco jsem tam hledal?“

„Něco jsi tady ztratil?“

„Měl jsem takovej pocit, že tam může něco zajímavýho být.“

„Kde?“

„Na chodbě. Tedy, tam za stěnou.“

„A jak jsi na to přišel?“

„Tak, napadlo mě to.“

„Nevymýšlej.“

„Vážně. Napadlo mě to tak, tady na zámku.“

 

„Ani bych se mu nedivila. Mě toho tady také spousta napadlo. Cítím tu přímo osudové tajemství,“ vložila se do jejich hovoru češtinářka, která zatím jen zvědavě postávala opodál.

 

„Že ty se ho zastáváš,“ povzdechla si máma. „Ale teď musíme na to setkání s kastelánem. To asi nebude moc příjemné.“

 

„A můžu jít s vámi? Mě ten kastelán zajímá. Vždyť je…. z takového rodu. Stařešina rodu. Páni,“ výskla si, jako by čekala něco skvělého.

 

V tom ale byla asi jediná.

 

„Tak jo. Snad to společně všechno vysvětlíme a nebude ostuda,“ znovu si povzdechla máma.

 

Připojili se ke skupině turistů, kteří si už v zámecké jídelně pochutnávali na studené svačině. Dobrá a v ceně prohlídky, pochvalovali si nahlas.

 

V tichosti ji snědli i oni.

 

Ostatní turisté se poté už trousili ven, ale jejich podivná trojice zůstávala.

 

Průvodce jim totiž nakázal počkat právě zde, než budou přijati v hlavní kanceláři.

 

Tom čekání aspoň využil k tomu, že si odskočil na záchod. Za mísu tam pak nacpal desky. Nebyla to nějak skvělá varianta řešení, ale mít je stále u sebe mu přišlo ještě horší.

 

Ve filmu by se to všechno roztrhalo a spláchlo, nebo dokonce po kouscích snědlo, ale to nechtěl. Nevěděl, co s papíry udělat, ale tohle ne. Tak určitěěéé.

 

Už to neznělo vtipně.

 

„Tak pojďte, už na vás čeká,“ objevil se konečně průvodce, když už čekali dlouho, dlouho, dlouho, jak Tomovi připadalo.

 

A ten průvodce vypadal vysmátý jak lečo, napadlo ho zároveň.

 

Ale jinak Tomovi do smíchu nebylo. Tohle už nebyla literatura. Očividně je čekal opravdový výslech. Nebo hlavně jeho.

 

„Zvládneme to,“ řekl mu do ucha duch, ale moc ho to teda neuklidnilo.

 

 

(Pokračování za měsíc)

DSZ (2023 - )

 

(Pokračování)

 

 

A hotovo.

 

Vlastně to šlo docela rychle, pochválil se Tom. Rozhodně rychleji než s duchem, zdůraznil si hlavní přednost svého psaní.

 

A trochu štítivě od sebe odstrčil papíry se slohem.

 

Popsal v něm svůj slavný parkourový závod, jak se tenkrát nečekaně dostal do finále na předposledním sedmém místě a říkal si, že už na víc nemá. Ale zase nechtěl finále úplně vzdát a jen to vyklusat. A tak se soustředil na pocit, že už má účastí ve finále splněno. A po vzoru neslavných fotbalistů se soustředil na to, že si závod užije. Dokonale se tím vyklidnil, jak vždycky říká kámoš Jirka a místo nervozity se na běh dokonce těšil.

 

A bum, prásk, Tom nakonec ve finále skončil na čtvrtém místě, což pro něho bylo jako vítězství. A sportovní brambora mu vůbec nevadila.

 

Zítra dá papíry do batohu, z batohu učitelce. Snad ho tím vyndá i ze své hlavy.

 

Mission 1 byla splněna.

 

Tak teď rychle, dokud mě to trochu baví a žhaví, k Mission 2. Připravit badatelský objev do finální podoby, přímo do zámecké podoby.

 

Takže jaký konečný název to bude mít?

 

A svižně napsal:

Jak jsem objevil neznámé poznámky Karla Íčka a přepsal je do souhrnné podoby.

 

Ano, tak to by bylo, řekl si spokojeně. A ještě něco k tomu? Jasně.

Podepsán badatel X. Y.

 

 

Nóóó, něco mu na tom stále skřípalo a tak se rozhodl, že si to celé ještě jednou přečte. Naposled.

 

Tom začal kurzorem projíždět duchem nadiktované dílo.

 

Zavánělo to něčím starým, pro dnešek až nepřirozeným…

 

Vlastně to je to správné, uvědomil si pak.

 

Čím je to divnější, tím víc to připomíná Íčka. A jestli to na zámku zůstane bez hnutí na věky, nebo to někdo najde, je vlastně jedno.

 

Pokračoval ve čtení.

 

Nakonec to vydalo na hezkých pár stránek textu. Duchův sloh byl tedy delší než ten jeho.

 

Delší.

 

Prostě delší. Víc to raději Tom nehodnotil.

 

A co ten podpis?

Podepsán badatel X.Y.

Badatel? To znělo suše, suchopárně, moc vědecky.

Navíc X.Y. je anonymní. Moc anonymní. Komu připsat zásluhy?

Tom seděl a zíral na obrazovku počítače. Připadal si nějak nedoceněný. Vždyť se s tím taky nadřel, i když to samozřejmě pocházelo z cizí hlavy.

 

A ta pomsta si rozhodně taky žádala podpis.

 

Z jedné strany byla anonymita často velmi užitečná, to už věděl ze školy i ze života. Na druhé straně, trocha toho ocenění by neškodila.

 

Aspoň trochu.

 

Zkusil tedy napsat:

 

Přepsal… nějaké důvěryhodné jméno by to chtělo… ze školy znal jen Karla Vaňka, tak něco podobného.

 

Ale možná budou stačit i iniciály. Prohozené.

 

Tom se usmál.

 

Přepsal Z.T.

A bylo to. S anonymitou i se zásluhami.

 

A ještě Datum nalezení a zpracování. Použít současné? Ne, na tom se mu něco nezdálo. Lepší je to pro jistotu a pro zápletku o něco postaršit. Ale o kolik?

 

Rukopis nalezen… rukopis přepsán… nalezen, mínus pět let se mu zdálo vhodná cesta. Ani moc dříve, ani málo dříve.

 

Rukopis nalezen: Tom dopsal datum, kdy byl na zámku poprvé, mínus pět let. Rukopis přepsán: dnešní datum mínus pět let.

 

Jednoduché.

Účinné.

Slušné dobrodružství.

 

A to je už vše? Opravdu vše?

Vytisknout, scvaknout.

Opravdu vše?

 

Tak ještě něco, nakonec na konec. Na poslední stránku dopsal: Věřte nevěřte, ale když nevěříte, tak si prověřujte.

Na tu větu byl fakt pyšný. Ať už byla jeho nebo tak úplně ne, na to se dnes už nehraje.

 

Zepředu, zezadu, zdála se mu cool. Jako z nějakého filmu.

 

Mission 2 splněna, šerife, Tom se rád pochválil. Sám před sebou přece mohl. U něho uvnitř se na skromnost tak moc nehrálo.

 

Stránky scvakl k sobě. Vložil je do umělohmotných průhledných desek, které by mohl někam v malé kobce lehce, ale pořádně zastrčit.

 

Stejně jako sloh je dá taky do batohu, ale až později. Až se přiblíží na zámku jeho velký den. Den pomsty. Velké pomsty.

 

 

 

„To si nepamatuji, že by se mu tam tolik líbilo,“ obrátila se máma na tátu. „Ani já ne, a to se hodně snažím,“ obrátil se táta na mámu.

 

Oba byli překvapení, co Tom navrhl.

 

Jenže on měl ještě jeden trumf k dobru.

 

A ten si sám našel, protože štěstí přeje připraveným.

 

A Tom se připravoval už dost dlouho.

 

Trumf se skrýval na internetu. Tam je všechno.

 

I slavnostní prohlídky zámku. Předvánoční: odpolední a půlnoční. Exkluzivní okruhy. Ve sváteční atmosféře, také psali. S možností na zámku povečeřet i přespat.

 

Tom si všiml i výrazně vyšší ceny než letní prohlídky, ale přišlo mu to fér.

 

„To je něco navíc, to jsme tehdy neviděli. To bude něco nového i pro vás. Prostě win-win situace,“ zkušeně předestřel Tom rodičům svou nabídku.

 

Opět překvapeně pokrčili rameny.

 

„No, proč ne, určitě tam budou v okolí i další speciální nabídky,“ řekla máma.

 

Asi hlavně myslí vánoční trhy v podzámčí, sváteční nakupování, napadlo Toma. Dost často nuda, ale nyní se hodila.

 

„Co mám s váma dělat,“ uzavřel to táta.

 

Určitě se těší na svařené víno a vánoční zámecké pochoutky, došlo Tomovi.

 

Rodiče měl přece už dávno přečtené.

 

 

 

Vlastně skoro zapomněl, jak zámek tehdy vypadal. Nebo… nebo mu to tehdy bylo jedno. Vzpomněl si jen, že tenkrát v tom zmrzlinovém vedru promýšlel jeho využití pro parkourové závody.

 

A pak už měl najednou na krku, no, u ucha ducha. To by už ale hrozit nemělo.

 

Ale teď panovala zima, v okolí viděl i náznaky sněhu. Když se autem blížili, viděl i velkou, nekončící zámeckou zahradu s vysokými stromy a mezi nimi snad nějakou vodu, nebo co to bylo.

 

I to dokázal tehdy vytěsnit? Nebo si toho vůbec nevšiml? Ale proč by si toho měl tehdy všímat. A proč vlastně dnes.

 

Prostě zahrada, no. Velká se stromy.

 

Hlavně se musí soustředit na svojí Mission.

 

Už doma bylo rozhodnuto, že máma půjde na odpolední rozšířenou prohlídku, aby pak stihla trhy. Táta půjde na tu tajemnou půlnoční prohlídku. Půjdou s pochodněmi v rukách… no to asi ne, prostě v nějakém ztlumeném osvětlení a na závěr s přípitkovým překvapením.

 

A druhý den před odjezdem se zámku se všichni společně sejdou na „bohatém zámecké snídani s originálními pokrmy doby minulé“.

 

Bylo na Tomovi, aby se rozhodl, ke komu se přidá.

 

Lákalo ho ta půlnoční prohlídka, ale… Mělo tam být méně lidí a určitě to bude i hlídanější. Už jen proto, aby se jim někdo neztratil, někam nezapadl, do něčeho nevrazil, něco nepoškodil.

 

Chladným kalkulem zhodnotil Tom možnosti pro pomstu a rozhodl se pro odpolední prohlídku. Ač nerad.

 

 

 

A to tehdy ještě nevěděl o…

 

„A to navzdory jeho názorům na pohádky a anekdoty, já bych řekla, že byl…“

 

… o učitelce češtiny, která právě jede s nimi.

 

S touhle variantou nepočítal.

 

Jenže v kabinetu se prý dala řeč s řečí a Íček češtinářku –

 

NAVÝSOST - zajímal. A záviděla jim tenhle výlet a tak padla

 

nabídka a byla s radostí přijata.

 

Tak nějak to doma máma přednesla.

 

Tátovi to nevadilo.

 

Tomovi to… v tomhle neměl ani poradní hlas.

 

Učitelky si povídaly celou cestu. Táta trochu zamlkle řídil, i když občas také něco přihodil. Aby nevypadal, že je úplně mimo.

 

„… a pak to od státu koupila jiná větev původního knížecího rodu, no není to paráda? To je tak vzrušující,“ dokončila právě češtinářka „stručný průlet knížecím rodem L.“

 

Tom si povzdechl a měl pocit, že táta taky.

 

Co se dá jiného dělat? Koukal tedy dál z okna. Mobil měl teď zakázaný, aby prý nevypadal nespolečensky a cestu si užil.

 

Vzpomněl si na jednu knihu, kde radili, aby se člověk právě v podobné situaci, ano, psali v nepříjemné situaci, ptal sám sebe: A co je na tomhle skvělého, jak toho mohu využít?

 

Odpověď prý často přijde. A může být i nečekaná. Psali… v moudré knize…

 

Jak toho mohu využít, když sedím na zadním sedadle a vedle mě je máma s češtinářkou a všichni jsme dost natěsno. Když na sedadlo vedle řidiče prý ještě nemůžu. A když mám zakázaný mobil a vrtění se. Jak toho všeho tedy využít, fakt nevím?

 

Když už téměř dojížděli na zámecké parkoviště, ptal se na to Tom asi už podesáté.

 

A pak ho opravdu něco napadlo.

 

A s tím i přirozená šance.

 

Učitelky si budou na prohlídce povídat, nebo aspoň budou u sebe a to bude znamenat větší šance pro Toma se lépe ztratit na konec výpravy a potom i do kobky s bustou bystou.

 

No, spíše než odpověď to bylo malé povzbuzení, ale lepší něco nežli nic.

 

Byli na místě.

 

Ten zámek na nás chladně shlíží. Shora dolů. Takže psáno se s., i když se to vyslovuje se z. Ale kdyby se chtěl zámek zhlížet ve zdejším rybníku, tak se to píše se z.

 

Viď, Tome?

 

A Tom věděl.

 

Učitelky učily nepřetržitě. Ale to už věděl dávno.

 

Přikývl.

 

A nahlédl do tašky, kde měl desky… ano, pomsta byla připravena k použití.

 

 

(Pokračování za měsíc)