(DSZ, 2023 - )

 

 

Ta nuda byla tak hrozná, že by Tom nejradši proskočil oknem toho zámku. Jenže druhé patro, pod oknem skála a pod skálou příkop s kameny. Ověřil to, když ostatní z výpravy poslouchali něco o ukrytém porcelánovém souboru, nešťastném spisovateli, hrdém zámeckém pánovi. Nebo možná o hrdém vychovateli, starém pánovi a rozbitém porcelánu? Vždyť to bylo jedno.

 

Přitom by se ale tady skvěle běhalo, to zase musel uznat. Z toho velkýho pokoje do toho malýho, pak do toho ještě menšího a už do dalšího křídla zámku. Malý, velký pokoje, skok přes nábytek, klička u tý modrý vázy, uličkou pod parožím a v cíli se dotknout brnění s časomírou.

 

Časomíra tady asi není, ale to by se zařídilo. A spoustu dalšího. Třeba se bez doteku proplazit pod skloněnými meči. Těch her by na zámku určitě šlo zařídit víc. Vždyť ten panák, co rozhazuje rukama u krbu, říkal něco o tajných skrýších a nějakých útěcích. Jasně, toho kluka, co měl toho… toho vychotele. Asi to říkal jinak, ale takhle to zní líp.

Vždycky to bylo dlouhé slovo s odporným významem. Než to člověk správně řekne, tak už by měl prvních pět překážek za sebou. A to nebyl mezi kluky nejrychlejší. Ale na tom ještě zapracuje.

 

Jenže teď o prázdninách jsou učitelé daleko, tak krásně daleko. Kam vlastně jezděj učitelé, když taky maj dva měsíce? Asi někam do pryč. Ale vždycky se pak bohužel vrátí a objeví se na začátku roku. I když někteří taky ne. Ti jsou asi ředitelem převelení někam jinam, nebo to s nima fláklo, když neměli komu poroučet. Ale většina se bohužel vrátí.

 

Ale kašlat na ně.

 

Škoda takovýho zámku, když se tu nesmělo běhat ani parkourovat. Teď ho to napadlo ještě líp. Start by byl ze sklepa, jak tam do něj nebylo moc vidět, a jeho rodičům se tam nechtělo, pak kuchyní, černou, bílou, po schodech až… to by ještě promyslel. Ale určitě by se pak vyběhlo na nádvoří, jo, nádvoří tomu říkali a pak do černý věže, 250 schodů, to by byl slušnej záhul dostat se až nahoru.

 

„Určitě bys ten závod vyhrál, mladíku.“

 

"To si piš", souhlasil Tom s tím hlasem. „V tý věži bych jim natrhnul prdel.“

„Tome, mluv slušně, prosili jsme tě, abys aspoň tady nemluvil.“

 

Otočil se k rodičům. Dívali se na něj. Ostatní se na něj také dívali. I ten panák u krbu ztuhnul.

 

Tom rychle promýšlel, co zase udělal nebo řekl.

 

Aha, ta prdel, to dospělí nemaj´rádi, i když to sami rádi říkaj´.

 

„Ale já to říkal…“ zmateně spolknul pokračování.

„Tak to hlavně příště neříkej, nejseš tady mezi klukama, ale na zámku. Ještě chvíli to vydrž,“ říkali máma s tátou. Nebo se nějak střídali a doplňovali, když to říkali. To uměli. Ale jinak byli v klidu, asi to prostředí.

 

Toma ale spletlo něco jiného. Proč by rodičům říkal o závodu do věže. Říkal to přece tomu hlasu za sebou.

 

Ale když se otočil, za ním nikdo nestál. Ostatní byli na druhé straně. A ten hlas vůbec neznal. Takový byl… přiskrcený. Jasně, přiškrcený oprátkou pod krkem. To byla dobrá četba.

 

„Asi bys měl číst něco jiného.“

 

Tom s sebou trhnul. Zase ten hlas.

„Co jste říkal?,“ zeptal se Tom.

 

Rodiče se k němu udiveně a už naštvaně otočili. Ale toho panáka asi potěšil. Už nebyl u krbu, ale u jednoho obrazu, který byl vysoký jak dvě překážky na sobě.

 

„Ano, zdá se to k neuvěření. Ale ta holčička na obrazu je opravdu mladý pán. Tehdy se všechny děti do čtyř let malovaly jako holky…“

 

Pokračoval dál, ale Tom ho už nevnímal. Bylo mu přece jedno, jak se tehdy malovalo.

Sakra, ale to, že na něj někdo, sakra, další zakázaný slovo, mluvil, přece slyšel dobře. Sakra, kdo to byl?

 

„Dovol, abych se představil. Jsem vychotele, jak jsi říkal. Nebo jsem aspoň býval, vychovatel. Karel Íček. Vychovatel, ale to jen chvíli. Jinak novinář, spisovatel, dramatik."

 

Odkud to na mě mluví?

 

„Mluvím do tvého levého ucha, ale můžu i do pravého, chceš-li“.

 

Tom se otáčel se kolem sebe dokola, jak hluchý tetřev. Jen nebyl hluchý, ale zmatený.

 

„Tome, neblbni. Jdem do dalšího pokoje. Venku si pak něco koupíme,“

Tom se podíval na otce, který na něj kýval prstem.

„Jo, už jdu.“ Tom rád pospíchal za ním.

 

Pryč odsud. Tady v tom pokoji něco nehrálo. Zato ale mluvilo.

 

 

 

 

 

Úzká spojovací chodba. Nějaký kresby na stěnách. Nic zajímavýho. Krajinky. Příroda. Starý. Všechno starý.

Tom se připojil ke skupině.

A čekal.

Ale žádný hlas se neozval.

 

Že by se mu to všechno zdálo? Věta jak z pekelného filmu. Že by se mu to všechno zdálo?

 

A tady už je větší chodba i s okny do nádvoří. Je tu dobře vidět. A na jedné stěně parohy, paroží, hlavy jelenů, kanců, medvědů, jejich skleněný oči, jsou skleněný, ne?

 

„Starý, bídák, střílel na všechno, co se hnulo. To mu pak zůstalo i v Africe. A jeho synáček se schovával do otvoru pod jelenemi i svým bohatstvím.“

 

Ten hlas Toma málem omráčil.

Omráčil bylo tedy silné slovo, jen sebou trhnul, ale v knížkách to znělo dobře. Dobře mířenou ranou ho omráčil.

Lekl se, to bylo jasný.

 

Tak tady něco nehraje v celém zámku. Asi je to normální, že tu něco nehraje, když je tu všechno tak starý, napadlo Toma.

Smál se mu ten hlas, nebo ne?

 

Měl strach, že z toho začíná blbnout.

Přitlačil se až k rodičům, kteří se už zastavili.

Jejich výprava stála teď u provazu, který je dělil od vstupu do malého tmavého pokoje. Uvnitř malá postel a malý psací stůl. A na něm staré knihy. Tady na tom zámku muselo být všechno starý.

 

Asi staré prokletí. Hm, staré prokletí. To zní dobře, jako název knihy, nebo filmu.

 

„Zde v tomto pokoji. Pak si ho můžete prohlédnout, ale jen zvenku. Zde v tomto pokoji tedy podle legendy žil a tvořil náš slavný spisovatel Íček, Karel Iček."

„Nic takového. Taková troufalost. Tady jsem nenapsal ani řádku.“

 

Neznámý přiškrcený hlas teď nemluvil ani tak k Tomovi, ale tak nějak divně do prostoru. Stěžoval si, zlobil se, to bylo Tomovi jasné.

Ale, jak se díval kolem sebe, slyšel to jenom on.

 

Proč zrovna já slyším takový…

„Říká se tomu litanie, mladý muži. Žádné blbosti, jak chcete říct. Prostě si musím postěžovat. Každý průvodce to zde opakuje. Ani řádku zde jsem nanapsal. A staré prokletí, to zní tvrdohubě, mladý muži“

Hlas se odmlčel.

 

Tom nevěděl, co znamená tvrdohubě. Asi nějaký tvrdý pád na hubu, to znal. Před tím je trenér vždycky varoval.

 

Ale měl pocit rozpojení, nebo snad rozdvojení, no, něco divnýho to určitě bylo. Oči upíral na hlavu ve stínu, asi kamennou hlavu, v pokoji u stěny. Socha, nebo bysto, nějak tak. Nebylo na ní moc vidět, pokoj byl fakt dost tmavý.

 

Tom se zatřásl, když hlas najednou pokračoval.

 

„Jen pár nápadů. Ale dobrých. Mých nápadů. Modrokrevníky by to ani nenapadlo.“

 

Teprve teď si to Tom spojil, jako na konci detektivky. Hlas se mu představil jako Karel Íček a ten panák, tedy průvodce zámkem také mluvil Íčkovi Karlovi. To nemůže být náhoda.

To musí být špatný vtip.

 

Na Tomův účet. Jako celá návštěva tohoto zámku, kterou si podle rodičů užije. Tak to si jí tedy užil. Do prdele zámecký.

 

(Pokračování za měsíc)