Tak mi řekněte, co jste v posledních letech dělal?

Já jsem, já jsem… spoustu věcí v životě. Nevěděl jsem, že jsou poslední.

To se tak říká a píše. Uklidněte se. Třeba posledních pět let. Co jste vytvořil? Rukama, hlavou.

Rukama moc ne, já byl vždycky spíš na hlavu. Tedy hlavou. Povídky, román, scénáře a tak.

Tomu všemu jste se věnoval?

No...skoro…chtěl jsem. To jsem chtěl.

A co jste tedy dělal?

Já jsem přispíval. Přispíval jsem.

Aha, takže jste přispěvatel. A kam jste přispíval?

No, spíš jsem, spíš jsem, byl, vlastně komentátorem. Cítím se tady divně.

Aha, výborně. A co jste komentoval?

Skoro všechno.

Skoro všechno!? To je obdivuhodné, to musíte mít široké znalosti, přehled.

Tak bych to, tak přesně bych to neřekl. Spíše ne. Já jsem komentoval, přispíval na ten internet, k hotovým článkům o politicích, o autech, o platech. Jak se má učit, jak se má vychovávat, o dovolených, to mě vždycky bavilo.  Hodně taky o televizi, co tam dávají, v čem je to miz... co se jim tam nepovedlo. Ale to není všechno, jen si teď hned nevzpomenu na další.

I to stačí. Znovu říkám, obdivuhodné. Vy jste si to vždycky nastudoval a pak jste napsal komentář. Chápu to správně?

Ne, ne, nic jsem nestudoval, vždycky jsem to napsal hned do té diskuse, diskusní příspěvek jsem napsal. Třeba tři věty, nebo pět, osm. A pak jsem psal ostatním diskutujícím, co si myslím o nich nebo o jejich příspěvku. Hned, já mám na všechno, měl jsem, na všechno názor. Já jsem pohotovej. To mi vždycky šlo. Ani jsem…ani jsem nepotřeboval svoje jméno.

Co je s vaším jménem?

Nemusel jsem ho nikam psát, lepší mi to šlo s vymyšleným. To je člověk svobodnej, nemusíte nad ničím zbytečně přemýšlet, jako se kontrolovat myslím, prostě to píšete, jak si to myslíte. Když jste naštvanej, tak to dáte naštvaně. Já jsem většinou naštvanej, tak jsem to dával, tedy psal naštvaně. Když tam nemáte svý pravý jméno, je to svobodnější. Svoboda je to nejdůležitější, to jsem vždycky psal. Za svobodu jsme bojovali, za svobodu musíte i zemřít, když přijde ta doba. To jsem taky psal. Možná jsem to někde…opsal jsem. Ale ten základ, myšlenka, je moje.

Kolik času jste tomu věnoval?

Odpoledne, po obědě jsem začal až do večera. Pak jsem zapnul televizi. Ale někdy jsem psal i v noci, když jsem nemohl spát, nebo jsem byl naštvanej.

A to vás uživilo?

Já jsem zdědil nějaké malé peníze a něco jsem prodal. To nám stačí.

Takže jste zdědil peníze a teď píšete do internetových diskusí?

Ale to vy, to vy přece víte, že jsem zdědil, ne?

Kde myslíte, že teď jste?

V pekle?

Ne, jak vás to napadlo?

Cítím se tak divně. Nedobře. Je mi teplo a je tady divný světlo. Mám strach.

Vy jste něco provedl?

Ne, ne, ne. To jen, že jsem byl …byl jsem někdy upřímnej…a lidi to nemaj rádi. Tak jsem myslel, že mě sem poslali.

Do pekla ani do nebe vás neposílají lidi. Tam se můžete poslat jen sám, pokud na to věříte.  Ale vy jste na peklo ani nebe přece nikdy nevěřil.

To ne, ale lidi někdy psali, když to bylo třeba o Bohu, a já se jim vždycky smál. Trochu jsem jim taky za to nadával, jakože je to už překonaný a tak.

Aha.

Ale spíš tak kamarádsky jsem jim nadával. V počítači jsem to tak nemyslel.

Aha.

A kde tedy jsem?

Jste ve snu, u výčitek svědomí.

To je divný, sem asi nepatřím. Svědomí.  Svědomí jsem niky neměl.

Ale měl a pořád ho máte. Jen se dobře skrývalo. To se nedá vyhnat. Chodil jste do školy, něco vás učili, něco jste viděl v televizi. Něco je také v těch článcích, které jste četl. Co kdo dokázal, vytvořil. Přece v těch článcích, co jste komentoval. A taky jste chtěl psát povídky a další věci. Tam všude vyrostlo vaše svědomí, i když jste ho nechtěl a otravovalo vás. Někdy jste ho musel i sám zahánět.

Ale to už je dávno, myslel jsem, že už je pryč.

Ne, není. Jen jste otupěl a taky to pivo při psaní…

A co se mnou jako teď bude? Kam půjdu?

Nikam. Probudíte se, a kdybyste chtěl zase něco sprostého napsat, tak z toho budete mít hrozný strach, i když nebudete vědět proč. Je to takové obrácení.

A co budu tedy dělat? Bez psaní jako. Já na ruce moc nejsem. V paneláku toho nepotřebujete moc udělat. Manželka to zvládne sama a do hospody mě…nechce, abych tam chodil.

Ale pište si, co chcete.  O svých předcích, o vašem městě, o té lípě, jak na ní ráno koukáte. Nebo povídku, jak jste zkoušel psát povídky v mládí a teď.  A vždy pište pod svým jménem. To pro začátek bude stačit. Uvidíte, jak se to rozvine. A aby to pro vás nebyl takový šok, tak své opravdové názory pište do deníku a ten nikomu neukazujte.

Já budu, já budu.

Neslibujte. A teď spěte v pokoji.

Počkejte, počkejte, já myslel, že dostanu ještě šanci.

To se tak říká a píše. A teď už spěte, máme tady nával.

Motivační guruové se na tom shodují. Chcete-li dokázat něco velkého, je dobré vyjít ze své komfortní zóny.

Takže nahodím pár myšlenek, kudy na to. Ale nějak se mi mršky pomíchaly, takže ani nevím, které jsou moje a které jsem prachsprostě ukradla u nejchytřejších hlav. Kdo by se však v dnešní době staral o autorství, že?

Z komfortní zóny vás neodtáhnou, musíte to udělat sami.

Bývají v ní vyjeté koleje. Uvnitř, ne směrem ven.

Pokud z ní někdo vyjede, ví o tom.

Za ní začíná hrdinství, ale také nepohodlí a o kousek dál i bolest všeho druhu. Často neznámého druhu.

Opouštět ji bývá lehčí pro lidi, kteří říkají, že bolest je dobrá. A zároveň tím opravdu myslí svou vlastní bolest, ne cizí. Poznáte je také podle toho, že někdy dodávají, že když je něco bolí, tak aspoň vědí, že ještě žijí.  A ti zvlášť rafinovaní říkají, že je nutné nacházet pohodlí v nepohodlí.

Dá se z ní také občas vybíhat, vracet se, zase vybíhat a zase se vracet.  Je to méně odvážná varianta než spálení všech člunů (literatura se zmiňuje také o mostech), ale tak nějak více naše.

Komfortní zóna se samozřejmě brání. Ví, že oč bude krásnější a pohodlnější, o to hůře se z ní bude utíkat. Ví také, že bude atraktivnější, když nabídne útočiště před únavou. Odměňuje starousedlíky a zlatem uplácí či železem vyplácí rebely. Nezpochybňuje, že venku za ohradou může být tráva zelenější, jen tak nenápadně ale zmíní neznámé prohlubně a pasti. Umí také dobrácky varovat, že nemá smysl se stále štvát a pak padnout přímo z koně a vydechnout u cesty. Postupně také zvyšuje poplatky za vstup i výstup, takže uměle zvyšuje radost po vstupu do zóny a bolest před výstupem z ní. Jejím mistrovským dílem je pak pravidelné prohazování směrovek Zoo a Džungle. Věčná otázka, zda žít pohodlně v zoo nebo svobodně v džungli, proto jen akademicky proplouvá okolo a prakticky nikdo si jí nevšímá. Málokdo si řekne, že toho pohodlí už bylo dost a je čas ještě něco zkusit.

Reklama nás do komfortní zóny většinou s chutí žene. Boty do každého terénu, auto do každého testu, pasta do každé huby, žiletka pro každé místo. Nejdříve nákup, pak výsledek. Jsou i reklamy odvážně plující proti umělému proudu, které nejdříve ukážou dřinu a pak výsledek. Ale pořád jsou to jen reklamy.

*

Tak takový byl můj krátký výlet z komfortní zóny. Nehádejte se se mnou, byla to cesta z komfortní zóny, i když jsem neprožila divoké útěky, rozervané košile a srdce, puchýře na nohou a poškrábané ruce. To víte, mám svou komfortní zónu ráda a psát o tom, jak ji opustit, bylo pro mě nekomfortní, nelibé, nepohodlné a chvilkami dokonce bolestivé. Proto hupky dupky zpátky do pelíšku v naší malé oáze.

Vážení diváci, posluchači a čtenáři,

prostě vy, kteří si právě dáváte pozor.

Dnešní krátkou přednášku věnuji jednomu z velkých nebezpečí dneška a tím jsou sliby. Zároveň vám však ukážu příležitost, kterou sliby nabízejí.

Předvedu vám tedy jejich zápory i klady, zlo a dobro, černou a bílou, pro rychlovzdělance pak jang a jin.

Oficiálně, pro záznam příslušných orgánů, to však budu nazývat Minusové sliby a Plusové sliby. Kolektivním sportovcům pak doporučuji, aby místo slova sliby používali slovo body, tedy minusové body a plusové body. Zabrání tak vlastním gólům.

Vezmu to od nejhoršího k nejlepšímu, tak, prosím, neusněte předčasně.

Dříve se slibovala věrnost přímo nejrůznějším vůdcům, později jejich stranám, které byly jediné či vedoucí.

Ty doby už jsou naštěstí pryč.  Opakuji, ty doby už jsou naštěstí pryč.

Objevila se ale jiná nebezpečí, Minusové sliby. Tedy sliby, jejichž hodnota je ještě mnohem menší, než to vypadá.

Začnu tím těmi nejzápornějšími sliby, a to jsou sliby politiků. Předvolební, volební, povolební, před odjezdem do Bruselu a po příjezdu z Bruselu.

Koho teď v duchu napadlo jiné město, zaplatí při odchodu dodatečné vstupné. Základní vstupné bude vynásobeno koeficientem, který vznikne, když vzdálenost mezi Prahou a oním zalíbeným městem vydělíte vzdáleností mezi Prahou a Bruselem.

Pokud by někomu náhodou, opravdu náhodou, vyšel  koeficient menší než 1, zaplatí dodatečné vstupné také. Protože musí napříště vědět, že Brusel je základ.

Naši politici to už mají díky pestrým dotacím nesmazatelně napsáno na svých čelech a peněženkách. Vy ostatní to musíte znát také, abyste věděli, jak se Minusovým slibům politiků bránit.

Správná léčebná procedura je pak: nevěřit, pozorovat, ověřovat, volit/nevolit. A když bude poučených voličů opravdu hodně, může jít takový politik příště už jen do Brusele. Což je stejné město, ale trochu odlišné.

Dalším Minusovým slibem jsou sliby reklamní. Ty byly, jsou a budou. Ve srovnání se sliby politickými jsou jejich věcné dopady menší. Ale pozor: svou neustálou přítomností dokážou z lidských mozků vytlačit všechno ostatní.

A ještě jednu záludnost skrývají.

Zdálo by se vám, že proti nim už máte vypěstovanou imunitu. Ale nevěřte tomu, stojí za nimi největší ega planety, která se přestěhovala do reklamního průmyslu a mají vás prokouknuté.

Léky proti nim jsou drahé a často nedostupné. Opuštěné ostrovy, kláštery v džungli ani vrcholky hor si nemůže dopřát každý nebo aspoň ne tak často, jak by si přál.

Jednoduchým a dostupným protilékem je pak staletími vyzkoušený Všeho s mírou. Pro posluchače upřesňuji, že se jedná o malé M.

Ha, ha, ha, to jen aby to někdo nespletl. To byl vtip na probuzení.

Do třetice Minusových bodů zmíním sliby, které dáváte vy. Vidím mezi vámi pravidelné sledovače televizních seriálů, takže o tzv. vztahových slibech se nemusím více šířit.

Jen na okraj připomenu, že také proti seriálovým slibům a příslibům existuje jednoduchý, i když roky už nepoužívaný lék. Televizní ovladač opravdu umí televizi vypnout a v méně bolestném případě pak přepnout na kanál, který nabízí nižší závislost.

Ale to jsem odběhl. Popravdě řečeno, bych to potřeboval.

Na závěr Minusových slibů už zmíním jen vaše sliby zaměstnavatelům ve formě podpisů různých kodexů či hlasitým předstíráním loajality. Tady si stačí vzít jednoduchý lék, který se jmenuje Slibem neurazíš, případně lék s podobnými účinky Slibem nezarmoutíš.

Ještě neusínejte, už jdeme do finiše.

Možná si teď někdo z vás klade dvě otázky, které už napadly mě.

No asi ne, ale když už je mám připravené, tak je řeknu. Jak jinak bych se dostal ke konci.

První otázka zní: Máme tedy sliby úplně postavit mimo slušnou společnost?

Odpověď zní: Ne.

Druhá otázka: Je vůbec někdo, komu něco slibovat a dokonce to myslet vážně  a dodržovat to?

Odpověď zní: Ano. Vy.

A tím už se opravdu rychle dostávám k závěru přednášky, tedy k příležitosti, kterou nabízejí Plusové sliby. Jsou to sliby, jejichž účinek se opakovaným užíváním výrazně zvyšuje. A to vám slibuji, že vůbec nepřeháním.

Vaše sliby k sobě samým by pro vás měly být zákonem, který se dlouhodobě vyplatí dodržet. A nemusíte ani číst filozofické knihy, abyste pochopili, že na tom něco dobrého je. Ověřit tuto teorii máte ode mě za domácí úkol, ha, ha, ha.

A na základě slibů k sobě samým můžete s mírou, tedy s malým mírou… ježiš co to plácám, slibovat i někomu jinému.

Tomu se nesmějte, to vůbec nebylo vtipné.

Prostě řečeno jednoduše: Dodržování těchto slibů vás posílí uvnitř a podrží navenek.

Když nechcete slibovat, tak neslibujte. Mlžte, vymlouvejte se, odskakujte si, ale nikdy neslibujte za každou cenu.

A to je konec přednášky. Ti, kteří neusnuli, mohou odejít nebo vypnout rádia a počítače. Ostatní nechte, prosím, dospat. Za chvíli sem přijde nějaký politik, tak to bude ještě lepší čas na spánek.

A na závěr konce ještě připomínám svatou trojici: Slibovali, že mu hráli, Sliby chyby a Slibotechna.

A já už abych opravdu běžel.