DSZ (2023 - )

(Pokračování)

 

Zavřeli se do pokoje a nechtěli být rušeni. Tedy Tom se zavřel do svého pokoje a duch to musel přijmout. Ale určitě by s tím souhlasil, mohla to být konečně jeho velká chvíle. 

 

Ještě před tím si Tom vzal od mámy svůj mobil. "Potřebuji něco nahrát do školy a k tomu potřebuji mobil," řekl jí a soustředil se na to, aby řekl potřebuji – což by jinak neřekl, stejně jako nikdo jiný koho znal. S výjimkou rodičů, samozřejmě.

 

Jak slyšela, že je to pro školu, vydala mu ho. "Ale pozor, žádné hry, ty máš zakázané, víš o tom," 

 

Přikývl.

 

Počítal sice hlavně s využitím počítače, ale mobil potřeboval jako... třeba jako zálohu, když je to do té školy. A zítra ve škole nechtěl být bez něj. Byl by ve třídě jak bezrukej. Na hry a tak podobně.

 

Vše připravil. Věděl, jak na to. Jednou takhle blbli s kámošem, když zvažovali školní časopis. Sice to tenkrát nedopadlo, ale zkušenosti se hodily.

 

Dobrá příprava se vždy vyplatí. Takže si k tomu ještě výjimečně vymohl od mámy kolu, křupky, čokoládové tyčinky. Když je to pro tu školu, mami, mami. Navíc přece po vyčerpávajícím parkourovém tréninku.

 

"Jedna, dvě... je to skvělé, jde nám to dobře. Tedy jde mi to dobře," řekl pak pro jistotu. Zahříval se tak mentálně do obrátek, jak byl zvyklý z parkouru. Jen teď mluvil nahlas.

 

Slova se bezchybně zapsala. 

 

"A co čteš, abys... abych o tom mohl, abychom o tom mohli něco napsat?" řekl trochu zmateně duch, když si Tom dával téměř současně do pusy druhou tyčinku, čtvrtou křupku a první sklenici koly. 

 

Pochopil, že si musí s duchem ujasnit, jak dál. Práce pro školu začala. Zábava byla pryč. 

 

Tak snad to půjde snadno a rychle, zadoufal.

 

A třeba, jako prémii, odhalí, proč je duch vlastně stále s ním, a ne třeba... To je jedno, kde. 

 

"Co čtu, co čtu, hlavně, aby mě to bavilo. Něco čtu i do školy pro školní deník, ale to je nařízený, většinou nuda. Ale já čtu kovbojky, sci-fi, fantasy, někdy i horory nebo detektivky, a dřív jsem četl i pohádky. Nebo taky čtu různý srandy. Víte, vtípky a tak, prostě, když je v tom legrace. Ale nemusí všichni vědět, že tolik čtu," dodal téměř omluvně. Inu, byl učitelskej synek.

 

"Rozumím, rozumím. Tak já bych si z toho vybral...," řekl duch zamyšleně. Aspoň to znělo zamyšleně, tedy vážně a pomalu. 

 

"Něco z toho neznám, to za nás ještě nebývalo. Něco z toho, něco z toho z pedagogických důvodů zavrhuji. Pamatuješ si, že jsem tenkrát na zámku učil a ten pacholek mě pořád… Byl tehdy tak starej jak ty. Neposlouchal, hlásil mě, neučil se a zajímal se jen o střílení a střílení…

 

"Jo, jo, to si teda pamatuju," kýval rychle Tom, i když už si to radši nepamatoval. Nechápal, proč je duch tak rozvláčnej. Už mohli mít kus hotovej. 

 

"Vybral bych si pohádky a anekdoty. Máš vše připraveno? Tak domluveno. Jdeme na to," vyhrkl ze sebe duch, jako by tím nechtěli připustit diskusi.

 

Kde se to od koho naučil, říkal si Tom. Ale bylo i v jeho zájmu, aby to vyšlo.

 

Nahlas však opakoval "Pohádky a anekdoty. To by snad šlo. Startujeme."

 

"Aho, začněměž," uslyšel odpověď. 

 

"No, vždyť to říkám." 

 

Tom ještě zkontroloval "techniku", jak tomu říkal.

 

"Můžeme, vše je připraveno, vše je O.K."

 

"O.K.? Tak snad ano.“

 

A duch slavnostně spustil.

 

„Nejstarší teorie pohádky je Platónova, že pohádky jsou.... Ne, to ne, moc zeširoka, to by bylo na celou knihu, úplně na okraj literatury. To se jen rozjíždím, i já se potřebuji dostat do tempa. To přece znáš z... z parkouru"

 

"Ano, jasně, v pohodě," kýval Tom. 

 

"Tak znovu: Mám rád pohádky. Měl jsem rád pohádky, když jsem je kdysi četl. Je to sice jen lidová pověra a pošetilost, ale lze s nimi… maskovat... maskovat rozumné moralizování. Proto je tak rád čtu a rád o nich i píšu. Vždy jsem se těšil, co nového a odhalujícího se v nich dozvím."

 

Tom zalapal po dechu, ale vše poslušně nahlas přeříkal. S přehnanou artikulací, jak zněly návody pro záznam, opakoval ty divné věty. 

 

Vše se zapisovalo. 

 

Rozhodl se, že bude vycházet duchovi co nejvíc vstříc. Od táty stejně věděl, že po fázi psaní přichází fáze editorování. Tam se toho ještě prý dá hodně zachránit.

 

"Dobrý, dobrý, pak to ještě upravíme," využil Tom duchovu odmlku, nebo co to bylo. Řekl to polohlasem mimo záznam, aby se jim to pak nepletlo.

 

"Když myslím na pohádkový svět, vzpomenu si například na duchy vod a lesů, na obry, draky a kouzelníky, na skleněné hory a vodu života, na mluvící zvířata nebo na sedmimílové boty," začal zase duch.

 

A Tom opakoval. Konečně něčemu z toho rozuměl. Ale, ale… ne, zatím se nehodilo použít žádné ale.

 

"Jsme v pokušení se domnívat... Ne, tohle dáme pryč. Lépe: Myslím si, že svět pohádek je dán nadpřirozenými a zázračnými faktory. Vyplývá tedy z magických bytostí, které jsou nadány vyššími silami. Stop, stop. Ještě znovu a lépe: Fiktivní svět pohádek je dán nadpřirozenými a zázračnými prvky, magií a bytostmi i věcmi, které jsou nadány vyššími silami. Například hrdina X, tady si nech místo a pak sem doplníš nějakého svého oblíbence, Tome, umí tohle a tohle a využívá to tak a tak, Tome," opakoval mechanicky Tom, než mu došlo, že ne všechno je určeno pro přesný záznam.  

 

Uf to bude těžký, začínal už tušit. Zdálo se mu sice, že duch se nečekaně dostává i k fantasy, ale jistej si tím nebyl. 

 

"Ale najdeme i takové pohádky, které nemají nic nadpřirozeného nebo začarovaného,“ pokračoval duch.

 

Vypočítal Popelku, Enšpígla, to bude asi nějakej tehdejší místní komik, odhadl v duchu Tom, hloupého Honzu, toho znám, jasně, „to sice nejsou bytosti nadpřirozené; ale přece patří do pohádkových motivů. Stejně jako baba Jaga, pták Noh nebo princezna se zlatou hvězdou na čele, jestli si chceš vybrat z dalších postav, Tome.“

 

A hele, princeznu se zlatou hvězdou na čele, tu taky znám, některé věci se asi časem nemění, uklidňoval se Tom. Tu pohádku viděl v televizi. Byla stará, hodně stará, divně tam mluvili, ale dalo se na ní tehdy na Vánoce koukat. A jíst k tomu chlebíčky a cukroví a vánočku a válet se v křesle. Tehdy. Dnes už by to asi nedal. Tedy tu pohádku. To ostatní určitě ano. A spolužákům by ani nepřiznal, že vůbec někdy s touhle princeznou něco měl.

 

Však se to ještě upraví, opakoval si.

 

"Neskutečnost pohádek neplyne z toho, že... To vystřihneme. Řeknu to jinak,“ opravil se zatím duch.

 

Ale hned pokračoval: "Zvláštní ireá-, opravuji, zvláštní atmosféra pohádek nevyplývá, střih, lépe, vyplývá z přítomnosti draků a zakletých princů, vil, obrů a čarodějů. Tyto bytosti se schovaly do pohádek před nehostinnou realitou.“

 

"Aby to, aby to neznělo tak moc učeně. Zkuste tam říct, naznačit, proč se mi pohádky můžou líbit, tedy proč se mi tenkrát líbily," snažil se už nervózní Tom ducha usměrnit. 

 

Ten se na chvíli v řeči zarazil, ale pak hned pokračoval: „Pohádkové motivy jsou a to se mi na nich líbí: Splněné přání, dar, náhoda, nález, čarovný proutek, pomoc, překážky, úspěch, jiný svět či odměna."

 

Odmlčel se a Tom toho hned využil.

 

"A taky světelný meč, kouzla, cestování dimenzemi, magie, mytologický postavy. V tom jsou pohádky skoro stejně dobrý jako fantasy," řekl nahlas a důkladně, aby se to také zapsalo. Musí tam přece být něco z něho. Jinak to ta učitelka sečtělá pozná. 

 

A tak podobně to pokračovalo dál. Dvakrát nebo kolikrát nahlédla máma do jeho pokoje, když už mluvil, tedy diktoval po duchovi příliš výrazně a nahlas a možná i vztekle, nervózně a prostě mimo svou rovnováhu, jak tomu doma říkali.

 

Ale máma se usmívala a nevyzvídala. Třeba jí ta, jemu často neznámá slova něco říkala i přes jedny dveře. A proto věřila, že je to opravdu do školy. 

 

A bylo to do školy, i když...

 

"Pojďme na ty vtipy. Rád čtu vtipy nebo veselý knížky," řekl Tom už dosti unaveně.

 

A duch hned začal diktovat něco o anekdotách. To slovo Tom znal, jasně, vzdáleně, že ano, ale kdo normální by ho používal. 

 

Duch byl naštěstí tak soustředěný na svůj diktát, že se ani nesnažil zjistit, co si Tom o jeho diktátu v hlavě myslí. Navíc to měl zakázané. Přímo od Toma.

 

"Hodlaje pojednat o některých přírodo- hm, o některých vlastnostech anekdoty a vůbec vtipu, prohlašuji předem, že nemohu uvést jako příklad ani jednu skutečnou anekdotu, protože si vůbec žádnou nepamatuji," začal duch a Tomovi bylo jasné, že se baví.

 

Aspoň tedy on. 

 

Jenže uf. Takhle by to přece Tom nikdy neřekl, ani nenapsal, ani nevymyslel. Hodlaje pojednat.. to bylo asi učivo vyšších tříd a možná taky o hodně starší než jejich stará škola. 

 

Navíc Tom si některé vtipy pamatoval. Například... hm, ten radši ne, tak tenhle... tak taky ne. Stejně jako ostatní kámoši měl rád některé kameňáky, o kterých ale i on tušil, že se do slohu češtiny české nehodí. 

 

A nebo možná hodí, ale bez naděje na normální známku. Zato s jistotou ostrých poznámek sečtělé učitelky. V jejich vysokých duševních zámcích, jak si o ní o přestávce dělali jednou legraci, by to schytal už u vstupní brány.

 

"Netroufám si podat hlubší vysvětlení, proč komické je komické. Komické je, co v lidském organismu způsobí křečovitý pohyb bránice, kterýmžto se vyráží vzduch skrze hlasivky, jež udělají "hahaha”," opakoval monotónně a bezmocně Tom. 

 

Tady se ani nesnažil o komentář, tohle věděl, že škrtne a snad i rychle zapomene. 

 

Tohle si tedy o vtipech rozhodně nemyslel. S klukama se u dobrých vtipů řehtali jak diví. Duchův výklad z nich dělal propíchnutého motýla v muzejních sbírkách nebo tak něco. Znělo to dávnem.

 

Po krátké odmlce, asi potřebuje čas, aby se vnitřně vysmál, napadlo lehce otráveně Toma, zase duch spustil. 

 

Tady už v tom bylo něco zajímavého, když se to proškrtá. Učitelka tomu říkala prokrátí, to si pamatoval.

 

"Například záhadné je, kde a jak vznikají anekdoty…   … Ještě nikdo nikdy nezastihl anekdotu při jejím vzniku … Anekdota nemá autora, nýbrž jen vyprávěče. Nevymýšlí se, nýbrž koluje od úst k ústům. Není známo a historicky ověřeno ani jedno jméno tvůrce anekdoty. Pokud to o sobě někdo tvrdí, je to podvodník a lžidimitrij… zdá se, že veškeré anekdoty jsou na světě od věcnosti… snad vznikly kdysi na Atlantidě… nebo k nám byly přeneseny z jiných hvězd, snad pomocí meteorů…"

 

Ten lžidimitrij je dobrej, zkusím říkat lžijirka, jestli to na kámoše zabere, až se zase budem hádat, napadlo Toma.

 

Občas se v tom proudu něčeho chytal a pak se toho zase pouštěl. Pořád to bylo jako hledat kuličku v blátě. A to čekal, že dostane čistej drahokam, který ukáže ve třídě a zase se nad ním zavře voda. 

 

Jenže tady se chvílemi zavírala voda nad celou jejich slohovou spoluprací.

 

"To je moc složitý. To bych nikdy neřekl. Ani nenapsal. Vždyť já tomu skoro ani nerozumím," vyrazil nahlas a zoufale v jednu chvíli Tom.

 

"Spíše lze soudit, že anekdoty, stejně jako lidové písně a přísloví, nemají vůbec původce, nýbrž jsou čirým ústním podáním," dodal duch ještě setrvačností a Tom to po něm mechanicky zopakoval.

 

Vlastně tenhle kousek by tam mohl být, napadlo ho k tomu. To tam férově dopíšu, že jsem to někde četl a opsal, to se Jí bude líbit. 

 

„Zkusím to trochu zjednodušit,“ souhlasil po chvíli duch. A pokračoval: „Jsou tu i anekdoty, dobře tedy, střih, jsou tu také vtipy o lékařích a advokátech, juristech, o židech a farářích, o profesorech a věčných studentech. Ale chybí tu anekdoty, vtipy, například o lamačích kamene, oráčích, zednících, drvoštěpech a jiných takových řemeslech.“

 

"Počkejte. Já ani nevím, kdo je to lamač kamene, nebo ten... ten jurdista. A drvoštěpa znám jen z jedný hodně starý pohádky. Tu jsme ve třídě četli a pak na ní šli do kina."

 

Bylo ticho.

Dlouhé ticho.

Nekonečné ticho.

 

Urazil jsem ho? Zmizel náhle při plnění svého neznámého úkolu? , honilo se s nadějí Tomovi hlavou.

 

„Víš, asi máš pravdu, něco už vzal čas,“ řekl však duch. „A některá slova také. Rád jsem si je tehdy vymýšlel a některá už zestárla,“ dodal.

 

"Ještě to budeme upravovat. Pomůžu ti s tím," dodal. Když to Tomovi poprvé řekl asi před hodinou nebo před sto lety, tak tomu Tom věřil. Teď už ani nevěděl, do jakého jazykového močálu zapadl.

 

"Ale to musí být trochu složité. Aby ta... učitelka věděla, že jsi se hodně snažil a že jsi šel nad své možnosti," opakoval mu duch poněkolikátý, i když zase jinými slovy. To on uměl,šermovat slovy.

 

"Fakt? To už je hodně vysoko. To už jsem jak... jak na rozhledně. Tam už ani nejsem vidět já," napadlo Toma, jak to snad duchovi přiblížit.

 

"Věř mi a věř si. Mám s tebou plán," duch ještě divně zahučel, jako by to ani nebyl on. 

 

Ale Tom už všechno vypnul a zamířil do koupelny. V pohodě tak stihnul rodiči nařízenou večerku, což se mu jindy fakt moc často nestávalo.

 

 

Druhej den nebyl parkour, ale Tom byl s kámoši u jiného kámose na počítači a mobilu a střílečkách všeho druhu. Kámoš patři k těm slušnejm, který měl od mámy povolený navštěvovat.

 

Duch celou dobu nic neříkal.

 

Ale Tom věděl, že vše sleduje a čeká na svůj čas.

 

Jasně, editace toho jejich slavnýho textu mohla hodně zachránit. Tedy spíš měla.

 

„Ty už tady chceš potřetí, abych to zjednodušil. Takový nebyl ani můj šéfredaktor, abych to zjednodušoval. S češtinou se dá přece tak krásně vyhrát,“ stěžoval si v jednu chvíli duch. A to byla asi jediná chvíle, kdy měl Tom nějakou tu radost.

 

„Jasně, taky bych rád něco vyhrál. Třeba na parkouru, nebo tak,“ reagoval ještě Tom.

 

„Já to ale myslel jinak,“ řekl duch.

 

Tom to věděl, ale tohle byla jen jeho chvilka radosti. Nebo spíš nějaký poťouchlosti, ano, to je krásný slovo, to se mu líbilo: poťouchlostí. Nebo také lstivosti a mazanosti, jak hrdinové v kovbojkách, co získal od táty.

 

Ale něco z jejich spolupráce vzniklo. Snad sloh.

 

Tom ho odevzdal učitelce.

 

A duch? Nezmizel.

 

Asi tady má ještě jiný úkoly nebo plány, říkal si Tom bezmocně.

 

 

(V textu byla s díky a s úctou využita kniha Karla Čapka: Marsyas čili na okraj literatury)

 

 

(Pokračování za měsíc)

(DSZ, 2023 – )

Pokračování

 

„Tak co s tím slohem?“

 

Tom slyšel ducha jasně. Ale nějak se mu nechtělo odpovídat, i když odpovědět musel.

 

„Máte pravdu, co s tím slonem? Nakrmit, nebo nenakrmit?“ odpověděl tedy.

 

Ozval se zvláštní zvuk. Kdyby to bylo ve filmu, a viděl, co se děje na scéně, nazval by to uchechtnutím.

 

Ale tohle jen slyšel. Krátce. Poprvé.

 

Tom si proto nebyl jistý a vyčkával.

 

„Dáme mu volnost a pustíme ho do přírody,“ řekl duch.

 

Tom skoro nevěřil svým očím, tedy uším. Nevěřit svým očím se dobře vyjímalo v knížkách, občas ho slyšel od dospělých. Ale znělo to nějak strojeně, škrobeně, aby použil máminy výrazy. Ale od dob s duchem se mu už několikrát stalo, že nevěřil svým uším. Co mu od ducha nabízely.

 

„Tady už pro něj žádná příroda není. Trápil by se a pak by trápil nás a my bysme, my bychom trápili jeho a on by… se utrápil. V ZOO je mu líp.“

 

Tom to řekl skoro… skoro utrápeně. Jako kdyby se knihy, které přečetl, dobrovolně i nedobrovolně, promíchaly se životem.

 

„Půjdeme někdy do ZOO?“ dodal Tom po chvíli. Už veseleji. V ZOO bývá legrace.

 

„A co ten sloh?“ řekl duch a zkazil mu legraci. Legraci, která ani pořádně nezačala.

 

„To se napíše. Večer před odevzdáním. Někde se, no, ... in-spi-ru-ju- a bude to.“ Protáhl Tom s hraným nadhledem. Většinou to ale takový nadhled nebyl.

 

A krást jinde se dost bál, ostatním klukům to už učitelka několikrát prokoukla. Je hodně sečtělá, říkala o ní máma, ať už to znamenalo cokoliv. Třeba sedřená knihami a učením?

 

A ještě by to ta sečtělá řekla jako učitelka učitelce. Tedy, jako učitelka jeho mámě učitelce. Někdy to bylo těžké, když jeho máma učila na stejné škole, kde se učil on, i když ho neučila. Stejně to vždycky nějak vypadalo, jako by ho učila.

 

„Tak já ti ho nadiktuji, abych byl u-ži-teč-ný,“ i duch protahoval, jako by se omlouval za zkaženou legraci se ZOO.

 

„Paráda, jdu teď na parkour a vy zatím připravte sloh, domluveno,“ vychrlil Tom rychle, aby utnul debatu. Někdy mu to vycházelo.

 

Tady věděl, že mu to může projít jen napůl. Duch musí jít na parkour s ním. No, musí-nemusí. Ale tak snad bude mlčet a připravovat sloh. Aby byl konečně užitečný.

 

Zase v uchu něco zaslechl.

Ále co, řekl si v duchu a už běžel.

 

 

Hodinka a půl parkouru.

 

Tom se tradičně s kámoši vyřádil.

 

Duch neřekl ani slovo. To bylo dobře. Do jejich společného příběhu by se to asi hodilo, ale do sportování ne.

 

Tady se sportuje, tady není žádná literatura, ani čeština česká. A tak tedy, wow, jde se na to, uzavřel svůj motivační proslov Tom, než se rozběhl k první překážce

 

Proslovů měl připraveno víc. Pro situaci, kdy se daří, kdy se nedaří i pro chvíle nudy nebo únavy. A nebyly z literatury, to ne, byly od něj.

 

Přišel s tím trenér, který trval na tom, aby si jich pár vytvořili.

Sami jen pro sebe, pro nikoho jiného. Můj příběh, moje motivace, můj závod, říkal jim. „A když se vám budou hodit tady, tak si nějaké připravte i do ostatního života,“ řekl trenér, ale netlačil na pilu.

 

To nebyl jeho styl. Nechával jim volnost, to bylo důležité.

 

 

 

„Vzduch,“ uslyšel Tom za uchem, když už na sebe venku mávli s kamarády a každý zvlášť zamířil domů.

 

„Ano, slyším vás, já vás poslouchám,“ řekl Tom ještě ve sportovní euforii.

 

„Spokojen?“

 

„Naprosto. Kompletně. Úplně vyřízen jsem,“ vyhrkl Tom.

 

„Beru to tedy jako spokojenost.“

 

Tom vycítil, že duch mu chce něco říct. Možná se… možná se pochlubit?

 

„A vy? Co jste dělal? Nebo jste pauzíroval?“

 

„Sbíral jsem informace, nabíral náladu na, na parkouru. Jako jsem to dělal za mlada. Nebo za stara, co na tom dnes záleží. Vždycky jde hlavně o lidi.“

 

„Ale to je nějaký jiný příběh? To není náš příběh, že ne,“ ujišťoval se Tom trochu zmateně.

 

„Ano, to je jiný příběh. Já dokázal napsat i román o partě horníků. A úspěšný. Měl jsem sice úspěšnější, ale odezva nebyla tenkrát špatná.“

 

„Možná jste i v čítance.“

 

„Nejspíš jsem tam byl. Chvíli. Snad už ne. To mi vždy připadalo jako motýl v muzejních sbírkách“

 

„Napíchnutý.“

 

„Napíchnutý. Zkamenělý. Nehnutý. Zaprášený. Zapomenutý. A hlavně nečtený. Dobrovolně.“

 

„A co jste na našem tréninku vyčíhnul? Mohlo by mi to, nám, nějak pomoc?“ obrátil Tom řeč k něčemu snad užitečnějšímu.

 

„Zajímala mě motivace každého z vás, kluků i holek. Každý má své tajemství, i ten váš vedoucí.“

 

„No jo, to asi jo, ale to by byl nějaký cizí příběh. My máme ten svůj a ještě jsme ho nevyřešili.“ Tom měl pocit, že ho opouští dobrá a spokojená nálada. To se mu snad ještě nikdy nestalo. To většinou přišlo až doma, když musel začít dělat úkoly, nebo se učit do školy.

 

A nebo jen po pravidelných otázkách rodičů typu: „Úkoly máš hotové?“ nebo, „Učil ses. Máš přípravu do školy hotovou?“

Kolikrát se jim snažil naznačit, aby se na to neptali. Že ho to vytáčí. Že to nesnáší.

 

Marně.

 

Měli to oba v sobě. Někdy si to uvědomili a pak se po otázce zatvářili až omluvně, ale zeptali se.

 

Ale teď už to přišlo na Toma ještě venku.

 

„Cítím, že jsem tě rozhodil. Zavzpomínal jsem si. Vždy jsem rád pozoroval život. Měl jsem rád lidi. Vždycky. Také to o mně psali. Pravdou je, že většinou to tak bylo. Ale byly i výjimky. Byly i černé a temné výjimky. Třeba na tom zámku, jak jsi…“

 

„Já vím, pamatuji si to,“ skočil mu rychle Tom do řeči. Nechtěl vědět víc.

 

„Dobře, rozumím. Máme svůj příběh. Náš sloh.“

 

Uf, řekl si Tom. Byla to sice konečně užitečná informace, na tom se shodli, ale dobrá nálada mu frnkla pryč.

 

„Vezmu to domů oklikou, ať to proberem venku,“ navrhl.

 

„Jistě.“ Souhlasil duch, jako by měl i jinou možnost.

 

„Tak co uděláme s tím slohem?“ zeptal se Tom věcně. Už věděl, že je většinou nejlepší jít přímo na věc a neztrácet čas, náladu a síly na oklikách a odkládání. Byl přece z učitelské rodiny.

 

„Máš napsat o tom, co rád čteš. Pohádky, rodokapsy…“

 

„Rodo- co?“

 

„Kovbojky, indiánky, to ještě pořád existuje, předpokládám?“

 

„Jasně, to bude existovat furt,“ souhlasil Tom.

 

„A nebo MORZAKOR.“

 

„Nevím, co to je, ale zní to cool. Mor Zakor, asi starý vládce nějaké části podsvětí.“

 

„Spíše starý brak, zkratka Mor za korunu. Za tolik to prodávali. Ale to už je dávno. Koruna tehdy měla jinou sílu než dnes, jak jsem tak mohl vypozorovat“

 

„Ale radši toho nechme,“ dodal duch.

 

„Ano, máme jiné úkoly,“ souhlasil Tom.

 

Chvíli mlčeli. Opravdu mlčeli, jako kdyby sami pro sebe přemýšleli.

 

Duch pak začal jako první.

„Něco bych ti nadiktoval, a ty bys to trochu přibrousil podle svého a bylo by to hotové. Možná je to ten úkol, pro který jsem tady.“

 

„Pro obyčejný sloh? Já nevím, abyste si zase moc nefandil.“

 

„Jak to myslíš?“

 

„Abyste si jako… jako něco… nena- nenalhával. Takovou dlouho cestu, tedy, takovou cestu kvůli jednomu slohu, byste urazil, to se mi moc nezdá.“

 

„Musíme zkoušet a zkoušet. Třeba se trefíme, Třeba nečekaně. Začneme tím slohem.“

 

„Stejně nic jiného nemáme.“

 

„Ano, stejně jsme zatím na nic jiného nepřišli.“

 

Chvíli jen tak šli. No, Tom šel. Jak to měl duch, se vlastně neptal. Asi se na něm nějak vezl… Prostě u něj pořád byl. Tom snad ani nechtěl vědět víc. Třeba zatím.

 

„Ale já nejsem moc dobrej na zapisování, když mi někdo diktuje,“ prohodil Tom hlavně pro sebe.

 

„Jak to myslíš?“

 

„Dělám tam chyby, učitelka to pak červení, a je to otrava.“

 

„A máte doma psací stroj?“

 

„Psací stroj?“

 

„Existují ještě, nebo už ne?“ zeptal se duch a znělo to až zoufale. Nebo to tak aspoň Tomovi připadalo.

 

„Máme jeden doma. Po dědovi. Ve sklepě,“ řekl Tom rozšafně.

Rozšafně – a pak, že si ze školní četby nic nepamatoval.

 

„Tak ve sklepě. Chápu…“

 

„Ale ještě asi bude funkční. A co byste s ním jako chtěl udělat?“

 

„Řekl bych ti, jak se zakládá papír a páska. A pak bych zkusil, soustředěně, na ty klávesy vyťukat náš sloh.“

 

Tom cítil, že si duch věří, ale stoprocentně si jistý není.

 

Také ho něco napadlo.

 

Ale proč mu to ulehčovat, když…

 

„Zkusíme to, snad to přes ty klávesy nějak půjde,“ přesvědčoval duch spíše sám sebe. Oč méně si věřil, o to více se v tom vařil.

 

Toma to vlastně bavilo. Dobrá nálada se mu vracela.

 

„Určitě to půjde, musíme to přece zkusit,“ duch stále pokračoval. Ovšem stále slaběji.

 

Tom cítil, že už si tady užil veškerou legraci. Trochu na cizí účet, ale i to se počítá. Dobrá nálada už byla zpátky.

 

„Tak dobře. Uděláme to jinak,“ ukončil duchovo trápení.

 

„Jak?“

 

„Vy mi vždy řeknete větu, já ji zopakuji…“

 

„Ale to nám přece nepomůže. Když jsi tak špatný v zapisování a sloh má být písemný“.

 

„… já bych to s dovolením dopověděl,“ užíval si Tom svou převahu už nepokrytě a neskrývaně, dvě jeho slavná N z knížek, kterými machroval před spolužáky. Ale jen mírně, aby mu neříkalii: Aha, učitelskej.

 

„Já vaši větu, nebo věty zopakuju nahlas a ona se přes počítač, nebo mobil, no to nebudu vysvětlovat, prostě se to přepíše do slov a řádek. Pak to vytisknu a odevzdám ve škole.“

 

„Jako knihu nebo jako noviny?“

 

„Přesně.“

 

„A to jde takhle?“ zeptal se duch užasle.

 

Tedy Tom si představoval, že to bylo užasle. Nebo zvědavě. Nebo nechápavě. No prostě nad ním jednou zvítězil.

 

Ale neřekl nic, jen kývl.

 

A mohli už jít domů.

 

 

 

Sotva se doma umyl, máma se na něj zvědavě otočila.

 

Věděl, že bude následovat malý výslech. A pak něco dobrého k jídlu.

 

„Viděla jsem tě z okna chodit kolem domu. To jsi byl tak zamyšlený, nebo jsi s někým telefonoval? Ale to přece ne, vždyť máš mobil doma a zakázaný. Vypadalo to, jako by ses s někým hádal, nebo přel.“

 

„Jen jsem si něco trénoval do školy. Básničku třeba?“

 

„Básničku. To určitě, Tak to odsud rozhodně nevypadalo. Pohádal ses na parkouru s někým?“

 

„Jak to myslíš?“ zeptal se pro jistotu, aby neodpovídal zbytečně moc. To by bylo zbytnělé.

 

„Někdo tě naštval, rozzlobil, a tys na to ještě myslel cestou domů,“ vysvětila, naznačila, kam tím míří.

 

„Jako že bych si to s někým ještě vyříkával?“

 

„Ano, tak,“ řekla a vyčkávala, protože byla zvyklá dostávat od dětí odpovědi. Aspoň nějaké.

 

„Ne to, bylo to v pohodě. I když, vlastně…“

 

„Tak vidíš.“

 

„Máš pravdu.“

 

A bylo po výslechu.

 

„V lednici máš kuře nebo nějaký salát. A máte něco do školy?“dodala máma.

 

Tom musel nechtěně obdivovat, jak dokázala bleskurychle přejít od jídla, které měl po tréninku rád, ke škole, kterou tedy právě rád neměl.

 

„Něco si tam vezmu. A do školy máme jen drobnosti. Možná si zkusím už připravit sloh na příští týden?“

 

„Opravdu? To ti chválím. Včasná příprava je nejlepší příprava.“

 

„Já vím, já vím.“ Opravdu to už věděl. Ze včerejška, předvčerejška a tak dál. Už to věděl.

 

„Tak dobrou chuť, ať jsou tvé mozkové buňky v dobré kondici.“

 

„Budou, budou. Jdu na to kuře,“ už otvíral ledničku. Jeho mozkové buňky sice po tréninku, jako vždycky, už spíše spaly, ale nebylo třeba se s tím svěřovat. A stejně šlo o mozkové buňky na školu, ne ty normální. Rodiče to sice nerozlišovali, ale on ano. Byl přece ještě normální, ne?

 

Ale už se mu o tom vůbec nechtělo dál přemýšlet a tak se zakousl do půlky kuřete.

 

Tím hovor vždycky skončil.

 

U jídla se přece nemluví, jak jinak.

 

 

 

(Pokračování za měsíc??)

(DSZ, 2023 – )

 

(Pokračování)

 

Čeština česká.

 

Tak jí Tom už nějaký čas říkal. Měl z ní vždy totiž zvláštní pocit a

Počkat, co to češtinářka právě říká?

 

Že tady není dějepisářka, a tak ona bude mít teď dvě hodiny češtiny za sebou.

 

A hrome, hrklo po kovbojsku v Tomovi.

 

Takže první hodina bude literatura, druhá pak sloh, gramatika a tak.

 

Vlastně tomu pořád nerozuměl.

 

Česky mluvit uměl. Něco napsat taky, i když to pak někdy na papíru červeně kulhalo. Hádat se o tu červeň nemělo smysl, češtinářka každého vždy umluvila. Vysvětlovala, vysvětlovala, až se to ztlumilo do nějakého zvláštního hukotu, který už Tom většinou neposlouchal.

 

Stejně si v duchu říkal, že se ta tvrdá a měkká y/i v budoucnu slijí v něco univerzálního. A ty čárky stejně neuměl ani táta, sám to přiznával, že to vždycky neumí. A stejně jsou na tom prý i spisovatelé a novináři. Tak proč se tím trápit při písemkách.

 

„Pravda, pravda, s čárkami nejsou žerty,“ slyšel za pravým uchem.

„Tak vidíte, je to na nic,“ řekl Tom pořádně nahlas, než se stačil zarazit.

 

Češtinářka se zarazila uprostřed výkladu.

 

„Vzduch… není tady teď vzduch, žádný vzduch,“ dodal Tom rychle, ještě víc nahlas. Naštvaně směrem k duchovi a také aby nějak pokryl pozornost třídy, kterou právě získal.

 

„Vážně? To ale brzo. To máš Tomáši i v jiných hodinách?“ řekla češtinářka jízlivě. To máš Tomáši měl však už Tom tak oposlouchané, že ani nereagoval. Ale učitelka pro jistotu otevřela okna ještě víc.

 

Po letních prázdninách se teplo drželo venku i v září. Ale už bylo příjemné. Jako by se jim počasí vysmívalo a lákalo radši ven, za dobrodružstvím, na zámek, aha. Tak radši zpět do třídy.

 

K literatuře.

 

Literatura mu vždycky přišla jako, jako PR akce. Tak se doma opovržlivě říkalo nesmyslům. Prostě akce, která měla prodávat autory dávno mrtvé, živé a možná i jejich duchy. A hlavně asi jinak neprodejné. Nesrozumitelné, zakleté v jazyce dávných dob. Máchovci, májovci a tak. Kdo si to měl pamatovat.

 

Jako by právě zaslechl tlumené: „Ale to se pořádně mýlíš, mladý muži, vlastně Tome,“ ale možná si to jen namlouval.

 

Ale proč se učili o tolika spisovatelích, a taky, no, o ženách-taky-spisovatelkách, jak předchozí učitel dodával neochotně. A ještě o nějakých literárních stylech.

 

Úvaha, tu si z toho Tom pamatoval nejvíc. Uvažovat se dalo totiž pořád. Nahlas, potichu, v duchu. Ráno, večer, v noci.Ale podat nějakou zprávu? Copak je veřejný novinář, nebo tajný policista?

 

Nebo popis. Někoho popisovat? Vždyť se stačí na něj podívat a vše je jasný.

 

Tomovi to nešlo a nebavilo ho to.

 

Vždycky to ale byla nuda, nuda, šeď, šeď, jak slyšel v jednom divadle.

 

A na tom si Tom trval. Sám pro sebe, nebo před spolužáky. Zbytečná literatura. Když si chci koupit nějakou knížku, tak se zeptám kolem sebe, jestli to má cenu si říct o peníze, nebo dokonce sáhnout do vlastního kapesného. Ale to přece sloužilo k mnoha jiným věcem. Například…

 

Ehm, ehm, slyšel zase vzdáleně za uchem.

 

Tak zpět k literatuře zpět, pomyslel si Tomu v duchu k duchu.

 

Nebo si zajít do knihovny, tam se našly občas zajímavé kousky. Někdy i ta knihovnice něco doporučila. Kupodivu často se trefila a bavilo ho to. Divné, když byla úplně jiná než kluci a holky, kteří se jí na to někdy ptali.

 

A elektronická čtečka toho nabízela taky mnoho ke čtení. Ale ta ho moc nebavila. Žádné obrázky, žádná vůně, vypadalo to jako kniha protlačená mlýnkem na maso. Divná směs valila se proudem, od pohledu nestravitelná, vlastně k nepřečtení.

 

Na čtečku máš ještě čas, říkala máma na jeho kritiku.

 

A ještě něco k literatuře ho napadlo. Často byla školní četba tak nějak zbytečně zbytnělá. Je to nějak zbytnělé, říkal někdy táta. Tomu Tom nerozuměl, ale znělo to docela hustě. Tedy na tátu.

 

Chvilku zase učitelku poslouchal. Opravdu ji poslouchal. Byl totiž zvědav, jestli nebude mluvit o Íčkovi. To by třeba mnohé vysvětlilo.

 

Vždyť já jsem byl úplně v jiné době, májovci byli několik generaci přede mnou, slyšel za uchem.

 

Tak určitě, reagoval Tom, ale naštěstí už tlumeně.

 

Učitelka sebou škubla, ale nahlas nereagovala. Pokračovala a Tom už věděl, že se nic zajímavého nedozví. Dokonce ani o svém duchovi.

 

Cítil ho. Stále ho teď cítil. I když nemluvil, tak nějak zvláštně funěl. Tlumeně, ale asi nesouhlasně. Určitě nesouhlasně. Copak se dá funět souhlasně?

 

Musí se ho pak na to zeptat, pokud nezapomene. Ale možná zapomene.

 

A hodina byla pryč. Učitelka také. Aspoň na přestávku.

 

„Vzduch, není tady vzduch.“

„Pusťte mě na vzduch“

„Prodám trochu vzduchu, kolik dáš“

„Žádný vzduch, dusím se, pomóc, žádný vzduch.“

Dělali si spolužáci z Toma legraci a rozvíjeli jeho řeč. Někteří i vtipně.

Ale Tom s tím byl v pohodě.

„No jasně, ty vole, vzduch je přece náš duch,“ řekl svému největšímu kámošovi. Tomu to přišlo docela hustý, ale Tomovi vlastně ani ne.

 

Ale přestávka uběhla mnohem rychleji než učební hodina.

 

Učitelka byla zpět. Asi se slohem, gramatikou, úvahou. S háčky, čárkami, obojakými i/y.

 

Tentokrát se jí Tom snažil poslouchat. Chvilkami. Občas. Aby neztratil její stopu.

 

Věděl už totiž, že na konci hodiny bude následovat nějaký dlouhý úkol. Na doma. Do jeho volného času.

 

To ho štvalo už dopředu. Zase se bude trápit něčím zbytečným, co

 

„Ta by nenapsala ni řádku,“ slyšel Tom ducha. Nečekal to, trhnul s sebou, ale naštěstí nepromluvil nahlas. Opakovaná hláška se vzduchem by už nebyla moc vtipná. To by už byla jen pozvánka na kozí dostihy, jak se mezi spolužáky říkalo o dvě třídy dřív. A v tom případě sázím na kozla…, a dodávalo se jméno některého z kámošů.

 

Ale něco na tom bylo. Duch měl pravdu. To by přece Tom, nebo kamarádi, nebo spolužačky, prostě někdo slyšel, že češtinářka něco napsala. A vydala tiskem jako knihu, nebo by to aspoň psala jako blog. Jinak by to bylo jenom do šuplíku a to se nepočítá.

 

Nebo by se máma pochlubila svou slavnou kolegyní. A ne jen jedinkrát, jak ji znal. Úspěchy jejích kolegyň pravidelně doléhaly i k jeho uchu. Nezdary kupodivu ne, i když o nich často tlumeně mluvila s tátou.

 

Nechci nikomu podrývat učitelskou autoritu, ta je svatá, vysvětlovala máma. A její přístup k tomu byl fakt svatý.

 

Hodina se zřejmě už dovlekla ke svému konci.

 

A Tom měl pravdu. Na tom se dalo stavět, že to tak dopadne.

 

Následoval úkol. Do příště měli napsat sloh.

 

A slohy měl Tom, slohy měl u----. Tam taky, říkal si vzpurně.

 

Už zvonil konec hodiny, ale Tom nedokázal na úkol zapomenout, i když ho měl přece zapsaný v literárním sešitě. Jindy to přitom fungovalo spolehlivě. Zazvoní a všechno z předchozí hodiny se vymaže. Jednoduché, spolehlivé.

 

Dnes ale ne.

 

Vlastně dával přednost tomu, když dostali téma slohu. Jednou se totiž stalo, že měli napsat sloh na téma podle svého volného výběru. Hrůza. Dlouho si nemohl žádné vybrat. A pak s tím bojoval ještě víc než jindy. Bylo to divné, copak je spisovatel.

 

Ale teď téma dostali, ale taky divné. Co rád/ráda čtu a proč.

 

Kdyby se to tak jmenovalo, co nečtu a číst ani nechci, asi by to bylo lehčí. Ale tak daleko škola ještě nedošla. Jasně, tohle táta říkal dost často. Takhle daleko školy ještě nedošly.

 

Co čtu, co čtu, co mám rád, aha, a proč, proč, no jo, přemýšlel. Ale kdo se s tím má psát, taková ztráta času.

 

Vlastně, vždyť měl někoho, kdo by mu s tím mohl pomoci.

 

Vzduch, řekl Tom stranou od spolužáků polohlasem. Možná už dokonce v duchu. Už si na to vlastně zvykl. Tedy až na ten dnešní malér v hodině. Tam to bylo nezvládnuté, to uznával. 

 

Trvalo ti to, odpověděl duch přiškrceně. Jako vždycky přiškrceně. Když zrovna nefuněl.

 

(Pokračování za měsíc)