Tak mi řekněte, co jste v posledních letech dělal?

Já jsem, já jsem… spoustu věcí v životě. Nevěděl jsem, že jsou poslední.

To se tak říká a píše. Uklidněte se. Třeba posledních pět let. Co jste vytvořil? Rukama, hlavou.

Rukama moc ne, já byl vždycky spíš na hlavu. Tedy hlavou. Povídky, román, scénáře a tak.

Tomu všemu jste se věnoval?

No...skoro…chtěl jsem. To jsem chtěl.

A co jste tedy dělal?

Já jsem přispíval. Přispíval jsem.

Aha, takže jste přispěvatel. A kam jste přispíval?

No, spíš jsem, spíš jsem, byl, vlastně komentátorem. Cítím se tady divně.

Aha, výborně. A co jste komentoval?

Skoro všechno.

Skoro všechno!? To je obdivuhodné, to musíte mít široké znalosti, přehled.

Tak bych to, tak přesně bych to neřekl. Spíše ne. Já jsem komentoval, přispíval na ten internet, k hotovým článkům o politicích, o autech, o platech. Jak se má učit, jak se má vychovávat, o dovolených, to mě vždycky bavilo.  Hodně taky o televizi, co tam dávají, v čem je to miz... co se jim tam nepovedlo. Ale to není všechno, jen si teď hned nevzpomenu na další.

I to stačí. Znovu říkám, obdivuhodné. Vy jste si to vždycky nastudoval a pak jste napsal komentář. Chápu to správně?

Ne, ne, nic jsem nestudoval, vždycky jsem to napsal hned do té diskuse, diskusní příspěvek jsem napsal. Třeba tři věty, nebo pět, osm. A pak jsem psal ostatním diskutujícím, co si myslím o nich nebo o jejich příspěvku. Hned, já mám na všechno, měl jsem, na všechno názor. Já jsem pohotovej. To mi vždycky šlo. Ani jsem…ani jsem nepotřeboval svoje jméno.

Co je s vaším jménem?

Nemusel jsem ho nikam psát, lepší mi to šlo s vymyšleným. To je člověk svobodnej, nemusíte nad ničím zbytečně přemýšlet, jako se kontrolovat myslím, prostě to píšete, jak si to myslíte. Když jste naštvanej, tak to dáte naštvaně. Já jsem většinou naštvanej, tak jsem to dával, tedy psal naštvaně. Když tam nemáte svý pravý jméno, je to svobodnější. Svoboda je to nejdůležitější, to jsem vždycky psal. Za svobodu jsme bojovali, za svobodu musíte i zemřít, když přijde ta doba. To jsem taky psal. Možná jsem to někde…opsal jsem. Ale ten základ, myšlenka, je moje.

Kolik času jste tomu věnoval?

Odpoledne, po obědě jsem začal až do večera. Pak jsem zapnul televizi. Ale někdy jsem psal i v noci, když jsem nemohl spát, nebo jsem byl naštvanej.

A to vás uživilo?

Já jsem zdědil nějaké malé peníze a něco jsem prodal. To nám stačí.

Takže jste zdědil peníze a teď píšete do internetových diskusí?

Ale to vy, to vy přece víte, že jsem zdědil, ne?

Kde myslíte, že teď jste?

V pekle?

Ne, jak vás to napadlo?

Cítím se tak divně. Nedobře. Je mi teplo a je tady divný světlo. Mám strach.

Vy jste něco provedl?

Ne, ne, ne. To jen, že jsem byl …byl jsem někdy upřímnej…a lidi to nemaj rádi. Tak jsem myslel, že mě sem poslali.

Do pekla ani do nebe vás neposílají lidi. Tam se můžete poslat jen sám, pokud na to věříte.  Ale vy jste na peklo ani nebe přece nikdy nevěřil.

To ne, ale lidi někdy psali, když to bylo třeba o Bohu, a já se jim vždycky smál. Trochu jsem jim taky za to nadával, jakože je to už překonaný a tak.

Aha.

Ale spíš tak kamarádsky jsem jim nadával. V počítači jsem to tak nemyslel.

Aha.

A kde tedy jsem?

Jste ve snu, u výčitek svědomí.

To je divný, sem asi nepatřím. Svědomí.  Svědomí jsem niky neměl.

Ale měl a pořád ho máte. Jen se dobře skrývalo. To se nedá vyhnat. Chodil jste do školy, něco vás učili, něco jste viděl v televizi. Něco je také v těch článcích, které jste četl. Co kdo dokázal, vytvořil. Přece v těch článcích, co jste komentoval. A taky jste chtěl psát povídky a další věci. Tam všude vyrostlo vaše svědomí, i když jste ho nechtěl a otravovalo vás. Někdy jste ho musel i sám zahánět.

Ale to už je dávno, myslel jsem, že už je pryč.

Ne, není. Jen jste otupěl a taky to pivo při psaní…

A co se mnou jako teď bude? Kam půjdu?

Nikam. Probudíte se, a kdybyste chtěl zase něco sprostého napsat, tak z toho budete mít hrozný strach, i když nebudete vědět proč. Je to takové obrácení.

A co budu tedy dělat? Bez psaní jako. Já na ruce moc nejsem. V paneláku toho nepotřebujete moc udělat. Manželka to zvládne sama a do hospody mě…nechce, abych tam chodil.

Ale pište si, co chcete.  O svých předcích, o vašem městě, o té lípě, jak na ní ráno koukáte. Nebo povídku, jak jste zkoušel psát povídky v mládí a teď.  A vždy pište pod svým jménem. To pro začátek bude stačit. Uvidíte, jak se to rozvine. A aby to pro vás nebyl takový šok, tak své opravdové názory pište do deníku a ten nikomu neukazujte.

Já budu, já budu.

Neslibujte. A teď spěte v pokoji.

Počkejte, počkejte, já myslel, že dostanu ještě šanci.

To se tak říká a píše. A teď už spěte, máme tady nával.