Bylo to jako magické lusknutí prsty. Okamžitě se propadl do jiné dimenze.

Televizní reklama právě nabízela zvukotěsné dveře a zvukotěsná okna. Náhle se z ní vymanilo jediné slovo. Zvukotěsnost.

Okamžitě věděl, že právě ji léta hledá.

Zvukotěsnost pro něj byla jako svištící sekera, která ukončuje ranní nevábné zvuky od sousedů v paneláku.  Jako odpolední odrazová stěna, kterou neprojdou hudební pokusy nevyzrálých jedinců. Jako večerní a noční ohrada, která chrání před hlasy, pronikající zdí.

Někdo mu klepe na rameno.

Aha, vidí osobu, která stojí před ním. Vidí, jak se jí mele pusa. Mnohaleté soužití ho naučilo rychle odečíst, co po něm manželka chce. Stačilo, když zamumlal odpověď a měl zase klid.

Ani se nemusel vzdát své zvukotěsnosti.

Rychle se vrátil do proudu svých myšlenek, které nic a nikdo neruší.

Ráno jel autobusem a pak tramvají a slyšel jen božské ticho. Tentokrát teenageři marně vyřvávali, co by učitelce nejraději udělali. Některé nápady sice bývaly hezkou pozvánkou do jeho vlastní, dávno minulé školní doby, ale tentokrát je neslyšel.

Také adept na manažera si zbytečně pouštěl nějakou motivační rockovou hudbu. Jindy jeho bílá sluchátka propouštěla nepřetržitý, monotónně dunivý proud. Ale tentokrát nic nezachytil.

Tohle všechno zvládla ta zvukotěsnost.

Jeho vlastní zvukotěsnost.

Vlastně nevěděl, jak je to technicky možné. Prostě to tak bylo. S tím by ani technici, ti prohnaní lišáci ze světa přesných termínů, čísel, fyzikálních zákonů a neprůstřelné logiky, nic nenadělali.

Vešel do své kanceláře. Nebyla šéfovská, nebyla manažerská, nebyla ani vzhůru přestupní. Takže jich tu sedělo jaksi více.

Ale dnes tu měl svaté ticho.

Žádné divné řeči o moderních sportech, které nemají s fotbalem ani hokejem nic společného. Také o zubech a vyměšování potomků nebo předků se nic nového nedozvěděl.

Prožil nádherný den. Rušivé zvuky neslyšel a na protahované huby kolegů se nedíval. A klepání na rameno, které jediné mohlo požitek narušit, se zde vůči senior úředníkovi nenosilo.

Takhle by to těch pár posledních měsíců v kanceláři skvěle vydržel. A pak už tu nebude.

A zase byl v posteli. Vychutnával si ten božský klid vlastní zvukotěsnosti. Jen on a jeho vnitřní prostor, jen jemné bzučení, jeho vnitřní zvuk. Nic zvenčí sem nepronikalo.

Kdysi bývaly krásné zvuky také v přírodě, ale ani tam už to není, co bývalo. Už netoužil po zklamání a neustálém vyrušování.

Teď to bylo jako krásný sen, který se náhle uskutečnil.

Najednou se strašně lekl. Projelo jím hrozné podezření, že ta zvukotěsnost kosila zvuky stejně nemilosrdně jako ta paní s kosou. Že je to jen jiný název pro tu obávanou paní.

Kopal kolem sebe a křičel. Chtěl, aby všichni věděli, že ještě není připraven.

Ústa blízko něj ho uklidňovala. Ústa za stěnou mu nadávala a zároveň ho informovala, kolik už je hodin.

A on je všechny slyšel.

Vyděšeně jim děkoval, že jej přitáhli zpět z těch krajů bez zvuků. Od klasika si stále ještě pamatoval, že jde o kraje neobjevené, z nichž nikdo se nevrací a o nichž není zpráv.

Pochopil, že už nechce zvukotěsnost, ani sen o zvukotěsnosti, nebo co to bylo. Raději bych chtěl nesmrtelnost.

A jestli to jinak nejde, tak tedy tu nesmrtelnost, do které patří i ranní prdění sousedů.

Dávno už víte, že byste je měli nechat odejít do zapomnění.

Nehlásit se k tomu, že tu s vámi kdy byly.

Nevkládat už do nich žádnou další energii a čas.

Zapírat, že jste byl jejich stvořitelem, sochařem, oprašovatelem nebo (ne)chtěných zlodějem.

Ale ono to nejde.

Stále věříte, doufáte. Přestože…

Přestože některé přes noc zešedly a ráno jejich podoba ničím nepřipomínala večerní oslnivou formu.

Přestože některé jsou od počátku neduživé, a tak nějak nedotažené.

Přestože jsou některé tak staré, že pamatují bojovníky z třicetileté války.

Přestože si některé hrají na lahodný pramen, který po dlouhém a usilovném kopání náhle vytryskl z hloubi vaší geniality. Ale je to jen břečka, bez chuti a přirozenosti.

Navzdory všemu se do nich snažíte čas od času vložit oživující šém.

Věříte v potlesk, smích, pousmání nebo aspoň malý náznak, že sevřené rty povolily.

Doufáte, že ty vtipy, historky, příběhy, komiksy, nápady ještě na tomhle světě něco dokážou.

A vy s nimi.

Puzena naléháním nemnoha přátel a posměšky mnoha odpůrců rozhodla jsem se, že vstoupím do reklamy.

Kompletní strategický plán ještě tvořím, ale už mohu zveřejnit některé zásady pro výběr témat a mantinely, které nechci překročit.

Nesmí to být role typu křoví (klanu Bushů se omlouvám), stohlavého komparsu (s výjimkou, že by všechny ty hlavy byly moje) nebo čudly (taky to slovo neznáte, co - četla jsem ho v pamětech jednoho starého herce).

Také čas plně se odhalit ještě nenastal, tolik peněz v oběhu zatím není. Kdo za to může? Podle uniklých fotek vyloupily pokladnu například Jennifer L. a Scarlett J.

V reklamě na co tedy vystoupit Ano, Možná a Ne? Přikládám neúplný výčet, podrobnější informace k dostání u mého manažera.

Kudy ano

*Na pivo. První volba, to je moje rodná hrouda.

*Na obaly. Mé plasty jsou sice na vítězném postupu, ale je potřeba je posílit proti skleněným jedincům. A dost! Ten vtipálek, co tady zmínil silikony, ať si jde za trest nastudovat Wikipedii.

*Na cokoliv, pokud se mi logo vejde na hruď. Výhodou je, že tam se vejde při dobré vůli cokoliv.

*Na zachránce životů. Nejraději mám výjev, jak dávám žíznícímu na poušti napít piva. To je tak srdcervoucí, že to udělám i se slevou.

*Na auta. Tady je hodně peněz. Jen nevím, v jaké roli bych mezi ty monstra zapadla. Do krásek z autosalónu mám zatím trochu dál. Možná tedy jako zpomalovací překážka před přechody. A jsem zase u své oblíbené kategorie zachránce životů.

*Na mobily a jiné technické hračky. I zde je a bude hodně peněz. A když to může dělat zelený mužík z jiné planety, proč bych to nemohla dělat já z této modré planety? Modrá už jsem, jen si tedy vyberu správný skřehotavý hlas.

*Na hobby markety. Stlouci něco dohromady, aby to sloužilo déle než chvíli, je můj tajný a nedosažitelný sen. Buchy buch.

*Na oční kapky. Dobře do všeho vidět je vždycky důležité a já se tím pyšním.

Kudy možná

*Na hospodské sporty. Pokud někdo navrhne kuželky nebo šipky a neupřesní přitom stranu hodu, má u mne ale černý puntík.

*Na šachy. Zahloubaný pohled umím perfektně. A tahy šaškem také zvládám. Cože, že tam žádný šašek není? Tak to se ještě doučím, ale ten král mi tak připadal ve srovnání s tím, co může Dáma (oč lépe to zní než to monarchisticky zastaralé královna). A to mi připomnělo, že mohu také hrát v reklamě feministické či protifeministické. Zde je to vyloženě otázka nabídky.

*Na zimní sporty. Spíše ne. Nechci, aby ve mně všechno zmrzlo, než mi Britové dodají nemrznoucí pivo. Výjimku bych mohla udělat jen pro biatlonistky a biatlonisty. Musím je přece připomenout a svézt se na jejich slávě. Sice jsem ještě nedávno považovala běh na lyžích s puškou za disciplínu vyhládlých lovců v nehostinných terénech, ale vše zapomenuto. Pravda, na lyžích nevypadám nejlépe, ale co bych pro slávu a slavné neudělala. A tohle jsou navíc ještě naši dnešní slavní.

Kudy ne (s výjimkami)

*Na kolové nápoje. Chtěla jsem už dopředu odmítnout všechny konkurenční kolové nápoje. Ale mám, pravda, jistou slabost pro Coca-Colu (prý platí nejlépe), pro Pepsi-Colu (občas sází na populární pop umělce), Kofolu (při jejich tvůrčím zápalu by vymysleli i něco pro mne) nebo pro RC colu (co když ten černý vzadu nabídne něco neodolatelného).

*Na prací prostředky. Není zdravé, abych v sobě měla aviváž či co to je a voněla i po čtvrtém vyprání, eh, vypití.

*Na hubnutí. To po mně vážně nechtějte, podporovat chudinky hubený, misskovatý.

*Na kontaktní sporty. Opovažte se do mě kopat. Fyzicky i slovně, vše zakázáno. Nebo vám nakopu…promiňte, nechala jsem se unést špatnými zkušenostmi. Také fotbal, hokej, ultimátní sporty či nedej bože vodní pólo mají u mne zákaz.

Takže pokud jste vy, zadavatelé a tvůrci reklamy dočetli až sem, určitě máte o čem přemýšlet. Hm, to jsem špatně napsala. Opravuji: určitě máte o mně přemýšlet.