DSZ (2023 - )

 

Pokračování

 

 

Takže pěkně postupně, jedno po druhém, řekl si Tom veledůležitě.

 

Houpal se na židli, to mu šlo přemýšlení nejlíp.

Chvíli zvažoval, že by si sám vyrobil krabičku pro papírek, který nazval Zapomnění, ale zavrhl to. Kdo by dnes ještě pracoval rukama, že.

 

Aspoň do doby, než opravdu přijde Umělá inteligence a práci hlavou si vezme jen pod svá křidla. Ale proč stahovat kaťata před… splavem, vodou, brodem? Tak nějak.

 

Takže radši dál.

 

Navíc potřeboval spíš něco, co nějaký čas vydrží. 

 

Prostě tedy šel a našel doma prázdnou skleničku od džemu a slavnostně do ní vložil papírek a pevně zakroutil víčkem. Dokonce zkusil pro větší slavnostnost chvíle na nic nemyslet, ale stačil si v tom krátkém okamžiku vzpomenout na parkour, na ducha, na parkour, na zatracený sloh.

 

Radši už pak rychle ovázal skleničku modrou páskou, která se tvářila, že vydrží i konec světa.

 

Bod 1 splněn, šerife, nahlásil si v duchu.

Co dál očekáváte?

 

To už bylo složitější.

 

Přemýšlel o tom, a pro zvýšení soustředění u toho na počítači čistil pevnost od povstalců.

Návrat na zámek byl daný.

Ale cestovat tam jen tak bez přípravy, Dostal jsem tě!, a bez ničeho, se mu zdálo slabé, A toho druhýho za rohem taky, něco to chce, letělo mu hlavou.

 

Využít mojí vytrvalost a zároveň využít nějakou slabost ducha, no ale, tady jich je, vyčistil svým Akáčkem nádvoří, Ty sis naběhl, už tě mám.

 

Vlastně, Tom zastavil hru, duch si také naběhl. Tolik mu toho nadiktoval, že do slohu přišla jen malá a ještě hoooooooodně upravená verze.

 

Ale ten surový materiál, možná pro ducha nejvíce bolestivý, byl stále v záloze. Duch to přece diktoval několik hodin. A díky počítači zcela neomezován kapacitou Tomova zapisování, jen rušen jeho občasnými poznámkami.

 

 

Takže materiálu bylo dost.

 

Byl to evidentně nechtěný duchův diktát. Nebo když ne nechtěný, tak nějak tak na tajňačku, na zapřenou. Něco co by tenkrát nikdy nevydal. I češtinářka přece váhala. Říkala něco, něco, něco, ano, něco o zničení.

 

Tedy takový text by byl... neoficiální, jak se tomu říká dneska. Za normálních okolností by to duch určitě neudělal. Tedy nenadiktoval. Ale takhle využil situace a dal to neoficiálně dohromady. Jen aby se modrátku ze zámku pomstil.

 

A pak to, jak to říkal… zprostředkovaně. Jo, zprostředkovaně to bohužel zasáhlo i Toma.

 

Stále měl ten ale materiál v záloze, co tedy s ním?

 

Pokud by to Tom teď všechno pěkně soustředil do kupy… literárně řečeno, jak jinak, prostě dal dohromady, tak...

 

To už vypadá na správný směr, došlo Tomovi.

 

Dobře, co ale dál, až to všechno dá po duchovi dohromady. Co s tím?

 

Ukázat češtinářce? Ne, dvakrát ne. Ne, ne.

Ukázat otci, jako amatérskému lovci v archívech? Ne. To by musel jít s pravdou ven. A on nikdy přesně nevěděl, jak se chodí s pravdou ven.

Navíc to znělo, už je to tu zas, znělo to divně. Jak z literatury.

 

Neřekl to klukům, neřekne to ani otci. Ani mámě.

 

Všechno to bylo… všechno to byla…

… jeho Mise. Tak snad nebude Impossible. Vždyť tomu druhému, zahraničnímu Tomovi to stále vycházelo.

 

Tom zdejší překonal chuť pustit si zas hru. Cítil, že je blízko důležitému posunu.

 

Když tedy všechno to duchem sepsané a počítačem scelené, dá do jednoho tvaru, tak...

 

Aha, nějaký název, titul, toho díla je potřeba.

 

Ze vzpomínek Karla Íčka.

 

Ne, to by vzbudilo podezření. Moderní papír, písmo počítače a tvářit se, že je to staré, blbost, blbost.

 

A dát tomu starou patinu a všechny náležitosti, to by bylo nekonečně vysoko nad Tomovy padělatelské schopnosti. Pár dokumentů o padělání už viděl, neměl tedy žádné iluze o svých možnostech.

 

Tak jinak.

Jinak.

Jít na to jinak.

Jak jinak?

Jinak.

Prostě jinak.

 

A co kdyby to drze přiznal? Nejde přece o formu, ale o tu kvalitu, tedy o to, co mu duch nadiktoval. S tím už se přece dalo hrát.

 

Hrát vysokou hru.

 

Schovat se za někoho… za neznámého badatele? Tomovi to znělo divně, ale možná, snad, třeba, uvidíme.

 

Vzal si prázdnou čtvrtku a psal:

 

 

Jak jsem objevil neznámé poznámky Karla Ička a přepsal je do nového díla.

 

Podepsán badatel X.Y.

 

 

No, nebyl to žádný geniální název, ale o to ani nešlo. Stejně to bylo jen pro případ, že by to někdo objevil někde tam, kam to Tom zastrčí.

 

A třeba Toma napadne ještě něco lepšího.

 

A ten badatel X.Y., aby tam nemuselo být Tomovi jméno, by prostě vysvětlil, že někde v archívu našel staré poznámky spisovatele. A z badatelské radosti je přepsal do počítače a vytiskl. Takže není třeba mít podezření, že je to podezřelá novota.

 

Ale vše udělal anonymně a pietně, s úctou ke spisovateli, k jeho odkazu, k jeho velkému odkazu je badatel X.Y, vrací…

 

Kam? Na zámek!

 

Proč na zámek?

 

Vždyť tam je našel. Jako našel. Tam je jako našel. Ten badatel. Jako Tom.

 

Takže našel je, ale ne někde v nějakém archívu, ale v archívu na zámku. To už znělo uvěřitelně. To už sedělo přesně. Ten průvodce tenkrát říkal, že tam archív mají. A otec tenkrát prohodil, že by se tam rád podíval, kdyby měl víc času a kdyby se specializoval na Íčka. A určitě tam chodili podobní nadšenci jako táta a určitě i profesionálové.

 

Takže se tam něco dalo najít. Někde jako něco dříve někam zasunutého, později však vyhrabaného, na světlo vytaženého, zpracovaného a nyní přepsaného.

 

A... no jasně.

 

A znovu ukrytého. Možná navěky. Možná až do příštího badatele, nebo… do příští uklízečky. Při těch se toho najde.

 

To Tom věděl z filmů i z domova.

 

Ale bylo by to aspoň nějaký čas ukryté někde na zámku. A tam by se to přece duchovi nelíbilo.

 

Pokud tam tedy ještě duch někde je. Ale i pokud tam už není, tak si Tom stejně může myslet, že tam duch někdy zase bude.

 

A navíc je to vlastně jedno, jde hlavně o Tomův pocit pomsty.

 

Takže fajn.

 

Tomovi se zdálo, že to do sebe zapadá.

 

Takže ještě otázkový test.

 

Bylo to něco, co duch sám napsal, teda nadiktovat? Ano. Styděl se za to? Ano, dalo by se to takto s přimhouřením oka posunout. Zjistil badatel, co s tím chtěl Íček udělat? Ano, sice slabší ano, ale pořád Ano. Určitě to chtěl spálit, jak to vždycky bývá, ale zapomněl na to, nebo ho předčasně vyhodili, nebo odešel ze zámku sám…. Prostě to nestihl zničit a jen to někam založil.

 

To už by se nějak domyslelo. Pokud to tedy vůbec bude potřeba. Když už by to někdo někde vyhrabal, ať si s tím sám láme hlavu.

 

Test vyšel dobře. Čtyři ANO, žádné Ne. Lze pokračovat, detektive. 

 

Legenda o nálezu byla dobrá. Ta je důležitější než pravda.

 

A napsal to Íček… kde to mohl napsat? Tom vlastně nevěděl, kde všude duch tehdy psal a kde ne.

 

Prostě to napsal na zámku. Vždyť vedle modrátka neměl asi nic na práci. Prostě to napsal na zámku. 

 

Počkat! Počkat! Jak to bylo? Průvodce říkal, že spisovatel na zámku něco napsal. Ale duch… jasně, duch kvílel, no nekvílel, ale tenkrát to tak Tomovi připadalo. Prostě říkal, vykřikoval, soptil, že na zámku nikdy nic nenapsal.

 

A teď by měl Tom něco, co tam duch vlastně napsal.

 

Sice nenapsal, ale Tom badatel by napsal, že to duch napsal.

 

Jo!

 

To už mělo dobré rysy pomsty. S odstupem, chladnokrevné, prostě za studena.

 

A ten počítačový rukopis spisovatelova diktátu by tam někam zasunul.

Podle místních podmínek. Podle příležitosti chvíle.

 

A co zakopat?

 

Ne, na zakopání čekala sklenička Zapomnění, tohle chce něco jiného.

 

Lepšího, prostě vy-, vypranějšího, ale ne, houby, vybranějšího.

 

Nejlepší přece bylo dát to do té komůrky, fuj, ta byla malá a studená, vlhká, odporná. Ale byla tu busta bysta, prostě malá socha velké spisovatelovy hlavy.

 

Tomovy myšlenky letěly jak rychlá střela.

 

Jestli tam bude zase ten průvodce… to by byla šance. Ten všechno neohlídá. Skoro nic.

 

Navíc si hlídá z návštěvníků hlavně dospělé. Většinou bývá na čele jejich výpravy. A pak se vrací až na její konec, aby zamknul dveře.

 

Tom by se vzadu trochu zpozdil, jen tak lehce, nenápadně. Aby mohl… mohl pod provazem proniknout do té komůrky.

 

Tam určitě žádný alarm neměli.

 

Ani nikde jinde na zámku.

 

Tom si vzpomněl, jak se v jedné místnosti jedno malé, neposlušné děcko, vytrhlo mámě a proběhlo pod provazem k nějaké staré hračce.

 

Nic nezapískalo, ani nezakvílelo. Jen jeho matka rozčileně vypískla a ohnutá si ho přitáhla zpět. Všichni se tenkrát zasmáli a šlo se dál.

 

A navíc, Tom nechtěl na zámku nic vzít. On tam chtěl… něco přidat. Pomstu!

 

Zdálo se mu to jako dobrý plán, jak se s duchem rozloučit tam,kde se… seznámili?... poznali? No to je jedno. Jo, už to mám, ale hlavně: Skončili! A z Tomovy vůle.

 

A skóre by se vyrovnalo na 1:1.

 

Tom cítil, jak mu tento plán zvednul náladu.

 

S chutí pokračoval ve střelbě na počítači. Ještě než se do ní zase plně zapojil, někde vzdáleně ho napadlo, že o takové možnosti se modrátku mohlo jenom zdát. Střílel na všechno živé, tak nějak si tenkrát duch stěžoval, ale určitě ne na počítači.

 

Pokrok nezastavíš.

 

A podoby pomsty také ne.

 

A mám tě, byl jsem rychlejší, komentoval už Tom obrazovku počítače.

 

 

(Pokračování za měsíc)