A už je moje. Tuhle nikomu nepustím. O tu se dělit nechci. Pevně na ní sedím. Lavička.

Lavička si zaslouží aspoň malé poděkování. Má nepřetržitou službu. V hluboké noci a ráno slouží tulákům, přes den a o večerech milencům, turistům, pejskařům, rodičům s dětmi, kdykoliv pak opilcům. Někdy ji uvítají i příliš ambiciózní amatérští sportovci.

Lavičky jsou součástí každého dobrého lázeňského města i ostatních kultivovaných sídel. Bez nich neexistuje vstřícné náměstí či turistická stezka pro nenáročné. Park bez laviček je neúplný park, i kdyby se tam smělo sedět na každém centimetru trávy.

Lavička ve své podobě umožňuje lehkou meditaci, tvrdý spánek, nenáročnou četbu, náročné objetí. Přispěje k seznámení, usmíření i poslednímu posezení před rozchodem. Nabídne místo pro střídmé i lukulské občerstvení. Je-li dobře umístěna, chrání před příliš vtíravým sluncem. Odtud dávné spojení laviček a stromů.

Lavička bývá různých tvarů i materiálů. Více slov netřeba. Snad jen varování před nápady, které se v dnešní ekonomické době občas objevují: kovové lavičky, které studí skoro i v těch největších vedrech. Ano, vydrží nejtvrdší zacházení.  Ano, mohou obloudit zjevem a pocitovou spřízněností se studenými budovami bank. Ano, mohou získat cenu od architektů z Měsíce. Ale od svého základního poslání – sloužit unaveným nebo čekajícím podle jejich potřeb – nemohou být více vzdáleny.

Lavičky vydrží bez stížností nejtěžší lidské váhy. Městské lavičky na zastávkách MHD pak překonají i potupu nalepených plakátů ošklivých politiků s ještě ošklivějšími hesly. O které by se člověk neopřel zády, ale otřel botami. Dá-li Bůh, politici nebudou, lavičky přetrvají.

Lavičky si ale také mnohdy projdou peklem. Vandalizované, poškrábané, polité, zamazané. Mají-li štěstí od přírody nebo dobrého správce přejdou od očistce k očistě.

Lavička zrádkyně. I takové se najdou, když jim znenadání upadne podpěra. Když se objeví dříve skrytý hřebík nebo šroub. Nejčastěji však lze pak vystopovat pachatele z řad lidí. Lidé dokážou všechno. Vymyslí lavičky, vytvoří je. Ale dokážou je také obrátit proti člověku.

Lavičky jsou líhní skvělých nápadů. Mnohé zde přímo vznikly, jiné po předchozí tvůrčí chůzi dotvořeny byly.

Lavičky nabízejí výhled. Na pobíhající potomky, na divy přírody, na um člověčí. Jak málo slov, tak mnoho zážitků.

Lavičky slouží v lehkých i těžkých dobách. Jsou výtvorem člověka, ale od jisté chvíle si žijí svůj vlastní příběhy. Mohly by vyprávět, stejně jako stromy, sochy, řeky. Z ruky lidské se v ideálním případě vpíjí do rukou přírody, jako by z ní vzešly již pradávno a přirozeně. Ano, i takové lavičky existují. Jako stařešinové svého druhu s nadhledem přehlížejí rychle stavěné kolegyně, které jen mají utratit zotročující dotace nebo splnit architektovy šílené fantazie.

Lavičky své okolí povyšují, lákají k příštím návštěvám, nabízejí výhody pocitové nad rozumovými. Z nohou, zadků a zad pronikají do srdce. Kdo nikdy neposeděl na lavičce, ve slastné zahálce, možná udělal něco navíc, posílil svůj rozum a vůli, ale oslabil své srdce, něco lidského mu chybí.

Lavičkové umění nepustit k sobě nikoho jiného nebo naopak přivábit osobu správnou, to už je za domácí úkol do příštích úvah.

Lavička správného druhu je prostě přívětivě vstřícná, nabízí pohodlné spočinutí.

Lavička tato je dobrým příkladem. Příjemně hřeje zespoda, prodlužuje chvilku posezení, jako by se nechtěla ani rozloučit. Skoro se od ní nejde odtrhnout, jak je vstřícná.

Lavička, tahle lavička je…kruci…čerstvě natřená. To je zrada, místo bodnutí do zad se k nim přilepí, místo kopnutí do zadku ho označí.

Ach jo, lavička. Teď nezbývá, než se nenápadně zvednout a odplížit. Třeba si sem sedne ještě někdo další. Musíme si pomáhat. 

Všechny vás dneska zdravím. Přišli jste v hojném počtu. To mě opravdu těší.

Na úvod několik technických detailů.

Balíček pro každého, kdo se už registroval, je připraven u východu.  Na vás ostatní čekají mí spolupracovníci, takže se nebojte, bez balíčku neodejdete.

Ale nyní už k samotné přednášce, nazvané Slavný spisovatel vám řekne tajemství a předá balíček.

Mám svůj vlastní blok. A je to…

Kdo to křičel, že to má už každý?

Ale já říkám blok, ne blog, možná huhňám, možná jste mi jen špatně rozuměli. Blok. Mám svůj vlastní blok. A je to…

Kam odcházíte?  Aha, chápu vás. Vy mladí, moderní nesnášíte nudné začátky. Počkejte, neklikejte pryč. Aha, tady vlastně nemůžete. Ale stejně, neodcházejte, když už jste přišli, tak jste tady.

Ty balíčky na vás počkají.

Tak já začnu ještě jednou. A rychleji, abyste nestačili začít přemýšlet.

Mám svůj vlastní blok a jsem tedy zablokovaný. Přiznávám se tady na veřejnosti. Nemohu se pohnout. Seďte prosím, nepotřebuji pomoct. Seďte. Nemyslím tím nic od páteře, spíš od hlavy.

Nemohu se pohnout z místa. Ale ne z tohoto stupínku. Prostě mi to nepíše.

A je to venku. Nevěděl jsem, jestli to dokážu. A víte, že je to osvobozující. Potřeboval jsem to říct, protože mi to nepíše.

Nepíše mi to, nepíše mi to.

No, tolik osvobozující to zase není.

Ano, psalo mi to. Ano, musím se přiznat, psalo mi to dobře. Prostě mi to dobře vynášelo. Sypalo, abych to některým lépe vysvětlil.

A pak nic. Nic.

Přestalo to vynášet, přestalo to sypat.

Zkoušel jsem všechno možné proti tomu, ale toho vás ušetřím. To si nechám na jinou přednášku.

Také mi říkali, že to dříve nebo později dostihne každého spisovatele. Říkali, že to tak je, ale nevěděli proč.

Ale já už vím, proč.

Protože je to nakažlivé. Ano, teď už to dokážu říct nahlas. Chytil jsem to od vás, od svých netalentovaných čtenářů, ať už skutečných nebo potenciálních. Od každého z vás. Od těch, co mě moc chválili, od těch, co mě přehnaně kritizovali, od těch, co třeba jen prohlíželi mé knihy, ale nekupovali je.

Ano, vy tam dámo napravo, vy jste mi napsala, jaký jsem skvělý autor, humorný člověk, že mě ráda čtete. A mně ta vaše pochvala pak zablokovala další psaní.

A vy až tam v poslední řadě, vlevo, To jste mi napsal vy, že jsem, že jsem nedělitelná nula, žádný spisovatel, jen mainstreamový pisálek a presstitut. Já si to zjistil, vy anonyme ve svetru, vy jste mi zablokoval všechny nápady. Jen se ušklíbejte, to bude na vás dokázat, že jsem v hlavě žádné neměl. To se budete divit, soudy budou na straně chudáka zablokovaného.

Ano, každý z vás mě mohl zablokovat. Každý, každá z vás. Drzý kecy, pochvaly, soucitné pohledy. Všechno se to počítá. Všechno jsme to sečetli.

Takže teď už můžete jít. U východu si vyzvedněte svůj balíček. Najdete tam mou fotku a třicetistránkové vysvětlení toho, co jsem teď říkal, ale nebudete tomu rozumět, protože to psali mí právníci. Vy všichni budete u soudu muset dokázat, že mě nečtete, že jste mi nikdy nic nenapsali, že o mně nic nevíte, že jste mě nikdy neviděli. A to se vám nepodaří. Já už byl všude. V knihách, v rádiu, v televizi, na internetu, v bulváru, na ručnících. Mně jste se nemohli vyhnout.

Ale nechovejte ke mně žádnou zlobu. Jsem prostě jen průkopník nových cest. Je to jen zachování koloběhu peněz, prostý byznys. Když se to nesype z jedné strany, musí se to sypat z druhé. A nemusí vám to být líto, že jste přišli. V nejbližších dnech začínáme obesílat další ovčany. 

A teď důležité upozornění.

Pokud jsou mezi vámi náhodou soudci, politici a policisté, tak vám, vám se speciálně omlouvám, vás potřebuji. Vy dostanete balíček s tajemstvím a mohu už prozradit, že dobře chutná a voní.

Teď můžete všichni jít. A pamatujte si, čím déle mi to nebude psát, tím déle mi budete platit. Tedy ti vybraní.

Protože já mám svůj vlastní blok.

A je to můj zlatý důl.

Můj milý miliardáři,  

       

(pokud jsi král, kníže či mafián, tak samozřejmě platí Můj milý králi miliardáři a tak dál přirozeným sestupným vývojem až k Můj milý mafiáne miliardáři).

 

Už dlouhou dobu si pro Vás chystám elevator pitch, tedy prezentaci ve zdviži, případně brebtání v rychlovýtahu.

Tady ale výtah už dlouho nejel a tak jsem na Vás čekala marně.

Proto Vám svůj vzkaz posílám v písemné formě. Já vím, že už dopisy nikdo nepíše, proto jsem originální. Ale bude-li třeba, mohu ho poslat i ve video podobě (kde zejména uvidíte moji majestátní pet postavu), nebo v audio formě (kdy uslyšíte můj sametový hlas). Nebo, pokud se to nosí, tak ve formě piktogramů, které jsou sice sušší, ale zase rychle míří až k vrcholu.

Jmenuji se Betka, pro Vás i Bětka, a jako dvoulitrová pet lahev jsem hrdinkou dlouhé řady komiksových stripů, které vydává můj autor. Těch dílů je již víc než 200. Takže už je možné si udělat dobrou představu například o mé moudrosti i hlouposti,  nadhledu i podhle- i podlosti.

Jednacím jazykem mého komiksu je čeština. To umožňuje pronikat na další a další trhy, s tím jak prostořekost a zdravá nespoutanost Čechů stále více dobývají svět. Určitě jste se již setkal přinejmenším s jedním Čechem, který už opravdu něco dokázal. A takoví jsme téměř všichni nebo v tomto tisíciletí budeme. To, myslím, mohu téměř nezávazně slíbit.

Jistě už Vás zatím napadlo, že komiksů je přece na světě mnoho.

Před některými jste v dětství a v mládí dokonce marně utíkal. Takovou pozici mám já u dospělých, dříve nebo později na mě všichni narazí. Ale Vy…pokud budete vědět, že mám Vaše peníze, nebude to náraz, ale setkání. Setkání dvou přátel nebo dvou byznys partnerů. Záleží na Vaší povaze a Výši šeku.

To jsem však už trochu předběhla.

K mým výhodám dále patří, že nikoho neobluzuji kreslířskou precizností. Sázím na svou jednoduchou podobu, kterou by mohl vytvořit téměř každý. Ale jen zdánlivě. Vedle mé obří pet podoby, fyzicky téměř nekopírovatelné, je tu i síla mých prostých myšlenek, mouder, pouzder...to jsem jen zkoušela, jestli mě při čtení ještě vnímáte. Prostě, každý kdo mě více pochopí, odhazuje kopírovací náčiní.

Tolik tedy k nemožnosti kopírování, což jistě uznáte, je v dnešním světě nepřemožitelné plus.

A jedinou větu ke konkurenci. Je příliš hezky namalovaná a příliš myšlenkově originální, než aby mohla být opravdová.

Dosud moje vzdělání, výchovu, vývoj, moje všechno financoval autor. Nyní říká, abych mu také něco vrátila, že jen z dobrého pocitu se žít nedá, i když to ještě definitivně neprokázal.

Rozhodla jsem se jít proto přímo za Vašimi penězi, abych mu trochu přispěla, sobě koupila nové šaty a tak a Vám prodala nehynoucí slávu sponzora. Například, když ještě dnes řeknete Pepek námořník, zakřičí obecenstvo špenát. Tím špenátem byste mohl být Vy. To není urážka, to je pocta. Co víc můžete získat?

Abych to tedy shrnula. Za vaše peníze hodláme já a můj autor získat svoji svobodu a s ní pak přijde myšlenková a tvůrčí exploze, noví zákazníci, nové trhy. Zaslíbenou budoucnost si jistě dovedete nejlépe namalovat sám, vždyť jste miliardář.

A z Vašeho majetku je částka 600 tisíc za rok vůči nám velmi vstřícná. V motivačních knížkách, které máme oba rádi, přece píšou: Život vám dá přesně tolik, o kolik si řeknete. A já jsem si řekla zatím Vám. Není to hezké, když Vám říkám Život? To už je, jako bych Vás oslovovala Stvořiteli. A já vím, že někteří miliardáři to tak mají rádi.

Trochu jsem se rozepsala, jako bych se rozpovídala. Tohle bych Vám nestihla všechno ve výtahu říct, to bysme tam museli uváznout nadlouho.

 

Můj milý miliardáři, 

věřím, že si Vaše peníze plně zasloužím.

Počítejte se mnou.

Počítám s Vámi.

Počítám s nimi.

 

Ano, přesně tolik, kolik jsem řekla. To je život, Stvořiteli.

 

Vaše Betka

 

 

 

 

(Přípravné a jiné poznámky Betky omylem napsané na druhou stranu dopisu)

Omluvit se ženám miliardářkám, že jsem se o nich zapomněla zmínit. Bude to jakoby úmyslné opomenutí, protože přece zaslouží zvláštní dopis. V něm jim popsat romantický příběh „Jak jsem svými penězi ráda pomohla Betce a jejímu nepraktickému autorovi ke šťastnému tvůrčímu životu“.

 

Všechny ženy miliardářky obejít s dopisem mezi druhou a čtvrt na tři.

 

Tohle škrtám, to sem připsal můj autor, kterému super bohaté ženy nikdy nedaly a má na to nic vztek.

To nechápe, že ty peníze od nich budou tak trochu sloužit i jemu? A že mnohé ženy mají své vlastní bohaté a úspěšné kariéry a hodně volných peněz? Inu, chlap a ještě k tomu chudý. To jsem se rozohnila. Co na něm vlastně vidím? Možná se najde něco mezi těmi miliardáři.