„Milí žáci. Dnes si připomeneme hrdiny. Víte, kdo jsou to hrdinové?“
„Vím, vím, lidé.“
„Pochopitelně. Hm. Ano, to je pravda. Správně. Lidé. Lidé jako my. Ale jsou zvláštní.“
„Dneska už se, pane učiteli, přece neříká zvláštní. Dneska musíme mít každý nějakou úchylku. Bez ní to přece nejde.“
„Aha, tahle. Zkusím to jinak. Jsou to lidé, kteří se…. Kteří se… Maruško?“
„Narodili?“
„No to taky, ale kteří se obětovali.“
„Obědovali?“
„Ale ne, Jindro, a schovej ten chleba. Kteří se obětovali. Aha, vy tohle slovo neznáte. Tím myslím, že přišli o svůj život.“
„A kolik měli těch životů, pane učiteli?“
„No kolik, přece jenom jeden. Každý má jen jeden.“
„To není pravda, ve Hře sekej a zabíjej, máte tři a ve hře Nekonečné střílení sedum a ve hře…“
„Stačí, já vím. Tedy nevím, ale slyšel jsem o tom. To si vysvětlíme jindy. Teď se vraťme. Hm. Hrdinové jsou lidí, kteří obětovali své životy, abychom…. Vždyť přece určitě víte, proč zítra nejdeme do školy. Kteří se obětovali, abychom…“
„Abychom měli svátky.“
„Ale ne, popletové, abychom se měli lépe.“
„Abychom se měli lépe a nešli do školy?“
„Ne. Abychom se měli lépe. Tečka.“
„Tečka se neříká. To je sprostý slovo. Když dáte někomu tečku.“
„Aha. To ale nemyslím.“
„A paní třídní říkala, že tečka je na konci věty a tam se má klesnout.“
„Klesnout? A kam?“
„No??? Hlasem.“
„Aha.“
„To vy nevíte, pane učiteli?“
„Vím, samozřejmě, že vím. Tak znovu. Stačí, když si zapamatujete, že hrdinové jsou lidé, kteří se obětovali, abychom se dnes měli lépe.“
„Myslíte líp než včera? To mě bolel žaludek.“
„To příště musíš říct paní třídní, ale teď to sem nepatří. Jindro.“
„Ale budeme dnes obědovat, že jo? Já už mám jen tenhle chleba.“
„Schovej to. Znovu ti to říkám. Neříkám obědovali, ale obětovali. Navíc se neříká obědovali, ale obědvali. Obětovali se. Rozumíte mi?“
„Já už to chápu, pane učiteli. A co dělali ti obědvalové? Řekl jsem to dobře?“
„Ne, Františku, oběťvalové. Ale co to plácám. Hrdinové.“
„Haaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa.“
„Ticho. Tady musím být ticho, abyste to, děti, správně pochopily. Takže hrdinové jsou…“
Fňuk, fňuk,
„Proč brečíš, Julie?“
„Já už tomu rozumím. Oni se obětovali, abychom se měli lépe. Aby nám bylo dobře.“
„Ano, naprosto správně. Ale proč pláčeš?“
„Mně je taky líto králíčků a slepiček.“
„Ale to sem nepatří. Hrdinové jsou lidé. Byli to lidé.“
„A někdo je obě-to-val. To je tak smutný, pane učiteli.“
„Sami se obětovali, Jardo, sami.“
„A to je taky smutný, pane učiteli.“
„Ano, děti, s hrdiny to dopadlo smutně. S těmi to dopadne vždycky smutně. Ano, ano. A vy, když se nebudete učit, tak dopadnete taky smutně.“
„A hrdinové se neučili?“
„Ne, hrdinové se učili, ale pak se obětovali.“
Zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz.
„Slyšíte, zvoní. Zítra je ten svátek, děti. A žádná škola. To máme radost, co?“
„Děkujeme, hrdinové.“
„Ano, správně jste to, děti, řekly. Děkujeme, hrdinové. Teď se seřaďte a půjdeme na oběd.“
„Hurá, hurá, budeme se obědovat.“
„Jindro! Okamžitě se zařaď do řady! Na každého dojde. Hm, oběd.“
Co už učitel naštěstí za sebou neslyšel.
„Míšo, a nevíš, co bude dnes k obědu?“
„Asi nějaký hrdina, říkal pak učitel.“
„Ale ne, hrdina je ten, kdo to všechno sní. To říká ta tlustá kuchařka v jídelně.“
„Sama jsi tlustá.“
„To nevíš, že je moderní bejt tlustej.“
„Táta říká, kdo je tlustej, ten je šťastnej.“
„Tvůj táta je hodně šťastnej, co?“
„Počkej, až si tě chytnu. Mně neutečeš.“
„Zkus si to, zkus.“
„Nech ho, chudáka hubenýho.“
„Tak co teda bude k tomu obědu?“
„No jo, co budeme jíst, když jim došli hrdinové?“
„Já už mám dost hlad.“
„Moje máma taky říká, že hrdinové už nejsou.“
„Já to věděla, že už jsme je všechny snědli.“
„Asi včera, jak bylo Jindrovi špatně.“
„Mně taky nebylo dobře.“
„Tak to je dobře, že už hrdinové nebudou. Aspoň nám nebude špatně.“
„Stačí, že nám už špatně bylo.“