DSZ (2023 - )

 

Pokračování

 

 

Teď nemám náladu, sorry, řekl Tom po návratu do třídy spolužákovi v lavici, který o něčem začal vtipkovat.

Urazil se, ale Tomovi to bylo jedno. 

Na jemnocity se teď nehrálo.

 

Měl bych se s tím nějak poprat, napadlo ho na konci první hodiny, co se duch ztratil.

 

No, ztratil. Zmizel. Vypařil se.

Vypařil se jako pára nad hrncem. Sakra, zase literatura.

Bylo to divné přirovnání, ale hlavně mu vadilo připomenutí literatury. Literatura, i když měli právě matiku, mu připomněla úkol od učitelky, speciální a jen pro něho. Připomněla mu také, že duch zmizel.

 

Ale stejně se pořád díval kolem sebe, vlastně spíš naslouchal, jestli ho neuslyší za ramenem.

 

„Co se tam pořád tak vrtíš, Tomáši?“

"Jsem tolik vytočenej," ujelo mu nahlas. Dřív než se stačil před učitelkou ohlídat.

"Tak to ještě se mnou a s námi tady vydrž. Po mně už máte padla,“ vzala to matikářka s nadhledem a zároveň sledovala reakci rozesmáté třídy.

 

Tahle učitelka je v pohodě, došlo mu.

 

A opravdu to vydržel, jen čáral na desku lavice nějaké znaky. Nějaké, ty sprosté si přece jen nechal na jindy a jinam. Tohle poučení už v minulosti dostal.

 

Po obědě šel domu sám. Kluci vyrazili ještě jako obvykle něco společně prodebatovat na nedaleký dvorek, ale on se vymluvil, že má dneska nějaký jiný úkol. Vlastně to byla pravda, ne? I když ho ani nenapadlo, že by šel domů ten sloh psát. Mám na to týden a ten si vyberu do posledního dne, říkal si zarputile. Zatracenej duch.

 

Vzduch.

Vzduch.

Vzduch.

Řekl to nahlas, i v duchu.

Všechno k duchu.

 

Nic. Jen se po něm možná někdo z dálky překvapeně podíval, protože potřetí už to spíše vztekle zařval.

 

Takže tohle je konec hry? Zeptal se sám sebe. To tedy nečekal. Takhle přece filmy, knihy, představení nekončí.

 

Musí to mít to..

To musí mít..

Jak se to, sakra...

Pointa.

Pointu to musí mít. Překvapení. Zvrat. Něco nečekaného. Kladného. Záporného. Happy End. Nebo s náznakem dalšího pokračování.

Nemůže to přece takhle vyšumět. Jít do ztracena. 

Nejsem přece u holiče, napadlo ho mimoděk.

A sám nevěděl, jestli ho to napadlo vtipně, nebo jen hloupě.

 

Ale už věděl, že na to nechce dál myslet. Nejradši bych to nechal nějakému koňovi, když má tak velkou hlavu, vzpomněl si na častou hlášku.

 

Ale žádný nebyl v dohledu, ha, ha.

 

A tak svou chůzi otočil.

 

Dorazil ke klukům.

Štvalo ho, že to s nima nemůže probrat. Neřekl jim to před tím, nemůže to říct ani teď. 

Přitom v deseti blbejch nápadech od kámošů by se přece jeden trochu užitečnej mohl objevit.

 

Ale on jim to nemohl ani naznačit.

Riskoval by. 

Už takhle měl jako učitelskej synek pověst u nich namále. Jako že je dobrej, ale co kdyby začal učitelsky blbnout, nebo tak nějak. 

 

Příběh o duchovi by nevysvětlil ani Jirkovi, ani Frantovi jednotlivě, natož celé partě. Jen by si tím vypálil cejch. Něco jako Tom duch. Tom s duchem. Nebo dokonce Tomovy větry a to už cítil, že by to nebylo pravé. Dneska jsem tedy třeskutě vtipnej, napadlo ho, ale moc ho to nepobavilo.

 

Ale rozjetá debata se právě vedla o střílečkách a nejnovější počítačové hře.

Rychle se zapojil a na ducha úplně zapomněl. Co se mu nepodařilo ve škole, tady šlo snadno.

Takže přece jen byl dvorek k něčemu dobrej, řekl si o dvě hodiny později. Stejně jako jindy.

 

Po večeři a dělání úkolů, ale jinejch, JINEJCH!, si snědl doma večeři a zalezl do pokoje.

 

Vytáhl k sobě na gauč několik nejoblíbenějších knížek.

Párkrát mu už pomohly, nebo ho aspoň rozptýlily, nebo aspoň zabavily.

Zvažoval, kterou začne a...

a...

bylo to poprvé.

Vrátil je všechny zpátky na místa. 

Bez otevření.

Nechtěl u nich hledat pomoc. Jako by ho zradily. 

Znělo to divně, ale co v jeho situaci neznělo divné. I to samotné slovo "znělo" mu znělo divně. 

Uměle.

Zrádcovsky.

A i když ho nezradily knihy, zradil ho spisovatel. To je stejný. A jen tak se to neodpouští.

Takže tudy ne. Fakt ne. Přes knížky to nepůjde.

 

 

Druh den šel Tom s kámoši na kovbojku, tedy na western. Jakápak kovbojka, to zase chytil něco od rodičů. 

Western, tak to znělo správně. Chlapky. Světácky. Americky. 

Kde jinde hledat útěchu, řešení, nebo snad plán pomsty.

Westerny mu už párkrát poradily. Tvrdou pěst pak sice nikdy nepoužil, protože by si ublížil, ale hledání spojenců už párkrát zkusil.

 

To fungovalo. 

 

Stejně jako když jednou takhle vyšel z kina a hned začal ostražité sledování okolí a v duchu, sakra, sakra ten ne, prostě uvnitř sebe začal tehdy kombinovat. Kdo jaký chce získat poklad, koně, pozemek, nebo aspoň oddělat ženu šerifa. 

Docela se s tím pobavil.

 

A jednou to zmínil i Jirkovi, opatrně, kdyby to byla blbost, ale pobavilo je to oba.

Sledovali tenkrát Jirkova staršího bráchu, jak šel na rande.

 

Ale teď ani po zhlédnutí filmu, dobrého, to zas jo, neměl Tom pocit, že ho to k cíli přiblížilo. Jako v detektivce. Tam často říkali detektivové: to nás ale k cíli nepřiblížilo. Ale nenechali se nikdy odradit od dalšího pátrání.

 

Ani žádný použitelný nápad tam Tom nenašel.

Navíc ve westernech se žádní duchové nenacházeli, aspoň co si pamatoval nebo viděl.

Jak by taky po nich pistolníci stříleli.

Ani pěstí by se po nich ohnat nemohli.

Cválat za nimi po pastvinách.

Nebo je sledovat cestou do saloonu.

Nic z toho nešlo.

Sakra.

Zase slepá ulička.

 

Zbytek dne a celý další tomu Tom nechal volný průběh. Že ho třeba jako něco napadne, když nebude na mozek moc tlačit a moc myslet.

 

To přece taky mohlo fungovat.

 

"Je to na dlouhé lokte, ale někdy to funguje, moc nemyslet. Ale ve škole to nezkoušej," slyšel párkrát doma. To když si rodiče sami lámali hlavu nad něčím složitým a nedařilo se jim to rozlousknout. 

 

Jestli jim to fungovalo, Tom nevěděl, ale aspoň to říkali, že nekonat je někdy lepší než konat. A to znělo, sakra, to slovo je snad ve všem, znělo to nějak hluboce a přímo tajemně. To měl rád. Nekonat je někdy lepší než konat.

 

"Takže nic, velké nic," zhodnotil však Tom druhý den večer výsledek pátrání bez pátrání.

Vlastně to tak nějak čekal, i když nic nečekal.

 

Ale právě téměř okamžitě ho napadlo, že táta někdy mluvil o SWOT analýze. O základu, na kterém se prý dalo stavět.

 

Tak schválně, jestli to bude fungovat i Tomovi.

 

SWOT. Vyhledávač mu na internetu řekl v české verzi: Silné a Slabé stránky řešeného případu, jeho Příležitosti a Hrozby. 

To opravdu znělo vědecky. 

Nebo aspoň polovědecky.

To by mohlo stačit.

 

Takže večer po večeři si Tom zalezl doma do křesla, vybaven kolou (tajně) a chipsy (domluveně). S takovou základnou se mu určitě bude dobře přemýšlet.

 

Silné stránky? Co to asi může znamenat. Čí silné stránky? 

Ducha, moje, pomsty?

Vlastně celé té svaté trojice.

 

Duchovy silné stránky byly jasné. Uměl psát. I když to bylo někdy v minulosti, zůstalo mu to dodneška.

 

Tomovy silné stránky už tak jasné nebyly. Váhavě si pomyslel něco o své vytrvalosti, i když nevěděl, kam až by s ní teď došel. Takže mu zbývalo jen přemýšlet, kombinovat a pak se třeba rozhoupat k akci.

 

Silné stránky pomsty? Vlastně ho to zatím bavilo a byl zvědav, jak se to vyvine. Mstít se duchovi se zdálo slabé, ale pomsta sama přece bývá silná.

 

A nejraději za studena, Johne.

 

A teď slabiny. Slabé stránky ducha. Vlastně tu také byly. Něco mu sice nadiktoval ze své literární minulosti, ale asi se za to trochu taky styděl. Pokud se tedy dá věřit češtinářce. Ale asi v tomhle zrovna jo. A to by mohla být duchova slabina. Styděl se za divné téma? Že psal o pohádkách, nebo o vtipech? Třeba se bál odhalení.

A co ten kluk, spratek, nebo jak mu to říkal. Modrátko? Tak nějak. A jeho provokace a krádeže. Šperky, poklad, to už taky… Taky slabina ducha, nebo to byly jen jeho řeči?

 

Tom si udělal pár poznámek, i když vůbec netušil, kam mohou směřovat.

 

O svých slabých stránkách by zato mohl Tom psát mnohem déle. Ale zatvrdil se a nenapsal vůbec nic. Prostě nic. Ještě by ho ty slabé stránky oslabovaly.

 

A co slabé stránky pomsty? Nemuselo to vůbec vyjít. A co když to Toma ještě víc naštve. Už teď to stálo za…

 

Takže raději Příležitosti. Duch využil své příležitosti. Dokonale. Probral se svým minulým dílem a probral se i svým minulým vztekem ze zámku. Vyřídil si svou starou při s tím mladým pánem, kterého vyučoval. 

 

A příležitosti Toma? Kdyby v tomhle případu našel svou příležitost a dotáhl ji, hodně by mu to zvedlo sebevědomí. Zbavilo by ho to i pocitu vzteku, který se mu několikrát denně připomínal.

 

Příležitost pomsty? Tady ho nic nenapadalo. Stačí příležitost pro něho, to by bohatě stačilo.

 

A na konec jsou Hrozby.

 

Hrozby pro ducha. Kdyby tak Tom našel svůj způsob pomsty, mohl by tím ducha... potrestat? No, asi spíše ne, bůhví, kde je mu teď konec. Kde si asi lítá, ušklíbl se Tom.

 

A hrozby pro něj samotného? 

 

Zase si nechtěl nějak poštvat proti sobě ten duchův svět. Nějak se s ním zaplést. To bylo velké riziko, neboli velká hrozba a malá odměna za to. To už párkrát ve filmech viděl.

 

A hrozba pro pomstu? To už bylo nějak úplně mimo. S hrozbou se vůbec těžko něco vymýšlelo. Byla taková neohebná, nebo co.

 

Vytrvalost nevytrvalost, Tom si nebyl jistý, jestli chce vůbec pokračovat.

 

Zkusí se vrátit do stavu před duchem.

Jako kdyby nic nebylo.

Bude chodit na parkour, do školy, s klukama a tak.

O tom, že slyšel ducha, napíše na papír. Ten pak strčí někam, někde dál od domu, při nějakém výletě, nebo tak nějak. A třeba by to mohlo fungovat.

Zapomenout. 

 

I když… Toma napadla ještě jedna myšlenka, jak byl zvyklý v hlavě kombinovat a vymýšlet různé teorie.

„Asi mi to duch nabídnul, jako, jako že pro mě je to dobrý, že pro mě to stačí, že to stejně nikam dál k lidem, tedy na veřejnost, Tomáši, nepůjde.Vrrrr.“ A Tom neměl rád, když ho někdo podceňoval. Zase se naštval. A zapomněl na to, že chtěl zapomenout.

 

 

SETKAL JSEM SE SE STARÝM DUCHEM. MLUVIL KE MNĚ, OKLAMAL MĚ A ZMIZEL. NECHÁVÁM HO PROTO TAKÉ ZMIZET ZE SVÉHO ŽIVOTA. VŠE POVAŽUJU TÍMTO ZA VYŘÍZENÉ. T.

 

Takhle pěkně si to Tom napsal na počítači a pak vytiskl. A navíc pro příště zjistil, že na internetu je spousta podobných dobrých vět.

 

Vloží to malé krabičky a někde někdy zahrabe.

 

Nebo hodí do vody?

 

Lepší zahrabat, takové stylovější mu to připadalo, i když ani nevěděl proč a co přesně. Jak říkali kluci, nejlepší je jednat pudově a ono to pude.

 

 

Po pár dnech už se vzpomínka na ducha vynořovala tak jednou, dvakrát, maximálně desetkrát za den. Nebo tak nějak.

Šlo to vydržet, i když ten vztek vždycky musel rozdýchávat.

Věřil, že to postupně vyvane.

Jako ten duch.

 

 

V neděli zase hrál Tom s rodiči stolní hru. Sice zastaralou, se skákáním figurkou na papírové desce, místo přes počítače jako s klukama, ale bavilo je to všechny.

Máma skákala jen po malých kouscích a vinila z toho, s legračním výrazem, očarovanou kostku. Táta sice házel vysoká čísla, ale zase párkrát hupnul na políčka, kde musel několikrát za sebou neházet. Jednou či dvakrát si také „zajel“ na vedlejší dlouhý okruh.

Tom poskakoval tak nějak normálně. Vyrovnaně. Brzy se dostal do čela. A vypadalo to už, že vítězství bude jeho.

 

„No tedy,“ to byl táta.

„Ajaj,“ to byla máma.

„Kam jsem to skočil?“ to byl Tom, když hodil kostkou na vítězství ve hře.

Jenže skočil na předposlední, tmavě podbarvené políčko. Hrozba. Nástraha. Průšvih.

 

Text k němu zněl jasně: Hru jste nedokončili… a nějaké důvody blábláblá, musíte se vrátit na začátek.

 

Potupně zvedl svou modrou figurku a….

 

A… tehdy to Tomovi došlo.

 

Sám si to v duchu okamžitě nazval pravidlem: Když seš u konce, dotáhni hru k vítězství, nebo se vrať na začátek.

 

A rodiče se divili, že nakonec přesunul figurku tak ochotně na začátek.

 

Byla to přece jasná nápověda, po které tolik toužil. Musí se vypravit tam, kde to všechno začalo. Na zámek.

 

Jen ještě nevěděl, zda s prázdnýma rukama, nebo si má něco na tu pomstu a její úspěch připravit. A zda s sebou vzít i tu svou krabičku Zapomnění.

 

Ale nevadilo mu to.

 

Však on na to brzo přijde.

 

 

(Pokračování za měsíc)