(DSZ, 2023 - )

Pokračování

 

Tom seděl při jídle v zámecké restauraci jako na jehlách. Na jehlách se sedělo hlavně ve škole, jak jim jednou učitelka vysvětlovala, i když to asi myslela jinak, ale tady to bylo podobné. Nevěděl, kdy a odkud ho ten hlas zase bodne. Přicházel sice vždy zprava, ale Tom stejně nevěřil, že by nemohl přijít i odjinud.

 

Jídlo tak bylo rychlé. Ještě rychlejší než rychle dokázal jindy jíst.

 

Dopil a vyšel pak rychle ven, ani se neohlédl. Rodiče jen vzdychli a pomalu pokrčili rameny.

 

 

 

Tom došel až plotu prázdného dětského hřiště. Opřel se o něj.

Rozhlédl se kolem sebe. Nenápadně, jak už to kluci umějí.

„Jste tady?“ zeptal se.

„Pořád jsem tu.“

„I na tom obědě jste byl?“

„Přesněji, u tvého oběda jsem rovněž byl.“

 

To mě opravuje, nebo co, namíchlo Toma, který už byl na zachytávání podobných náznaků dobře vycvičen. Z domova, ze školy. Někdy to splývalo.

 

Ale venku bylo příjemně, tak se to rozhodl přejít bez poznámky. Potřeboval se s ním nějak domluvit. Zatím byli na divném bodě.

 

„Neslyšel jsem vás.“

„Nic jsem neříkal.“

„Nemohl jste říkat, nebo něco jinýho… v tom bylo?“

„Mohl jsem, mohl, ale radši jsem vnímal, co se děje a čekal jsem, až se sám ozveš“.

„To zní děsivě. No uznejte to.“

„Co zní děsivě? Že jsem vnímal, co se děje? Nebo… že jsem na čekal, až se…“

„Že jste… hm, že jste vnímal. Nemám představu, co to znamená, jako tady.“

 

Proč to bylo s dospělýma vždycky tak složitý, s klukama se přece domluvll tak snadno. A rychle. A někdy jen posunkem. Tady je to všechno jak v kruhu bez vývoje, prolétlo mu hlavou. Naštěstí ne jako kulka, ale jako myšlenka. To byl vtípek, vysvětloval Tom v duchu duchu, ale jak se ukázalo, zbytečně.

 

Ten si zatím pokračoval podle svého.

 

„Také se učím, co to znamená vnímat. Už jsem objevil, nejen tady, ale i na zámku, že většina dění, poznatků, hlasů, má minulost je jako v mlze. Někdy se vynoří víc a já vím. A někdy je jen zamlženo. Tak třeba. Ze zámku už od průvodce vím, že jsem byl slavný spisovatel, lidmi oblíbený, ale odněkud také vím, že na samotném zámku jsem toho moc nenapsal. Možná také od průvodce. Lidem to neříká, ale své milé tak přiznal. Byl jsem tam vychovatelem. Mladého pána, syna starého… starého pána. Mizera. Ale to už jsem přece na zámku říkal. Ale teď už se dozvídám nové věci. Slyším hlavně tebe. Co si myslíš a říkáš a co říkají tvoji rodiče. A někdy ještě pár hlasů, co jsou blízko.“

 

Bylo to dlouhé a znělo to stále zamyšleněji. To dospělci umí mluvit zamyšleně. I když jsou to třeba blbosti, nemohl se Tom udržet.

 

Ale hlas pokračoval dál. Zamyšleně.

 

„A poprvé jsem… poprvé jsem mimo zámek. Divné. Určitě to má nějaký důvod…“

 

„To určitě má,“ skočil Tom do té dlouuuhé řeči v uchu. „A kdybyste tady jako počkal a já šel támhle dál a ještě pak dál… Třeba bysme se tady, kde jste poprvé, novej, mohli, mohli, jako rozpojit.“

„Přede mnou se neschováš. Neutečeš. Byli jsme si nějak souz- vybráni. Nevím proč, ani na jak dlouhou dobu. Nejde to se rozdělit. To už vím, takový odvrat od skutečnosti nejde uskutečnit.“

 

Tom jen protočil oči. Výstižně, výmluvně, kluci by hned věděli, že to nejde dobrým směrem.

 

Hlavně stále úplně nevěděl, jestli je v hororu, nebo v duchařském příběhu. Jen už věděl, že se mu to nezdá. To byl posun. Od jedné parkourové překážky k druhé. Start ještě blízko, cíl asi daleko. Ale možná jsou duchařské příběhy hororové. Vlastně je moc nečetl. Četbě toho moc nedával, aby nad ním neměla moc. Tohle jednou vymyslel. Dobré, ne?

 

Když nemusel, nečetl.

 

Ale doma často musel. Do školy. Pro rodiče. Měli rádi, když četl. Nechtěl by to nazývat hned úchylkou, ale měli to rádi.

 

Sám dával sem tam pár příběhů z Divokého Západu. Pak komiksy a tak. Bojové většinou. Někdy to, co mu kluci doporučili. Počítačové hry ho moc nebraly, ale všichni mu říkali, že to ještě přijde. Ale radši se pohyboval. Běhal, skákal, sprintoval, lezl po stromech, plaval ve všech vodách. To mu šlo. V tom byl dobrej. Ale tady v té poslouchací situaci…

 

„Co?“

To ale neřekl Tom, ale hlas. Duch.

 

„Jako prima, myslím,“ vrátil se Tom lehce zmaten ze svých myšlenek.

 

„Ale já zhruba rozumím. Zase nejste tak daleko od mého světa. Bravo, bravo, jsi říkal. Spíše jsem ale myslel, co uděláme dál.“

 

Tom také rozuměl jen zhruba, ale stačilo mu to.

Vzpomněl si na opakovaný postup vedoucího jejich parkourové skupiny.

 

„Nejdřív si musíme vyjasnit pravidla.“

„Výborně, mladý muži.“

„Tak pravidlo jedna. Nejsem mladý muž. To zní fakt hrozně. Jsem prostě Tom.“

„Dobře, Tome.“

„Dál. Nebudete mi poslouchat myšlenky, to je taky hrozná věc, zásah do soukromí, to se dneska nedělá, nesmí dělat. No, rodiče to říkají.“

„Ano, rozumím. Vždycky se ale píše číst něčí myšlenky, aha, tak dál. Zkusím to… neposlouchat, ale slíbit ti to nemůžu. A jak se budeme dorozumívat, když budou poblíž jiní lidé a ty budeš chtít, abych poslouchal?“

 

Vida, řekl si Tom. Takové staré slovo, ale dobře se říkalo. Vida, duch položil praktickou otázku.

 

„Řeknu naše heslo, polohlasem, tiše, jen tak napůl huby, třeba Duch.“

„Tak tohle zní zase divně mě.“

„Ale vy jste… možná máte pravdu, kdyby mě někdo slyšel mluvit jen pro sebe, tak zavětří…“

„… kulišárnu?“

„Třeba to. Nebo nějakou úchylku. Tak možná řeknu něco jinýho. Řeknu Vzduch a pak už budete mí myšlenky zase poslouchat.“

„Budeš říkat Vzduch je čistý? To mi zní dobrodružně, spisovatelsky.“

„Ne, jen Vzduch. Tu čistotu si nechám jen na další vysvětlení, kdyby nás slyšel někdo jiný.“

„Rozumím. Až se to zaběhne, půjde to samo.“

 

„Snad jo,“ mírnil ho Tom.

„Až se to zaběhne, budeš mě už umět volat v duchu, bez hesel. A také se mnou jen v duchu rozmlouvat. Žádná slova nahlas. Obyčejný život.“

 

Obyčejný život. Tohle tedy Tomovi fakt znělo divně. Ještě si nezvykl na svůj život s duchem.

 

„Bez hesla to pak půjde líp, ale začneme s ním. Vzduch“ zkusil to říct polohlasně, utlumeně. Jako po ráně palicí. V groteskách ji každý hravě přežil.

 

Tom byl zase ve svých myšlenkách. Měl to rád, i když to skrýval.

Tom je přemýšlivý, i když to umí maskovat, říkávala máma.

 

„Slyším tě, jak přemýšlíš. Já tě slyším. Ale vedle toho rovněž cítím, že se vyvíjím. Zlepšuji se, vnímám další věci kolem sebe, kolem tebe,“ pokračoval najednou duch.

 

Tom tedy vyčkával, co z ducha vypadne zlepšeného.

 

„A ty by ses též mohl zlepšovat.“

„Jo, to znám. To mi říkaj všichni, hlavně naši.“

„Tak já raději udělám naši sumarizaci. Až se to naučíš, vedli bychom naši konverzaci jen v našem duchu. Bez nahlas vyslovovaných vět. Tak, aby ji nikdo nemohl slyšet. Mě neslyší už teď, až se to naučíš ty, půjde to i tobě. Jen ve svých myšlenkách budeš ke mně mluvit. A já tě budu takto poslouchat.“

„Ale teď jste mi slíbil, teda téměř slíbil, že nebudete poslouchat mí myšlenky.“

„Vysvětlím. Zkusím poslouchat jen ty při našem povídání, ať bude mít jakoukoliv podobu.“

„Aha, chápu. Tak to by šlo, jestli by to šlo.“

„Kam to šlo?“

„Chch. To se tak jen tak u nás říká.“

„Vždyť já přece vím. Učím se, ne ano.“

„A teď si dáme od sebe na chvíli pokoj. Vy nebudete poslouchat, já si budu přemýšlet jen pro sebe.“

„Souhlas.“

 

Duch opravdu ztichnul.

 

Tom usoudil, že na tohle nadělení, jak by tomu řekli rodiče, je nejlepší zmrzlina.

 

Mohl jí v jakémkoliv množství. Kdykoliv, kdekoliv. S kýmkoliv. Tedy, tak napůl.

 

S duchem v uchu, nebo někde poblíž, to ještě nezkoušel.

 

(Pokračování za měsíc)

(DSZ, 2023 - )

 

 

Ta nuda byla tak hrozná, že by Tom nejradši proskočil oknem toho zámku. Jenže druhé patro, pod oknem skála a pod skálou příkop s kameny. Ověřil to, když ostatní z výpravy poslouchali něco o ukrytém porcelánovém souboru, nešťastném spisovateli, hrdém zámeckém pánovi. Nebo možná o hrdém vychovateli, starém pánovi a rozbitém porcelánu? Vždyť to bylo jedno.

 

Přitom by se ale tady skvěle běhalo, to zase musel uznat. Z toho velkýho pokoje do toho malýho, pak do toho ještě menšího a už do dalšího křídla zámku. Malý, velký pokoje, skok přes nábytek, klička u tý modrý vázy, uličkou pod parožím a v cíli se dotknout brnění s časomírou.

 

Časomíra tady asi není, ale to by se zařídilo. A spoustu dalšího. Třeba se bez doteku proplazit pod skloněnými meči. Těch her by na zámku určitě šlo zařídit víc. Vždyť ten panák, co rozhazuje rukama u krbu, říkal něco o tajných skrýších a nějakých útěcích. Jasně, toho kluka, co měl toho… toho vychotele. Asi to říkal jinak, ale takhle to zní líp.

Vždycky to bylo dlouhé slovo s odporným významem. Než to člověk správně řekne, tak už by měl prvních pět překážek za sebou. A to nebyl mezi kluky nejrychlejší. Ale na tom ještě zapracuje.

 

Jenže teď o prázdninách jsou učitelé daleko, tak krásně daleko. Kam vlastně jezděj učitelé, když taky maj dva měsíce? Asi někam do pryč. Ale vždycky se pak bohužel vrátí a objeví se na začátku roku. I když někteří taky ne. Ti jsou asi ředitelem převelení někam jinam, nebo to s nima fláklo, když neměli komu poroučet. Ale většina se bohužel vrátí.

 

Ale kašlat na ně.

 

Škoda takovýho zámku, když se tu nesmělo běhat ani parkourovat. Teď ho to napadlo ještě líp. Start by byl ze sklepa, jak tam do něj nebylo moc vidět, a jeho rodičům se tam nechtělo, pak kuchyní, černou, bílou, po schodech až… to by ještě promyslel. Ale určitě by se pak vyběhlo na nádvoří, jo, nádvoří tomu říkali a pak do černý věže, 250 schodů, to by byl slušnej záhul dostat se až nahoru.

 

„Určitě bys ten závod vyhrál, mladíku.“

 

"To si piš", souhlasil Tom s tím hlasem. „V tý věži bych jim natrhnul prdel.“

„Tome, mluv slušně, prosili jsme tě, abys aspoň tady nemluvil.“

 

Otočil se k rodičům. Dívali se na něj. Ostatní se na něj také dívali. I ten panák u krbu ztuhnul.

 

Tom rychle promýšlel, co zase udělal nebo řekl.

 

Aha, ta prdel, to dospělí nemaj´rádi, i když to sami rádi říkaj´.

 

„Ale já to říkal…“ zmateně spolknul pokračování.

„Tak to hlavně příště neříkej, nejseš tady mezi klukama, ale na zámku. Ještě chvíli to vydrž,“ říkali máma s tátou. Nebo se nějak střídali a doplňovali, když to říkali. To uměli. Ale jinak byli v klidu, asi to prostředí.

 

Toma ale spletlo něco jiného. Proč by rodičům říkal o závodu do věže. Říkal to přece tomu hlasu za sebou.

 

Ale když se otočil, za ním nikdo nestál. Ostatní byli na druhé straně. A ten hlas vůbec neznal. Takový byl… přiskrcený. Jasně, přiškrcený oprátkou pod krkem. To byla dobrá četba.

 

„Asi bys měl číst něco jiného.“

 

Tom s sebou trhnul. Zase ten hlas.

„Co jste říkal?,“ zeptal se Tom.

 

Rodiče se k němu udiveně a už naštvaně otočili. Ale toho panáka asi potěšil. Už nebyl u krbu, ale u jednoho obrazu, který byl vysoký jak dvě překážky na sobě.

 

„Ano, zdá se to k neuvěření. Ale ta holčička na obrazu je opravdu mladý pán. Tehdy se všechny děti do čtyř let malovaly jako holky…“

 

Pokračoval dál, ale Tom ho už nevnímal. Bylo mu přece jedno, jak se tehdy malovalo.

Sakra, ale to, že na něj někdo, sakra, další zakázaný slovo, mluvil, přece slyšel dobře. Sakra, kdo to byl?

 

„Dovol, abych se představil. Jsem vychotele, jak jsi říkal. Nebo jsem aspoň býval, vychovatel. Karel Íček. Vychovatel, ale to jen chvíli. Jinak novinář, spisovatel, dramatik."

 

Odkud to na mě mluví?

 

„Mluvím do tvého levého ucha, ale můžu i do pravého, chceš-li“.

 

Tom se otáčel se kolem sebe dokola, jak hluchý tetřev. Jen nebyl hluchý, ale zmatený.

 

„Tome, neblbni. Jdem do dalšího pokoje. Venku si pak něco koupíme,“

Tom se podíval na otce, který na něj kýval prstem.

„Jo, už jdu.“ Tom rád pospíchal za ním.

 

Pryč odsud. Tady v tom pokoji něco nehrálo. Zato ale mluvilo.

 

 

 

 

 

Úzká spojovací chodba. Nějaký kresby na stěnách. Nic zajímavýho. Krajinky. Příroda. Starý. Všechno starý.

Tom se připojil ke skupině.

A čekal.

Ale žádný hlas se neozval.

 

Že by se mu to všechno zdálo? Věta jak z pekelného filmu. Že by se mu to všechno zdálo?

 

A tady už je větší chodba i s okny do nádvoří. Je tu dobře vidět. A na jedné stěně parohy, paroží, hlavy jelenů, kanců, medvědů, jejich skleněný oči, jsou skleněný, ne?

 

„Starý, bídák, střílel na všechno, co se hnulo. To mu pak zůstalo i v Africe. A jeho synáček se schovával do otvoru pod jelenemi i svým bohatstvím.“

 

Ten hlas Toma málem omráčil.

Omráčil bylo tedy silné slovo, jen sebou trhnul, ale v knížkách to znělo dobře. Dobře mířenou ranou ho omráčil.

Lekl se, to bylo jasný.

 

Tak tady něco nehraje v celém zámku. Asi je to normální, že tu něco nehraje, když je tu všechno tak starý, napadlo Toma.

Smál se mu ten hlas, nebo ne?

 

Měl strach, že z toho začíná blbnout.

Přitlačil se až k rodičům, kteří se už zastavili.

Jejich výprava stála teď u provazu, který je dělil od vstupu do malého tmavého pokoje. Uvnitř malá postel a malý psací stůl. A na něm staré knihy. Tady na tom zámku muselo být všechno starý.

 

Asi staré prokletí. Hm, staré prokletí. To zní dobře, jako název knihy, nebo filmu.

 

„Zde v tomto pokoji. Pak si ho můžete prohlédnout, ale jen zvenku. Zde v tomto pokoji tedy podle legendy žil a tvořil náš slavný spisovatel Íček, Karel Iček."

„Nic takového. Taková troufalost. Tady jsem nenapsal ani řádku.“

 

Neznámý přiškrcený hlas teď nemluvil ani tak k Tomovi, ale tak nějak divně do prostoru. Stěžoval si, zlobil se, to bylo Tomovi jasné.

Ale, jak se díval kolem sebe, slyšel to jenom on.

 

Proč zrovna já slyším takový…

„Říká se tomu litanie, mladý muži. Žádné blbosti, jak chcete říct. Prostě si musím postěžovat. Každý průvodce to zde opakuje. Ani řádku zde jsem nanapsal. A staré prokletí, to zní tvrdohubě, mladý muži“

Hlas se odmlčel.

 

Tom nevěděl, co znamená tvrdohubě. Asi nějaký tvrdý pád na hubu, to znal. Před tím je trenér vždycky varoval.

 

Ale měl pocit rozpojení, nebo snad rozdvojení, no, něco divnýho to určitě bylo. Oči upíral na hlavu ve stínu, asi kamennou hlavu, v pokoji u stěny. Socha, nebo bysto, nějak tak. Nebylo na ní moc vidět, pokoj byl fakt dost tmavý.

 

Tom se zatřásl, když hlas najednou pokračoval.

 

„Jen pár nápadů. Ale dobrých. Mých nápadů. Modrokrevníky by to ani nenapadlo.“

 

Teprve teď si to Tom spojil, jako na konci detektivky. Hlas se mu představil jako Karel Íček a ten panák, tedy průvodce zámkem také mluvil Íčkovi Karlovi. To nemůže být náhoda.

To musí být špatný vtip.

 

Na Tomův účet. Jako celá návštěva tohoto zámku, kterou si podle rodičů užije. Tak to si jí tedy užil. Do prdele zámecký.

 

(Pokračování za měsíc)

DSZ, říjen/listopad 2024

 

„Ahoj, ráda tě vidím. … Říkali, že sis prý pořídila domů novou toaletu.“

„No, domů…“

„Tak to je báječný. A jak se ti v ní sedí?“

„Sedí, stojí. Tomu bys nevěřila. Jsem z ní vždycky večer úplně hotová. Jako hrnec na prdel.“

„Jak jinak. Úžasný.“

„Přesně, úžasná. Můžu s ní do nejvyšších kruhů. Nebo na festivaly.“

„To je tedy… aha… mobilní toaleta?“

„Jasně. To už dnes jinak nejde. Chci, aby mě v ní vidělo co nejvíc lidí.“

„A není to už přehnaný, ukazovat se v ní?“

„Ale já to ukazuju decentně, nebo spíš rafinovaně.“

„Ale… Není přece průhledná, nebo ano?“

„Zas to nepřeháním, na rozdíl od jiných. Ti by chtěli ukázat opravdu všechno. To snad už by ani lidi nechtěli vidět. A navíc, já taky nemám potřebu ukazovat všechno.“

„Tomu rozumím, zvlášť u potřeby.“

„Přesně, na decentnost jsem vysazená.“

„To si úplně dokážu představit, i když radši vlastně ani ne.“

„Tak si taky pořiď takovou vlastní toaletu.“

„To mně stačí ty společné.“

„Společná? Jakože se o ni dělíš s někým jiným. To je ale nehygienický. Mě vlastní toaleta tak nějak vnitřně očišťuje, je to úplně léčivý.“

„Uf. Asi nechci slyšet všechno.“

„Jen si to poslechni, třeba tě to taky chytne. Mě v ní úplně opouštějí všechny špatné pocity.“

„Auhjj, asi ano. Takže ji nebudeš nikomu půjčovat?“

„Mohla bych, ale jen po důkladným očištění. Ale asi ne. Mám konfekční postavu, ale zase mám nekonvenční potřeby, ha, ha.“

„Dost už o potřebě, zvedá se mi žaludek.“

„Ale potřeby jsou přece základ. Když znáš své potřeby, vybereš si podle toho svou toaletu.“

„Tak, tak já už pomalu běžím, nějak to na mě přišlo, asi potře-ba.“

„Jen běž, utíkej, a nezapomeň, vlastní toaleta je dneska základ světa. A hlavně si nepořizuj žádný laciný šmejd. Ber jen něco značkovýho.“

„Už jdu, už běžím. Mně to bude stačit, víš tam, za sto-do-lou…“

„Jít za Stodolou? Toho neznám. Ale pak se mi přijď ukázat, teď vypadáš dost nezdravě.“

„Jen co si odlehčím, bude mi líp.“

„Teda. Beru tě jako inspiraci do příští sezóny. Odlehčená toaleta, to zní šik. … Ale už je pryč. Ani jsem ji nestačila varovat před finanční náročností. Taková večerní toaleta není jen tak. Aby se nevyprázdnila moc. Ta její peněženka asi nebude bezedná.“