(DSZ, 2023 - )

Pokračování

 

Zmrzlina vážně pomohla. Jako obvykle.

Tom mohl pokračovat.

 

„Vzduch.“

„Ale ano, jsem tady.“

 

Lehce otrávený tón nemohl Toma otrávit. Měl plán. Dobrý plán. Jakože ve dvou se to lépe táhne. Asi z nějakého filmu, nebo tak něco.

 

„Tak bysme si mohli nějak pomoc,“navrhl Tom.

„Mohli.“

„Jako jeden druhýmu.“

„To mohli.“

 

Tom čekal, co ten dospělý duch, znělo to divně, ale dospělý byl, to bylo přece jasný, co mu navrhne.

Přece jen dospělí mluvili většinou jako první. I když to často byly úplný… no to je jedno. Byli dospělí.

Ale tenhle nic.

 

„Tak jak byste mi mohl pomoc…“

 

Zase od ducha nic. Ach, jo.

 

„…a nebo já vám?“

 

Mlčení.

 

„Posloucháte mě?“

„Velice bedlivě, mladý muži. Pardon, Tome. Ale nenapadá mi, jak mi můžeš pomoci. Mám všechno v mlze.“

 

„Áha,“ významně soucítil Tom. To se naučil od rodičů a někdy se to hodilo. U kluků i u holek.

 

„Perou se ve mně staré myšlenky, nebo si aspoň myslím, že jsou staré a ty nové… Nové řeči, které tady slyším od tebe i od jiných. Jsem zmatený. Až se to vysvětlí, určitě budu mít své nápady. Hodně nápadů. A skvělých. Vždyť jsem byl světový spisovatel…“

 

Najednou se začal duch slovně rozjíždět a Tom se bál, že by pak jeho slovní průjem… uf, co mě to napadlo? Neslyšel mě duch? Ne, vede si dál svou. Teď byl právě u nějakých cen, co vyhrál, nebo mohl vyhrát, do toho ještě zamotal spratka ze zámku. Ten mu asi ležel v žaludku. Nebo tam, kde mu mohl ležet. A to mu ani Tom nechtěl říkat, že o spisovateli jménem Íček nikdy neslyšel.

 

„To zjistíme. To všechno zjistíme,“ opakoval Tom důrazně, až hlas ducha ztichnul. „Vždyť přece nejste první.“

 

„No dovol. Já byl první, světový spisovatel…“

„Myslím první, který se takhle… nějak tady objevil…,“ Tom se snažil působit uvážlivě, jak ho to doma učili: Uvažuj, Tome, uvažuj. V klidu uvažuj, ty na to přijdeš. Nesnášel to, ale teď se hodilo být uvažující.

 

„Ano, ano, zajisté,“ zamumlal duch.

„A nemoh´ byste bejt jako Terminátor?“ napadlo Toma hned se zeptat.

„Nevím, co je terminátor. Nějaký váš…“ duch očividně přemýšlel nahlas a Tom mu dával čas, i když už ho chtěl netrpělivě opravit.“

… domácí pomocník proti špíně? Termínuj špínu a zmizí úplně, ha, ha, to je vtipné.“

 

Tom pochopil, že duch je úplně mimo.

 

„Ale ne, to je takovej robot, no člověk, no vlastně robot hlavně, přišel z budoucnosti a… aha, to se sem nehodí.“

„Máš pravdu. Já jsem tady z minulosti. Ale ten Terminátor, to mě zajímá, co uměl?“

„Vlastně všechno. Střílet ze všeho, jezdit bourákama, šplhat, rychle se uzdravit...“

 

„Já byl vždycky dost nemocný. Takový chromáček,“ poznamenal duch, ale Tom ho neposlouchal.

 

„…když ho trefili, nebo odstřelili výbušninou, nebo tak,“ Toma napadlo, že už Terminátora dlouho neviděl a hodně toho už zapomněl a to je škoda. Tenkrát mu ho pouštěl kámoš Miloš.

 

 

Rodiče by nebyli rádi, aby se na to koukal, i když se na to jednou sami doma koukali, když šel spát. Není to moc výchovné, řekla pak asi máma vyčítavě tátovi. A on jí zase asi řekl: Máš pravdu, ale je to zábavné. 

Jasně, asi tak nějak to bylo. Hlavně spisovně.

 

„Takže Terminátor uměl všechno. Dokázal všechno,“ vydechl Tom obdivně.

„To nám asi nepomůže,“ řekl duch.

 

Tom mlčel. Buď byl ještě duchem u svalnatého Terminátora, nebo nevěděl, co říct.

 

„Já nic z toho neumím. Ani jsem neuměl,“ řekl duch omluvně to, co oba věděli.

 

Tom dolízal zmrzlinu. S ní mu to vždycky víc myslelo. Jak to bude pokračovat bez ní? Tak rychle, dokud ještě působí. „Tak to musíme… na to jít jinak. Jste… byl jste spisovatel. To jste jen seděl a psal?“

 

„Víceméně máš pravdu. Seděl jsem a psal jsem. Bavilo mě to. Ukrutně mě to bavilo.“

„Tak to je hustý.“

„Cože to je?“

„Jako že je to, jak to říct, krutopřísný, hustokrutě--, ne to ne, že je to prostě cool.“

„Asi ano, i když ti nerozumím.“

„Je skvělý, že vás to bavilo. Mě by nebavilo dělat něco, co mě nebaví. Teda teď nemyslím školu a učení, ta je povinná, ale to kolem. Snažím se dělat, co mě baví. Až budu dospělý, chci dělat, jen co mě baví a mít peněz jako šlupek, jako mít jich hodně.“

„Já byl bohatý spisovatel. A to tenkrát nebylo pravidlem.“

 

„A co teď z toho máte?“ ujelo Tomovi. Hned věděl, že to není vhodná otázka.

 

„Teď nic, teď už nic, ale tenkrát… auto, to neměl každý, jako je to dnes, aby každý úředník, učitel, střední vrstva, měl auto. Nebo spoustu desek, luxusní gramofon, jídlo i z ciziny, pěkná vila s velkou zahradou, roky jsem na ní zahradničil, cesty po Evropě, na některé mě sami zvali, psal jsem z toho cestopisy,“ odpovídal duch klidně a spokojeně, jako by se ho Tomova otázka nedotkla.

 

Je vlastně možný dotknout se ducha, napadlo Toma až škodolibě, ale hned skryl tu myšlenku i před ním. Úspěšně. A nebo se duch tváří, slovně tváří, že nic neví a nic neříká. A nebo prostě mluví o své minulosti a jak na ní vzpomíná, tak je spokojenej.

 

„No, my nejsme moc bohatý, ale auto máme,“ ozval se Tom, protože měl pocit, že si duch dělal legraci z jeho rodiny. Máma učila, někdy tedy spíš prý děti mučila, jak od nich slyšel, táta byl školní inspektor. Ale dalo se to s nima vydržet. Někteří jeho kámoši to měli horší.

 

„Takže?“ zeptal se Tom.

„Nerozumím?“

 

Na to, že to byl spisovatel, moc často říká, že nerozumí, napadlo Toma. Když někdo spisuje, tak přece musí něco vědět i mimo ty spisy, ne? A ještě když se chlubí, že cestoval. My jsme taky už byli několikrát u moře. A chystáme se k sopkám na Island.

 

„Takže, co jsme zjistili. Jak si můžeme pomoc?,“ řekl Tom a byl na tu větu docela pyšný.

 

„Já tobě mnoho ne. Já jen psal a pozorovat svět… tehdejší svět, Dnes to máte úplně jiné.“

„A úkoly byste mi mohl nějak psát, že bych zatím šel na parkour?“

„To asi ne.“

„Proč ne? Nebo počítat matiku, fyziku, vzorce do chemie. To umíte, ne? Byl jste dospělej.“

„Určitě se to dnes učíte jinak než my. Za mocnářství… a v těch předmětech, jak jsi vyjmenovával, jsem byl slabý.“

„Aha, tak nic. A jak bych moh pomoc já vám?“

„Nevím, ale zdá se mi, že tato naše malá konverzace má nějaký cíl, k něčemu vede, i když ještě nevím k čemu. Až na to přijdu, nebudu už pořád

říkat nevím. A budu vědět, v čem potřebuji pomoci.“

 

Malá konverzace, zpotil se Tom. Jak by asi vypadala ta velká. Jako tři spojené hodiny češtiny?

 

Tak čte mi duch myšlenky, nebo nečte? napadlo ještě Toma.

 

Odpovědi se nedočkal.

Tak asi nečte, odpověděl si sám. Nebo čte, ale mlčí o tom, protože mluví o něčem jiném.

 

 

 

Škola, samá škola. Všude škola. Budova, spolužáci a taky učitelé.

Nijak nad tím nejásal, ale se spolužáky bylo Tomovi zase dobře.

Mezi nimi zapomněl i na hlas vpravo za uchem.

 

Ale už zvonilo.

 

Matika tak nějak proplula, nezkoušelo se, neopakovalo. Hned se jela nějaká nová látka, aby se prý vymazala ztráta z minulých hodin.

 

Zemák. Pár zajímavostí by se tam našlo.

 

Pak čeština česká.

 

 

(Pokračování za měsíc?)