DSZ

 

(2023 - 2025)

 

1.

 

Ta nuda byla tak hrozná, že by Tom nejradši proskočil oknem toho zámku. Jenže druhé patro, pod oknem skála a pod skálou příkop s kameny. Ověřil to, když ostatní z výpravy poslouchali něco o ukrytých špercích, ztraceném spisovateli a starém porcelánu. Nebo možná o hrdém vychovateli, ztraceném porcelánu a něco  zmizelého se šperkem? Vždyť to bylo jedno.

 

Přitom by se ale tady skvěle běhalo, to zase musel uznat. Z toho velkýho pokoje do toho malýho, pak do toho ještě menšího a už do dalšího křídla zámku. Malý, velký pokoje, skok přes nábytek, klička u tý modrý vázy, uličkou pod parožím a v cíli se dotknout brnění s časomírou.

 

Časomíra tady asi není, ale to by se zařídilo. A spoustu dalšího. Třeba se bez doteku proplazit pod skloněnými meči. Těch her by na zámku určitě šlo zařídit víc. Vždyť ten panák, co rozhazuje rukama u krbu, říkal něco o tajných skrýších a nějakých útěcích. Jasně, toho kluka, co měl toho… toho vychotele. Asi to říkal jinak, ale takhle to zní líp.

 

Vždycky to bylo dlouhé slovo s odporným významem. Než to člověk správně řekne, tak už by měl prvních pět překážek za sebou. A to nebyl mezi kluky nejrychlejší. Ale na tom ještě zapracuje.

 

Jenže teď o prázdninách jsou učitelé daleko, tak krásně daleko. Kam vlastně jezděj učitelé, když taky maj dva měsíce? Asi někam do pryč. Ale vždycky se pak bohužel vrátí a objeví se na začátku roku. I když někteří taky ne. Ti jsou asi ředitelem převelení někam jinam, nebo to s nima fláklo, když neměli komu poroučet. Ale většina se bohužel vrátí.

 

Ale kašlat na ně.

 

Škoda takovýho zámku, když se tu nesmělo běhat ani parkourovat. Teď ho to napadlo ještě líp. Start by byl ze sklepa, jak tam do něj nebylo moc vidět, a jeho rodičům se tam nechtělo, pak kuchyní, černou, bílou, po schodech až… to by ještě promyslel. Ale určitě by se pak vyběhlo na nádvoří, jo, nádvoří tomu říkali a pak do černý věže, 250 schodů, to by byl slušnej záhul dostat se až nahoru.

 

„Určitě bys ten závod vyhrál, mladíku.“

"To si piš", souhlasil Tom s tím hlasem. „V tý věži bych jim natrhnul prdel.“

„Tome, mluv slušně, prosili jsme tě, abys aspoň tady nemluvil.“

 

Otočil se k rodičům. Dívali se na něj. Ostatní se na něj také dívali. I ten panák u krbu ztuhnul.

 

Tom rychle promýšlel, co zase udělal nebo řekl.

 

Aha, ta prdel, to dospělí nemaj´rádi, i když to sami rádi říkaj.

 

„Ale já to říkal…“ zmateně spolknul pokračování.

„Tak to hlavně příště neříkej, nejseš tady mezi klukama, ale na zámku. Ještě chvíli to vydrž,“ říkali máma s tátou. Nebo se nějak střídali a doplňovali, když to říkali. To uměli. Ale jinak byli v klidu, asi to prostředí.

 

Toma ale spletlo něco jiného. Proč by rodičům říkal o závodu do věže. Říkal to přece tomu hlasu za sebou.

 

Ale když se otočil, za ním nikdo nestál. Ostatní byli na druhé straně. A ten hlas vůbec neznal. Takový byl… přiskrcený. Jasně, přiškrcený oprátkou pod krkem. To byla dobrá četba.

 

„Asi bys měl číst něco jiného.“

Tom s sebou trhnul. Zase ten hlas.

 

„Co jste říkal?,“ zeptal se Tom.

 

Rodiče se k němu udiveně a už naštvaně otočili. Ale toho panáka asi potěšil. Už nebyl u krbu, ale u jednoho obrazu, který byl vysoký jak dvě překážky na sobě.

 

„Ano, zdá se to k neuvěření. Ale ta holčička na obrazu je opravdu mladý pán. Tehdy se všechny děti do čtyř let malovaly jako holky…“

 

Pokračoval dál, ale Tom ho už nevnímal. Bylo mu přece jedno, jak se tehdy malovalo.

 

Sakra, ale to, že na něj někdo, sakra, další zakázaný slovo, mluvil, přece slyšel dobře. Sakra, kdo to byl?

 

„Dovol, abych se představil. Jsem vychotele, jak jsi říkal. Nebo jsem aspoň býval, vychovatel. Karel Íček. Vychovatel, ale to jen chvíli. Jinak novinář, spisovatel, dramatik."

Odkud to na mě mluví?

„Mluvím do tvého pravého ucha, ale můžu i do levého, chceš-li“.

 

Tom se otáčel se kolem sebe dokola, jak hluchý tetřev. Jen nebyl hluchý, ale zmatený.

 

„Tome, neblbni. Jdem do dalšího pokoje. Venku si pak něco koupíme,“

Tom se podíval na otce, který na něj kýval prstem.

„Jo, už jdu.“ Tom rád pospíchal za ním.

 

Pryč odsud. Tady v tom pokoji něco nehrálo. Zato ale mluvilo.

 

**

 

Úzká spojovací chodba. Nějaký kresby na stěnách. Nic zajímavýho. Krajinky. Příroda. Starý. Všechno starý.

Tom se připojil ke skupině.

 

A čekal.

Ale žádný hlas se neozval.

 

Že by se mu to všechno zdálo? Věta jak z pekelného filmu. Že by se mu to všechno zdálo?

 

A tady už je větší chodba i s okny do nádvoří. Je tu dobře vidět. A na jedné stěně parohy, paroží, hlavy jelenů, kanců, medvědů, jejich skleněný oči, jsou skleněný, ne?

 

„Starý, bídák, střílel na všechno, co se hnulo. To mu pak zůstalo i v Africe. A jeho synáček se schovával do otvoru pod jeleny i svým bohatstvím.“

Ten hlas Toma málem omráčil.

Omráčil bylo tedy silné slovo, jen sebou trhnul, ale v knížkách to znělo dobře. Dobře mířenou ranou ho omráčil.

Lekl se, to bylo jasný.

 

Tak tady něco nehraje v celém zámku. Asi je to normální, že tu něco nehraje, když je tu všechno tak starý, napadlo Toma.

 

Smál se mu ten hlas, nebo ne?

 

Měl strach, že z toho začíná blbnout.

Přitlačil se až k rodičům, kteří se už zastavili.

 

Jejich výprava stála teď u provazu, který je dělil od vstupu do malého tmavého pokoje. Uvnitř malá postel a malý psací stůl. A na něm staré knihy. Tady na tom zámku muselo být všechno starý.

 

Asi staré prokletí. Hm, staré prokletí. To zní dobře, jako název knihy, nebo filmu.

 

„Zde v tomto pokoji. Pak si ho můžete prohlédnout, ale jen zvenku. Zde v tomto pokoji tedy podle legendy žil a tvořil náš slavný spisovatel Íček, Karel Iček."

„Nic takového. Taková troufalost. Tady jsem nenapsal ani řádku.“

Neznámý přiškrcený hlas teď nemluvil ani tak k Tomovi, ale tak nějak divně do prostoru. Stěžoval si, zlobil se, to bylo Tomovi jasné.

Ale, jak se díval kolem sebe, slyšel to jenom Tom.

 

Proč zrovna já slyším takový…

 

„Říká se tomu litanie, mladý muži. Žádné blbosti, jak chcete říct. Prostě si musím postěžovat. Každý průvodce to zde opakuje. Ani řádku zde jsem nanapsal. A staré prokletí, to zní tvrdohubě, mladý muži.“

 

Hlas se odmlčel.

 

Tom nevěděl, co znamená tvrdohubě. Asi nějaký tvrdý pád na hubu, to znal. Před tím je trenér vždycky varoval.

 

Ale měl pocit rozpojení, nebo snad rozdvojení, no, něco divnýho to určitě bylo. Oči upíral na hlavu ve stínu, asi kamennou hlavu, v pokoji u stěny. Socha, nebo bysto, nějak tak. Nebylo na ní moc vidět, pokoj byl fakt dost tmavý.

 

Tom se zatřásl, když hlas najednou pokračoval.

 

„Jen pár nápadů. Ale dobrých. Mých nápadů. Modrokrevníky by to ani nenapadlo.“

 

Teprve teď si to Tom spojil, jako na konci detektivky. Hlas se mu představil jako Karel Íček a ten panák, tedy průvodce zámkem také mluvil Íčkovi Karlovi. To nemůže být náhoda.

 

Špatný vtip. 

 

Na Tomův účet. Jako celá návštěva tohoto zámku, kterou si podle rodičů užije. Tak to si jí tedy užil. Do prdele zámecký.

 

2.

 

Tom seděl při jídle v zámecké restauraci jako na jehlách. Na jehlách se sedělo hlavně ve škole, jak jim jednou učitelka vysvětlovala, i když to asi myslela jinak, ale tady to bylo podobné. Nevěděl, kdy a odkud ho ten hlas zase bodne. Přicházel sice vždy zprava, ale Tom stejně nevěřil, že by nemohl přijít i odjinud.

 

Jídlo tak bylo rychlé. Ještě rychlejší než rychle dokázal jindy jíst.

 

Dopil a vyšel pak rychle ven, ani se neohlédl. Rodiče jen vzdychli a pomalu pokrčili rameny.

 

Tom došel až plotu prázdného dětského hřiště. Opřel se o něj. Rozhlédl se kolem sebe. Nenápadně, jak už to kluci umějí.

 

„Jste tady?“ zeptal se.

„Pořád jsem tu.“

„I na tom obědě jste byl?“

„Přesněji, u tvého oběda jsem rovněž byl.“

 

To mě opravuje, nebo co, namíchlo Toma, který už byl na zachytávání podobných náznaků dobře vycvičen. Z domova, ze školy. Někdy to splývalo.

 

Ale venku bylo příjemně, tak se to rozhodl přejít bez poznámky. Potřeboval se s ním nějak domluvit. Zatím byli na divném bodě.

 

„Neslyšel jsem vás.“

„Nic jsem neříkal.“

„Nemohl jste říkat, nebo něco jinýho… v tom bylo?“

„Mohl jsem, mohl, ale radši jsem vnímal, co se děje a čekal jsem, až se sám ozveš“.

„To zní děsivě. No uznejte to.“

„Co zní děsivě? Že jsem vnímal, co se děje? Nebo… že jsem na čekal, až se…“

„Že jste… hm, že jste vnímal. Nemám představu, co to znamená, jako tady.“

 

Proč to bylo s dospělýma vždycky tak složitý, s klukama se přece domluvll tak snadno. A rychle. A někdy jen posunkem. Tady je to všechno jak v kruhu bez vývoje, prolétlo mu hlavou. Naštěstí ne jako kulka, ale jako myšlenka. To byl vtípek, vysvětloval Tom v duchu duchu, ale jak se ukázalo, zbytečně.

 

Ten si zatím pokračoval podle svého.

 

„Také se učím, co to znamená vnímat. Už jsem objevil, nejen tady, ale i na zámku, že většina dění, poznatků, hlasů, má minulost je jako v mlze. Někdy se vynoří víc a já vím. A někdy je jen zamlženo. Tak třeba. Ze zámku už od průvodce vím, že jsem byl slavný spisovatel, lidmi oblíbený, ale odněkud také vím, že na samotném zámku jsem toho moc nenapsal. Možná také od průvodce. Lidem to neříká, ale své milé tak přiznal. Byl jsem tam vychovatelem. Mladého pána, syna starého… starého pána. Mizera. Ale to už jsem přece na zámku říkal. Ale teď už se dozvídám nové věci. Slyším hlavně tebe. Co si myslíš a říkáš a co říkají tvoji rodiče. A někdy ještě pár hlasů, co jsou blízko.“

 

Bylo to dlouhé a znělo to stále zamyšleněji. To dospělci umí mluvit zamyšleně. I když jsou to třeba blbosti, nemohl se Tom udržet.

 

Ale hlas pokračoval dál. Zamyšleně.

 

„A poprvé jsem… poprvé jsem mimo zámek. Divné. Určitě to má nějaký důvod…“

„To určitě má,“ skočil Tom do té dlouuuhé řeči v uchu. „A kdybyste tady jako počkal a já šel támhle dál a ještě pak dál… Třeba bysme se tady, kde jste poprvé, novej, mohli, mohli, jako rozpojit.“

„Přede mnou se neschováš. Neutečeš. Byli jsme si nějak souz- vybráni. Nevím proč, ani na jak dlouhou dobu. Nejde to se rozdělit. To už vím, takový odvrat od skutečnosti nejde uskutečnit.“

 

Tom jen protočil oči. Výstižně, výmluvně, kluci by hned věděli, že to nejde dobrým směrem.

 

Hlavně stále úplně nevěděl, jestli je v hororu, nebo v duchařském příběhu. Jen už věděl, že se mu to nezdá. To byl posun. Od jedné parkourové překážky k druhé.

 

Start ještě blízko za ním, cíl asi daleko před nm. Ale možná jsou duchařské příběhy hororové. Vlastně je moc nečetl. 

 

Měl rád jinou četbu. Příběhy z Divokého Západu. Pak komiksy a tak. Bojové většinou. Někdy to, co mu kluci doporučili. Ale radši se pohyboval. Běhal, skákal, sprintoval, lezl po stromech, plaval ve všech vodách. To mu šlo. V tom byl dobrej, to mu šlo prima

 

„Co?“

 

To ale neřekl Tom, ale hlas. Duch.

 

„Jako prima, prímově, myslím,“ vrátil se Tom lehce zmaten ze svých myšlenek.

„Ale já zhruba rozumím. Zase nejste tak daleko od mého světa. Bravo, bravo, jsi říkal. Spíše jsem ale myslel, co uděláme dál," pokračoval duch. 

 

Tom také rozuměl jen zhruba, ale stačilo mu to.

 

Vzpomněl si na opakovaný postup vedoucího jejich parkourové skupiny.

 

„Nejdřív si musíme vyjasnit pravidla.“

„Výborně, mladý muži.“

„Tak pravidlo jedna. Nejsem mladý muž. To zní fakt hrozně. Jsem prostě Tom.“

„Dobře, Tome.“

„Dál. Nebudete mi poslouchat myšlenky, to je taky hrozná věc, zásah do soukromí, to se dneska nedělá, nesmí dělat. No, rodiče to říkají.“

„Ano, rozumím. Vždycky se ale píše číst něčí myšlenky, aha, tak dál. Zkusím to… neposlouchat, ale slíbit ti to nemůžu. A jak se budeme dorozumívat, když budou poblíž jiní lidé a ty budeš chtít, abych poslouchal?“

 

Vida, řekl si Tom. Takové staré slovo, ale dobře se říkalo. Vida, duch položil praktickou otázku.

 

„Řeknu naše heslo, polohlasem, tiše, jen tak napůl huby, třeba Duch.“

„Tak tohle zní zase divně mě.“

„Ale vy jste… možná máte pravdu, kdyby mě někdo slyšel mluvit jen pro sebe, tak zavětří…“

„… kulišárnu?“

„Třeba to. Nebo nějakou úchylku. Tak možná řeknu něco jinýho. Řeknu Vzduch a pak už budete mí myšlenky zase poslouchat.“

„Budeš říkat Vzduch je čistý? To mi zní dobrodružně, spisovatelsky.“

„Ne, jen Vzduch. Tu čistotu si nechám jen na další vysvětlení, kdyby nás slyšel někdo jiný.“

„Rozumím. Až se to zaběhne, půjde to samo.“

„Snad jo,“ mírnil ho Tom.

„Až se to zaběhne, budeš mě už umět volat v duchu, bez hesel. A také se mnou jen v duchu rozmlouvat. Žádná slova nahlas. Obyčejný život.“

 

Obyčejný život. Tohle tedy Tomovi fakt znělo divně. Ještě si nezvykl na svůj život s duchem.

 

„Bez hesla to pak půjde líp, ale začneme s ním. Vzduch“ zkusil to říct polohlasně, utlumeně. Jako po ráně palicí. V groteskách ji každý hravě přežil.

 

Tom byl zase ve svých myšlenkách. Měl to rád, i když to skrýval.

Tom je přemýšlivý, i když to umí maskovat, říkávala máma.

 

„Slyším tě, jak přemýšlíš. Já tě slyším. Ale vedle toho rovněž cítím, že se vyvíjím. Zlepšuji se, vnímám další věci kolem sebe, kolem tebe,“ pokračoval najednou duch.

 

Tom tedy vyčkával, co z ducha vypadne zlepšeného.

„A ty by ses též mohl zlepšovat.“

„Jo, to znám. To mi říkaj všichni, hlavně naši.“

„Tak já raději udělám naši sumarizaci. Až se to naučíš, vedli bychom naši konverzaci jen v našem duchu. Bez nahlas vyslovovaných vět. Tak, aby ji nikdo nemohl slyšet. Mě neslyší už teď, až se to naučíš ty, půjde to i tobě. Jen ve svých myšlenkách budeš ke mně mluvit. A já tě budu takto poslouchat.“

„Ale teď jste mi slíbil, teda téměř slíbil, že nebudete poslouchat moje myšlenky.“

„Vysvětlím. Zkusím poslouchat jen ty při našem povídání, ať bude mít jakoukoliv podobu.“

„Aha, chápu. Tak to by šlo, jestli by to šlo.“

„Kam to šlo?“

„Chch. To se tak jen tak u nás říká.“

„Vždyť já přece vím. Učím se, ne ano.“

„A teď si dáme od sebe na chvíli pokoj. Vy nebudete poslouchat, já si budu přemýšlet jen pro sebe.“

„Souhlas.“

 

Duch opravdu ztichnul.

 

Tom usoudil, že na tohle nadělení, jak by tomu řekli rodiče, je nejlepší zmrzlina.

 

Mohl jí v jakémkoliv množství. Kdykoliv, kdekoliv. S kýmkoliv. Tedy, tak napůl.

S duchem v uchu, nebo někde poblíž, to ještě nezkoušel.

 

3. 

 

Zmrzlina vážně pomohla. Jako obvykle.

 

Tom mohl pokračovat.

„Vzduch.“

„Ale ano, jsem tady.“

 

Lehce otrávený tón nemohl Toma otrávit. Měl plán. Dobrý plán. Jakože ve dvou se to lépe táhne. Asi z nějakého filmu, nebo tak něco.

 

„Tak bysme si mohli nějak pomoc,“navrhl Tom.

„Mohli.“

„Jako jeden druhýmu.“

„To mohli.“

 

Tom čekal, co ten dospělý duch, znělo to divně, ale dospělý byl, to bylo přece jasný, co mu navrhne.

 

Přece jen dospělí mluvili většinou jako první. I když to často byly úplný… no to je jedno. Byli dospělí.

 

Ale tenhle nic.

 

„Tak jak byste mi mohl pomoc…“

Zase od ducha nic. Ach, jo.

„…a nebo já vám?“

Mlčení.

„Posloucháte mě?“

„Velice bedlivě, mladý muži. Pardon, Tome. Ale nenapadá mi, jak mi můžeš pomoci. Mám všechno v mlze.“

 

„Áha,“ významně soucítil Tom. To se naučil od rodičů a někdy se to hodilo. U kluků i u holek.

 

„Perou se ve mně staré myšlenky, nebo si aspoň myslím, že jsou staré a ty nové… Nové řeči, které tady slyším od tebe i od jiných. Jsem zmatený. Až se to vysvětlí, určitě budu mít své nápady. Hodně nápadů. A skvělých. Vždyť jsem byl světový spisovatel…“

 

Najednou se začal duch slovně rozjíždět a Tom se bál, že by pak jeho slovní průjem… uf, co mě to napadlo? Neslyšel mě duch? Ne, vede si dál svou. Teď byl právě u nějakých cen, co vyhrál, nebo mohl vyhrát, do toho ještě zamotal spratka ze zámku. Ten mu asi ležel v žaludku. Nebo tam, kde mu mohl ležet. A to mu ani Tom nechtěl říkat, že o spisovateli jménem Íček nikdy neslyšel.

 

„To zjistíme. To všechno zjistíme,“ opakoval Tom důrazně, až hlas ducha ztichnul. „Vždyť přece nejste první,“ dodal. 

„No dovol. Já byl první, světový spisovatel…“

„Myslím první, který se takhle… nějak tady objevil…,“ Tom se snažil působit uvážlivě, jak ho to doma učili: Uvažuj, Tome, uvažuj. V klidu uvažuj, ty na to přijdeš. Nesnášel to, ale teď se hodilo být uvažující.

„Ano, ano, zajisté,“ zamumlal duch.

„A nemoh´ byste bejt jako Terminátor?“ napadlo Toma hned se zeptat.

„Nevím, co je terminátor. Nějaký váš…“ duch očividně přemýšlel nahlas a Tom mu dával čas, i když už to chtěl vysvětlit. Aby se posunuli dál. 

“… domácí pomocník proti špíně? Termínuj špínu a zmizí úplně, ha, ha, to je vtipné.“

Tom pochopil, že duch je úplně mimo.

„Ale ne, to je takovej robot, no člověk, no vlastně robot hlavně, přišel z budoucnosti a… aha, to se sem nehodí.“

„Máš pravdu. Robota znám. Vznikl u nás doma. Já jsem tady z minulosti. Ale ten Terminátor, to mě zajímá, co uměl?“

„Vlastně všechno. Střílet ze všeho, jezdit bourákama, šplhat, rychle se uzdravit...“

„Já byl vždycky dost nemocný,“ poznamenal duch, ale Tom ho neposlouchal.

„…když ho trefili, nebo odstřelili výbušninou, nebo tak,“ Toma napadlo, že už Terminátora dlouho neviděl a hodně toho už zapomněl a to je škoda. Tenkrát mu ho pouštěl kámoš Miloš.

Rodiče by nebyli rádi, aby se na to koukal, i když se na to jednou sami doma koukali, když šel spát. Není to moc výchovné, řekla pak asi máma vyčítavě tátovi. A on jí zase asi řekl: Máš pravdu, ale je to zábavné. 

 

Jasně, asi tak nějak to bylo. Hlavně spisovně.

 

„Takže Terminátor uměl všechno. Dokázal všechno,“ vydechl Tom obdivně.

„To nám asi nepomůže,“ řekl duch. „Já nic z toho neumím. Ani jsem neuměl."

 

Tom dolízal zmrzlinu. S ní mu to vždycky víc myslelo. Jak to bude pokračovat bez ní? Tak rychle, dokud ještě působí. „Tak to musíme… na to jít jinak. Jste… byl jste spisovatel. To jste jen seděl a psal?“

„Víceméně máš pravdu. Seděl jsem a psal jsem. Bavilo mě to. Ukrutně mě to bavilo.“

„Tak to je hustý.“

„Cože to je?“

„Jako že je to, jak to říct, krutopřísný, hustokrutě--, ne to ne, že je to prostě cool.“

„Asi ano, i když ti nerozumím.“

„Je skvělý, že vás to bavilo. Mě by nebavilo dělat něco, co mě nebaví. Teda teď nemyslím školu a učení, ta je povinná, ale to kolem. Snažím se dělat, co mě baví. Až budu dospělý, chci dělat, jen co mě baví a mít peněz jako šlupek, jako mít jich hodně.“

„Já byl bohatý spisovatel. A to tenkrát nebylo pravidlem.“

 

„A co teď z toho máte?“ ujelo Tomovi. Hned věděl, že to není vhodná otázka.

„Teď nic, teď už nic, ale tenkrát… auto, to neměl každý, jako je to dnes, aby každý úředník, učitel, střední vrstva, měl auto. Nebo spoustu desek, luxusní gramofon, jídlo i z ciziny, pěkná vila s velkou zahradou, roky jsem na ní zahradničil, cesty po Evropě, na některé mě sami zvali, psal jsem z toho cestopisy,“ odpovídal duch klidně a spokojeně, jako by se ho Tomova otázka nedotkla.

 

Je vlastně možný dotknout se ducha, napadlo Toma až škodolibě, ale hned skryl tu myšlenku i před ním. Úspěšně. A nebo se duch tváří, slovně tváří, že nic neví a nic neříká. A nebo prostě mluví o své minulosti a jak na ní vzpomíná, tak je spokojenej.

 

„No, my nejsme moc bohatý, ale auto máme,“ ozval se Tom, protože měl pocit, že si duch dělal legraci z jeho rodiny. Máma učila, někdy tedy spíš prý děti mučila, jak od nich slyšel, táta byl školní inspektor. Ale dalo se to s nima vydržet. Někteří jeho kámoši to měli horší.

 

„Takže?“ zeptal se Tom.

„Nerozumím?“

 

Na to, že to byl spisovatel, moc často říká, že nerozumí, napadlo Toma. Když někdo spisuje, tak přece musí něco vědět i mimo ty spisy, ne? A ještě když se chlubí, že cestoval. My jsme taky už byli několikrát u moře. 

 

„Takže, co jsme zjistili. Jak si můžeme pomoc?,“ řekl Tom a byl na tu větu docela pyšný.

„Já tobě mnoho ne. Já jen psal a pozorovat svět… tehdejší svět. Dnes to máte úplně jiné.“

„A úkoly byste mi mohl nějak psát, že bych zatím šel na parkour?“

„To asi ne.“

„Proč ne? Nebo počítat matiku, fyziku, vzorce do chemie. To umíte, ne? Byl jste dospělej.“

„Určitě se to dnes učíte jinak než my. Za mocnářství… a v těch předmětech, jak jsi vyjmenovával, jsem byl slabý.“

„Aha, tak nic. A jak bych moh pomoc já vám?“

„Nevím, ale zdá se mi, že tato naše malá konverzace má nějaký cíl, k něčemu vede, i když ještě nevím k čemu. Až na to přijdu, nebudu už pořád

říkat nevím. A budu vědět, v čem potřebuji pomoci.“

 

Malá konverzace, zpotil se Tom. Jak by asi vypadala ta velká. Jako tři spojené hodiny češtiny?

 

Tak čte mi duch myšlenky, nebo nečte? napadlo ještě Toma.

Odpovědi se nedočkal.

 

Tak asi nečte, odpověděl si sám. Nebo čte, ale mlčí o tom, protože mluví o něčem jiném.

 

4. 

 

Škola, samá škola. Všude škola. Budova, spolužáci a taky učitelé.

 

Nijak nad tím nejásal, ale se spolužáky bylo Tomovi zase dobře.

 

Mezi nimi zapomněl i na hlas vpravo za uchem.

 

Ale už zvonilo.

 

Zeman tak nějak proplul, nezkoušelo se, neopakovalo. Hned se jela nějaká nová látka, aby se prý vymazala ztráta z minulých hodin.

Pak čeština česká.

 

Čeština česká.

Tak jí Tom už nějaký čas říkal. Měl z ní vždy totiž zvláštní pocit a

 

Počkat, co to češtinářka právě říká?

 

Že tady není dějepisářka, a tak ona bude mít teď dvě hodiny češtiny za sebou.

 

A hrome, hrklo po kovbojsku v Tomovi.

 

Takže první hodina bude literatura, druhá pak sloh, gramatika a tak.

Vlastně tomu pořád nerozuměl.

 

Česky mluvit uměl. Něco napsat taky, i když to pak někdy na papíru červeně kulhalo. Hádat se o tu červeň nemělo smysl, češtinářka každého vždy umluvila.

 

Vysvětlovala, vysvětlovala, až se to ztlumilo do nějakého zvláštního hukotu, který už Tom většinou neposlouchal.

 

Stejně si v duchu říkal, že se ta tvrdá a měkká y/i v budoucnu slijí v něco univerzálního. A ty čárky stejně neuměl ani táta, sám to přiznával, že to vždycky neumí. A stejně jsou na tom prý i spisovatelé a novináři. Tak proč se tím trápit při písemkách.

 

„Pravda, pravda, s čárkami nejsou žerty,“ slyšel za pravým uchem.

„Tak vidíte, je to na nic,“ řekl Tom pořádně nahlas, než se stačil zarazit.

 

Češtinářka se zarazila uprostřed výkladu.

„Vzduch… není tady teď vzduch, žádný vzduch,“ dodal Tom rychle, ještě víc nahlas. Naštvaně směrem k duchovi a také aby nějak pokryl pozornost třídy, kterou právě získal.

 

„Vážně? To ale brzo. To máš Tomáši i v jiných hodinách?“ řekla češtinářka jízlivě.

 

To máš Tomáši měl však už Tom tak oposlouchané, že ani nereagoval. Ale učitelka pro jistotu otevřela okna ještě víc.

 

Po letních prázdninách se teplo drželo venku i v září. Ale už bylo příjemné. Jako by se jim počasí vysmívalo a lákalo radši ven, za dobrodružstvím, na zámek, aha. Tak radši zpět do třídy.

 

K literatuře.

 

Literatura mu vždycky přišla jako, jako PR akce. Tak se doma opovržlivě říkalo nesmyslům. Prostě akce, která měla prodávat autory dávno mrtvé, živé a možná i jejich duchy. A hlavně asi jinak neprodejné. Nesrozumitelné, zakleté v jazyce dávných dob. Máchovci, májovci a tak. Kdo si to měl pamatovat.

 

Jako by právě zaslechl tlumené: „Ale to se pořádně mýlíš, mladý muži, vlastně Tome,“ ale možná si to jen namlouval.

 

Ale proč se učili o tolika spisovatelích, a taky, no, o ženách-taky-spisovatelkách, jak předchozí učitel dodával neochotně. A ještě o nějakých literárních stylech.

 

Úvaha, tu si z toho Tom pamatoval nejvíc. Uvažovat se dalo totiž pořád. Nahlas, potichu, v duchu. Ráno, večer, v noci. Ale podat nějakou zprávu? Copak je veřejný novinář, nebo tajný policista?

 

Nebo popis. Někoho popisovat? Vždyť se stačí na něj podívat a vše je jasný.

Tomovi to nešlo a nebavilo ho to.

 

Vždycky to ale byla nuda, nuda, šeď, šeď, jak slyšel v jednom divadle.

 

A na tom si Tom trval. Sám pro sebe, nebo před spolužáky. Zbytečná literatura.

 

Když si chci koupit nějakou knížku, tak se zeptám kolem sebe, jestli to má cenu si říct o peníze, nebo dokonce sáhnout do vlastního kapesného. Ale to přece sloužilo k mnoha jiným věcem. Například…

 

Ehm, ehm, slyšel zase vzdáleně za uchem.

 

Tak zpět k literatuře zpět, pomyslel si Tomu v duchu k duchu.

 

Nebo si zajít do knihovny, tam se našly občas zajímavé kousky. Někdy i ta knihovnice něco doporučila. Kupodivu často se trefila a bavilo ho to. Divné, když byla úplně jiná než kluci a holky, kteří se jí na to někdy ptali.

 

A elektronická čtečka toho nabízela taky mnoho ke čtení. Ale ta ho moc nebavila. Žádné obrázky, žádná vůně, vypadalo to jako kniha protlačená mlýnkem na maso. Divná směs valila se proudem, od pohledu nestravitelná, vlastně k nepřečtení.

 

Na čtečku máš ještě čas, říkala máma na jeho kritiku.

 

A ještě něco k literatuře ho napadlo. Často byla školní četba tak nějak zbytečně zbytnělá. Je to nějak zbytnělé, říkal někdy táta. Tomu Tom nerozuměl, ale znělo to docela hustě. Tedy na tátu.

 

Chvilku zase učitelku poslouchal. Opravdu ji poslouchal. Byl totiž zvědav, jestli nebude mluvit o Íčkovi. To by třeba mnohé vysvětlilo.

 

"Vždyť já jsem byl úplně v jiné době, májovci byli několik generaci přede mnou, " slyšel za uchem.

 

Tak určitě, reagoval Tom, ale naštěstí už tlumeně.

 

Učitelka sebou škubla, ale nahlas nereagovala. Pokračovala a Tom už věděl, že se nic zajímavého nedozví. Dokonce ani o svém duchovi.

 

Cítil ho. Stále ho teď cítil. I když nemluvil, tak nějak zvláštně funěl. Tlumeně, ale asi nesouhlasně. Určitě nesouhlasně. Copak se dá funět souhlasně?

 

Musí se ho pak na to zeptat, pokud nezapomene. Ale možná zapomene.

 

A hodina byla pryč. Učitelka také. Aspoň na přestávku.

 

„Vzduch, není tady vzduch.“

„Pusťte mě na vzduch“

„Prodám trochu vzduchu, kolik dáš“

„Žádný vzduch, dusím se, pomóc, žádný vzduch.“

 

Dělali si spolužáci z Toma legraci a rozvíjeli jeho řeč. Někteří i vtipně.

 

Ale Tom s tím byl v pohodě.

„No jasně, ty vole, vzduch je přece náš duch,“ řekl svému největšímu kámošovi.

 

Tomu to přišlo docela hustý, ale Tomovi vlastně ani ne.

 

Ale přestávka uběhla mnohem rychleji než učební hodina.

 

Učitelka byla zpět. Asi se slohem, gramatikou, úvahou. S háčky, čárkami, obojakými i/y. 

 

Tentokrát se jí Tom snažil poslouchat. Chvilkami. Občas. Aby neztratil její stopu.

Věděl už totiž, že na konci hodiny bude následovat nějaký dlouhý úkol. Na doma. Do jeho volného času.

 

To ho štvalo už dopředu. Zase se bude trápit něčím zbytečným, co

 

„Ta by nenapsala ni řádku,“ slyšel Tom ducha. Nečekal to, trhnul s sebou, ale naštěstí nepromluvil nahlas. Opakovaná hláška se vzduchem by už nebyla moc vtipná. To by už byla jen pozvánka na kozí dostihy, jak se mezi spolužáky říkalo o dvě třídy dřív. A v tom případě sázím na kozla…, a dodávalo se jméno některého z kámošů.

 

Ale něco na tom bylo. Duch měl pravdu. To by přece Tom, nebo kamarádi, nebo spolužačky, prostě někdo slyšel, že češtinářka něco napsala. A vydala tiskem jako knihu, nebo by to aspoň psala jako blog. Jinak by to bylo jenom do šuplíku a to se nepočítá.

 

Nebo by se máma pochlubila svou slavnou kolegyní. A ne jen jedinkrát, jak ji znal. Úspěchy jejích kolegyň pravidelně doléhaly i k jeho uchu. Nezdary kupodivu ne, i když o nich často tlumeně mluvila s tátou.

 

Nechci nikomu podrývat učitelskou autoritu, ta je svatá, vysvětlovala máma. A její přístup k tomu byl fakt svatý.

 

Hodina se zřejmě už dovlekla ke svému konci.

 

A Tom měl pravdu. Na tom se dalo stavět, že to tak dopadne. Následoval úkol. Do příště měli napsat sloh.

 

A slohy měl Tom, slohy měl u----. Tam taky, říkal si vzpurně.

 

Už zvonil konec hodiny, ale Tom nedokázal na úkol zapomenout, i když ho měl přece zapsaný v literárním sešitě. Jindy to přitom fungovalo spolehlivě. Zazvoní a všechno z předchozí hodiny se vymaže. Jednoduché, spolehlivé. 

 

Dnes ale ne.

 

Vlastně dával přednost tomu, když dostali téma slohu. Jednou se totiž stalo, že měli napsat sloh na téma podle svého volného výběru. Hrůza. Dlouho si nemohl žádné vybrat. A pak s tím bojoval ještě víc než jindy. Bylo to divné, copak je spisovatel.

 

Ale teď téma dostali, ale taky divné. Co rád/ráda čtu a proč.

 

Kdyby se to tak jmenovalo, co nečtu a číst ani nechci, asi by to bylo lehčí. Ale tak daleko škola ještě nedošla. Jasně, tohle táta říkal dost často. Takhle daleko školy ještě nedošly.

 

Co čtu, co čtu, co mám rád, aha, a proč, proč, no jo, přemýšlel. Ale kdo se s tím má psát, taková ztráta času.

 

Vlastně, vždyť měl někoho, kdo by mu s tím mohl pomoci.

 

Vzduch, řekl Tom stranou od spolužáků polohlasem. Možná už dokonce v duchu. Už si na to vlastně zvykl. Tedy až na ten dnešní malér v hodině. Tam to bylo nezvládnuté, to uznával. 

 

Trvalo ti to, odpověděl duch přiškrceně. Jako vždycky přiškrceně. Když zrovna nefuněl.

 

5. 

 

„Tak co s tím slohem?“

Tom slyšel ducha jasně. Ale nějak se mu nechtělo odpovídat, i když odpovědět musel.

„Máte pravdu, co s tím slonem? Nakrmit, nebo nenakrmit?“ odpověděl tedy.

 

Ozval se zvláštní zvuk. Kdyby to bylo ve filmu, a viděl, co se děje na scéně, nazval by to uchechtnutím.

Ale tohle jen slyšel. Krátce. Poprvé.

 

Tom si proto nebyl jistý a vyčkával.

„Dáme mu volnost a pustíme ho do přírody,“ řekl duch.

 

Tom skoro nevěřil svým očím, tedy uším. Nevěřit svým očím se dobře vyjímalo v knížkách, občas ho slyšel od dospělých. Ale znělo to nějak strojeně, škrobeně, aby použil máminy výrazy. Ale od dob s duchem se mu už několikrát stalo, že nevěřil svým uším. Co mu od ducha nabízely.

 

„Tady už pro něj žádná příroda není. Trápil by se a pak by trápil nás a my bysme, my bychom trápili jeho a on by… se utrápil. V ZOO je mu líp.“

Tom to řekl skoro… skoro utrápeně. Jako kdyby se knihy, které přečetl, dobrovolně i nedobrovolně, promíchaly se životem.

„Půjdeme někdy do ZOO?“ dodal Tom po chvíli. Už veseleji. V ZOO bývá legrace.

„A co ten sloh?“ řekl duch a zkazil mu legraci. Legraci, která ani pořádně nezačala.

 

„To se napíše. Večer před odevzdáním. Někde se, no, ... in-spi-ru-ju- a bude to.“ Protáhl Tom s hraným nadhledem. Většinou to ale takový nadhled nebyl.

 

A krást jinde se dost bál, ostatním klukům to už učitelka několikrát prokoukla. Je hodně sečtělá, říkala o ní máma, ať už to znamenalo cokoliv. Třeba sedřená knihami a učením?

 

A ještě by to ta sečtělá řekla jako učitelka učitelce. Tedy, jako učitelka jeho mámě učitelce. Někdy to bylo těžké, když jeho máma učila na stejné škole, kde se učil on, i když ho neučila. Stejně to vždycky nějak vypadalo, jako by ho učila.

 

„Tak já ti ho nadiktuji, abych byl u-ži-teč-ný,“ i duch protahoval, jako by se omlouval za zkaženou legraci se ZOO.

 

„Paráda, jdu teď na parkour a vy zatím připravte sloh, domluveno,“ vychrlil Tom rychle, aby utnul debatu. Někdy mu to vycházelo.

 

Tady věděl, že mu to může projít jen napůl. Duch musí jít na parkour s ním. No, musí-nemusí. Ale tak snad bude mlčet a připravovat sloh. Aby byl konečně užitečný.

 

Zase v uchu něco zaslechl.

 

Ále co, řekl si v duchu a už běžel.

Hodinka a půl parkouru. Tom se tradičně s kámoši vyřádil. Duch neřekl ani slovo. To bylo dobře. Do jejich společného příběhu by se to asi hodilo, ale do sportování ne.

 

Tady se sportuje, tady není žádná literatura, ani čeština česká. A tak tedy, wow, jde se na to, uzavřel svůj motivační proslov Tom, než se rozběhl k první překážce

 

Proslovů měl připraveno víc. Pro situaci, kdy se daří, kdy se nedaří i pro chvíle nudy nebo únavy. A nebyly z literatury, to ne, byly od něj.

 

Přišel s tím trenér, který trval na tom, aby si jich pár vytvořili.

 

Sami jen pro sebe, pro nikoho jiného. Můj příběh, moje motivace, můj závod, říkal jim. „A když se vám budou hodit tady, tak si nějaké připravte i do ostatního života,“ řekl trenér, ale netlačil na pilu.

 

To nebyl jeho styl. Nechával jim volnost, to bylo důležité.

 

„Vzduch,“ uslyšel Tom za uchem, když už na sebe venku mávli s kamarády a každý zvlášť zamířil domů.

 

„Ano, slyším vás, já vás poslouchám,“ řekl Tom ještě ve sportovní euforii.

„Spokojen?“

„Naprosto. Kompletně. Úplně vyřízen jsem,“ vyhrkl Tom.

„Beru to tedy jako spokojenost.“

 

Tom vycítil, že duch mu chce něco říct. Možná se… možná se pochlubit?

„A vy? Co jste dělal? Nebo jste pauzíroval?“

„Sbíral jsem informace, nabíral náladu na, na parkouru. Jako jsem to dělal za mlada. Nebo za stara, co na tom dnes záleží. Vždycky jde hlavně o lidi.“

„Ale to je nějaký jiný příběh? To není náš příběh, že ne,“ ujišťoval se Tom trochu zmateně.

„Ano, to je jiný příběh. Já dokázal napsat i román o partě horníků. A úspěšný. Měl jsem sice úspěšnější, ale odezva nebyla tenkrát špatná.“

„Možná jste i v čítance.“

„Nejspíš jsem tam byl. Chvíli. Snad už ne. To mi vždy připadalo jako motýl v muzejních sbírkách“

„Napíchnutý.“

„Napíchnutý. Zkamenělý. Nehnutý. Zaprášený. Zapomenutý. A hlavně nečtený. Dobrovolně.“

„A co jste na našem tréninku vyčíhnul? Mohlo by mi to, nám, nějak pomoc?“ obrátil Tom řeč k něčemu snad užitečnějšímu.

„Zajímala mě motivace každého z vás, kluků i holek. Každý má své tajemství, i ten váš vedoucí.“

„No jo, to asi jo, ale to by byl nějaký cizí příběh. My máme ten svůj a ještě jsme ho nevyřešili.“

 

Tom měl pocit, že ho opouští dobrá a spokojená nálada. To se mu snad ještě nikdy nestalo. To většinou přišlo až doma, když musel začít dělat úkoly, nebo se učit do školy.

 

A nebo jen po pravidelných otázkách rodičů typu: „Úkoly máš hotové?“ nebo, „Učil ses. Máš přípravu do školy hotovou?“

 

Kolikrát se jim snažil naznačit, aby se na to neptali. Že ho to vytáčí. Že to nesnáší.

Marně.

 

Měli to oba v sobě. Někdy si to uvědomili a pak se po otázce zatvářili až omluvně, ale zeptali se.

 

Ale teď už to přišlo na Toma ještě venku.

 

„Cítím, že jsem tě rozhodil. Zavzpomínal jsem si. Vždy jsem rád pozoroval život. Měl jsem rád lidi. Vždycky. Také to o mně psali. Pravdou je, že většinou to tak bylo. Ale byly i výjimky. Byly i černé a temné výjimky. Třeba na tom zámku, jak jsi…“

 

„Já vím, pamatuji si to,“ skočil mu rychle Tom do řeči. Nechtěl vědět víc.

„Dobře, rozumím. Máme svůj příběh. Náš sloh.“

 

Uf, řekl si Tom. Byla to sice konečně užitečná informace, na tom se shodli, ale dobrá nálada mu frnkla pryč.

„Vezmu to domů oklikou, ať to proberem venku,“ navrhl.

„Jistě.“ Souhlasil duch, jako by měl i jinou možnost.

„Tak co uděláme s tím slohem?“ zeptal se Tom věcně. Už věděl, že je většinou nejlepší jít přímo na věc a neztrácet čas, náladu a síly na oklikách a odkládání. Byl přece z učitelské rodiny.

„Máš napsat o tom, co rád čteš. Pohádky, rodokapsy…“

„Rodo- co?“

„Kovbojky, indiánky, to ještě pořád existuje, předpokládám?“

„Jasně, to bude existovat furt,“ souhlasil Tom.

„A nebo MORZAKOR.“

„Nevím, co to je, ale zní to cool. Mor Zakor, asi starý vládce nějaké části podsvětí.“

„Spíše starý brak, zkratka Mor za korunu. Za tolik to prodávali. Ale to už je dávno. Koruna tehdy měla jinou sílu než dnes, jak jsem tak mohl vypozorovat“

„Ale radši toho nechme,“ dodal duch.

„Ano, máme jiné úkoly,“ souhlasil Tom.

 

Chvíli mlčeli. Opravdu mlčeli, jako kdyby sami pro sebe přemýšleli.

 

Duch pak začal jako první.

„Něco bych ti nadiktoval, a ty bys to trochu přibrousil podle svého a bylo by to hotové. Možná je to ten úkol, pro který jsem tady.“

„Pro obyčejný sloh? Já nevím, abyste si zase moc nefandil.“

„Jak to myslíš?“

„Abyste si jako… jako něco… nena- nenalhával. Takovou dlouho cestu, tedy, takovou cestu kvůli jednomu slohu, byste urazil, to se mi moc nezdá.“

„Musíme zkoušet a zkoušet. Třeba se trefíme. Třeba nečekaně. Začneme tím slohem.“

„Stejně nic jiného nemáme.“

„Ano, stejně jsme zatím na nic jiného nepřišli.“

 

Chvíli jen tak šli. No, Tom šel. Jak to měl duch, se vlastně neptal. Asi se na něm nějak vezl… Prostě u něj pořád byl. Tom snad ani nechtěl vědět víc. Třeba zatím.

 

„Ale já nejsem moc dobrej na zapisování, když mi někdo diktuje,“ prohodil Tom hlavně pro sebe.

„Jak to myslíš?“

„Dělám tam chyby, učitelka to pak červení, a je to otrava.“

„A máte doma psací stroj?“

„Psací stroj?“

„Existují ještě, nebo už ne?“ zeptal se duch a znělo to až zoufale. Nebo to tak aspoň Tomovi připadalo.

„Máme jeden doma. Po dědovi. Ve sklepě,“ řekl Tom rozšafně.

 

Rozšafně – a pak, že si ze školní četby nic nepamatoval.

„Tak ve sklepě. Chápu…“

„Ale ještě asi bude funkční. A co byste s ním jako chtěl udělat?“

„Řekl bych ti, jak se zakládá papír a páska. A pak bych zkusil, soustředěně, na ty klávesy vyťukat náš sloh.“

Tom cítil, že si duch věří, ale stoprocentně si jistý není.

Také ho něco napadlo.

Ale proč mu to ulehčovat, když…

„Zkusíme to, snad to přes ty klávesy nějak půjde,“ přesvědčoval duch spíše sám sebe. Oč méně si věřil, o to více se v tom vařil.

 

Toma to vlastně bavilo. Dobrá nálada se mu vracela.

 

„Určitě to půjde, musíme to přece zkusit,“ duch stále pokračoval. Ovšem stále slaběji.

 

Tom cítil, že už si tady užil veškerou legraci. Trochu na cizí účet, ale i to se počítá. Dobrá nálada už byla zpátky.

 

„Tak dobře. Uděláme to jinak,“ ukončil duchovo trápení.

„Jak?“

„Vy mi vždy řeknete větu, já ji zopakuji…“

„Ale to nám přece nepomůže. Když jsi tak špatný v zapisování a sloh má být písemný“.

„… já bych to s dovolením dopověděl,“ užíval si Tom svou převahu už nepokrytě a neskrývaně, dvě jeho slavná N z knížek, kterými machroval před spolužáky. Ale jen mírně, aby mu neříkali: Aha, učitelskej.

 

„Já vaši větu, nebo věty zopakuju nahlas a ona se přes počítač, nebo mobil, no to nebudu vysvětlovat, prostě se to přepíše do slov a řádek. Pak to vytisknu a odevzdám ve škole.“

„Jako knihu nebo jako noviny?“

„Přesně.“

„A to jde takhle?“ zeptal se duch užasle.

 

Tedy Tom si představoval, že to bylo užasle. Nebo zvědavě. Nebo nechápavě. No prostě nad ním jednou zvítězil.

 

Ale neřekl nic, jen kývl.

A mohli už jít domů.

 

**

 

Sotva se doma umyl, máma se na něj zvědavě otočila. Věděl, že bude následovat malý výslech. A pak něco dobrého k jídlu.

 

„Viděla jsem tě z okna chodit kolem domu. To jsi byl tak zamyšlený, nebo jsi s někým telefonoval? Ale to přece ne, vždyť máš mobil doma a zakázaný. Vypadalo to, jako by ses s někým hádal, nebo přel.“

„Jen jsem si něco trénoval do školy. Básničku třeba?“

„Básničku. To určitě. Tak to odsud rozhodně nevypadalo. Pohádal ses na parkouru s někým?“

„Jak to myslíš?“ zeptal se pro jistotu, aby neodpovídal zbytečně moc. To by bylo zbytnělé.

„Někdo tě naštval, rozzlobil, a tys na to ještě myslel cestou domů,“ vysvětila, naznačila, kam tím míří.

„Jako že bych si to s někým ještě vyříkával?“

„Ano, tak,“ řekla a vyčkávala, protože byla zvyklá dostávat od dětí odpovědi. Aspoň nějaké.

„Ne to, bylo to v pohodě. I když, vlastně…“

„Tak vidíš.“

„Máš pravdu.“

 

A bylo po výslechu.

 

„V lednici máš kuře nebo nějaký salát. A máte něco do školy?“dodala máma.

 

Tom musel nechtěně obdivovat, jak dokázala bleskurychle přejít od jídla, které měl po tréninku rád, ke škole, kterou tedy právě rád neměl.

 

„Něco si tam vezmu. A do školy máme jen drobnosti. Možná si zkusím už připravit sloh na příští týden?“

 

„Opravdu? To ti chválím. Včasná příprava je nejlepší příprava.“

„Já vím, já vím.“ Opravdu to už věděl. Ze včerejška, předvčerejška a tak dál. Už to věděl.

 

„Tak dobrou chuť, ať jsou tvé mozkové buňky v dobré kondici.“

 

„Budou, budou. Jdu na to kuře,“ už otvíral ledničku. Jeho mozkové buňky sice po tréninku, jako vždycky, už spíše spaly, ale nebylo třeba se s tím svěřovat. A stejně šlo o mozkové buňky na školu, ne ty normální. Rodiče to sice nerozlišovali, ale on ano. Byl přece ještě normální, ne?

 

Ale už se mu o tom vůbec nechtělo dál přemýšlet a tak se zakousl do půlky kuřete. Tím hovor vždycky skončil.

 

U jídla se přece nemluví, jak jinak.

 

6. 

 

Zavřeli se do pokoje a nechtěli být rušeni. Tedy Tom se zavřel do svého pokoje a duch to musel přijmout. Ale určitě by s tím souhlasil, mohla to být konečně jeho velká chvíle. 

 

Ještě před tím si Tom vzal od mámy svůj mobil. "Potřebuji něco nahrát do školy a k tomu potřebuji mobil," řekl jí a soustředil se na to, aby řekl potřebuji – což by jinak neřekl, stejně jako nikdo jiný koho znal. S výjimkou rodičů, samozřejmě.

 

Jak slyšela, že je to pro školu, vydala mu ho. "Ale pozor, žádné hry, ty máš zakázané, víš o tom," 

 

Přikývl.

 

Počítal sice hlavně s využitím počítače, ale mobil potřeboval jako... třeba jako zálohu, když je to do té školy. A zítra ve škole nechtěl být bez něj. Byl by ve třídě jak bezrukej. Na hry a tak podobně.

 

Vše připravil. Věděl, jak na to. Jednou takhle blbli s kámošem, když zvažovali školní časopis. Sice to tenkrát nedopadlo, ale zkušenosti se hodily.

 

Dobrá příprava se vždy vyplatí. Takže si k tomu ještě výjimečně vymohl od mámy kolu, křupky, čokoládové tyčinky. Když je to pro tu školu, mami, mami. Navíc přece po vyčerpávajícím parkourovém tréninku.

 

"Jedna, dvě... je to skvělé, jde nám to dobře. Tedy jde mi to dobře," řekl pak pro jistotu. Zahříval se tak mentálně do obrátek, jak byl zvyklý z parkouru. Jen teď mluvil nahlas.

 

Slova se bezchybně zapsala. 

 

"A co čteš, abys... abych o tom mohl, abychom o tom mohli něco napsat?" řekl trochu zmateně duch, když si Tom dával téměř současně do pusy druhou tyčinku, čtvrtou křupku a první sklenici koly. 

 

Pochopil, že si musí s duchem ujasnit, jak dál. Práce pro školu začala. Zábava byla pryč. Tak snad to půjde snadno a rychle, zadoufal.

 

A třeba, jako prémii, odhalí, proč je duch vlastně stále s ním, a ne třeba... To je jedno, kde. 

 

"Co čtu, co čtu, hlavně, aby mě to bavilo. Něco čtu i do školy pro školní deník, ale to je nařízený, většinou nuda. Ale já čtu kovbojky, sci-fi, fantasy, někdy i horory nebo detektivky, a dřív jsem četl i pohádky. Nebo taky čtu různý srandy. Víte, vtípky a tak, prostě, když je v tom legrace. Ale nemusí všichni vědět, že tolik čtu," dodal téměř omluvně. Inu, byl učitelskej synek.

 

"Rozumím, rozumím. Tak já bych si z toho vybral...," řekl duch zamyšleně. Aspoň to znělo zamyšleně, tedy vážně a pomalu. "Něco z toho neznám, to za nás ještě nebývalo. Něco z toho, něco z toho z pedagogických důvodů zavrhuji. Pamatuješ si, že jsem tenkrát na zámku učil a ten pacholek mě pořád… Byl tehdy tak starej jak ty. Neposlouchal, hlásil mě, neučil se a zajímal se jen o střílení a střílení…

"Jo, jo, to si teda pamatuju," kýval rychle Tom, i když už si to radši nepamatoval.

 

Nechápal, proč je duch tak rozvláčnej. Už mohli mít kus hotovej. 

 

"Vybral bych si pohádky a anekdoty. Máš vše připraveno? Tak domluveno. Jdeme na to," vyhrkl ze sebe duch, jako by tím nechtěli připustit diskusi.

 

Kde se to od koho naučil, říkal si Tom. Ale bylo i v jeho zájmu, aby to vyšlo.

Nahlas však opakoval "Pohádky a anekdoty. To by snad šlo. Startujeme."

 

"Aho, začněmež," uslyšel odpověď. 

"No, vždyť to říkám." 

Tom ještě zkontroloval "techniku", jak tomu říkal.

"Můžeme, vše je připraveno, vše je O.K."

"O.K.? Tak snad ano.“

 

A duch slavnostně spustil.

„Nejstarší teorie pohádky je Platónova, že pohádky jsou.... Ne, to ne, moc zeširoka, to by bylo na celou knihu, úplně na okraj literatury. To se jen rozjíždím, i já se potřebuji dostat do tempa. To přece znáš z... z parkouru."

 

"Ano, jasně, v pohodě," kýval Tom. 

 

"Tak znovu: Mám rád pohádky. Měl jsem rád pohádky, když jsem je kdysi četl. Je to sice jen lidová pověra a pošetilost, ale lze s nimi… maskovat... maskovat rozumné moralizování. Proto je tak rád čtu a rád o nich i píšu. Vždy jsem se těšil, co nového a odhalujícího se v nich dozvím."

 

Tom zalapal po dechu, ale vše poslušně nahlas přeříkal. S přehnanou artikulací, jak zněly návody pro záznam, opakoval ty divné věty. 

 

Vše se zapisovalo. 

 

Rozhodl se, že bude vycházet duchovi co nejvíc vstříc. Od táty stejně věděl, že po fázi psaní přichází fáze editorování. Tam se toho ještě prý dá hodně zachránit.

 

"Dobrý, dobrý, pak to ještě upravíme," využil Tom duchovu odmlku, nebo co to bylo. Řekl to polohlasem mimo záznam, aby se jim to pak nepletlo.

 

"Když myslím na pohádkový svět, vzpomenu si například na duchy vod a lesů, na obry, draky a kouzelníky, na skleněné hory a vodu života, na mluvící zvířata nebo na sedmimílové boty," začal zase duch.

 

A Tom opakoval. Konečně něčemu z toho rozuměl. Ale, ale… ne, zatím se nehodilo použít žádné ale.

 

"Jsme v pokušení se domnívat... Ne, tohle dáme pryč. Lépe: Myslím si, že svět pohádek je dán nadpřirozenými a zázračnými faktory. Vyplývá tedy z magických bytostí, které jsou nadány vyššími silami. Stop, stop. Ještě znovu a lépe: Fiktivní svět pohádek je dán nadpřirozenými a zázračnými prvky, magií a bytostmi i věcmi, které jsou nadány vyššími silami. Například hrdina X, tady si nech místo a pak sem doplníš nějakého svého oblíbence, Tome, umí tohle a tohle a využívá to tak a tak, Tome," opakoval mechanicky Tom, než mu došlo, že ne všechno je určeno pro přesný záznam.  

 

Uf to bude těžký, začínal už tušit. Zdálo se mu sice, že duch se nečekaně dostává i k fantasy, ale jistej si tím nebyl. 

 

"Ale najdeme i takové pohádky, které nemají nic nadpřirozeného nebo začarovaného,“ pokračoval duch.

 

Vypočítal Popelku, Enšpígla, to bude asi nějakej tehdejší místní komik, odhadl v duchu Tom, hloupého Honzu, toho znám, jasně, „to sice nejsou bytosti nadpřirozené; ale přece patří do pohádkových motivů. Stejně jako baba Jaga, pták Noh nebo princezna se zlatou hvězdou na čele, jestli si chceš vybrat z dalších postav, Tome.“

 

A hele, princeznu se zlatou hvězdou na čele, tu taky znám, některé věci se asi časem nemění, uklidňoval se Tom. Tu pohádku viděl v televizi. Byla stará, hodně stará, divně tam mluvili, ale dalo se na ní tehdy na Vánoce koukat. A jíst k tomu chlebíčky a cukroví a vánočku a válet se v křesle. Tehdy. Dnes už by to asi nedal. Tedy tu pohádku. To ostatní určitě ano. A spolužákům by ani nepřiznal, že vůbec někdy s touhle princeznou něco měl.

 

Však se to ještě upraví, opakoval si.

 

"Neskutečnost pohádek neplyne z toho, že... To vystřihneme. Řeknu to jinak,“ opravil se zatím duch.

 

Ale hned pokračoval: "Zvláštní ireá-, opravuji, zvláštní atmosféra pohádek nevyplývá, střih, lépe, vyplývá z přítomnosti draků a zakletých princů, vil, obrů a čarodějů. Tyto bytosti se schovaly do pohádek před nehostinnou realitou.“

 

"Aby to, aby to neznělo tak moc učeně. Zkuste tam říct, naznačit, proč se mi pohádky můžou líbit, tedy proč se mi tenkrát líbily," snažil se už nervózní Tom ducha usměrnit. 

 

Ten se na chvíli v řeči zarazil, ale pak hned pokračoval: „Pohádkové motivy jsou a to se mi na nich líbí: Splněné přání, dar, náhoda, nález, čarovný proutek, pomoc, překážky, úspěch, jiný svět či odměna."

 

Odmlčel se a Tom toho hned využil.

"A taky světelný meč, kouzla, cestování dimenzemi, magie, mytologický postavy. V tom jsou pohádky skoro stejně dobrý jako fantasy," řekl nahlas a důkladně, aby se to také zapsalo. Musí tam přece být něco z něho. Jinak to ta učitelka sečtělá pozná. 

 

A tak podobně to pokračovalo dál. Dvakrát nebo kolikrát nahlédla máma do jeho pokoje, když už mluvil, tedy diktoval po duchovi příliš výrazně a nahlas a možná i vztekle, nervózně a prostě mimo svou rovnováhu, jak tomu doma říkali.

 

Ale máma se usmívala a nevyzvídala. Třeba jí ta, jemu často neznámá slova něco říkala i přes jedny dveře. A proto věřila, že je to opravdu do školy. 

 

A bylo to do školy, i když...

"Pojďme na ty vtipy. Rád čtu vtipy nebo veselý knížky," řekl Tom už dosti unaveně.

 

A duch hned začal diktovat něco o anekdotách. To slovo Tom znal, jasně, vzdáleně, že ano, ale kdo normální by ho používal. 

 

Duch byl naštěstí tak soustředěný na svůj diktát, že se ani nesnažil zjistit, co si Tom o jeho diktátu v hlavě myslí. Navíc to měl zakázané. Přímo od Toma.

 

"Hodlaje pojednat o některých přírodo- hm, o některých vlastnostech anekdoty a vůbec vtipu, prohlašuji předem, že nemohu uvést jako příklad ani jednu skutečnou anekdotu, protože si vůbec žádnou nepamatuji," začal duch a Tomovi bylo jasné, že se baví.

 

Aspoň tedy on. 

 

Jenže uf. Takhle by to přece Tom nikdy neřekl, ani nenapsal, ani nevymyslel. Hodlaje pojednat.. to bylo asi učivo vyšších tříd a možná taky o hodně starší než jejich stará škola. 

 

Navíc Tom si některé vtipy pamatoval. Například... hm, ten radši ne, tak tenhle... tak taky ne. Stejně jako ostatní kámoši měl rád některé kameňáky, o kterých ale i on tušil, že se do slohu češtiny české nehodí. 

 

A nebo možná hodí, ale bez naděje na normální známku. Zato s jistotou ostrých poznámek sečtělé učitelky. V jejich vysokých duševních zámcích, jak si o ní o přestávce dělali jednou legraci, by to schytal už u vstupní brány.

 

"Netroufám si podat hlubší vysvětlení, proč komické je komické. Komické je, co v lidském organismu způsobí křečovitý pohyb bránice, kterýmžto se vyráží vzduch skrze hlasivky, jež udělají "hahaha”," opakoval monotónně a bezmocně Tom. 

 

Tady se ani nesnažil o komentář, tohle věděl, že škrtne a snad i rychle zapomene. 

Tohle si tedy o vtipech rozhodně nemyslel. S klukama se u dobrých vtipů řehtali jak diví. Duchův výklad z nich dělal propíchnutého motýla v muzejních sbírkách nebo tak něco. Znělo to dávnem.

 

Po krátké odmlce, asi potřebuje čas, aby se vnitřně vysmál, napadlo lehce otráveně Toma, zase duch spustil. Tady už v tom bylo něco zajímavého, když se to proškrtá. Učitelka tomu říkala prokrátí, to si pamatoval.

 

"Například záhadné je, kde a jak vznikají anekdoty…   … Ještě nikdo nikdy nezastihl anekdotu při jejím vzniku … Anekdota nemá autora, nýbrž jen vyprávěče. Nevymýšlí se, nýbrž koluje od úst k ústům. Není známo a historicky ověřeno ani jedno jméno tvůrce anekdoty. Pokud to o sobě někdo tvrdí, je to podvodník a lžidimitrij… zdá se, že veškeré anekdoty jsou na světě od věcnosti… snad vznikly kdysi na Atlantidě… nebo k nám byly přeneseny z jiných hvězd, snad pomocí meteorů…"

 

Ten lžidimitrij je dobrej, zkusím říkat lžijirka, jestli to na kámoše zabere, až se zase budem hádat, napadlo Toma.

 

Občas se v tom proudu něčeho chytal a pak se toho zase pouštěl. Pořád to bylo jako hledat kuličku v blátě. A to čekal, že dostane čistej drahokam, který ukáže ve třídě a zase se nad ním zavře voda. 

 

Jenže tady se chvílemi zavírala voda nad celou jejich slohovou spoluprací.

 

"To je moc složitý. To bych nikdy neřekl. Ani nenapsal. Vždyť já tomu skoro ani nerozumím," vyrazil nahlas a zoufale v jednu chvíli Tom.

 

"Spíše lze soudit, že anekdoty, stejně jako lidové písně a přísloví, nemají vůbec původce, nýbrž jsou čirým ústním podáním," dodal duch ještě setrvačností a Tom to po něm mechanicky zopakoval.

 

Vlastně tenhle kousek by tam mohl být, napadlo ho k tomu. To tam férově dopíšu, že jsem to někde četl a opsal, to se Jí bude líbit. 

 

„Zkusím to trochu zjednodušit,“ souhlasil po chvíli duch. A pokračoval: „Jsou tu i anekdoty, dobře tedy, střih, jsou tu také vtipy o lékařích a advokátech, juristech, o židech a farářích, o profesorech a věčných studentech. Ale chybí tu anekdoty, vtipy, například o lamačích kamene, oráčích, zednících, drvoštěpech a jiných takových řemeslech.“

 

"Počkejte. Já ani nevím, kdo je to lamač kamene, nebo ten... ten jurdista. A drvoštěpa znám jen z jedný hodně starý pohádky. Tu jsme ve třídě četli a pak na ní šli do kina."

 

Bylo ticho.

Dlouhé ticho.

Nekonečné ticho.

 

Urazil jsem ho? Zmizel náhle při plnění svého neznámého úkolu? , honilo se s nadějí Tomovi hlavou.

 

„Víš, asi máš pravdu, něco už vzal čas,“ řekl však duch. „A některá slova také. Rád jsem si je tehdy vymýšlel a některá už zestárla,“ dodal.

 

"Ještě to budeme upravovat. Pomůžu ti s tím," dodal. Když to Tomovi poprvé řekl asi před hodinou nebo před sto lety, tak tomu Tom věřil. Teď už ani nevěděl, do jakého jazykového močálu zapadl.

 

"Je to na mě moc složité," postěžoval si znova.

 

"Ale to musí být trochu složité. Aby ta... ta učitelka věděla, že jsi se hodně snažil a že jsi šel nad své možnosti," opakoval mu duch poněkolikátý, i když zase jinými slovy. To on uměl,šermovat slovy.

 

"Fakt? To už je hodně vysoko. To už jsem jak... jak na rozhledně. Tam už ani nejsem vidět já," napadlo Toma, jak to snad duchovi přiblížit.

 

"Věř mi a věř si. Mám s tebou plán," duch ještě divně zahučel, jako by to ani nebyl on. 

 

Ale Tom už všechno vypnul a zamířil do koupelny. V pohodě tak stihnul rodiči nařízenou večerku, což se mu jindy fakt moc často nestávalo.

 

**

 

Druhej den nebyl parkour, ale Tom byl s kámoši u jiného kámoše na počítači a mobilu a střílečkách všeho druhu. Kámoš patřil k těm slušnejm, který měl od mámy povolený navštěvovat.

 

Duch celou dobu nic neříkal.

 

Ale Tom věděl, že vše sleduje a čeká na svůj čas.

 

**

 

Jasně, editace toho jejich slavnýho textu mohla hodně zachránit. Tedy spíš měla.

 

„Ty už tady chceš potřetí, abych to zjednodušil. Takový nebyl ani můj šéfredaktor, abych to zjednodušoval. S češtinou se dá přece tak krásně vyhrát,“ stěžoval si v jednu chvíli duch. A to byla asi jediná chvíle, kdy měl Tom nějakou tu radost.

 

„Jasně, taky bych rád něco vyhrál. Třeba na parkouru, nebo tak,“ reagoval ještě Tom.

 

„Já to ale myslel jinak,“ řekl duch.

 

Tom to věděl, ale tohle byla jen jeho chvilka radosti. Nebo spíš nějaký poťouchlosti, ano, to je krásný slovo, to se mu líbilo: poťouchlosti. Nebo také lstivosti a mazanosti, jak hrdinové v kovbojkách, co získal od táty.

 

**

 

Ale něco z jejich spolupráce vzniklo. Snad sloh.

Tom ho odevzdal učitelce.

 

A duch? Nezmizel.

Asi tady má ještě jiný úkoly nebo plány, říkal si Tom bezmocně.

 

(V textu byla s díky a s úctou využita kniha Karla Čapka: Marsyas čili na okraj literatury)

 

 

7.

 

A teď stál Tom v kabinetu před učitelkou a věděl, že to nebude příjemné.

 

A že se to bude týkat toho proklatého slohu, na který byl duch tak podivně pyšný. Jako by si tím něco splnil.

Splnil, ale nezmizel, takže…

 

„Posloucháš mě vůbec?“

To už byla učitelka.

 

„Mluvím tady o tvém slohu Co rád čteš.“

„Hm.“

„Něco se mi na něm nezdá.“

 

Vyčkávala.

Možná čekala, až se sám rozpovídá a vše odhalí.

Jenže Tom už také uměl vyčkávat. Škola i život ho to naučily.

Neřekl nic.

 

„Nechala jsem si udělat rozbor,“ řekla až váhavě, ale stále vyčkávala.

Neřekl nic.

 

„Známá… známá mi potvrdila mé podezření, že pasáže ve slohu se až z 90 procent shodují se stylem spisovatele Íčka.“

„Ano, čet jsem ho. Ale… napsal jsem to tam, že jsem ho čet´.“

„Ale tohle je něco jiného. Tohle vypadá… podle rozboru… je to divné… ale jako by to psal přímo on sám.“

 

Toma nejdříve napadlo odpovědět, „To se vám asi zdálo,“ ale z dřívějška už věděl, že by to spolehlivě situaci jen zhoršilo.

 

Pokrčil rameny.

 

„No, čet´ jsem ho.“ Čím méně toho řekne, tím líp se z toho snad dostane.

 

Zaváhala.

 

„Takže, abychom pokročili. Známá zjistila, že je to podobné jeho poslednímu rukopisu, který nebyl dokončen. Uchoval se jen kousek. Zbytek byl zničen… údajně… na autorovu žádost. Měl strach, že to není dost dobré, nebo se možná styděl za neobvyklé téma návratu do dětství.“

 

„Fakt?“ řekl Tom. Ani nemusel předstírat překvapení.

 

„Opravdu. Ale třeba to nebylo zničeno a někde v archívu to leží...,“ učitelka větu nedokončila, což u ní bylo vzácné.

 

Úplná detektivka, napadlo Toma. A to toho tenkrát při editorování ještě spoustu vyškrtl, i přes duchovy protesty. Ten se sebe chrlil a diktoval další a další verze, dokonce i při tom editorování. Chvilkami byl až k nezastavení. A to Toma štvalo, protože to napsané se už přece mělo jen otesat jak totem, do konečné podoby. 

A nepřidávat žádné další špalky. Například: „Vzato z rumiště literárního---„, Na to už Tom musel reagovat: „Dobrý, ale… asi bych to tam nedával, to propaguje rum, to se dneska nesmí.“

 

„Slyšel jsi už o umělé inteligenci?“

To byla zase učitelka.

„Jasně, slyšel,“ odpověděl rychle, protože ho napadlo, že by se mohli dostat do bezpečnějších vod.

 

Spletl se.

 

„A použil jsi jí ve svém slohu?“

„Ne.“

 

Krátce. Jasně. Zřetelně. Důrazně.

Aspoň věřil, že to tak působilo.

 

„Já ti tedy věřím. Ostatně AI je teprve na samém začátku. Ale co bude umět za pár měsíců, let, kam až to dojde. Máme se ve školství na co těšit…,“ povzdechla si učitelka zase nedokončeně, ale teď už spíše pro sebe.

 

„Můžu už jít?“

Zkusil to. To se musí zkoušet.

 

„Ne. Ještě jsme spolu neskončili,“ učitelčina slova duněla v kabinetu.

Tom to samozřejmě přeháněl, ale neznělo mu to dobře.

Vůbec to neznělo dobře.

 

„Íček uměl psát, uměl se vcítit do dospělých i děti. Psal pro děti i dospělé. Tak jsi toho zkusil využít, co?“ to už bylo k Tomovi. Teď už vůbec nevěděl, co tím učitelka myslí, ale jasně tušil průšvih.

 

Ale učitelka už pokračovala a musel se snažit, aby mu její řeč moc neutekla.

 

„Ale já tvorbu Íčka znám dost podrobně, studovala jsem ho už na škole. Teď už není tak známý jako tenkrát před… hm, před lety.“

 

Zakvílení, vážně to bylo zakvílení, co slyšel Tom za uchem. Ale už sebou ani necukl, jak byl životem s duchem vytrénovaný.

 

„Myslel sis, že to neodhalím. Že to neodhalíme. Ano, je to jeho málo známá věc. Ani já jí vlastně neznám. Snažil ses.“

 

Nechával ji vypovídat. To na dospělé většinou platilo.

 

„Vlastně se divím, že jsi to dokázal někde najít. Ani já to neodhalila hned. Jen jisté náznaky, že je to od něho. Že to musí být od něho. I pro mě to byla hádanka. Dobrá hádanka.“

 

Přerušila na chvíli řeč. Pak vypálila další otázku.

„Nenašel to tvůj otec někde v archívu?“

„Cože? Nerozumím vám.“

 

Ten její přeskok do protisměru ho zaskočil.

„Jestli tvůj táta neodhalil Ičkův rukopis v archívu a neukazoval ti ho, když jsi psal ten úkol?“

 

Ta už je úplně vykolejená, co to povídá, honilo se Tomovi hlavou. Ale samozřejmě jen tam.

Ven to nesmělo.

 

„Fakt mi nic neukazoval.“

Pokývala hlavou. A zkusila to z jiné strany. „A navíc jsme Íčka probírali minulý rok. Vzpomněl sis na něj?“

„To jsem asi chyběl.“

„Ano, ano, jako většina, většina žáků tehdy chyběla.“

„No, asi ano.“

 

Co se dalo na tohle říct.

 

„Takže to uzavřeme. Můžu tě pochválit za snahu, asi jsi tomu věnovat čas. A mně dobrou hádanku. Ale kdybys ten čas věnoval vlastnímu slohu, vlastnímu psaní, bylo by to lepší.“

 

Tom strategicky i takticky vyčkával.

 

„Co s tebou, co s tebou?“ přešla češtinářka z literárního do výchovného tónu.

„No…,“ protáhla nepedagogicky.

 

Ale hned pokračovala.

„Zůstane to mezi námi, ani tvé mámě to neřeknu.“

 

V kabinetu, za dveřmi, celou budovou zvonilo na další hodinu.

 

Ale tady se ještě nekončilo, došlo Tomovi.

 

„Takže napíšeš nový sloh. O parkouru, ano, já vím, že tam chodíš. Nebo třeba o tom, proč nemáš rád literaturu. To už nechám na tobě.“

 

Přikývl. Jednou, dvakrát, třikrát. Malé přikyvování bylo dobré, ale nesmělo se to přehánět, to už Tom věděl.

 

„A příště už neopisuj. Ani k tomu nevyužívej umělou inteligenci, až bude připravená. Přijde se na to. Vždycky se na to přijde, i když jiní říkají, že ne. Tak domluveno?“

 

Přikývnutí, jednou, dvakrát.

 

„To je všechno. Můžeš jít. A ve třídě řekni, že jsi mi pomohl stěhovat knihy, ať máš omluvu.“

 

** 

 

Tom vyšel z kabinetu a uši mu hořely. Přeháněl pochopitelně. Prostě věděl, že je má pořádně červené. Ale tváře také. Nechtěl to víc rozebírat. Byl tak naštvaný. Tohle byla ta slibovaná pomoc? Jak jen se mohl nechat tak nachytat?

Zatracený duch, pomyslel si v duchu.

 

„Zatracený duch,“ řekl nahlas, protože chodba byla prázdná.

Nic.

Vůbec nic.

 

„Vzduch.“

„Vzduch.“

„Vzduch.“

To Toma vytáčelo ještě víc.

 

„Ano, ještě jsem tady. Ale už mizím, cítím to,“ ozvalo se mu konečně za uchem.

„Jak to?“, zeptal se Tom překvapeně. „Vždyť jste mě… podrazil, mám teď ostudu a stejně musím ten sloh napsat znova. Měl jsem vědět, že od vás nemám nic chtít,“ od osudu ducha se rychle stočil k osudu svému.

 

„Vím, všechno to vím. Bylo to nutné. Pro mě. Nevím, jestli i pro tebe, něco výchovného, ale pro mě ano. Tenkrát jsem slíbil, já se zapřísáhl, že se pomstím,“ přiznával duch.

 

Možná neochotně. Přiznání bývá vždy neochotné, no ne?

 

Ale tenhle rozbor Tomovi moc nepomáhal.

„Ale komu? Mně snad? Za co?“

„Ne, tobě ne. Ty jsi v tom…“

„Nevinně, jen to řekněte.“

„… zprostředkovaně. To je na tom ošklivé, promiň. Tomu klukovi, co jsem ho několik měsíců vychovával na tom zámku.“

„Ten? To byl…,“ vzpomínal Tom na chvíle na zámku, kdy se mu duch poprvé zjevil. No zjevil, ale ano. Zjevil. Za uchem.

 

Ale duch pokračoval. Byl k nezastavení. A Tom ho ve své vzteku kupodivu ani nezastavoval.

 

„Ten se mě natrápil. Hraběcí synek, hrabátko, šmejd, modrátko z modré krve, nic neuměl, jen rád střílel po všem možném, hlásil mě, že si něco poznamenávám a neučím. A také kradl šperky a porcelán. A pak si je schovával. Musel jsem pořád vysvětlovat, že o tom nic nevím. Naštěstí i jeho podezírali. Znali ho už líp, ale nikdy nic nenašli. Měl to dobře ukrytý. Asi vím, kde. Říkal mi taky učitelík a… “

 

„No jo, dobře, a pomohl jste si, že jste to na mě teď hodil?“ rychle obrátil Tom pozornost zase k sobě a svému vzteku a ponížení.

„Ano, vlastně ano. Ohromně mi to pomohlo. Jsem tak… stále lehčí. Asi brzo zmizím. Je to divné. Ale děkuji ti. Splnil jsem dávnou přísahu. Vrátím se do… Je tam dobře. Překvapivě dobře.“

„Kam?“neudržel se Tom.

„Však to jednou poznáš, jako každý jiný. Ale napiš sloh o tom, proč nemáš rád literaturu. Půjde ti to dobře, uvidíš. Uleví se ti. Psaní by k tomu sloužit nemělo, ale umí rovněž ulevit od vzteku.“

„Nevím, jsem furt hodně naštvaný.“

„Já víííííííím“ znělo to jako vítr, když proletí domem při otevřených dveřích a oknech.

 

„Jste tu ještě?“ zeptal se Tom po chvíli.

 

Nikdo mu neodpověděl.

 

Byl sám.

Se svým vztekem.

A ještě, ještě s něčím.

S něčím novým.

S touhou po pomstě.

 

8.

 

Teď nemám náladu, sorry, řekl Tom po návratu do třídy spolužákovi v lavici, který o něčem začal vtipkovat.

 

Urazil se, ale Tomovi to bylo jedno. 

 

Na jemnocity se teď nehrálo.

 

Měl bych se s tím nějak poprat, napadlo ho na konci první hodiny, co se duch ztratil. No, ztratil. Zmizel. Vypařil se. Vypařil se jako pára nad hrncem. Sakra, zase literatura. Bylo to divné přirovnání, ale hlavně mu vadilo připomenutí literatury. Literatura, i když měli právě matiku, mu připomněla úkol od učitelky, speciální a jen pro něho. Připomněla mu také, že duch zmizel.

 

Ale stejně se pořád díval kolem sebe, vlastně spíš naslouchal, jestli ho neuslyší za ramenem.

 

„Co se tam pořád tak vrtíš, Tomáši?“

"Jsem tolik vytočenej," ujelo mu nahlas. Dřív než se stačil před učitelkou ohlídat.

"Tak to ještě se mnou a s námi tady vydrž. Po mně už máte padla,“ vzala to matikářka s nadhledem a zároveň sledovala reakci rozesmáté třídy.

 

Tahle učitelka je v pohodě, došlo mu.

 

A opravdu to vydržel, jen čáral na desku lavice nějaké znaky. Nějaké, ty sprosté si přece jen nechal na jindy a jinam. Tohle poučení už v minulosti dostal.

 

Po obědě šel domu sám. Kluci vyrazili ještě jako obvykle něco společně prodebatovat na nedaleký dvorek, ale on se vymluvil, že má dneska nějaký jiný úkol. Vlastně to byla pravda, ne? I když ho ani nenapadlo, že by šel domů ten sloh psát. Mám na to týden a ten si vyberu do posledního dne, říkal si zarputile.

 

Zatracenej duch.

 

Vzduch.

Vzduch.

Vzduch.

Řekl to nahlas, i v duchu.

Všechno k duchu.

Nic. Jen se po něm možná někdo z dálky překvapeně podíval, protože potřetí už to spíše vztekle zařval.

 

Takže tohle je konec hry? Zeptal se sám sebe. To tedy nečekal. Takhle přece filmy, knihy, představení nekončí.

Musí to mít to..

To musí mít..

Jak se to, sakra...

 

Pointa.

Pointu to musí mít. Překvapení. Zvrat. Něco nečekaného. Kladného. Záporného. Happy End. Nebo s náznakem dalšího pokračování.

Nemůže to přece takhle vyšumět. Jít do ztracena. 

 

Nejsem přece u holiče, napadlo ho mimoděk.

A sám nevěděl, jestli ho to napadlo vtipně, nebo jen hloupě.

Ale už věděl, že na to nechce dál myslet. Nejradši bych to nechal nějakému koňovi, když má tak velkou hlavu, vzpomněl si na častou hlášku.

 

Ale žádný nebyl v dohledu, ha, ha.

A tak svou chůzi otočil.

 

** 

 

Dorazil ke klukům.

Štvalo ho, že to s nima nemůže probrat. Neřekl jim to před tím, nemůže to říct ani teď. 

Přitom v deseti blbejch nápadech od kámošů by se přece jeden trochu užitečnej mohl objevit.

Ale on jim to nemohl ani naznačit.

 

Riskoval by. 

Už takhle měl jako učitelskej synek pověst u nich namále. Jako že je dobrej, ale co kdyby začal učitelsky blbnout, nebo tak nějak. 

Příběh o duchovi by nevysvětlil ani Jirkovi, ani Frantovi jednotlivě, natož celé partě. Jen by si tím vypálil cejch. Něco jako Tom duch. Tom s duchem. Nebo dokonce Tomovy větry a to už cítil, že by to nebylo pravé. Dneska jsem tedy třeskutě vtipnej, napadlo ho, ale moc ho to nepobavilo.

 

Ale rozjetá debata se právě vedla o střílečkách a nejnovější počítačové hře.

Rychle se zapojil a na ducha úplně zapomněl. Co se mu nepodařilo ve škole, tady šlo snadno.

 

Takže přece jen byl dvorek k něčemu dobrej, řekl si o dvě hodiny později. Stejně jako jindy.

 

Po večeři a dělání úkolů, ale jinejch, JINEJCH!, si snědl doma večeři a zalezl do pokoje.

 

Vytáhl k sobě na gauč několik nejoblíbenějších knížek.

 

Párkrát mu už pomohly, nebo ho aspoň rozptýlily, nebo aspoň zabavily.

Zvažoval, kterou začne a...

a...

 

bylo to poprvé.

 

Vrátil je všechny zpátky na místa. 

Bez otevření.

Nechtěl u nich hledat pomoc. Jako by ho zradily. 

Znělo to divně, ale co v jeho situaci neznělo divné. I to samotné slovo "znělo" mu znělo divně. 

Uměle.

Zrádcovsky.

 

A i když ho nezradily knihy, zradil ho spisovatel. To je stejný. A jen tak se to neodpouští.

 

Takže tudy ne. Fakt ne. Přes knížky to nepůjde.

 

** 

 

Druh den šel Tom s kámoši na kovbojku, tedy na western. Jakápak kovbojka, to zase chytil něco od rodičů. Western, tak to znělo správně. Chlapky. Světácky. Americky. 

 

Kde jinde hledat útěchu, řešení, nebo snad plán pomsty. 

 

Westerny mu už párkrát poradily. Tvrdou pěst pak sice nikdy nepoužil, protože by si ublížil, ale hledání spojenců už párkrát zkusil.

 

To fungovalo. 

 

Stejně jako když jednou takhle vyšel z kina a hned začal ostražité sledování okolí a v duchu, sakra, sakra ten ne, prostě uvnitř sebe začal tehdy kombinovat. Kdo jaký chce získat poklad, koně, pozemek, nebo aspoň oddělat ženu šerifa. 

 

Docela se s tím pobavil.

 

A jednou to zmínil i Jirkovi, opatrně, kdyby to byla blbost, ale pobavilo je to oba.

Sledovali tenkrát Jirkova staršího bráchu, jak šel na rande.

 

Ale teď ani po zhlédnutí filmu, dobrého, to zas jo, neměl Tom pocit, že ho to k cíli přiblížilo. Jako v detektivce. Tam často říkali detektivové: to nás ale k cíli nepřiblížilo. Ale nenechali se nikdy odradit od dalšího pátrání.

 

Ani žádný použitelný nápad tam Tom nenašel.

 

Navíc ve westernech se žádní duchové nenacházeli, aspoň co si pamatoval nebo viděl.

 

Jak by taky po nich pistolníci stříleli?

Ani pěstí by se po nich ohnat nemohli.

Cválat za nimi po pastvinách.

Nebo je sledovat cestou do saloonu.

Nic z toho nešlo.

Sakra.

Zase slepá ulička.

 

** 

Zbytek dne a celý další tomu Tom nechal volný průběh. Že ho třeba jako něco napadne, když nebude na mozek moc tlačit a moc myslet.

To přece taky mohlo fungovat.

 

"Je to na dlouhé lokte, ale někdy to funguje, moc nemyslet. Ale ve škole to nezkoušej," slyšel párkrát doma. To když si rodiče sami lámali hlavu nad něčím složitým a nedařilo se jim to rozlousknout. 

 

Jestli jim to fungovalo, Tom nevěděl, ale aspoň to říkali, že nekonat je někdy lepší než konat. A to znělo, sakra, to slovo je snad ve všem, znělo to nějak hluboce a přímo tajemně. To měl rád. Nekonat je někdy lepší než konat.

 

** 

 

"Takže nic, velké nic," zhodnotil však Tom druhý den večer výsledek pátrání bez pátrání.

Vlastně to tak nějak čekal, i když nic nečekal.

 

Ale právě téměř okamžitě ho napadlo, že táta někdy mluvil o SWOT analýze. O základu, na kterém se prý dalo stavět.

 

Tak schválně, jestli to bude fungovat i Tomovi.

 

SWOT. Vyhledávač mu na internetu řekl v české verzi: Silné a Slabé stránky řešeného případu, jeho Příležitosti a Hrozby. 

 

To opravdu znělo vědecky. 

Nebo aspoň polovědecky.

To by mohlo stačit.

 

Takže večer po večeři si Tom zalezl doma do křesla, vybaven kolou (tajně) a chipsy (domluveně). S takovou základnou se mu určitě bude dobře přemýšlet.

Silné stránky? Co to asi může znamenat. Čí silné stránky? 

 

Ducha, moje, pomsty?

Vlastně celé té svaté trojice.

 

Duchovy silné stránky byly jasné. Uměl psát. I když to bylo někdy v minulosti, zůstalo mu to dodneška.

Tomovy silné stránky už tak jasné nebyly. Váhavě si pomyslel něco o své vytrvalosti, i když nevěděl, kam až by s ní teď došel. Takže mu zbývalo jen přemýšlet, kombinovat a pak se třeba rozhoupat k akci.

Silné stránky pomsty? Vlastně ho to zatím bavilo a byl zvědav, jak se to vyvine. Mstít se duchovi se zdálo slabé, ale pomsta sama přece bývá silná.

A nejraději za studena, Johne.

 

A teď slabiny. Slabé stránky ducha. Vlastně tu také byly. Něco mu sice nadiktoval ze své literární minulosti, ale asi se za to trochu taky styděl. Pokud se tedy dá věřit češtinářce. Ale asi v tomhle zrovna jo. A to by mohla být duchova slabina. Styděl se za divné téma? Že psal o pohádkách, nebo o vtipech? Třeba se bál odhalení.

A co ten kluk, spratek, nebo jak mu to říkal. Modrátko? Tak nějak. A jeho provokace a krádeže. Šperky, poklad, to už taky… Taky slabina ducha, nebo to byly jen jeho řeči?

 

Tom si udělal pár poznámek, i když vůbec netušil, kam mohou směřovat.

 

O svých slabých stránkách by zato mohl Tom psát mnohem déle. Ale zatvrdil se a nenapsal vůbec nic. Prostě nic. Ještě by ho ty slabé stránky oslabovaly.

A co slabé stránky pomsty? Nemuselo to vůbec vyjít. A co když to Toma ještě víc naštve. Už teď to stálo za…

 

Takže raději Příležitosti. Duch využil své příležitosti. Dokonale. Probral se svým minulým dílem a probral se i svým minulým vztekem ze zámku. Vyřídil si svou starou při s tím mladým pánem, kterého vyučoval. 

A příležitosti Toma? Kdyby v tomhle případu našel svou příležitost a dotáhl ji, hodně by mu to zvedlo sebevědomí. Zbavilo by ho to i pocitu vzteku, který se mu několikrát denně připomínal.

Příležitost pomsty? Tady ho nic nenapadalo. Stačí příležitost pro něho, to by bohatě stačilo.

 

A na konec jsou Hrozby.

Hrozby pro ducha. Kdyby tak Tom našel svůj způsob pomsty, mohl by tím ducha... potrestat? No, asi spíše ne, bůhví, kde je mu teď konec. Kde si asi lítá, ušklíbl se Tom.

A hrozby pro něj samotného? 

Zase si nechtěl nějak poštvat proti sobě ten duchův svět. Nějak se s ním zaplést. To bylo velké riziko, neboli velká hrozba a malá odměna za to. To už párkrát ve filmech viděl.

A hrozba pro pomstu? To už bylo nějak úplně mimo. S hrozbou se vůbec těžko něco vymýšlelo. Byla taková neohebná, nebo co.

 

Vytrvalost nevytrvalost, Tom si nebyl jistý, jestli chce vůbec pokračovat.

 

Zkusí se vrátit do stavu před duchem.

Jako kdyby nic nebylo.

Bude chodit na parkour, do školy, s klukama a tak.

 

O tom, že slyšel ducha, napíše na papír. Ten pak strčí někam, někde dál od domu, při nějakém výletě, nebo tak nějak. A třeba by to mohlo fungovat.

 

Zapomenout. 

 

I když… Toma napadla ještě jedna myšlenka, jak byl zvyklý v hlavě kombinovat a vymýšlet různé teorie.

 

„Asi mi to duch nabídnul, jako, jako že pro mě je to dobrý, že pro mě to stačí, že to stejně nikam dál k lidem, tedy na veřejnost, Tomáši, nepůjde.Vrrrr.“

 

A Tom neměl rád, když ho někdo podceňoval. Zase se naštval. A zapomněl na to, že chtěl zapomenout.

 

**

 

SETKAL JSEM SE SE STARÝM DUCHEM. MLUVIL KE MNĚ, OKLAMAL MĚ A ZMIZEL. NECHÁVÁM HO PROTO TAKÉ ZMIZET ZE SVÉHO ŽIVOTA. VŠE POVAŽUJU TÍMTO ZA VYŘÍZENÉ. T.

 

Takhle pěkně si to Tom napsal na počítači a pak vytiskl. A navíc pro příště zjistil, že na internetu je spousta podobných dobrých vět.

 

Vloží to malé krabičky a někde někdy zahrabe.

Nebo hodí do vody?

Lepší zahrabat, takové stylovější mu to připadalo, i když ani nevěděl proč a co přesně. Jak říkali kluci, nejlepší je jednat pudově a ono to pude.

 

Po pár dnech už se vzpomínka na ducha vynořovala tak jednou, dvakrát, maximálně desetkrát za den. Nebo tak nějak.

Šlo to vydržet, i když ten vztek vždycky musel rozdýchávat.

Věřil, že to postupně vyvane.

Jako ten duch.

 

**

 

V neděli zase hrál Tom s rodiči stolní hru. Sice zastaralou, se skákáním figurkou na papírové desce, místo přes počítače jako s klukama, ale bavilo je to všechny.

 

Máma skákala jen po malých kouscích a vinila z toho, s legračním výrazem, očarovanou kostku. Táta sice házel vysoká čísla, ale zase párkrát hupnul na políčka, kde musel několikrát za sebou neházet. Jednou či dvakrát si také „zajel“ na vedlejší dlouhý okruh.

 

Tom poskakoval tak nějak normálně. Vyrovnaně. Brzy se dostal do čela. A vypadalo to už, že vítězství bude jeho.

 

„No tedy,“ to byl táta.

„Ajaj,“ to byla máma.

„Kam jsem to skočil?“ to byl Tom, když hodil kostkou na vítězství ve hře.

Jenže skočil na předposlední, tmavě podbarvené políčko. Hrozba. Nástraha. Průšvih.

 

Text k němu zněl jasně: Hru jste nedokončili… a nějaké důvody blábláblá, musíte se vrátit na začátek.

 

Potupně zvedl svou modrou figurku a….

 

a… tehdy to Tomovi došlo.

 

Sám si to v duchu okamžitě nazval pravidlem: Když seš u konce, dotáhni hru k vítězství, nebo se vrať na začátek.

 

A rodiče se divili, že nakonec přesunul figurku tak ochotně na začátek.

 

Byla to přece jasná nápověda, po které tolik toužil. Musí se vypravit tam, kde to všechno začalo. Na zámek.

 

Jen ještě nevěděl, zda s prázdnýma rukama, nebo si má něco na tu pomstu a její úspěch připravit. A zda s sebou vzít i tu svou krabičku Zapomnění.

 

Ale nevadilo mu to.

 

Však on na to brzo přijde.

 

9.

 

Takže pěkně postupně, jedno po druhém, řekl si Tom veledůležitě.

 

Houpal se na židli, to mu šlo přemýšlení nejlíp.

Chvíli zvažoval, že by si sám vyrobil krabičku pro papírek, který nazval Zapomnění, ale zavrhl to. Kdo by dnes ještě pracoval rukama, že.

 

Aspoň do doby, než opravdu přijde Umělá inteligence a práci hlavou si vezme jen pod svá křidla. Ale proč stahovat kaťata před… splavem, vodou, brodem? Tak nějak.

 

Takže radši dál.

 

Navíc potřeboval spíš něco, co nějaký čas vydrží. 

 

Prostě tedy šel a našel doma prázdnou skleničku od džemu a slavnostně do ní vložil papírek a pevně zakroutil víčkem. Dokonce zkusil pro větší slavnostnost chvíle na nic nemyslet, ale stačil si v tom krátkém okamžiku vzpomenout na parkour, na ducha, na parkour, na zatracený sloh.

 

Radši už pak rychle ovázal skleničku modrou páskou, která se tvářila, že vydrží i konec světa.

 

Bod 1 splněn, šerife, nahlásil si v duchu.

Co dál očekáváte?

 

To už bylo složitější.

Přemýšlel o tom, a pro zvýšení soustředění u toho na počítači čistil pevnost od povstalců.

 

Návrat na zámek byl daný. Ale cestovat tam jen tak bez přípravy, Dostal jsem tě!, a bez ničeho, se mu zdálo slabé, A toho druhýho za rohem taky, něco to chce, letělo mu hlavou.

 

Využít mojí vytrvalost a zároveň využít nějakou slabost ducha, no ale, tady jich je, vyčistil svým Akáčkem nádvoří, Ty sis naběhl, už tě mám.

 

Vlastně, Tom zastavil hru, duch si také naběhl. Tolik mu toho nadiktoval, že do slohu přišla jen malá a ještě hoooooooodně upravená verze.

 

Ale ten surový materiál, možná pro ducha nejvíce bolestivý, byl stále v záloze.

 

Duch to přece diktoval několik hodin. A díky počítači zcela neomezován kapacitou Tomova zapisování, jen rušen jeho občasnými poznámkami.

 

Takže materiálu bylo dost.

 

Byl to evidentně nechtěný duchův diktát. Nebo když ne nechtěný, tak nějak tak na tajňačku, na zapřenou. Něco co by tenkrát nikdy nevydal. I češtinářka přece váhala. Říkala něco, něco, něco, ano, něco o zničení.

 

Tedy takový text by byl... neoficiální, jak se tomu říká dneska. Za normálních okolností by to duch určitě neudělal. Tedy nenadiktoval. Ale takhle využil situace a dal to neoficiálně dohromady. Jen aby se modrátku ze zámku pomstil.

 

A pak to, jak to říkal… zprostředkovaně. Jo, zprostředkovaně to bohužel zasáhlo i Toma.

 

Stále měl ten ale materiál v záloze, co tedy s ním?

 

Pokud by to Tom teď všechno pěkně soustředil do kupy… literárně řečeno, jak jinak, prostě dal dohromady, tak...

 

To už vypadá na správný směr, došlo Tomovi.

 

Dobře, co ale dál, až to všechno dá po duchovi dohromady. Co s tím?

 

Ukázat češtinářce? Ne, dvakrát ne. Ne, ne.

Ukázat otci, jako amatérskému lovci v archívech? Ne. To by musel jít s pravdou ven. A on nikdy přesně nevěděl, jak se chodí s pravdou ven.

Navíc to znělo, už je to tu zas, znělo to divně. Jak z literatury.

Neřekl to klukům, neřekne to ani otci. Ani mámě.

Všechno to bylo… všechno to byla…

… jeho Mise. Tak snad nebude Impossible. Vždyť tomu druhému, zahraničnímu Tomovi to stále vycházelo.

 

Tom zdejší překonal chuť pustit si zas hru. Cítil, že je blízko důležitému posunu.

Když tedy všechno to duchem sepsané a počítačem scelené, dá do jednoho tvaru, tak...

 

Aha, nějaký název, titul, toho díla je potřeba.

Ze vzpomínek Karla Íčka.

Ne, to by vzbudilo podezření. Moderní papír, písmo počítače a tvářit se, že je to staré, blbost, blbost.

 

A dát tomu starou patinu a všechny náležitosti, to by bylo nekonečně vysoko nad Tomovy padělatelské schopnosti. Pár dokumentů o padělání už viděl, neměl tedy žádné iluze o svých možnostech.

 

Tak jinak.

Jinak.

Jít na to jinak.

Jak jinak?

Jinak.

Prostě jinak.

 

A co kdyby to drze přiznal? Nejde přece o formu, ale o tu kvalitu, tedy o to, co mu duch nadiktoval. S tím už se přece dalo hrát.

Hrát vysokou hru.

 

Schovat se za někoho… za neznámého badatele? Tomovi to znělo divně, ale možná, snad, třeba, uvidíme.

 

Vzal si prázdnou čtvrtku a psal:

Jak jsem objevil neznámé poznámky Karla Ička a přepsal je do nového díla.

Podepsán badatel X.Y.

 

No, nebyl to žádný geniální název, ale o to ani nešlo. Stejně to bylo jen pro případ, že by to někdo objevil někde tam, kam to Tom zastrčí.

A třeba Toma napadne ještě něco lepšího.

 

A ten badatel X.Y., aby tam nemuselo být Tomovi jméno, by prostě vysvětlil, že někde v archívu našel staré poznámky spisovatele. A z badatelské radosti je přepsal do počítače a vytiskl. Takže není třeba mít podezření, že je to podezřelá novota.

 

Ale vše udělal anonymně a pietně, s úctou ke spisovateli, k jeho odkazu, k jeho velkému odkazu je badatel X.Y, vrací…

 

Kam? Na zámek!

Proč na zámek?

Vždyť tam je našel. Jako našel. Tam je jako našel. Ten badatel. Jako Tom.

 

Takže našel je, ale ne někde v nějakém archívu, ale v archívu na zámku. To už znělo uvěřitelně. To už sedělo přesně. Ten průvodce tenkrát říkal, že tam archív mají. A otec tenkrát prohodil, že by se tam rád podíval, kdyby měl víc času a kdyby se specializoval na Íčka. A určitě tam chodili podobní nadšenci jako táta a určitě i profesionálové.

 

Takže se tam něco dalo najít. Někde jako něco dříve někam zasunutého, později však vyhrabaného, na světlo vytaženého, zpracovaného a nyní přepsaného.

A... no jasně.

 

A znovu ukrytého. Možná navěky. Možná až do příštího badatele, nebo… do příští uklízečky. Při těch se toho najde. To Tom věděl z filmů i z domova.

 

Ale bylo by to aspoň nějaký čas ukryté někde na zámku. A tam by se to přece duchovi nelíbilo.

 

Pokud tam tedy ještě duch někde je. Ale i pokud tam už není, tak si Tom stejně může myslet, že tam duch někdy zase bude. A navíc je to vlastně jedno, jde hlavně o Tomův pocit pomsty. Takže fajn.

 

Tomovi se zdálo, že to do sebe zapadá.

 

Takže ještě otázkový test.

Bylo to něco, co duch sám napsal, teda nadiktovat? Ano. Styděl se za to? Ano, dalo by se to takto s přimhouřením oka posunout. Zjistil badatel, co s tím chtěl Íček udělat? Ano, sice slabší ano, ale pořád Ano. Určitě to chtěl spálit, jak to vždycky bývá, ale zapomněl na to, nebo ho předčasně vyhodili, nebo odešel ze zámku sám…. Prostě to nestihl zničit a jen to někam založil.

 

To už by se nějak domyslelo. Pokud to tedy vůbec bude potřeba. Když už by to někdo někde vyhrabal, ať si s tím sám láme hlavu.

 

Test vyšel dobře. Čtyři ANO, žádné Ne. Lze pokračovat, detektive. 

 

Legenda o nálezu byla dobrá. Ta je důležitější než pravda.

 

A napsal to Íček… kde to mohl napsat? Tom vlastně nevěděl, kde všude duch tehdy psal a kde ne. Prostě to napsal na zámku. Vždyť vedle modrátka neměl asi nic na práci. Prostě to napsal na zámku. 

 

Počkat! Počkat! Jak to bylo? Průvodce říkal, že spisovatel na zámku něco napsal. Ale duch… jasně, duch kvílel, no nekvílel, ale tenkrát to tak Tomovi připadalo. Prostě říkal, vykřikoval, soptil, že na zámku nikdy nic nenapsal.

A teď by měl Tom něco, co tam duch vlastně napsal.

Sice nenapsal, ale Tom badatel by napsal, že to duch napsal.

Jo!

To už mělo dobré rysy pomsty. S odstupem, chladnokrevné, prostě za studena.

 

A ten počítačový rukopis spisovatelova diktátu by tam někam zasunul.

Podle místních podmínek. Podle příležitosti chvíle.

A co zakopat?

Ne, na zakopání čekala sklenička Zapomnění, tohle chce něco jiného.

Lepšího, prostě vy-, vypranějšího, ale ne, houby, vybranějšího.

 

Nejlepší přece bylo dát to do té komůrky, fuj, ta byla malá a studená, vlhká, odporná. Ale byla tu busta bysta, prostě malá socha velké spisovatelovy hlavy.

Tomovy myšlenky letěly jak rychlá střela.

 

Jestli tam bude zase ten průvodce… to by byla šance. Ten všechno neohlídá. Skoro nic.

 

Navíc si hlídá z návštěvníků hlavně dospělé. Většinou bývá na čele jejich výpravy. A pak se vrací až na její konec, aby zamknul dveře.

 

Tom by se vzadu trochu zpozdil, jen tak lehce, nenápadně. Aby mohl… mohl pod provazem proniknout do té komůrky.

 

Tam určitě žádný alarm neměli.

 

Ani nikde jinde na zámku.

 

Tom si vzpomněl, jak se v jedné místnosti jedno malé, neposlušné děcko, vytrhlo mámě a proběhlo pod provazem k nějaké staré hračce. Nic nezapískalo, ani nezakvílelo. Jen jeho matka rozčileně vypískla a ohnutá si ho přitáhla zpět. Všichni se tenkrát zasmáli a šlo se dál.

 

A navíc, Tom nechtěl na zámku nic vzít. On tam chtěl… něco přidat. Pomstu!

 

Zdálo se mu to jako dobrý plán, jak se s duchem rozloučit tam, kde se… seznámili?... poznali? No to je jedno. Jo, už to mám, ale hlavně: Skončili! A z Tomovy vůle.

 

A skóre by se vyrovnalo na 1:1.

 

Tom cítil, jak mu tento plán zvednul náladu.

 

S chutí pokračoval ve střelbě na počítači. Ještě než se do ní zase plně zapojil, někde vzdáleně ho napadlo, že o takové možnosti se modrátku mohlo jenom zdát. Střílel na všechno živé, tak nějak si tenkrát duch stěžoval, ale určitě ne na počítači.

 

Pokrok nezastavíš.

 

A podoby pomsty také ne.

 

A mám tě, byl jsem rychlejší, komentoval už Tom obrazovku počítače.

 

10.

 

A hotovo. 

 

Vlastně to šlo docela rychle, pochválil se Tom. Rozhodně rychleji než s duchem, zdůraznil si hlavní přednost svého psaní.

 

A trochu štítivě od sebe odstrčil papíry se slohem.

 

Popsal v něm svůj slavný parkourový závod, jak se tenkrát nečekaně dostal do finále na předposledním sedmém místě a říkal si, že už na víc nemá. Ale zase nechtěl finále úplně vzdát a jen to vyklusat. A tak se soustředil na pocit, že už má účastí ve finále splněno. A po vzoru neslavných fotbalistů se soustředil na to, že si závod užije. Dokonale se tím vyklidnil, jak vždycky říká kámoš Jirka a místo nervozity se na běh dokonce těšil.

 

A bum, prásk, Tom nakonec ve finále skončil na čtvrtém místě, což pro něho bylo jako vítězství. A sportovní brambora mu vůbec nevadila.

 

Zítra dá papíry do batohu, z batohu učitelce. Snad ho tím vyndá i ze své hlavy.

 

Mission 1 byla splněna.

Tak teď rychle, dokud mě to trochu baví a žhaví, k Mission 2. Připravit badatelský objev do finální podoby, přímo do zámecké podoby.

 

Takže jaký konečný název to bude mít?

A svižně napsal:

Jak jsem objevil neznámé poznámky Karla Íčka a přepsal je do souhrnné podoby.

Ano, tak to by bylo, řekl si spokojeně. A ještě něco k tomu? Jasně.

Podepsán badatel X. Y.

 

Nóóó, něco mu na tom stále skřípalo a tak se rozhodl, že si to celé ještě jednou přečte. Naposled.

 

Tom začal kurzorem projíždět duchem nadiktované dílo.

Zavánělo to něčím starým, pro dnešek až nepřirozeným…

Vlastně to je to správné, uvědomil si pak.

Čím je to divnější, tím víc to připomíná Íčka. A jestli to na zámku zůstane bez hnutí na věky, nebo to někdo najde, je vlastně jedno.

 

Pokračoval ve čtení.

 

Nakonec to vydalo na hezkých pár stránek textu. Duchův sloh byl tedy delší než ten jeho.

Delší.

Prostě delší. Víc to raději Tom nehodnotil.

 

A co ten podpis?

Podepsán badatel X.Y.

Badatel? To znělo suše, suchopárně, moc vědecky.

Navíc X.Y. je anonymní. Moc anonymní. Komu připsat zásluhy?

 

Tom seděl a zíral na obrazovku počítače. Připadal si nějak nedoceněný. Vždyť se s tím taky nadřel, i když to samozřejmě pocházelo z cizí hlavy.

A ta pomsta si rozhodně taky žádala podpis.

Z jedné strany byla anonymita často velmi užitečná, to už věděl ze školy i ze života. Na druhé straně, trocha toho ocenění by neškodila.

Aspoň trochu.

 

Zkusil tedy napsat:

Přepsal… nějaké důvěryhodné jméno by to chtělo… ze školy znal jen Karla Vaňka, tak něco podobného.

Ale možná budou stačit i iniciály. Prohozené.

Tom se usmál.

Přepsal Z.T.

 

A bylo to. S anonymitou i se zásluhami.

 

A ještě Datum nalezení a zpracování. Použít současné? Ne, na tom se mu něco nezdálo. Lepší je to pro jistotu a pro zápletku o něco postaršit. Ale o kolik?

Rukopis nalezen… rukopis přepsán… nalezen, mínus pět let se mu zdálo vhodná cesta. Ani moc dříve, ani málo dříve.

 

Rukopis nalezen: Tom dopsal datum, kdy byl na zámku poprvé, mínus pět let. Rukopis přepsán: dnešní datum mínus pět let.

 

Jednoduché.

Účinné.

Slušné dobrodružství.

A to je už vše? Opravdu vše?

Vytisknout, scvaknout.

 

Opravdu vše?

Tak ještě něco, nakonec na konec. Na poslední stránku dopsal: Věřte nevěřte, ale když nevěříte, tak si prověřujte.

 

Na tu větu byl fakt pyšný. Ať už byla jeho nebo tak úplně ne, na to se dnes už nehraje.

 

Zepředu, zezadu, zdála se mu cool. Jako z nějakého filmu.

Mission 2 splněna, šerife, Tom se rád pochválil. Sám před sebou přece mohl. U něho uvnitř se na skromnost tak moc nehrálo.

 

Stránky scvakl k sobě. Vložil je do umělohmotných průhledných desek, které by mohl někam v malé kobce lehce, ale pořádně zastrčit.

Stejně jako sloh je dá taky do batohu, ale až později. Až se přiblíží na zámku jeho velký den. Den pomsty. Velké pomsty.

 

**

 

„To si nepamatuji, že by se mu tam tolik líbilo,“ obrátila se máma na tátu. „Ani já ne, a to se hodně snažím,“ obrátil se táta na mámu.

 

Oba byli překvapení, co Tom navrhl.

 

Jenže on měl ještě jeden trumf k dobru.

A ten si sám našel, protože štěstí přeje připraveným.

A Tom se připravoval už dost dlouho.

Trumf se skrýval na internetu. Tam je všechno.

I slavnostní prohlídky zámku. Předvánoční: odpolední a půlnoční. Exkluzivní okruhy. Ve sváteční atmosféře, také psali. S možností na zámku povečeřet i přespat.

Tom si všiml i výrazně vyšší ceny než letní prohlídky, ale přišlo mu to fér.

 

„To je něco navíc, to jsme tehdy neviděli. To bude něco nového i pro vás. Prostě win-win situace,“ zkušeně předestřel Tom rodičům svou nabídku.

 

Opět překvapeně pokrčili rameny.

„No, proč ne, určitě tam budou v okolí i další speciální nabídky,“ řekla máma.

Asi hlavně myslí vánoční trhy v podzámčí, sváteční nakupování, napadlo Toma. Dost často nuda, ale nyní se hodila.

„Co mám s váma dělat,“ uzavřel to táta.

Určitě se těší na svařené víno a vánoční zámecké pochoutky, došlo Tomovi.

Rodiče měl přece už dávno přečtené.

 

**

 

Vlastně skoro zapomněl, jak zámek tehdy vypadal. Nebo… nebo mu to tehdy bylo jedno. Vzpomněl si jen, že tenkrát v tom zmrzlinovém vedru promýšlel jeho využití pro parkourové závody. A pak už měl najednou na krku, no, u ucha ducha. To by už ale nyní hrozit nemělo. Teď panovala zima, v okolí viděl i náznaky sněhu. Když se autem blížili, viděl i velkou, nekončící zámeckou zahradu s vysokými stromy a mezi nimi snad nějakou vodu, nebo co to bylo.

 

I to dokázal tehdy vytěsnit? Nebo si toho vůbec nevšiml? Ale proč by si toho měl tehdy všímat. A proč vlastně dnes.

 

Prostě zahrada, no. Velká se stromy.

 

Hlavně se musí soustředit na svojí Mission.

 

Už doma bylo rozhodnuto, že máma půjde na odpolední rozšířenou prohlídku, aby pak stihla trhy. Táta půjde na tu tajemnou půlnoční prohlídku. Půjdou s pochodněmi v rukách… no to asi ne, prostě v nějakém ztlumeném osvětlení a na závěr s přípitkovým překvapením.

 

A druhý den před odjezdem se zámku se všichni společně sejdou na „bohatém zámecké snídani s originálními pokrmy doby minulé“.

 

Bylo na Tomovi, aby se rozhodl, ke komu se přidá.

Lákalo ho ta půlnoční prohlídka, ale… Mělo tam být méně lidí a určitě to bude i hlídanější. Už jen proto, aby se jim někdo neztratil, někam nezapadl, do něčeho nevrazil, něco nepoškodil.

 

Chladným kalkulem zhodnotil Tom možnosti pro pomstu a rozhodl se pro odpolední prohlídku. Ač nerad.

 

A to tehdy ještě nevěděl o…

„A to navzdory jeho názorům na pohádky a anekdoty, já bych řekla, že byl…“

… o učitelce češtiny, která právě jede s nimi.

 

S touhle variantou nepočítal.

 

Jenže v kabinetu se prý dala řeč s řečí a Íček češtinářku – NAVÝSOST - zajímal. A záviděla jim tenhle výlet a tak padla nabídka a byla s radostí přijata.

 

Tak nějak to doma máma přednesla.

Tátovi to nevadilo.

Tomovi to… v tomhle neměl ani poradní hlas.

 

Učitelky si povídaly celou cestu. Táta trochu zamlkle řídil, i když občas také něco přihodil. Aby nevypadal, že je úplně mimo.

 

„… a pak to od státu koupila jiná větev původního knížecího rodu, no není to paráda? To je tak vzrušující,“ dokončila právě češtinářka „stručný průlet knížecím rodem L.“

 

Tom si povzdechl a měl pocit, že táta taky.

 

Co se dá jiného dělat? Koukal tedy dál z okna. Mobil měl teď zakázaný, aby prý nevypadal nespolečensky a cestu si užil.

 

Vzpomněl si na jednu knihu, kde radili, aby se člověk právě v podobné situaci, ano, psali v nepříjemné situaci, ptal sám sebe: A co je na tomhle skvělého, jak toho mohu využít?

 

Odpověď prý často přijde. A může být i nečekaná. Psali… v moudré knize…

 

Jak toho mohu ale využít, když sedím na zadním sedadle a vedle mě je máma s češtinářkou a všichni jsme dost natěsno. Když na sedadlo vedle řidiče prý ještě nemůžu. A když mám zakázaný mobil a vrtění se. Jak toho všeho tedy využít, fakt nevím?

 

Když už téměř dojížděli na zámecké parkoviště, ptal se na to Tom asi už podesáté.

A pak ho opravdu něco napadlo.

A s tím i přirozená šance.

Učitelky si budou na prohlídce povídat, nebo aspoň budou u sebe a to bude znamenat větší šance pro Toma se lépe ztratit na konec výpravy a potom i do kobky s bustou bystou.

 

No, spíše než odpověď to bylo malé povzbuzení, ale lepší něco nežli nic.

 

** 

 

Byli na místě.

Ten zámek na nás chladně shlíží. Shora dolů. Takže psáno se s., i když se to vyslovuje se z. Ale kdyby se chtěl zámek zhlížet ve zdejším rybníku, tak se to píše se z.

 

Viď, Tome?

 

A Tom věděl.

Učitelky učily nepřetržitě. Ale to už věděl dávno.

Přikývl.

 

A nahlédl do tašky, kde měl desky… ano, pomsta byla připravena k použití.

 

11. 

 

Ubytování přímo v hotelovém křídle zámku mělo své kouzlo, to musel Tom uznat.

Rodiče dostali svůj pokoj a menší, ale hlavně svůj, měl kupodivu i Tom. Překvapení od rodičů. Asi odměna za tenhle tip.

 

Tenhle pátek se dobře rozvíjel.

 

Bylo to tady, bylo to… úplně jiné než doma. Spisovatel by to asi popsal líp a bohatěji, ale Tom byl jiné eSo. Sportovec. ParkouriSta. A nyní hlavně vykonavatel pomSty.

 

Otevřel velké okno. Skřípalo jak o svůj život.

 

Venku viděl tu rozlehlou zahradu, kterou zahlédl už z auta. Parkourový nebo gladiátorský běh by se tam určitě dobře vyjímal. A tam někde v dálce uhadoval i vodu. Je teď zamrzlá? Viděl i velké tmavé přízraky. Chvíli trvalo, než mu došlo, že jsou to stromy. A možná je tam taky nějaký… snažil se zaostřovat zrak. Ostrov? Jak jinak přece. 

 

Pokud ano, tak musel být jedině tajuplný. Před nějakou dobou běžel jeden takový v televizi, a byl pořádně napínavý…

 

Ale teď se do Toma dala zima.

 

Radši okno zavřel a svalil se na lenošku, gauč, divan, křeslo, pohovku, nebo co to bylo. I o tom se byli rodiče jednou schopni dohadovat dlouhé minuty. Ale v dobrém. Trochu nudném, ale dobrém.

 

Bylo to tady prostě staré, ale táááák pohodlné. A taky tu byl až zázračný klid.

Upovídaná češtinářka měla pokoj někde o patro níž.

 

**

 

„Tome, připrav se, za chvíli jdeme,“ ozvalo se zaklepání za dveřmi. Máma.

 

Vše už měl připravené, ale ještě vše zkontroloval.

 

Původně si myslel, že malé průhledné desky dá do batohu, ale vzpomněl si, že už minule ho musel před prohlídkou odložit. „Abys něco nerozbil, znáš se,“ vysvětlovala mu tehdy máma s úsměvem.

 

Ale to se týkalo i ostatních návštěvníků.

 

Takže dal desky pod svetr. Radši si vzal ten největší, co měl.

Ostatně se to hodilo.

Na zámku bude ve velkých prohlídkových místnostech určitě zima.

Svetr vše dobře ukryje a nevzbudí podezření.

Snad.

 

Tady v pokoji bylo sice ještě teplotně příjemně, ale také by neškodilo přidat

stupeň. Možná i dva.

 

Vyrazili z pokojů. Ještě otevřenými dveřmi zahlédl tátu, jak si právě dává šlofíka.

Jasně, přece odpoledního. Jak jinak. Prohlídku s tajemstvím má až v noci o půlnoci.

 

Češtinářka na ně už čekala.

 

Nemůže se dočkat, to nikdy nebyla na zámku, komentoval to a divil se v duchu Tom.

 

Ale ocenil, že učitelky se daly hned do hovoru. Jak to, že už si všechno nestačily za ty roky říct ve škole?

 

Jeho si už moc nevšímaly.

 

Takže z této strany odhalení desek pod svetrem nehrozilo.

A… z té druhé také ne.

 

U začátku sváteční prohlídkové trasy už na ně totiž čekal průvodce. Stejný jako minule. Zvláštní hubený panák s brýlemi. Možná tady ani jiného nemají. Je to už zase dobře vedený soukromý zámek, povídala v autě češtinářka.

 

Tak určitěééé, jak rádi říkají hloupí, ale bohatí fotbalisté, kterým se máma i táta doma rádi smáli a Tom jim trošku záviděl. Ty peníze a to všechno kolem. Jasně, mami, tati, je to jen pozlátko, ale tak nějak oslňuje a přitahuje.

 

Výprava byla docela velká. Lidi se Tomovi zdáli i nějak líp oblečení. Asi to bylo těmi svátky za rohem. Vyrazili vzhůru po schodišti obklopeném lebkami zastřelených zvířat. Tom se spořádaně držel u dvou učitelek, ale připraven se ztratit dozadu, až to bude vhodné.

 

**

Panák se už plně dostal do tempa svého vyprávění.

 

Již si nuceně vyslechli i historku o kdysi ukradeném porcelánu a zmizelých špercích. Šli ale trochu jinudy než minule, aspoň to tak Tomovi připadalo. Začínal se bát, že snad vůbec nepůjdou kolem spisovatelovy kobky.

 

To by mu mohlo plány značně narušit, vždyť kam by zasunul desky než právě tam. Bylo to tak stylově vymyšlené a teď…

 

„Nebojte se, náš dnešní okruh se sice úmyslně liší od toho běžného, abyste viděli i něco navíc. Ale o příběh našeho spisovatele, a vy určitě dobře víte, koho mám na mysli, si připomeneme také. I místo, kde tvořil a… také tu bořil tehdejší literární manýry,“ průvodce dnes připadal Tomovi jako z nějakého divného televizního kvízu.

 

Mezi návštěvníky se ozvalo divné, ale známé a tiché kviknutí. Zachytil ho jen Tom svým vycvičeným uchem. Byla to češtinářka. Takhle vždy ve třídě reagovala na hodně nepřesné výroky žáků.

 

Panákovi-průvodci to však asi ušlo, protože se stále pyšně rozhlížel kolem sebe.

 

Ještě by nás mohl vyvolávat, a ptát se, co o Íčkovi víme, uvažoval Tom, už soustředěný na svoji pomstu. Na možný parkourový závod zámkem myslel jen v první chvíli, ale pak myšlenky vrátil ke své pomstě.

 

A teď se ušklíbl.

 

To by se asi ten vyprávěcí panák divil, co bych mu řekl, co tady Íček zažil a jak měl rád knížecí modrátko a jaká jména mu dával.

 

To by se vážně divil.

 

Však Íček by se také divil, až mu tam dám desky, říkal si pomstychtivě.

 

„Ale já se nechci divit,“ zaslechl náhle Tom za uchem známý hlas.

„Vy už jste zase tady?“ neovládl se Tom a řekl to nahlas.

Samozřejmě ve chvíli, kdy se všichni shromažďovali před nějakým velkým obrazem a čekali, až průvodce opět promluví.

„Ano, já jsem pořád tady.“

„Vrátil jsem se kvůli tobě.“

 

Ach jo, Tom byl totálně zmatený. Ten první hlas byl průvodce. Ten druhý Íčkův.

 

„Tome, neruš, sám si sem chtěl.“

A tohle byla máma.

 

„Omlouvám se, něco se mi zdálo, něco se mi vybavilo,“ zmohl se na omluvu Tom. Štvala ho ta pozornost, kterou na sebe strhnul. To přece bylo to poslední, co tady mohl potřebovat.

 

„Ach ano, to se tady lidem stává. Toto je velký hodovní sál a lidé jsou překvapeni jeho majestátem. A tady na tomto obraze už vidíme patriarchu rodu…,“ stáhnul průvodce zkušeně pozornost zpět ke svému výkladu.

 

Výklad před obrazem tedy pokračoval, ale Tom nenápadně udělal několik kroků zpět, ještě kousek, kousek. Lidé ho pouštěli, jako nakaženého morem neposlušnosti a kazisvěta, až stanul u okna.

 

Mezi ním a ostatní lidmi tak vznikl volný prostor několika metrů.

 

„Nedávej sem ty papíry s pomstou. Je to malicherné, k ničemu by to nevedlo,“ slyšel ducha.

„Mně to pomůže,“ odpověděl mu už v duchu Tom, takže se na něj už nikdo neotočil.

„Je to malicherné. Svět je už jinde,“ snažil duch.

Hraje to na falešnou rozumnost, to dospělí umí, napadlo Toma, ale hned měl na ducha otázku. Prostě se ho musel zeptat.

„Co tu děláte?“

A nejspíš to znělo, jak kdyby tam dodal slovo: „Zase.“

 

V duchu měl přece právo na nejotevřenější otázky, v duchu se přece vždycky cítil bezpečněji, než když pak řekl něco nahlas. Jenže teď už zase mluvil v duchu k duchu. Ach jo.

 

„Strážím tady svůj odkaz.“

To znělo skoro, skoro, jak to říkají ve zprávách, ano: Státnicky.

Ale Toma to nijak nepřesvědčilo.

„Proč pořád zrovna tady. Nemáte nějaká jiná místa. Třeba oblíbená?“

„Mám, ale jsem jen zde. Radši bych byl třeba na Str-“ zahučel duch.

„…aha, strašidla jsou spojená jen s jedním místem, tomu rozumím,“ pomyslel si škodolibě Tom, i když už znal reakci.

„Nejsem strašidlo, ale duch.“

„Vždyť jste to sám napsal, teda nadiktoval, sem se to proto hodí,“ stočil Tom pozornost zkušeně ke svým deskám s pomstou.

„Nehodí, a ty víš už dobře proč.“

„Můj plán je férový.“

„Pomsta nebývá férová.“

„Tak co teď? Máte jiné řešení?“ začal Tom ztrácet trpělivost.

 

Viděl, že průvodcův dlouuuuuuhý výklad před obrazem stařešiny i těmi dalším obrazy široké rodiny se už také, pomalu, ale přece, chýlí ke konci.

„Vlastně… vlastně mám návrh.“

„Poslouchám,“ řekl Tom. Tolikrát už tuhle situaci viděl ve westernech a teď v něm sám hrál. Užíval si to.

 

„Nebudeš sem nikam dávat žádné desky a já…."

Tomovi se zdálo, že i duch si to užívá, proč by to přece jinak tak protahoval. Ale možná jen přemýšlel.

„… a já ti pomůžu najít šperky a možná i porcelán.“

„To jako vážně?“ zeptal se Tom.

„Viděl jsem tenkrát několik skrýší, kam si mladý pán Prokop dával své poklady. Navedu tě k nim.“

 

Tomovi neušlo, že už neřekl modrátko, asi už byli vyrovnaní, srovnaní, prostě fifty-fifty, nebo tak nějak.

„Hned teď, no, během prohlídky?,“ zeptal se ducha pro jistotu.

„Slibuji.“

„Domluveno. A desky zůstanou u mě.“

 

„A můžeme se přesunout do dalších částí zámku, k jeho dalším pozoruhodnostem,“ řekl právě průvodce a lidé se dali do pohybu směrem, kterým ukazoval.

 

**

 

Ve spojovací chodbě se starými kresbami krajinek a přírody se Tom držel u učitelek. Snažil se tvářit spořádaně a kajícně. Průvodce se po něm přesto několikrát podíval.

 

To mi nevěří?, ptal se Tom sám sebe.

„Musíš rozptýlit podezření,“ poradil mu duch, jako kdyby to Tom sám nevěděl.

Ještě říct jak.

„Přece šikovně,“ zřejmě zažertoval duch.

Ach jo, tak jdeme dál, reagoval tiše Tom.

 

Další zastávka byla u spisovatelovy kobky.

O pozici u provazu, který zamezoval vstupu, byl mezi návštěvníky největší zájem.

Začali se nápadně i nenápadně přetlačovat už několik metrů před pokojem.

A Tom se rád nechával předejít.

 

Tentokrát však průvodce zvolil jiný postup. Slovní doprovod byl sice stejný jako minule…

„Zde v tomto pokoji. Pak si ho můžete v klidu prohlédnout, ale jen zvenku. Zde v tomto pokoji tedy podle legendy žil a tvořil náš slavný spisovatel Íček, Karel Iček.“

 

Duch tentokrát ale neprotestoval. Asi vzpomíná, kde jsou ty poklady, napadlo Toma.

 

… ale také v něčem jiném než minule. Průvodce zůstával stát u provazu. A lidem, kteří si pracovnu vychotele doprohlídli, řekl, kam mají jít dál.

 

Už ale nešel jako tehdy, na jejich čele.

 

Jako strážce dál strážil vstup do pracovny.

Takže Tom jen naoko nahlédl, aby předstíral zájem, a pak také pokračoval za davem.

 

Bylo mu jasné, že by do pracovny jen tak něco nepodstrčil, i kdyby chtěl. Bezpečnostní opatření se změnila.

 

Jen nevěděl, jestli za tím stál jeho výstup v hodovním sále, nebo nějaký malér s návštěvníky v minulosti. „Mám pořád příznivce a z celého světa. Někdy dost neodbytné,“ řekl k tomu jen duch.

 

Dál se tedy táhli chodbami. Teď už se definitivně zdály Tomovi nekonečné.

 

„Tady, tady už by to mohlo být. Jedno z těch míst,“ zaslechl najednou do ucha od ducha. Nenápadně se tedy propadl na konec davu, na jehož čele už opět šel průvodce. V těchto místech už asi žádnou kulišárnu nečeká, pochopil Tom jeho chování.

 

Další chodba. Krátká, lidé už mizeli za dalším rohem. „Zastav. Tady v tom pravém rohu to zkus,“ řekl náhle duch. Tom tedy přiklekl, jako by si zavazoval tkaničku u bot.

 

Nenápadně se rozhlížel. Lidé už byli pryč. Mimo dohled.

 

„Tady za stěnou. Zkus zaťukat,“ radil duch.

Zkusil zaťukat.

Asi to mělo znít dutě.

Moc neznělo.

Nevěděl. Znělo?

Znovu zaťukal.

„Tak ještě na druhé straně v rohu.“

Ani tam to neznělo, i když…

 

„Co to tam děláš, kdo ti to dovolil?“

 

Ne, to nebyl duch.

Ale průvodce.

 

Jak se sem tak rychle dostal, napadlo Toma. Nebo jsem tady klepal moc hlasitě? Nebo dlouho? Nevěděl. Asi zapomněl na čas. A hlavně na opatrnost.

Chyba.

 

„Oznámím to správci, žes tady zkoušel…“ zarazil se.

K ukradení tady očividně nic nebylo.

„Rozbít stěnu. Stejně půjdeme po prohlídce za kastelánem. A rodiče vezmi s sebou.“

 

A s vítězným úsměvem sledoval, jak se sklíčený Tom protáhl kolem něj, aby pak společně dohnali skupinu, čekající za několikátým rohem.

 

Máma se už na něj nejdříve podezíravě a pak zneklidněně dívala. Uměla mu číst z obličeje jako nikdo jiný, už od dob, kdy byl před Tomášem ještě Tomík.

 

**

 

„A cos tam dělal?,“ zeptala se máma Toma po prohlídce, když jí všechno řekl.

„Něco… něco jsem tam hledal?“

„Něco jsi tady ztratil?“

„Měl jsem takovej pocit, že tam může něco zajímavýho být.“

„Kde?“

„Na chodbě. Tedy, tam za stěnou.“

„A jak jsi na to přišel?“

„Tak, napadlo mě to.“

„Nevymýšlej.“

„Vážně. Napadlo mě to tak, tady na zámku.“

 

„Ani bych se mu nedivila. Mě toho tady také spousta napadlo. Cítím tu přímo osudové tajemství,“ vložila se do jejich hovoru češtinářka, která zatím jen zvědavě postávala opodál.

„Že ty se ho zastáváš,“ povzdechla si máma. „Ale teď musíme na to setkání s kastelánem. To asi nebude moc příjemné.“

„A můžu jít s vámi? Mě ten kastelán zajímá. Vždyť je…. z takového rodu. Stařešina rodu. Páni,“ výskla si, jako by čekala něco skvělého.

V tom ale byla asi jediná.

 

„Tak jo. Snad to společně všechno vysvětlíme a nebude ostuda,“ znovu si povzdechla máma.

 

Připojili se ke skupině turistů, kteří si už v zámecké jídelně pochutnávali na studené svačině. Dobrá a v ceně prohlídky, pochvalovali si nahlas.

 

V tichosti ji snědli i oni.

 

Ostatní turisté se poté už trousili ven, ale jejich podivná trojice zůstávala.

 

Průvodce jim totiž nakázal počkat právě zde, než budou přijati v hlavní kanceláři.

 

Tom čekání aspoň využil k tomu, že si odskočil na záchod. Za mísu tam pak nacpal desky. Nebyla to nějak skvělá varianta řešení, ale mít je stále u sebe mu přišlo ještě horší. 

 

Ve filmu by se to všechno roztrhalo a spláchlo, nebo dokonce po kouscích snědlo, ale to nechtěl. Nevěděl, co s papíry udělat, ale tohle ne. Tak určitěěéé.

Už to neznělo vtipně.

 

„Tak pojďte, už na vás čeká,“ objevil se konečně průvodce, když už čekali dlouho, dlouho, dlouho, jak Tomovi připadalo.

 

A ten průvodce vypadal vysmátý jak lečo, napadlo ho zároveň.

 

Ale jinak Tomovi do smíchu nebylo. Tohle už nebyla literatura. Očividně je čekal opravdový výslech. Nebo hlavně jeho. 

 

„Zvládneme to,“ řekl mu do ucha duch, ale moc ho to teda neuklidnilo.

12.

 

„Tak pojďte se mnou. Podat vysvětlení,“ řekl průvodce, když pro ně konečně zašel.

Užívá si to, zmetek, došlo Tomovi.

 

Nebyl však v pozici to nějak napadnout, ani ho nakopnout.

 

Ale v přítomnosti obou učitelek se cítil víc pod ochranou. Trochu zvláštní, ale bylo to tak.

 

Postupně došli ke kanceláři a pak prošli do ní. První máma, pak Tom, za ním češtinářka, za ní průvodce, který za nimi zavřel velké dveře.

 

Tom čekal za dveřmi nějakého vrásčitého stařešinu. Možná takového podobného jako z obrazu v hlavním sále. Možná i s nějakou zbraní v ruce.

 

Bylo to trochu jinak.

V ruce měl pero. Černé, vypadalo obyčejně, ale v takové pozici přece nemohlo být obyčejné. To už věděl z pozorování mocných.

 

Seděl za stolem, ale hned vstal, když vstupovali.

Nebyl tak starý. Asi jako češtinářka, odhadl Tom rychle.

A vypadal… tak nějak normálně. Brýle, černé vlasy, průměrná výška.

 

Ani se nemračil.

Spíš se tváří zvědavě, pobaveně, napadlo Toma.

 

„Jsem zástupcem kastelána. Otec ještě něco vyřizuje na úřadech a já… já úřaduju tady. Rodové prokletí tahle úředničina. Dotace. Granty. Žádosti. Akce. Opravy. Ale posaďte se. Ať to probereme a navzájem se nezdržujeme, když jsou za chvíli svátky.“

 

Sedli si.

 

Nikomu z trojice se do řeči evidentně nechtělo.

 

„Tak jak to bylo? Co se tam stalo?“

„Zdálo se mi, že něco chystá a tak jsem…“ spustil průvodce.

„Tvojí verzi už znám,“ přerušil ho zástupce. „Ať to řekne, jak se vlastně jmenuješ?“

„Tom.“

„Řekni to, Tome, vlastními slovy,“ povzbudil Toma.

 

No úplně jako ve škole, s češtinářkou si mohou podat ruce, napadlo ho rychle, ale hned se soustředil, na to co jim řekne a co… a co raději ne.

 

„No, hledali jsme tam…“

 

Hned si všiml jejich překvapení a pochopil, že to nebyl povedený začátek.

 

„Víc jich ale nebylo, mám to vždycky spočítané,“ spustil zase průvodce.

Muž mu ukázal gestem, že teď není řeč na něm.

 

Tom si v duchu nadával, že se zase zapomněl s duchem. Musím být opatrnější, ujišťoval se.

 

„To my tak s klukama vždycky říkáme,“ vymáčkl ze sebe nahlas. A překvapil i sám sebe, že to znělo docela rozumně. Docela.

 

„Tomu rozumím, tomu rozumíme, tak pokračuj,“ řekl zástupce. Stále vypadal zvědavě, ale možná i unaveně za těmi papíry. Ale i s tímto hodnocením byl Tom opatrný. Už se u dospělých párkrát spletl.

 

„Hledal jsem… hledal jsem…,“ říkal Tom pomalu, ale nebylo to protože, že by se snažil skloubit opatrnost s nutností či mazaností, ale protože něco říct musel. Ale co?

„Hledal jsem ty šperky a porcelán.“

„Šperky a porcelán,“ opakoval muž po něm.

„Při prohlídce, slyšel jsem.“

 

„To by mohl říct každý,“ zase se zkoušel do hry vloudit průvodce, ale zase byl gestem jeho hlas utlumen.

 

Zástupce pokyvoval hlavou.

„Ano, při prohlídce. Ale proč na tom místě, kde... jsi hledal?“

„Byl to takový, takový okamžitý nápad, napadlo mě to tam, jestli tam něco není, zdálo se mi to nějak podezřelý,“ opravil se: „podezřelé.“

„Aha,“ řekl muž za stolem.

 

To je právě ono, říkal si zase v duchu Tom. Napadlo mě to, to je právě ono. Napadl mě duch. Stále víc si teď připadl zrazen duchem. Už podruhé.

 

„Nešlo jen o šperky a porcelán,“ slyšel do toho duchův tichý hlas, ale přesto se Tom podíval kolem sebe, jestli to náhodou neřekl někdo z nich.

 

Přece jen mu chyběl ten dřívější trénink vnitřní komunikace s duchem.

 

Máma se mu snažila poloúsměvem dodat sílu. Češtinářka se dívala na zástupce. Průvodce se uraženě díval někam do okna za stolem. Zástupce se díval…

Na Toma.

 

Ale opravdu nikdo z nich nic neříkal.

 

„Ztratil se i medailon staré paní kněžny Rosiny, některé památky na ní,“ pokračoval duch.

„Mohl tam být třeba i medailon staré paní kněžny Rosiny,“ spustil tedy Tom váhavě a dost tiše.

Ale zástupce to slyšel. A trhnul sebou.

 

Do jakýho průšvihu mě ten duch zase dostal, napadlo okamžitě Toma. Hned si vyčítal, že moc povídal.

 

U takových výslechů se přece musí zatloukat a zatloukat. Taktická chyba. Ale už to bylo venku. Zpátky to vzít nešlo.

 

„A jak o tom, zní to zajímavě, to nepopírám, vůbec víš?,“ zeptal se zástupce, teď za stolem skloněný nějak dopředu, blíž k Tomovi.

 

„No, zdálo se mi o tom, už dříve. Taky o tom, jak tady byl Íčko vychote-vychovatel. Tak jsem to chtěl… chtěl jsem to prověřit přímo na místě, i na dalších místech tady,“ fabuloval Tom.

 

Potil se.

 

Zatracený velký teplý svetr.

 

Aspoň že pod ním neměl ty desky.

 

Vzpomněl si, jak je dal za mísu a ještě víc se zpotil, že je tam někdo náhodou najde a bude další a větší průšvih.

 

„Zdálo se mu o tom. Já se zabývám Íčkem celý život a nikdy se mi o něm nic nezdálo,“ vypískla češtinářka. Znělo to až závistivě.

 

Muž za stolem se na ni vděčně a s úsměvem podíval, všiml si Tom.

I ostatní se zasmáli. Také průvodce. I když každý asi z jiných důvodů.

 

„Ano, Íček tady u nás tehdy pobýval. Měl se tady…no, měl se tady,“ dokončil zástupce větu tak divně.

Tomovi to neušlo.

Neušel mu ani jakýsi úlevný vzdech ducha.

 

„Je to všechno docela zajímavé. Rosina není moc známá. To vůbec ne. Zvláštní..., pokračoval zástupce. "Ale mám tady ještě práci. V každém případě si to na zámku, nebo v podzámčí ještě užijte. A připomínám zítra tu historickou pozdní snídani, lidem většinou ta stará jídla, naše krmě, docela chutná.“

 

Vstal.

A pak dořekl, jako by předtím zapomněl:

 

„A na tuhle věc zapomeňme, možná to patří k tajemstvím zámku. Sám všechna neznám, i když bych je rád znal a dal do vitrín. Tak si to tady ještě užijte.“

 

Bylo po… výslechu, audienci, návštěvě?

Tři v jednom.

Ha, ha.

 

Odcházeli. První šla máma. Za ní Tom. Za ním šel průvodce. A za ním…

„A mohla bych se ještě na něco rychle zeptat,“ zeptala se náhle češtinářka zástupce a tak ji tam nechali.

 

Tom si s úlevou odfoukl. O to větší, že viděl na průvodci zklamání. Pro Toma asi čekal trest, pro sebe asi čekal odměnu za svou ostražitost. Nedočkal se ani jednoho.

 

**

 

„Tak to jsme měli štěstí,“ řekla máma chvíli poté, co se studeně rozloučili s průvodcem.

„Jo. Ano. Musím na záchod,“ odpověděl jí Tom.

Přikývla.

 

Desky byly stále napěchované za záchodovou mísou.

„Tak tady se žádné další drama rozjíždět nebude,“ napadlo ho vděčně.

„Měl bys to spláchnout, když to nechceš spálit,“ překvapil ho zase duch.

 

Tom už se ani neptal, proč je stále s ním, i když jeho odkaz narušen nebyl.

„To by byla škoda. Tolik práce. Naší. Vaší. Mojí.“

„To se ve spisovatelském světě běžně stává. Někdy je těžké vyhodit dobré pasáže, pokud se nehodí do románu, ale jinak to nejde. Je to ve prospěch věci.“

„Vaší věci.“

„Ano. Správně.“

„A co to dát češtinářce? Nechovala se tak špatně.“

„To ne, ještě bych s tím počkal. U učitelů nikdy nevíš.“

„I vy jste byl přece učitel-vychovatel.“

„Ano, a do dneška si to pamatuji.“

„A co ty šperky a… a porcelán. Nebo už nejsou žádná další místa?“

„Ale jsou, jsou, určitě jsou.“

„Tak to je pak škoda, že tam třeba zůstanou. Nevymyslíte ještě něco?“

„Nech to koňovi, ten má větší hlavu.“

Tom se zasmál. „To už jsem někde slyšel. To máte ode mě?“

„Ne. To se říkalo už za mých let. Ale také se učím nové výrazy. Kdybych mluvil jako před lety, asi bychom se hůře dorozuměli. Jazyk, měkká a ohebná čeština, se stále vyvíjí.“

„Hm, tak dem,“ řekl jazykově tvrdě Tom.

 

**

„Měli jsme štěstí, že je pan zástupce slušný muž. Taková ostuda, to mohla být,“ říkala Tomovi máma, když vyšel za záchodu.

„Ale nebyla. Je to prostě velice slušný muž,“ přidala se ještě češtinářka, která už asi byla se zástupcem hotová.

 

Tom věděl, že k tomu nemusí skoro nic říkat.

„Jo, jo,“ jen přikývnul.

 

Došli až do hostinského křídla zámku, kde se od nich češtinářka oddělila se slovy: „Tak za dvě hodiny tady.“

 

„Co?“ zeptal se pak Tom mámy.

„Půjdeme přece na ty vánoční trhy,“vysvětlila, pak však zaváhala. „Ale asi bys měl zůstat doma,“

„Za trest?“

„Ale ne. Vím, že tě to nikdy nebaví, ale jinak klidně můžeš.“

„Asi zůstanu v pokoji.“

„Dobře, ale už žádné divočiny. Bylo to dost divné a ty to víš. Nechám na tobě, jestli mi to budeš chtít třeba zítra víc vysvětlit.“

 

Tom už málem řekl: „Ale to bys mi neuvěřila a nepochopila to,“ ale včas se zarazil.

Uvědomil totiž, že ani tuhle větu by nedokázal vysvětlit. Věrohodně. Přesvědčivě. Bez dalšího divného slovního ping-pongu.

 

Takže jen kývnul a zamířil do svého pokoje.

 

„Tak jsme to zvládli nakonec dobře,“ řekl hned za dveřmi duch ve stylu ryze současném. Snad aby se mi zavděčil, připadalo Tomovi.

 

„Fakt nevím. Takhle se nechat chytit,“ nedalo to Tomovi. Jako by utrpěla jeho zloděj-ne, no fuj, jeho hledačská pověst.

 

„Neměli jsme nikoho na hlídání, zda je vzduch čistý,“ hledal duch vysvětlení.

„Asi se z toho ještě budu… potřebovat… vzpamatovat…“

„Tomu rozumím, chápu.“

„… sám.“

„Naprosto ti rozumím…,“ řekl duch a Tomovi připadalo, že už opravdu přešel na současnou řeč. Tenkrát ještě mluvil občas staře, ale teď... Jak obyčejný současník.

Asi je to schopnost spisovatelů se přizpůsobit. Najít si správné mimikry.

 

„… nechám tě o samotě. Ale kdybys potřeboval pomoci zde na zámku, jsem ti k dispozici. A děkuji ti, že jsme se dohodli. Když budeš potřebovat, tak mi zavolej, to už znáš.“

 

A bylo ticho.

 

Tom sice zase nedokázal přesně odlišit ticho bez ducha od ticha s duchem, ale měl o trošku větší pocit, že tohle je ticho bez ducha, než ticho s duchem.

 

Zpod svetru vytáhl desky a zamířil s nimi k batohu. Už před tím z něho vytáhl věci na spaní a kalhoty na běhání i boty pro všechno, takže byl prázdný.

 

Přesto desky najednou na něco narazily.

Co se to děje, dal mi tam snad někdo kámen, jak se někdy žertovalo ve škole.

 

Ale sotva tam nahmatal, o co se jedná, protočil Tom oči. Vždyť on sám tam doma přihodil k deskám i krabičku Zapomnění. Úplně na ni zapomněl.

 

Nejradši by ji hned hodil z okna ven, zvlášť když byl duch pryč, ale pak si to rozmyslel. Při dnešním štěstí bych ještě někoho nebo něco trefil. Nebo by to zítra našel některý ten slavnostní turista a se zájmem by si to přečetl.

 

Můžu být vůbec vděčný, že nikdo nenašel na záchodě ty desky, Ještě bych si znovu naběhnul na ránu, zhodnotil nakonec Tom situaci.

 

Vrátil krabičku k deskám do batohu.

Někde ji vyhodí. No, ne tak zhurta. Spíš zakope. Zítra. Pozítří. Ale hlavně někdy.

Až se zítra rozloučí s duchem, tak by to mohlo být jednodušší/lehčí.

Třeba i jeho život.

 

Teprve teď si však všimnul, že na stole v pokoji něco je.

Tác s malým občerstvením. Pod skleněným poklopem bylo pár koleček salámu, šunky a sýru a hrozny. A k tomu vedle několik rohlíků. A ještě, nevěřil očím, sáček chipsů, které neznal.

 

To sem asi dali během prohlídky? Nebo to sem dál táta, který to někde sehnal. Ať už to byl kdokoliv, tak asi v té době ještě nevěděl o Tomově průs- průšvihu v chodbě.

 

Jinak by nejspíš dostal suchou vodu s chlebem, vlastně vodu se suchým chlebem.

Už byl z toho všeho nějak utahanej.

 

Sedl si na tedy pohodlné křeslo a přitáhl si tác blíž.

 

A k tomu si pustí…

Pustil si velký televizor, který to u něj výjimečně vyhrál nad malým mobilem. Když už byl tady na tom zámku.

 

Doma ostatně takhle veeelkou televizi neměli.

 

Satelitní nabídka programů byla bohatá. Reality show ho nezajímala, komedii znal, muzikál vypadal divně.

 

Takže skončil u nového westernu. Barevného, musel být tedy nový.

Nejlepší náplast na jeho dnešní průšvih.

A nejlepší završení dne.

A nejlepší podívaná pro hlavy kluků.

 

**

 

Bylo by stylové, kdyby se mi v noci něco zdálo o pokladech, napadlo Toma ráno po probuzení. Ale nic se mu nezdálo, ani o zámku, ani o ničem jiném. Nebo si to nepamatoval. To vyšlo nastejno.

 

V pohodlné posteli spal jako zabitý.

Žádné výčitky.

 

Sbalil si věci. Už ho tady čekala jen slavnostní snídaně a to bude vše.

Game is over.

 

No teda ještě ne, ale už se to blíží.

 

**

Turisté čekali před zámeckou jídelnou na slíbenou hostinu.

 

Máma si povídala s češtinářkou o… to bylo jedno, Tom je stejně neposlouchal. Jen tam tak stál mezi dospělýma a byl zvědavej a hladovej, co budou mít k jídlu.

V tom se od ostatních nelišil---

 

Koutkem oka však zahlédl, že se k nim zdálky blíží průvodce. Nešel zaměnit s nikým jiným na zámku.

A nálada se Tomovi hned zhoršila. Nemusel si ani vysvětlovat proč.

Jenže průvodce nevypadal triumfálně. Naopak.

A tak se Tomovi nálada hned zlepšila. Nemusel si ani vysvětlovat proč.

 

Prý je chce, celou trojici ze včerejška, ještě vidět zástupce.

 

Tátu to překvapilo, ale mávnul rukou a s úsměvem slíbil, že jim všechno zatím nesní, co budou pryč.

 

„Hodně jsem o tom včera večer přemýšlel,“ řekl zástupce. A koukal se střídavě na Toma a… na češtinářku, překvapilo Toma.

„Mám pro vás nabídku a myslím, že je velkorysá. Jestli chcete, můžete tady ještě dneska zůstat a jet až zítra po snídani. Jestli tedy chcete. Můžete jít třeba na noční prohlídku, když budete pochopitelně chtít. A Tom by se zatím podíval s naším průvodcem tady po zámku po dalších místech, kdyby náhodou spolu něco našli. Něco mi na tom vrtá hlavou, tak ať to prověříme. Čas na to máte dneska až do odpolední prohlídky.“

 

Všichni tři vykulili oči, nejvíc asi Tom.

Všichni tři ale hned souhlasili, nejvíc češtinářka, ale to už Toma vlastně nepřekvapilo. Průvodce se zato netvářil nijak nadšeně, ale to už Toma vlastně nepřekvapilo.

 

Vrátili se pak všichni ke snídani, na kterou se Tom tak zvědavě těšil.

Ale nakonec ji ani moc nevnímal.

A zajímavé prostředí se zvláštními výklenky a nějakými ornamenty si uvědomoval jen tak okrajově.

 

Musel si přece připravit – v duchu s duchem – hledání na zámku. Na povolené hledání. Na oficiální hledání.

 

Jak si to řekl, hned tu zodpovědnost cítil ještě víc.

 

Rychle si mezi jídlem zase odskočil. Máma se na něj v jídelně trochu podezíravě podívala.

 

Už však věděl, že na záchodě to bylo vždycky nejbezpečnější.

Ale teď zrovna ne. Někdo už tam byl v kabince. No jo, snídaně už pro jiné skončila, vysvětlil si to rychle.

 

Tak šel před záchod. Nikde nikdo v dohledu.

 

„Vzduch, vzduch,“ řekl v duchu k duchu.

„Jsem tu. Poslouchám,“ odpověděl duch vzápětí.

„Budu potřebovat pomoc. Hodně pomoci.“

„Chápu.“

„Ty skrýše.“

„Říkám, že chápu.“

„Tak snad to zvládneme. Spolu,“ povzdechl si pochybovačně Tom a vrátil se do jídelny se zvláštními okny a kouty.

 

**

Že to nebude jednoduché hledání, už tušil. A potvrdilo se to hned po snídani, kdy SPECIÁLNĚ NA NĚJ, aspoň podle jeho výrazu už průvodce čekal. S docela velkým batohem na zádech, ve kterém jako by něco při pohybu chrastilo, cinkalo, nebo tak nějak.

Tom se ještě stačil převléknout do džín a bundy „pro horší podmínky“, jak tomu říkala máma a za jejího povzbudivého kývnutí pak vyrazili.

 

„Takové dobrodružství si snad ani nezasloužíš,“ pošeptala mu máma a měla pravdu. Ať se na to díval, jak se díval.

 

Uf. Dvakrát uf.

 

**

 

„Myslím, že sis to všechno vymyslel, ale nevím proč,“ vyhrkl na něj průvodce už po pár metrech.

Už byli sami.

Tom z něj cítil, že by chtěl hrát v příběhu větší roli. Pro uznání, pro peníze, to už nevěděl.

„Ani ne,“ odpověděl co nejstatečněji. Už teď oceňoval, že při parkourových závodech se pohyboval, ne soutěžil, ale pohyboval i se staršími kluky. A ti už měli často velikostí a drzostí blízko k dospělým. A silou tohoto obrýleného panáka určitě už převyšovali.

 

Takže nebylo mu s průvodcem příjemně, ale ani ho to nezastrašovalo natolik, aby hned kapituloval. Když už dostal tuhle příležitost, tak je třeba… ji využít, zkusit, prověřit, tak nějak dát příležitosti šanci jako na parkouru. Uvolnit se.

 

Užít si to jako fotbalisté? No, tak to asi ne. Ti si to užili, ale většinou prohráli. A to Tom nechtěl.

 

„No tak jo. Kde začneme?“ zeptal se průvodce, když došli ke dveřím hlavní budovy.

 

„Nejdříve začneme v té chodbě, kde jsme včera začali,“ řekl Tomovi duch do ucha.

„Nejdříve začneme v té chodbě, kde jsme včera začali,“ řekl Tom průvodci. Nahlas.

„Klidně. Ty seš tady pánem. Já jen dohlížím. Nic víc. Nepomáhám, jen dohlížím. Tak se ukaž,“ to už zase stoupali hlavním schodištěm.

 

Když se něco pořád stejně opakuje, nějak se tomu říká, napadlo Toma. Že by na Hromnice o den více? Ne, to byl film, ještě existuje nějaký jiný název.

Ale to je teď jedno.

 

Zastavil se a díval se kolem sebe. Uvědomil si, že vlastně netrefí ani do té proklaté chodby.

 

Včera tomu nevěnoval moc pozornost, kam jdou. Prostě šel s davem. Nenápadně, ale s davem. A teď byl úplně ztracen.

 

Průvodce vyčkával. Nemusel mluvit, vše bylo jasné.

 

Sakra, debakl hned na začátku, řekl si Tom.

 

„Tady doprava, budu ti říkat,“ zaslechl hlas. Naštěstí to nebyl průvodce. Už dlouho nebyl tak šťastný, že slyší ducha.

Nenápadně přikývl a vydal se chodbou doprava.

Pak po krátkých schodech.

Doleva.

Tom naprosto netušil, kde je.

Pak do dalších schodů.

A stáli tam. Na začátku chodby, kde byl, byli včera chyceni.

 

„Hm. Jako dobrý. Slušná zkratka. Na internetu je dneska asi všechno, co? Sis to přečetl, abys byl zajímavej, co“ syčel průvodce od nechtěného uznání k dalšímu podezření.

 

Ale to už se Tom shýbnul ke stěně. Zase na ni klepal a doufal, že uslyší něco, co bude jinak. Ale stejně jako včera nic.

 

Navíc neměl žádnou praxi, zkušenost s hledáním… pokladu?

„Nejde tady nějak víc rozsvítit?“ zeptal se Tom. To zdejší světlo nebylo moc silné. Asi se přirozeně šetřilo. Jako všude.

Nebo to mělo něco společného s historií.

„Nejde…,“ řekl průvodce s chutí.

„… ale abychom to zase neprotahovali, tady je baterka,“ sáhl do batohu, ve které toho zjevně bylo ještě víc.

„Děkuju,“ převzal Tom baterku. Svítila nečekaně silně, v tom žádný podraz asi nebyl.

Ať zkoumal začátek chodby, nalevo i napravo, nic podezřelého se tam Tomovi nezdálo.

Skloněn s baterkou k zemi, pokračoval tedy chodbou dál.

„Sem posviť,“ řekl u jejího ohybu duch Tomovi. „Tady určitě skrýš byla.“

 

Mezi jedním dlouhým kusem dřeva na stěně a druhým kusem dřeva o kousek dál viděl Tom dřevo o něco jiné barvy. Ve svitu baterky vypadalo tmavší. A v tom dřevu byly, byly šroubky. Vážně to tady vypadalo jinak.

 

„Dobrý, vážně dobrý. Teď by to asi něco chtělo… krumpáč, lopatu, bagr?“ ozvalo se zase kousek od Toma.

„Asi by stačilo nějaký šroubovák,“ vzpomněl si Tom na občasné společné domácí práce s tátou.

„Tak šroubovák. No proč ne, my tady máme všechno,“ řekl průvodce, zašmátral v batohu a podal mu šroubovák.

 

„Ale šroubovat budeš už sám, ne?“

„Zkusím to,“ kývl Tom.

 

Vůbec netušil, jak snadno, či nesnadno to půjde.

Přece jen od posledního šroubování asi uplynulo spoustu let. A neměl tolik síly jako dospělí.

Šlo to ale docela snadno. Nečekaně. Překvapivě.

Podivné. Přišlo mu to podivné.

 

Vyšrouboval čtyři šroubky, zatímco mu průvodce svítil svou baterkou.

Trpělivě a beze slov. Buď má něco za lubem, nebo je sám zvědavý, co tam bude, říkal si Tom souběžně se šroubováním.

 

Ještě s tím trochu zalomcoval, pomohl si šroubovákem a…

… a vytáhl čtvercovou kostku dřeva ven.

Prostor za ní byl nečekaně velký.

A prázdný.

 

Ať do něj Tom svítil, jak svítil, nebylo tam nic. Vůbec nic.

Velký hov-, napadlo Toma v duchu, kde si to mohl dovolit.

 

„A nic, co?“ řekl průvodce potměšile.

„Jak to?“ neudržel se Tom, protože i duch vyfoukl zklamáním.

„Protože celá tato chodba prošla před lety, když současná knížecí větev kupovala celý zámek, prošla čím? Prošla rekonstrukcí. Opravou. Byl jsem u toho. Celý zámek byl v mizerném, vybydleném stavu. Docela jsme se tady tenkrát nadřeli.“

„Ale co ta skrýš?“ odvážil se Tom zeptat.

 

Průvodce zaváhal, ale jak byl v poučování rozjetý, nechtěl s tím skončit.

„A tady opravdu byla nějaká skrýš. Prázdná, vypáčená, úplně prázdná. Tak jsme jí takhle pietně opravili. O tom moc lidí neví, to je pravda. Tak teď jí zase zašroubuj, ať to nemusím dělat já. Někdy se tam ukládá nějaké prádlo, je to tu suché, ale teď je všechno v prádelně.“

 

„Divné, divné. Přísahal bych, že tam něco muselo být,“ slyšel Tom ducha.

Obrátil se tedy znovu k průvodci. Jako ke staršímu otravnému klukovi, se kterým se ale musel nějak při parkouru, eh, na zámku domluvit.

„A to tam ani v minulosti nic nenašli, nenalezli? To by se přece, to by se přece rozkřiklo, kdyby našli nějaký poklad, ne?“ zeptal se zkroušeně, uctivě, aby měl šanci na odpověď.

„To by se sice rozkřiklo, to je pravda, ale nic se nerozkřiklo. Jen se tady prý našli nějaký Prokopovy klukoviny. Starý počmárarý sešity, nebo nějaký obrázky německých a rakouských zbraní. Plesnivý, špinavý, pod prachem, ani nevím, kde to tenkrát skončilo. Otec mi říkal…“

 

Zarazil se.

 

„Otec tady tenkrát taky pracoval. Říkal, že takových hloupostí tady našli víc. Nic cennýho. Nic z toho prý nešlo zachránit, nebo nějak… využít. Dneska by si to dal kastelán nebo jeho zástupce do nějaký sbírky, do nějaký vitríny pro turisty, ale na to už je pozdě. Všechno je pryč.“

 

V tichu Tom zašroubovával desku zpět. Taky si mohl před tím všimnout, že ty šroubky byly jako nové, vlastně nové byly.

 

Tak takhle chutná zklamání, říkal si stále dokola jako název skvělého filmu. Až na to, že na tom jeho příběhu nic skvělého nebylo.

 

„A jsou ještě tipy na další místa, nebo už jsme skončili,“ zeptal se zase průvodce, když vše bylo uhlazeno a dotaženo, což po Tomovi sám ještě důkladně a na efekt udělal.

 

„Možná ještě něco bude,“ řekl Tom váhavě, protože sám neměl jasno. Teď už to bylo čistě na duchovi, ne?

„Ale ty šperky a porcelán někde musejí být. Když nebyly tady, tak kde jsou? O těch by přece něco věděl průvodce starší, určitě by se synovi pochlubil,“ také duch zjevně zvažoval, jak se s novou situací vypořádat.

 

Tom si nebyl jistý, jestli by se průvodcův otec pochlubil s nalezením pokladu.

Možná ano, ale spíše ne. Ve filmech se přece hledají způsoby, cesty, jak poklad tajně převést na normální peníze. Jinak k ničemu nálezcům není. A jsou cesty oficiální, odměna za poklad, nebo neoficiální. Překupníci, cizina a tak. Ve westernech a detektivkách to bylo přehledně jasné.

 

Ale jestli to tak fungovalo už před mnoha lety… jak to teď zjistit. Tím už by se dneska nikdo nechlubil.

 

„Zkusme konírnu, jestli tam něco nebude, tam Prokop taky chodil a do kuchyně za kuchařkou,“ ozval se nečekaně duch.

„Konírnu?“ řekl Tom překvapeně. A nahlas.

„Konírnu?“ opakoval průvodce. „Jo, to tady taky máme. Tam se za poklady moc nechodí, i když vlastně, protože…někdy... to je jedno. Můžem tam jít,“ zase v tom zněla nějaká poťouchlost.

 

Tentokrát šel průvodce před Tomem.

 

Šli, klesali, klesali a… co to?

Stále před jídelnou, kde byl Tom ráno na snídani.

„To je?“

„To byla. Konírna. Dnes to poznáme hlavně podle těch oblouků a nezvyklých oken a výklenků a podle….“

 

Začal s malým výkladem.

A Tom to musel uznat. A skousnout. V duchu i s duchem.

 

Po chvíli odstoupil trochu stranou a předstíral, že studuje tuto stavbu.

 

„To jste nevěděl?“ zeptal se nenápadně ducha.

„Hodně to tady změnili, to je pravda. Ale Prokop sem často chodil. Říkal jsem si, jestli tady nemůže něco být.“

„Hodně jsme to tady proměnili, co? Taky za velký peníze,“ houknul průvodce jejich směrem.

„A našlo se tu něco?“

„Jo, našlo, spoustu podkov. Třeba tahle nahoře,“ ukázal na stěnu.

 

A pokračoval.

„A nějaký starý nástroje, který už k ničemu za ta léta nebyly. Ani do muzea je nechtěli. Tak teď jsou všechny v té malé místnosti u kuchyně. Kastelán prý nechce vyhazovat historii.“

 

„Máte nějaký nápad?“ zeptal se Tom ducha. Možná také potměšile. Jak taky jinak reagovat?

„Ne, to nemám.“

„Tak se ještě můžeme podívat do té kuchyně a… a pak na půdu,“ napadlo Toma.

Ta půda ho spíš zajímala sama o sobě, než že by tam čekal poklad, ale když už měl tu příležitost se tam podívat.

„Jistě. Jistě, jak ráčíte. Ale do té kuchyně jen nahlédneme, uklízejí tam po snídani.“

Nahlédli. Pobíhalo tam pár lidí, uklízelo se, talíře, nic neobvyklého. Toma ani nenapadlo tam něco hledat.

 

Jeho hledačská vášeň už stejně nezadržitelně mířila ke dnu.

 

A duch mlčel.

Vzchopil se až o pár minut později.

„A co se podívat do Prokopova pokoje a místnosti, kde jsem ho učil.“

 

Tom to musel nějak přetlumočit průvodci.

„Ještě mě napadlo. Kde vlastně Íček učil? Nebo mi to při prohlídce ušlo?“

„Učil, no učil. Asi všude možně. V knihovně, tam jsme včera byli. V předpokoji u Prokopovy matky, tam myslím taky. A taky mohli chodit do zámecký zahrady.“

 

„Střílet?“

„Na to si Íček moc nepotrpěl. Ale Prokop ano, hotový ďábel, ten střílel flobertkou, kde to šlo. A na nějaký řeči o ptácích a květeně si asi moc nepotrpěl.“

 

Tom sice přesně nevěděl, co je to flobertka, ale to slovo už někde slyšel. Asi starý revolver, nebo tak něco? Najde si to pak na internetu.

„Tak ještě ten jeho pokoj, předpokoj a půjdu, to ještě stihneme, ne?“ Tom ukončil větu na ne?, koncovkou doma zakazovanou, ale třeba si tím u průvodce trochu šplhne.

 

Šplhnul si.

 

Vystoupali až do pokoje, kde prý Prokop bydlel. „Teď je to jeden z pokojů pro vzácné hosty. Tohle je úplně jiné, než to bývalo. Velká rekonstrukce, fakt velká. Stěny, podlahy, strop, starý nábytek se stejně nezachoval, takže vše nové.“

Ani nemusel dodávat, že tady všude se poklad skrývat asi nebude.

 

U předpokoje to bylo podobné. Tom si vzpomněl, že do něj při minulé prohlídce nakukovali. A na zámku se turistům ukazovaly jen místnosti důkladně zrekonstruované.

 

Představa, že by se za zdmi skrývaly vzácné šperky, nebo dokonce čínský porcelán, zněla lákavě a pitomě.

 

Takže zbývala ještě půda.

„Tam často mladý pán chodil, schovával se tam. Mohlo by tam něco být,“ sliboval duch. Ale už to zdaleka neznělo tak přesvědčeně jako ve spodní chodbě.

„A tady máme půdu. Naši milou půdu. Plnou pokladů, sem moc návštěvníky nepouštíme,“ řekl průvodce, když vystoupali točitým schodištěm a otevřeným poklopem, nebo co to bylo.

 

Byl to velký otevřený prostor. Dokonce větší než vnitřní prostor, kam chodil Tom trénovat parkour.

A téměř prázdný.

 

Pozornost k sobě strhávaly trámy, krovy nebo jak se to jmenovalo. Mohutné, dřevěné, se železnými skobami.

A dřevěné kryty, asi střílen, Tom odhadoval.

Všechno tu vonělo dřevem, to zas jo.

A byla tu zima, to zas taky jo.

 

Něco mu však říkalo, že za nimi se poklady neskrývají. Žádné tajné značky. Žádné nápisy. Sakra nic.

 

„Tady až nahoře jsem nikdy nebyl. Nedělalo mi to dobře. Ale teď mi to už nevadí. Vypadá to úúúžasně a docela nově. Nebo spíš přestavěně,“ řekl duch.

Vystihl to přesně, usoudil Tom.

„Když chceš zachránit stavbu, většinou začínáš od střechy a půdy,“ prohodil průvodce.

Tom nezkoumal, jestli je to pravda, ale představa, že právě někde zde by byly ukryté šperky a porcelán zněla zcela fantasmagoricky.

 

„V létě se tu skvěle spí. Tak blízko nebe,“ prohodil z ničehož nic průvodce.

Asi na něj přišla básnivá nálada, pomyslel si pro sebe Tom. Ale proč toho nevyužít?

 

„A to se opravdu ty šperky a porcelán, jak o tom zajímavě mluvíte při prohlídce, nikdy nenašly? Nebo, nebo třeba aspoň část?“

„Ano, ano. O tom mluvím. To je taková… stará zámecká latina. Máme to v těch průvodcových sylabech, zní to dobře. Návštěvníci se proberou z nudy a tak. Jenže já…“

 

Zaváhal.

 

„Vy určitě o tom víte víc,“ nenápadně mu pomáhal Tom.

 

„To tedy vím. Jednou jsem slyšel, jak si o tom starý pán, toho neznáš, povídal tajně s manželkou. Tak zajímalo mě to, to je jasný. A on jí řekl, že už kdysi se přišlo na to, že to ukradla jedna služka. Chtěla si přilepšit. Ale chytili jí, když to zkoušela prodat. To bylo ještě někdy před válkou, ale tehdejší kníže nechtěl, aby se o tom mluvilo.“

„A co bylo dál?“

„Nic, co by bylo. Ututlalo se to prý. Nevím, co se s tou služkou stalo. Ale představa, že se nikdy nenašly a mohou tady být schovaný, sem taky lidi táhne. A v minulosti i různé kopáče a dobrodruhy a tak.“

„Páni,“ řekl Tom uznale.

 

Ještě cvičně prošel kolem několika starých a otevřených truhel. Některé byly malované. Všechny prázdné.

„Ani nábytek sem moc nedáváme, protože co? Žádný navíc nemáme. V minulosti všechno zmizelo. Takže ten nový starý nábytek z jiných zámků máme v pokojích pro turisty nebo pro knížete kastelána. Tak ještě něco tady?“

„Stačí, úplně stačí.“

„Taky si myslím. Půjdeme dolů,“ řekl průvodce průvodcovským stylem.

 

V mlčení tedy scházeli dolů.

 

Když procházeli kolem starých kamen, Tom do nich spíše z povinnosti nahlédl.

Průvodce si toho samozřejmě všiml. „Historická kachlová kamna z počátku století devatenáctého. Pokud tam něco bylo, tak už si to dávno odnesl starý pan kamnář, který je dával dohromady. Ještě před třiceti lety se v nich topilo, ale to ještě stála jinde. Doba už je taky jinde.“

„Jo, to vidím,“ řekl Tom dosti sklesle.

„Ale na zoufalství jsou tu kamna, to dá rozum, ne?“ neodpustil si průvodce.

 

Procházeli kolem kobky Íčka. „A tady napsal, nebo začal psát Íček své slavné romány, to maj turisté rádi a…“

Zámkem náhle prolétl nečekaný vítr.

Průvodce si musel bolestivě zakrýt uši.

„Vždycky to tady cítím. Tuhle podivnost bys měl vyšetřit,“ řekl když už poodešli a sundal ruce z uší.

 

Právě tohle bych mu mohl snadno vysvětlit, ale neuvěřil by, pomyslel si Tom.

„Zaslouží si to, prevít,“ syčel duch.

Tom se pro sebe usmál. Už byl vlastně čas na loučení. Se zámkem, možná i s duchem, s dobrodružství, které skončilo do ztracena. Byl s tím už smířený.

I tak ho to vlastně bavilo.

 

V zámecké hale se zastavili.

Chystal se rozloučit s průvodcem.

Už byl unavený.

„Seš nějak unavenej, ne? Končíme? A co takhle ještě pátrat v zahradě, tam může být tolik pokladů, co?“ průvodce už zase zkoušel triumfovat a mít poslední slovo.

A to se Tomovi nelíbilo.

 

Došla mu změna pravidel. Místo finále teď teprve skončilo semifinále, řekl si částečně sklesle, částečně motivačně.

 

Co je na tom skvělého, jak bych toho mohl využít, napadla ho tradiční rychlá otázka pro nepříjemné situace. Mohl bych třeba zakopat Archu zapomnění, ať mám něco z krku, říkal si.

 

„Tak jo, podíváme se ještě na zahradu,“ řekl Tom bez nadšení.

„Správně, nic nevzdávat. Užít si to do poslední… kapky potu?“

 

**

Před výpravou na zahradu si Tom ještě odskočil. Jednak na záchod, jednak pro krabičku zapomnění.

 

Ještě než se vrátil k průvodci, napadla ho otázka na ducha, který se už dlouho neozýval.

„A na zahradu jste s mladým pánem chodil, ne?“

„Nemluv se mnou jako s průvodcem. Nechodil. Možná jednou dvakrát. Nic ho o přírodě nebavilo a hlídat už nepotřeboval.“

„Tak si uděláme vycházku společnou. Po letech.“

„Obávám se, že to nepůjde. Už nemůžu ze zámku.“

„Jak to, co se děje?“

„Nevím. Divím se, že jsem se vůbec mohl vrátit. Ale to jsem strážil svůj odkaz. Na zahradě žádný nemám.“

„Určitě?“

„Cítím to tak. Neumím to lépe vysvětlit. Rozloučíme se.“

„Dobře, tak já aspoň zakopu to… krabičku Zapomnění.“

„Archu našeho Zapomnění?“

„Ano, to zní líp,“ souhlasil Tom.

„Tak šťastnou cestu. A děkuji.“

„Taky, taky děkuju.“

 

**

 

Takže další kolo s průvodcem. A zřejmě už, opravdu, finále. Nač to ještě prodlužovat.

Průvodce se na něj chvilku díval. Tom přemýšlel, jak by to nazval. Zpytavě, takové divné slovo ho napadlo. Asi odněkud z pravěku.

 

„A co sis vzal s sebou?“

Tom si vlastně vzal jen rukavice na ruce a Archu našeho zapomnění. Bundu a věrné boty už měl na sobě. Víc ho ani nenapadlo. V hledání pokladů měl teda zjevné nedostatky.

 

„No, mám nůž,“ řekl zahanbeně.

„Aha, podle hesla Každý správný muž, má u sebe nůž. Tak ho ukaž,“ přikázal průvodce. Ne, nebyla to dětská rybička. Ale zdaleka ani pořádný nůž, který viděl v reklamách na internetu. Ty dokázaly krájet taky… no, to bylo teď docela jedno.

 

„Teď bys s ním nevyřezal ani svůj monogram do stromu, ale ať tě ani nenapadne to tady zkoušet. Tak půjdeme s tím, co máme,“ ukončil průvodce tuhle trapnou epizodu.

Aspoň v to Tom doufal.

 

„A co lopatka?“

Tak výslech tedy ještě neskončil.

„Proč lopatka?“ zeptal se Tom zmateně. To se mu zastřít nepodařilo.

„Ne ten poklad, co hledáme, ne? Nebo už ho nehledáme, co?“, průvodce s ironií nezklamal.

„Ale jo. Vždycky se vyplatí hledat poklad,“ odpověděl Tom snad moudře, ale určitě nejistě.

„To bude ale mladej pán, zástupce vrchnosti, smutnej, že mu nic nenajdem do jeho sbírky. Pokud mu tedy o to vůbec jde,“ řekl průvodce s divným náznakem na konci věty.

„Vždycky se neurodí,“ napadla Toma stará průpovídka, ale oslaben bez ducha, i když ne vlastního, radši mlčel.

 

Aspoň si to myslel.

Ale zřejmě to řekl nahlas.

„Ale téměř každý, kdo sem přijel, přece něco našel. To je taková naše hezká tradice přijet k nám na zámek a něco starého tu pro naši vitrínu najít, že.“

Ha, ha, pomyslel si Tom v duchu.

 

Průvodce zatím vytáhnul lopatku z batohu.

„Ale poneseš si ji sám. To jinak nejde… ale my jdeme.“

Ha, ha, pomyslel si Tom v duchu podruhé.

 

Naoko ale utrápeně přikývnul. Ale jen naoko. Došlo mu totiž, že bez lopatky to opravdu nepůjde. Ale ne na vykopání pokladu, ale na zakopání Archy našeho zapomnění, jak to vzletně nazval duch.

 

Cestou do zahrady Tom několikrát brnknul lopatkou o zem. A hned mu došla další potíž dne. Zakopat něco do pořádně zmrzlé půdy nebude asi tak snadné.

 

A rozhlížel se po rozlehlé zámecké zahradě. Byla působivá, to ano, ale čeho se chytnout při své misi.

 

Došli svahem až dolů ke kašně. Děsivá socha nestříkala. Kašna byla vymetená. Možná se na dně krčilo několik lístků, které přiletěly až po úklidu.

 

Tom se vlastně cítil podobně.

„Neptun. Poseidon. Jak chcete, milí návštěvníci. Vládce všech moří a naší zahrady též,“ slyšel Tom vedle sebe.

 

Přikývl.

 

„Stromy, které tady vidíte, jsou převážně duby. Jsou tu už od dob císaře pána a některé ještě před ním. Nejstarší exempláře jsou na našem místním ostrově,“ průvodce stále hovořil k neexistujícím turistům.

 

Tom už si totiž stejně připadal jako neviditelný. S jediným cílem tuto misi nějak dokončit. Se ctí. Nebo aspoň s poloviční ctí. Čtvrteční?

 

„Ale tam na ostrov nikdo nechodí, protože je tam, co?,“ zeptal se náhle průvodce.

„Zima,“ odpověděl bezmyšlenkovitě Tom.

„Ne,“ řekl průvodce důrazně. „Protože je tam hřbitov plný smrti,“ udělal dlouuuhou pauzu.

 

Tom o tom přemýšlel.

 

„No, každý hřbitov je asi plný smrti, nebo ne?“ odvážil se pak namítnout.

„Ale tenhle je plný psí smrti. Je tam totiž, co? Psí hřbitov. A taky je tam oáza ptáků a návštěvy by je rušily. A to ani nemluvím o tom, že některé stromy již spadly a nikdo je neuklízí, protože pan kastelán má rád, co? Má rád prales, přírodní přírodu. A nebo nechce platit ani nám zahradníkům. Ale to je jen mezi námi, že?“

Ti turisté mu tady pořádně chybí, uvědomil si Tom snad posté.

 

**

 

„Tak jdeme na ten ostrov?“ vytrhnul průvodce Toma ze zamyšlení.

„Asi… zatím ne. Poklad může být přece někde blíž?“

„To jistě. Sám jsem zvědavej, kde.“

 

Mezitím došli k prvnímu předvoji obrovských stromů. Poznal dub, mají tvrdé dřevo vhodné na nábytek, vzpomněl si nelogicky. Na zemi kolem nich bylo čisto, jen lehký poprašek sněhu.

 

Tom zkusil zarýt, bez nějakého většího nápadu do země.

Zmrzlá na kámen.

To mu teda náladu nezvedlo.

 

„Aha, tady zkusíme hledat. Dobrý. Ale zrovna jsem nechal doma detektor kovu. Škoda, žes to nahoře nezmínil.“

„Vy máte detektor kovu?“

„No jistě. Bez něho nedám ani ránu?“

„Vážně. To jste tedy hustej,“ hladil ho Tom slovně po srsti.

„To tedy jsem. Prošel jsem celou zahradu. Taky mě to zajímalo, jestli… jestli se tady v zemi neukrývá něco… zajímavýho. Bohužel asi ne.“

„A někde o tom něco psali, že tady něco bude? Nebo jste o tom někde slyšel?“

„Ale ne. Nic nepsali. To byly jen takové domácí povídačky,“ odtušil průvodce mrzutě. „Pojďme dál. Nebo tady opravdu zkusíš kopat?“

 

Tom zase zkusil několikrát rýpnout do země. Možná by to nakonec šlo, ale nadřel by se neskutečně. A proč zrovna tady? Proč ne támhle u toho stromu, nebo támhle?

Kupka v jehle, nebo vlastně jehla v kupce.

A pokud by chtěl naopak něco zakopat, měl by pořád za zadkem průvodce. Musel by se ho nějak zbavit.

Ale ne tak… jako ve westernu. Jako tady ve skutečnosti.

Ach jo.

 

Tom se cítil stále skleslejší.

Šli k dalším stromům.

Byly docela hezké, ale to bylo asi tak vše.

Žádné znamení jejich větvemi, žádný tajemný náznak někde na kmeni. Žádný pocit, žádný pokyn: Tady kopej a nikde jinde.

Nálada Tomovi klesala stále níž.

 

Už se blížíš do oblasti chmur, jak si z něj někdy rodiče utahovali.

Chmury, divné slovo, ale rodičce ho rádi používali.

Jediné co teď věděl, bylo, že na chmury platí jen pohyb.

 

„Jdu se trochu proběhnout,“ řekl stále s lopatkou v ruce, ale už v pohybu průvodci, protože čím víc by otálel, tím rychleji by byl v pořádných chmurách.

 

Průvodce asi čekal všechno možné, tohle však ne. Jen vykulil oči. „Cože?“

Ale proběhnout se bylo nyní pro Toma nezbytností. A prostoru tady bylo víc než dost.

 

Běžel pořád rovně, bez myšlenky, jen běžel.

 

Běh samotný pomáhá a mozek čistí, myslet k tomu netřeba, říkal vedoucí jejich parkourové skupiny.

 

Tom tedy běžel.

Byl aspoň rád, že má své sportovní boty. Ty s ním šly a běhaly po celý rok a všude. Někdy i do třídy, když se zapomněl přezout.

 

Běžel.

 

Cítil se líp?

Cítil!

 

Obrovské stromy před ním se k němu blížily.

Tedy spíš on k nim.

 

A pak se před ním vyhoupl rybník, jezero, prostě voda, na které stály. Vlastně stály na nějakém ostrově uprostřed vody.

 

Doběhl až k okraji vody a začal se protahovat, jak byl zvyklý z parkouru. Na pravé straně zahlédl, no co to je, úzkou kovovou lávku.

 

A pak že tam na ostrov nikdo nechodí, řekl si v duchu.

Aha, tak proto. Uviděl vysvětlení.

Technická lávka. Nevstupovat! Stav nebezpečí!!

Říkala malá tabulka u levé hrany lávky.

 

Docela výzva ji přeběhnout, zhodnotil ji Tom okem zkušeného parkouristy. Možná je teď i namrzlá.

Sklouznutí do vody je tak snadné, napadlo ho.

Ale zase je to výzva.

Zkoumal lávku už z blízkosti.

 

Ještě se otočil na průvodce. Blížil se, neblížil? Blížil. Ale byl by tu tak za deset let.

Tom se nadechl a soustředěně vyrazil. Lopatku držel rukama před sebou, aby mu pomáhala držet balanc.

 

Nakonec to bylo jednodušší, než čekal. Ocitl se na druhé straně.

 

A před ním neznámo.

Vydal se vpřed.

Pár vyplašených ptáků vyrazilo do nebes. Ale jinak nic. Ticho. Divné ticho. Mrtvé ticho. Psí?

 

Ještě se začnu bát, říkal si vystrašeně.

 

Po chvilce se začala cestička stáčet vlevo. Rychle pochopil proč. Směřovala kolem staré cedulky s divným nápisem, s divným typem písma, který neznal. Ale byl tam… přišel blíž… obrázek psa.

 

Nechtěl jít dál. Tohle nebylo nic pro něj. Dal se tedy doprava, kde stezka vlastně už ani nebyla. Jen jakési pohřebiště stromů. Ležely, nebo pololežely. Celé, s polokmeny, jednotlivé části, bizarně vyvrácené. Slovo bizarní měl rád z četby, ale tady ho spíš děsilo.

 

Tady ho začínalo děsit skoro všechno.

 

Tak rychle, rychle, říkal si trochu zmateně.

Tady bych mohl dát svojí Archu našeho zapomnění a rychle pryč. Zastrčím to do kmene nějakého stromu, třeba naprasklého, a nemusím nic kopat.

 

Tak kam?

Jak si vybrat?

Podle sebe? Podle někoho jiného?

A co když sem chodil i Prokop?

Zastřílet si asi. Po zvířatech. Fuj, fuj, fuj.

Nebo jen tak do cíle?

Jako ve westernu? Jo, jo, jo.

I když snad asi do nelidského cíle. Snad, tedy.

Tyhle myšlenky mi ale nepomáhaj´, říkal si Tom.

 

Situace je přece jasná.

Bylo to jen na něm, kudy dál a co dělat.

Rozhlédl se.

 

Já osobně bych dal Archu našeho zapomnění do…. Támhletoho stromu. Vypadal hodně staře, opíral se o jiné kmeny, ale nějak ho přitahovat. Asi i to dírou, co měl ze strany. Viditelnou jen dosti zblízka. Nebo ji nějak vytušil. Proč ne, to znělo zajímavěji.

 

Došel úplně k ní.

 

Vytáhl z pouzdra lopatku a zajel s ní dovnitř. Nořil se vrstvou listí a něčeho blátivého. Když toho hodně vyhodí ven, může tam pak vložit Archu našeho zapomnění. Už by na ní vážně rád zapomněl.

 

Vyhodil tedy kus toho hnusu na bílou zem. Takže to vypadalo… ještě hnusněji.

Ale někdo to dělat musí.

Takže níž, nabrat, vyhodit, znovu, níž, nabrat, vyhodit.

Země už nebyla bílá. Vypadala… jak zahovněná, napadlo ho.

 

Křečovitě se tomu zasmál.

 

Náhle zaslechl zvonivý zvuk.

Ještě jednou to zkusil.

Opět ten zvláštní zvuk.

Začal rychle vyhazovat všechno to… ani to nechtěl pojmenovat.

Pak se pořádně naklonil a na druhý pokus podjel pod něčím kovovým.

Na světlo vytáhl kovovou truhličku.

Poodešel s ní kousek od stromu. Položil ji na zem.

 

Přemýšlel, horečně, horečnatě, jak se vždycky píše.

Ne!

V téhle zimě prostě jen přemýšlel.

 

Vzít, donést ji na zámek? Hloupost!

Nejdřív se musím podívat dovnitř, ostudy už jsem tady zažil dost.

A Tom byl taky zvědavý. První pohled musí být jen pro něj.

 

Jak ale dovnitř?

 

Ne, opravdu tu nevykukoval žádný klíč nebo klíček. Vlastně to ani nečekal.

 

Ve filmu většinou stačilo zarýt a s větším či menším násilím všechno otevřít, vypáčit, vylomcovat.

 

Účel světí prostředky.

 

Teď ještě mít ty prostředky.

Zadíval se na lopatku.

Zaváhal.

Ten nepoměr mezi středně velkou lopatkou a malou truhličkou nemohl jako správný muž přehlédnout.

Aha, jako správný muž.

 

A tak vytáhl nůž. Rýpal do nějaké škvíry, do mezery, do díry, do něčeho, kde tušil vstup.

K pokladu? Možná.

Hlavně se ale dostat dovnitř.

Jakkoliv. A co nejrychleji.

Trochu to zaskřípalo, jinak však nic moc.

 

Ale.                                                                   

 

Truhlička se otevřela. Sama ne, pomohl jí. Hlavně byla teď otevřená.

 

Nahoře viděl uvnitř prak a vedle něj nezvyklý revolver.

Lehce do toho šťouchnul.

Pod nimi se objevil zašedlý medailon s obrázkem… s obrázkem asi staré paní…. Pak papíry, hm, několik mincí. Žádné zlato, žádné drahokamy. Nic tu nezářilo ohnivým světlem, jak trochu čekal.

 

Tak ji zase zavřel.

 

Ještě chvíli čistil strom. Nic dalšího už neobjevil. Ale prostor byl připraven.

 

Slavnostně jak jen dokázal, vložil do kmene Archu našeho zapomnění. Co nejhlouběji mu to šlo.

 

Pak poodešel opodál. Vyrýpnul ze země něco hlíny. Vrátil se ke stromu a vsypal ji na Archu. Všechno co měl na lopatce, i když toho nebylo právě moc. Takže ještě jednou, podruhé, potřetí. Aby to aspoň důstojně zasypal.

 

A když zapře, změní ve své pozdější výpovědi místo nálezu, třeba to tu nikdo nenajde.

 

A pak už bylo hotovo.

 

Ještě poděkoval kývnutím směrem ke stromu.

Prostě jen tak. Cítil to jako slušnost.

 

A už byl čas vydat se zpět.

 

Do podpaždí jedné ruky vzal truhličku. Do druhé ruky vzal lopatku.

Bylo to trochu nemotorné, ale na to se opravdu nehrálo.

 

A vydal se na cestu zpět.

Před lávkou na ostrov stál průvodce.

A díval se divně.

 

**

Vzduch, vzduch, nedokázal si Tom odpustit, když čekal v chodbě zámku, zatímco průvodce vklouzl po uctivém zaklepání do hlavní kanceláře.

„Páni, to je přece…,“ zaslechl duchův překvapený hlas.

„Přesně,“ řekl na to Tom, který držel truhličku, a v tom slově bylo všechno.

Ale už tu byl zpátky průvodce a posunkem ho zval do velkých dveří.

 

**

„… a hodně mi při hledání pomohl pan průvodce,“ zakončil Tom své vyprávění v hlavní kanceláři.

 

A byla to i pravda, přiznával si v duchu. Vlastně tam venku u zamrzlé vody čekal od průvodce nějaké divné prudké pohyby, nebo manévry, když s truhlou v ruce přelézal lávku a brýlatý podivín ho sledoval.

 

Takových filmů s podrazem už viděl.

 

Ale průvodce řekl jen: „Neuvěřitelný, to nás nenapadlo.“ A nic víc. Koho tím myslel, neprozradil.

 

Obsah truhličky teď ležel před nimi na stole.

 

Pistole – už věděl od zástupce to, co sám tušil, že jde o flobertku. Prak. Starý medailon...

 

„To rád slyším. Dlouhodobá věrnost našemu rodu se opět potvrdila. Bravo pane

průvodče. Jen tak dál,“ řekl zástupce a rozzářeně se obrátil na průvodce i na češtinářku, která tu nějakou náhodou byla, už když Tom s průvodcem do kanceláře dorazili.

 

Průvodce s neproniknutelným výrazem profesionálně přikývl.

 

„Dáme to všechno do nové vitríny. A do výkladu průvodcům,“ usmíval se zástupce.

 

Průvodce s nehybnou tváří dál slabě pokyvoval.

 

„Zasloužíte odměnu,“ řekl pak zástupce a díval se na ně.

 

Slovo odměna měl Tom rád. Pro odměnu to sice přece nedělal, nebo jen trochu, ale teď byl zvědavý.

 

„Můžeš sem v příštím roce kdykoliv přijet na prohlídku a k tomu týdenní pobyt zadarmo pro celou rodinu. Na příštích deset let,“ to bylo na Toma.

„A náš průvodce a příležitostný opravář a nadějný zahradník dostane týden volna navíc. Mimo hlavní sezónu, pochopitelně,“ to bylo na průvodce.

 

Ten opět neznatelně přikývl.

 

**

 

Stejným neznatelným posunkem se pak už před kanceláří s Tomem rozloučil.

 

„Tak hodně štěstí,“ řekl průvodce jen.

 

Ve filmu by asi řekl nějaké nezapomenutelné věty, ale tady…

Už byl pryč.

 

„Jako na houpačce,“ řekl Tom duchovi, když opravdu osaměli. „Včera velký průšvih a dnes poklad. No poklad, pár věciček z historie. Zlatá medaile to nebyla, taková bramborová,“ doplnil spíš už pro sebe.

„Já bych taky ten příběh sepsal jinak, ale proč ne,“ odtušil duch.

„To je prostě takový můj obyčejný život,“ kývl Tom.

„To máš prav

 

Tomovi chvíli trvalo, než pochopil, že duch právě zmizel a myšlenku už nedopoví.

Nereagoval ani na domluvené heslo. Byl opravdu pryč.

Možná jsem řekl nějaký heslo, že tak zmizel, nechápal Tom. „Tihle spisovatelé,“ zakroutil hlavou a vydal se do zámeckého křídla.

 

Musel se s tím vypořádat.

Najednou byli všichni pryč.

Zástupce s češtinářkou.

Průvodce.

Duch.

 

Co teď?

Rozhodl se zavolat mámě, která vlastně byla také v tom příběhu trochu… trochu namočená. Tátovi navíc začíná za, za nějaký čas odpolední prohlídka. Možná by mu rušil snění.

 

„Ahoj, kde... jste s tátou?“ zeptal se mámy hned.

Byla znovu na trzích, což ho ani nepřekvapilo. Táta prý je v pokoji a připravuje se na odpolední prohlídku, za, za zhruba dvě hodiny.

„A co je u tebe nového? Něco důležitého?“ zeptala se. Asi v jeho hlase něco vycítila.

„Našel jsem, našli jsme v zahradě truhlu. Vlastně truhličku s věcmi od Prokopa.“

„Opravdu. Šperky, porcelán?“

„Ne ty ne, s těma, s těmi to bylo jinak. Prak, revolver, medailon staré paní.“

„Ale to je přece také úžasné.“

„Viď.“

„A chceš, abych teď přišla domů, vlastně do zámku, abys mi to mohl celé v klidu vyprávět?“

„Klidně buď ještě na trhu, já si zatím odpočinu…“

„U televize?“

„To taky.“

„Ach, dobře. Tak jo. Já přijdu kolem… kolem sedmé, zajdeme někam na větší jídlo před tou půlnoční prohlídkou, co? Zatím si můžeš něco vzít malého k jídlu a k pití. Máš to v pokoji.“ 

„Skvělý plán. Díky. Pak se uvidíme.“

 

A bylo to.

Šel přímo do pokoje, vzal sendvič, nalil si limonádu, zapnul velkou obrazovku.

A hledal, hledal.

Sláva, našel. Opět našel.

 

Pustí si nějaký western, vždyť byly Vánoce, který Tom neznal.

Ale vypadal báječně.

Ten western. Ale i Tom se tak cítil.

 

KONEC