DSZ (2023 - )

 

Pokračování

 

A teď stál Tom v kabinetu před učitelkou a věděl, že to nebude příjemné.

A že se to bude týkat toho proklatého slohu, na který byl duch tak podivně pyšný. Jako by si tím něco splnil.

 

Splnil, ale nezmizel, takže…

 

„Posloucháš mě vůbec?“

To už byla učitelka.

„Mluvím tady o tvém slohu Co rád čteš.“

„Hm.“

„Něco se mi na něm nezdá.“

 

Vyčkávala.

 

Možná čekala, až se sám rozpovídá a vše odhalí.

 

Jenže Tom už také uměl vyčkávat. Škola i život ho to naučily.

Neřekl nic.

 

„Nechala jsem si udělat rozbor,“ řekla až váhavě, ale stále vyčkávala.

 

Neřekl nic.

 

„Známá… známá mi potvrdila mé podezření, že pasáže ve slohu se až z 90 procent shodují se stylem spisovatele Íčka.“

„Ano, čet jsem ho. Ale… napsal jsem to tam, že jsem ho čet´.“

„Ale tohle je něco jiného. Tohle vypadá… podle rozboru… je to divné… ale jako by to psal přímo on sám.“

 

Toma nejdříve napadlo odpovědět, „To se vám asi zdálo,“ ale z dřívějška už věděl, že by to spolehlivě situaci jen zhoršilo.

 

Pokrčil rameny.

 

„No, čet´ jsem ho.“ Čím méně toho řekne, tím líp se z toho snad dostane.

 

Zaváhala.

„Takže, abychom pokročili. Známá zjistila, že je to podobné jeho poslednímu rukopisu, který nebyl dokončen. Uchoval se jen kousek. Zbytek byl zničen… údajně… na autorovu žádost. Měl strach, že to není dost dobré, nebo se možná styděl za neobvyklé téma návratu do dětství.“

 

„Fakt?“ řekl Tom. Ani nemusel předstírat překvapení.

 

„Opravdu. Ale třeba to nebylo zničeno a někde v archívu to leží...,“ učitelka větu nedokončila, což u ní bylo vzácné.

 

Úplná detektivka, napadlo Toma. A to toho tenkrát při editorování ještě spoustu vyškrtl, i přes duchovy protesty. Ten se sebe chrlil a diktoval další a další verze, dokonce i při tom editorování. Chvilkami byl až k nezastavení. A to Toma štvalo, protože to napsané se už přece mělo jen otesat jak totem, do konečné podoby. A nepřidávat žádné další špalky. Například: „Vzato z rumiště literárního---„, Na to už Tom musel reagovat: „Dobrý, ale… asi bych to tam nedával, to propaguje rum, to se dneska nesmí.“

 

„Slyšel jsi už o umělé inteligenci?“

 

To byla zase učitelka.

„Jasně, slyšel,“ odpověděl rychle, protože ho napadlo, že by se mohli dostat do bezpečnějších vod.

 

Spletl se.

 

„A použil jsi jí ve svém slohu?“

„Ne.“

 

Krátce. Jasně. Zřetelně. Důrazně.

Aspoň věřil, že to tak působilo.

 

„Já ti tedy věřím. Ostatně AI je teprve na samém začátku. Ale co bude umět za pár měsíců, let, kam až to dojde. Máme se ve školství na co těšit…,“ povzdechla si učitelka zase nedokončeně, ale teď už spíše pro sebe.

 

„Můžu už jít?“

 

Zkusil to. To se musí zkoušet.

 

„Ne. Ještě jsme spolu neskončili,“ učitelčina slova duněla v kabinetu.

 

Tom to samozřejmě přeháněl, ale neznělo mu to dobře.

Vůbec to neznělo dobře.

 

„Íček uměl psát, uměl se vcítit do dospělých i děti. Psal pro děti i dospělé. Tak jsi toho zkusil využít, co?“ to už bylo k Tomovi. Teď už vůbec nevěděl, co tím učitelka myslí, ale jasně tušil průšvih.

 

Ale učitelka už pokračovala a musel se snažit, aby mu její řeč moc neutekla.

„Ale já tvorbu Íčka znám dost podrobně, studovala jsem ho už na škole. Teď už není tak známý jako tenkrát před… hm, před lety.“

 

Zakvílení, vážně to bylo zakvílení, co slyšel Tom za uchem. Ale už sebou ani necukl, jak byl životem s duchem vytrénovaný.

 

„Myslel sis, že to neodhalím. Že to neodhalíme. Ano, je to jeho málo známá věc. Ani já jí vlastně neznám. Snažil ses.“

 

Nechával ji vypovídat. To na dospělé většinou platilo.

 

„Vlastně se divím, že jsi to dokázal někde najít. Ani já to neodhalila hned. Jen jisté náznaky, že je to od něho. Že to musí být od něho. I pro mě to byla hádanka. Dobrá hádanka.“

 

Přerušila na chvíli řeč. Pak vypálila další otázku.

 

„Nenašel to tvůj otec někde v archívu?“

„Cože? Nerozumím vám.“

 

Ten její přeskok do protisměru ho zaskočil.

„Jestli tvůj táta neodhalil Ičkův rukopis v archívu a neukazoval ti ho, když jsi psal ten úkol?“

 

Ta už je úplně vykolejená, co to povídá, honilo se Tomovi hlavou. Ale samozřejmě jen tam.

Ven to nesmělo.

 

„Fakt mi nic neukazoval.“

 

Pokývala hlavou. A zkusila to z jiné strany.

„A navíc jsme Íčka probírali minulý rok. Vzpomněl sis na něj?“

„To jsem asi chyběl.“

„Ano, ano, jako většina, většina žáků tehdy chyběla.“

„No, asi ano.“

 

Co se dalo na tohle říct.

 

„Takže to uzavřeme. Můžu tě pochválit za snahu, asi jsi tomu věnovat čas. A mně dobrou hádanku. Ale kdybys ten čas věnoval vlastnímu slohu, vlastnímu psaní, bylo by to lepší.“

 

Tom strategicky i takticky vyčkával.

 

„Co s tebou, co s tebou?“přešla češtinářka z literárního do výchovného tónu.

„No…,“ protáhla nepedagogicky.

 

Ale hned pokračovala.

„Zůstane to mezi námi, ani tvé mámě to neřeknu.“

 

V kabinetu, za dveřmi, celou budovou zvonilo na další hodinu.

Ale tady se ještě nekončilo, došlo Tomovi.

 

„Takže napíšeš nový sloh. O parkouru, ano, já vím, že tam chodíš. Nebo třeba o tom, proč nemáš rád literaturu. To už nechám na tobě.“

 

Přikývl. Jednou, dvakrát, třikrát. Malé přikyvování bylo dobré, ale nesmělo se to přehánět, to už Tom věděl.

 

„A příště už neopisuj. Ani k tomu nevyužívej umělou inteligenci, až bude připravená. Přijde se na to. Vždycky se na to přijde, i když jiní říkají, že ne. Tak domluveno?“

 

Přikývnutí, jednou, dvakrát.

 

„To je všechno. Můžeš jít. A ve třídě řekni, že jsi mi pomohl stěhovat knihy, ať máš omluvu.“

 

 

Tom vyšel z kabinetu a uši mu hořely. Přeháněl pochopitelně. Prostě věděl, že je má pořádně červené. Ale tváře také. Nechtěl to víc rozebírat. Byl tak naštvaný. Tohle byla ta slibovaná pomoc? Jak jen se mohl nechat tak nachytat?

 

Zatracený duch, pomyslel si v duchu.

 

„Zatracený duch,“ řekl nahlas, protože chodba byla prázdná.

 

Nic.

 

Vůbec nic.

 

„Vzduch.“

„Vzduch.“

„Vzduch.“

 

To Toma vytáčelo ještě víc.

 

„Ano, ještě jsem tady. Ale už mizím, cítím to,“ ozvalo se mu konečně za uchem.

 

„Jak to?“, zeptal se Tom překvapeně. „Vždyť jste mě… podrazil, mám teď ostudu a stejně musím ten sloh napsat znova. Měl jsem vědět, že od vás nemám nic chtít,“ od osudu ducha se rychle stočil k osudu svému.

 

„Vím, všechno to vím. Bylo to nutné. Pro mě. Nevím, jestli i pro tebe, něco výchovného, ale pro mě ano. Tenkrát jsem slíbil, já se zapřísáhl, že se pomstím,“ přiznával duch.

 

Možná neochotně. Přiznání bývá vždy neochotné, no ne?

 

Ale tenhle rozbor Tomovi moc nepomáhal.

 

„Ale komu? Mně snad? Za co?“

„Ne, tobě ne. Ty jsi v tom…“

„Nevinně, jen to řekněte.“

„… zprostředkovaně. To je na tom ošklivé, promiň. Tomu klukovi, co jsem ho několik měsíců vychovával na tom zámku.“

 

„Ten? To byl…,“ vzpomínal Tom na chvíle na zámku, kdy se mu duch poprvé zjevil. No zjevil, ale ano. Zjevil. Za uchem.

 

Ale duch pokračoval. Byl k nezastavení. A Tom ho ve své vzteku kupodivu ani nezastavoval.

 

„Ten se mě natrápil. Hraběcí synek, hrabátko, šmejd, modrátko z modré krve, nic neuměl, jen rád střílel po všem možném, hlásil mě, že si něco poznamenávám a neučím. A také kradl šperky a porcelán. A pak si je schovával. Musel jsem pořád vysvětlovat, že o tom nic nevím. Naštěstí i jeho podezírali. Znali ho už líp, ale nikdy nic nenašli. Měl to dobře ukrytý. Asi vím, kde. Říkal mi taky učitelík a… “

 

„No jo, dobře, a pomohl jste si, že jste to na mě teď hodil?“ rychle obrátil Tom pozornost zase k sobě a svému vzteku a ponížení.

 

„Ano, vlastně ano. Ohromně mi to pomohlo. Jsem tak… stále lehčí. Asi brzo zmizím. Je to divné. Ale děkuji ti. Splnil jsem dávnou přísahu. Vrátím se do… Je tam dobře. Překvapivě dobře.“

 

„Kam?“neudržel se Tom.

 

„Však to jednou poznáš, jako každý jiný. Ale napiš sloh o tom, proč nemáš rád literaturu. Půjde ti to dobře, uvidíš. Uleví se ti. Psaní by k tomu sloužit nemělo, ale umí rovněž ulevit od vzteku.“

 

„Nevím, jsem furt hodně naštvaný.“

 

„Já víííííííím“ znělo to jako vítr, když proletí domem při otevřených dveřích a oknech.

 

„Jste tu ještě?“ zeptal se Tom po chvíli.

 

Nikdo mu neodpověděl.

 

Byl sám.

Se svým vztekem.

A ještě, ještě s něčím.

S něčím novým.

S touhou po pomstě.

 

(Pokračování za měsíc??)