(DSZ, únor – březen 2025)
Seděli jsme v kavárně, v jejím rohu. Bezpečně vzdáleni několika prázdnými očíslovanými stolky od dalších hostů.
Přede mnou stála, na desce naší jedničky, jako vozová hradba, řada dortů. Špičky, kremrole, věnečky, bílé i hnědé rakvičky, košíčky ovocné i oříškové.
Asi pozornost hostitele. Dobrý začátek, zhodnotil jsem to. A k tomu jsem si na servírovacím stolku sám dovezl šikmo přes celou plochu kavárny hrnek s vonící kávou a skleničku se zurčící stolní vodou. Opravdu jsem si připadal jako Někdo, kdo teď sedí proti Významnému.
Před hostitelem trůnily tři opravdu velké větrníky. Asi místní specialita. Nebo naopak nedostupná lahůdka, dostupná jen Významným, napadlo mě bystře. Mívám takové bystré momenty.
A v prostoru dobře krytém dobrotami ležel před hostitelem list bílého papíru.
Čistý. Nepopsaný.
„Máte mobil?" zeptal se mě Významný.
„Ano, v tašce. Mám ho vytáhnout?" zeptal jsem se vstřícně, abych prolomil ledy. Obvykle to tak žertem dělám. I ženám.
„Naopak, nechte ho tam," odpověděl bez úsměvu.
„A přisedněte si blíž ke mně, abyste viděl na papír. Je to důležité, proto jsme tady. Kávu a skleničku si dejte k mým větrníkům, blízko, ale ne příliš," dodal kamenně.
Učinil jsem tak. Jsem zvyklý na drobné abnormality. Neprohodil jsem ani slovo, což hodnotil drobným pokyvováním.
Jeho tvář připomínala z profilu snad orla, nebo jiného dravce. Všechny je neznám.
Pak vytáhl obyčejnou, vážně obyčejnou, tužku a napsal na papír před námi:
--JSEM VE VNITŘNÍM ODBOJI--
A hned vše důkladně přeškrtal. Poté, co viděl, že jsem viděl.
„Ale..." začal jsem říkat, ale rukou mě zarazil. Hlava už se mu nekývala nahoru a dolů, ale do stran.
Bradou ukázal k papíru.
Pochopil jsem.
--JSTE PŘECE ČLEN VLÁDNÍ STRANY. NAHOŘE…--
Napsal jsem a snažil se tak být co nejstručnější, i když mě toho pochopitelně napadlo mnohem víc. Jsem i zvídavý typ.
Beze slova se díval na ta slova, než jsem pochopil. Důrazně jsem je začmáral a položil tužku.
--PRÁVĚ--
Napsal jen, začároval to a díval se nehnutě na mě.
Chvíli jsem myslel, že to nějak rozvede, ale pak jsem pochopil svoji mýlku.
Míč je na tvojí straně hřiště, vzpomněl jsem si na hlášku z nějakého temného filmu.
--A CO DĚLÁTE?--
Držel jsem stručnost. A když jsem viděl, že viděl, začmáral jsem to.
Než mi odpověděl, chvíli očima skenoval okolí. Napodobil jsem ho. Čtyři důchodkyně se o něčem bavily, ale byly příliš daleko, abych slyšel víc. Servírky na druhé straně kavárny servírovaly dorty na mobilní servírovací stolky. Ty nesly čísla našich stolů. Každý si tak sám mohl a směl odvézt své dorty.
A pak ti dva u vchodu, nebo snad u východu? Bylo to jedno, byl tu jen jeden. Ha, ha, ha. Tak dál. Jeden veřejný tajný pil, druhý veřejný tajný se díval po kavárně. Pravidelně se střídali. Nejspíš měli bezedné šálky a rentgenové pohledy. Významný se jejich směrem nedíval. Asi měli něco společného.
Těšilo mě, že zůstávám bystrý.
Významný i jeho ruka se pohnuly.
--POZORUJU ŘÍKÁM ZA TÍM TO CO SE CHCE ALE PAMATUJU SI VŠE--
Rituál začmárávání vět už teď probíhal plynule.
Zase čekal na mě.
--A TEN ODBOJ, NAPIŠTE MI VÍC.--
--PRÁVĚ JSEM TO NAPSAL NESOUHLASÍM TO TIŽ--
Nelíbilo se mi, že nepoužívá čárky, ani tečky ve větách, a udělal už dvě pravopisné chybky, ale přešel jsem to. Byl to Významný. A já jeho host.
--NĚCO CHYSTÁTE?--
--MOŽNÁ/É /JE/ VŠECHNO--
Byl jsem stejně zmatený jako na začátku psaní, možná i víc. I když použil ve větě lomítka.
--MOJE ROLE?--
--JSTE NOVINÁŘ KDYŽ SE TO OTOČÍ POTVRDÍTE MI TO--
--CO?--
--ŽE JSEM NESOUHLASIL A KLADL ODPOR--
--JAKÝ?--
začínal jsem být mistrem nad mistra ve stručnosti.
Myslím, že mu to vyhovovalo. Kýval.
--UŽ JSEM NAZNAČIL ODPOR JE VNITŘNÍ ODBOJ VÍC NEMŮŽU--
--ČEKÁTE-- zaváhal jsem, hledal jsem nejstručnější slovo, ale slovo puč jsem se vůbec bál i jen napsat, když už to pomyšlení mě někde v těle zabolelo, jakoby varovalo: muč… --OTOČENÍ?--
--MŮŽE TO BÝT OŠKLIVÉ--
Orel v jeho tváři se pohnutím roztřásl. Nebo možná už odletěl do bezpečí a zbyl tam jiný pták. V ptácích se nevyznám.
Ale potřeboval jsem vědět víc.
--NNN--
Použil jsem obvyklou novinářskou zkratku. Všichni ji znali. Ti, kteří ji potřebovali.
Znamenala: Nějaké nové náznaky?
--VŽDY TU JSOU VÍC JE NE MŮŽU--
--A KDYŽ NEBUDE?--
--MLČÍM--
zaváhal, jako by uvnitř něco řešil. Obrátil list. Doslova.
--BERU PENÍZE MÁM SVÁ PŘIVILEGIA ALE STÁLE V V ODBOJI--
Z novinářské práce jsem byl zvyklý čekat na odpověď, na další informace, ale tohle byl zjevně mistr ve vyčkávání. Nikdy předtím mě to o něm nenapadlo, byl nahoře přece jen krátce. Znal jsem ho jako asketu vysoké postavy, který často hřímal o vymýcení korupce a vnitřních nepřátel.
--S KÝM JSTE VE V. O.?--
--S DOBRÝMI LIDMI ALE POPŘU TO KDYŽ…--
Z jeho tří teček šel strach. Bohužel se víc nerozepsal. Navíc se tvářil neústupně.
--A CO TEĎ?--
napsal jsem tedy.
--vše-- odepsal pouze a já věděl, že po minuskách je tu konec naší schůzky. Zbývala mi poslední věta. Bystrost i zvídavost mě opustily, měl jsem strach.
--PŮJDU.--
--ZŮSTANU ODEJDU POZDĚII MY NEODCHÁZELI SPOLU JDĚTE RYCHLE VEN URČITĚ PŘES KOZÍ--
až jsem se lekl z tolika jeho slov přede mnou. Tři navíc podtržená. To jsem ještě neviděl.
„Venku máte hezké počasí, je to hezké období roku,“ řekl chraplavě a já se lekl podruhé, teď z jeho mohutného hlasu, který mu náhle nechyběl. Uměl s ním burácet v sálech i křičet venku přes davy.
Vstal jsem a mimoděk se zahleděl ven přes jednostranné sklo kavárny. Venku se již zřejmě ztrácel zbytek světla.
Ještě jsem se na Významného podíval.
Byl vysoký, i když seděl.
Chvíli mu trvalo všechno začmárat.
Pokyvoval jsem.
Pokyvoval také.
Pomalu roztrhával papír. Jeho proužky pěchoval do větrníků, které před tím rozřízl svým osobním kapesním nožem, který jsem mu záviděl, napůl. Byl na něm znak Významného. Nože už byly dávno zakázané.
Jeden papírek, pohled po okolí kavárny, druhý papírek, další pohled po okolí kavárny. Myslím, že se tomu říká sladěné pozorování, nebo tak nějak. Nejsem špion, voják, ani Významný. Neučili mě to.
Pokračoval mechanickými pohyby rukou i celého trupu. Musí mít dobrý trénink, napadlo mě při čekání.
Zvládl rozdělit papírky do větrníků nečekaně rychle. Alespoň já jsem čekal, že budu muset čekat déle.
A zase začal kývat drobně hlavou. Nahoru a dolů.
„Naši tady tomu říkaj´u dvou kurev, ale zvířata za nic nemůžou,“ řekl asketa překvapivě bodře. Alespoň já byl překvapen. Nevěděl jsem, o čem mluví, bystrost mi dávno odešla, ale neurazil jsem se. Novinář se nikdy neurazí. Zasmál jsem se tedy.
Dopil jsem vestoje dobrou kávu. Velmi dobrou. Do pusy jsem si ještě ke špičce vložil oříškový košíček. Kremroli, no dvě, už jsem dříve upustil do své tašky vedle mobilu. Rakvičky jsem pietně a pro jistotu bezpečnosti nechal ležet.
A věděl jsem, že naše politicko-novinářské vztahy mají své limity. Dnes to bylo opravdu všechno.
Novinář má být neústupný, neodbytný. Já si připadal ústupně a odbytě, ale bylo to v zájmu vyšší věci, která napovídala: Nevyzvídej víc.
Čtvrtý místopředseda strany přece nemůže riskovat.
Beze slova jsem zamířil k věšáku s kabáty. Minul jsem servírku, která mířila k servírovacímu stolku našeho čísla. Zase tři větrníky. Minul jsem i dva hranaté muže u východu ze vchodu. Jeden mě očima skenoval, druhý rentgenoval.
Už jsem se neohlížel. Věděl jsem, že je o vše postaráno.
Vyšel jsem do sychravého počasí a se skloněnou hlavou zamířil doprava do Kozí.
Vítr studeně dul, temná obloha se snižovala stále víc.
Až na konci uličky, která vedla ke kavárně, jsem se ohlédl.
Ulička byla stále prázdná. Žádné kroky, žádný běh, žádný policejní křik.
Otočil jsem se a málem vrazil do kolegy z jiného deníku, také politického zpravodaje.
Lekl jsem se. On též.
„Á... promiń," řekl s divným zmatkem ve tváři. „Je to tady všude úplný bludiště. Nevíš, kde je tady Kraví?"
Všechno jsem pochopil.
Vysvětlil jsem mu, jak má obejít blok domů, aby se dostal na začátek Kraví.
A tam, kde pak končí Kraví, začíná Kozí.
Mezi nimi je kavárna U 2K. A v ní čtvrtý místopředseda. A před ním už určitě list bílého papíru.
Čistý. Nepopsaný.
Zatím.
A větrníky se již vezou.
