Sním o tom, že stvořím prostý příběh.

 

Napíšu A.

Přidám B.

Zkusím C.

Odvážím se k D.

Pak se tryskem rozběhnu abecedou.

A náhle jsem u Z, Ž.

Začíná život.

Tak mi řekněte, co jste v posledních letech dělal?

Já jsem, já jsem… spoustu věcí v životě. Nevěděl jsem, že jsou poslední.

To se tak říká a píše. Uklidněte se. Třeba posledních pět let. Co jste vytvořil? Rukama, hlavou.

Rukama moc ne, já byl vždycky spíš na hlavu. Tedy hlavou. Povídky, román, scénáře a tak.

Tomu všemu jste se věnoval?

No...skoro…chtěl jsem. To jsem chtěl.

A co jste tedy dělal?

Já jsem přispíval. Přispíval jsem.

Aha, takže jste přispěvatel. A kam jste přispíval?

No, spíš jsem, spíš jsem, byl, vlastně komentátorem. Cítím se tady divně.

Aha, výborně. A co jste komentoval?

Skoro všechno.

Skoro všechno!? To je obdivuhodné, to musíte mít široké znalosti, přehled.

Tak bych to, tak přesně bych to neřekl. Spíše ne. Já jsem komentoval, přispíval na ten internet, k hotovým článkům o politicích, o autech, o platech. Jak se má učit, jak se má vychovávat, o dovolených, to mě vždycky bavilo.  Hodně taky o televizi, co tam dávají, v čem je to miz... co se jim tam nepovedlo. Ale to není všechno, jen si teď hned nevzpomenu na další.

I to stačí. Znovu říkám, obdivuhodné. Vy jste si to vždycky nastudoval a pak jste napsal komentář. Chápu to správně?

Ne, ne, nic jsem nestudoval, vždycky jsem to napsal hned do té diskuse, diskusní příspěvek jsem napsal. Třeba tři věty, nebo pět, osm. A pak jsem psal ostatním diskutujícím, co si myslím o nich nebo o jejich příspěvku. Hned, já mám na všechno, měl jsem, na všechno názor. Já jsem pohotovej. To mi vždycky šlo. Ani jsem…ani jsem nepotřeboval svoje jméno.

Co je s vaším jménem?

Nemusel jsem ho nikam psát, lepší mi to šlo s vymyšleným. To je člověk svobodnej, nemusíte nad ničím zbytečně přemýšlet, jako se kontrolovat myslím, prostě to píšete, jak si to myslíte. Když jste naštvanej, tak to dáte naštvaně. Já jsem většinou naštvanej, tak jsem to dával, tedy psal naštvaně. Když tam nemáte svý pravý jméno, je to svobodnější. Svoboda je to nejdůležitější, to jsem vždycky psal. Za svobodu jsme bojovali, za svobodu musíte i zemřít, když přijde ta doba. To jsem taky psal. Možná jsem to někde…opsal jsem. Ale ten základ, myšlenka, je moje.

Kolik času jste tomu věnoval?

Odpoledne, po obědě jsem začal až do večera. Pak jsem zapnul televizi. Ale někdy jsem psal i v noci, když jsem nemohl spát, nebo jsem byl naštvanej.

A to vás uživilo?

Já jsem zdědil nějaké malé peníze a něco jsem prodal. To nám stačí.

Takže jste zdědil peníze a teď píšete do internetových diskusí?

Ale to vy, to vy přece víte, že jsem zdědil, ne?

Kde myslíte, že teď jste?

V pekle?

Ne, jak vás to napadlo?

Cítím se tak divně. Nedobře. Je mi teplo a je tady divný světlo. Mám strach.

Vy jste něco provedl?

Ne, ne, ne. To jen, že jsem byl …byl jsem někdy upřímnej…a lidi to nemaj rádi. Tak jsem myslel, že mě sem poslali.

Do pekla ani do nebe vás neposílají lidi. Tam se můžete poslat jen sám, pokud na to věříte.  Ale vy jste na peklo ani nebe přece nikdy nevěřil.

To ne, ale lidi někdy psali, když to bylo třeba o Bohu, a já se jim vždycky smál. Trochu jsem jim taky za to nadával, jakože je to už překonaný a tak.

Aha.

Ale spíš tak kamarádsky jsem jim nadával. V počítači jsem to tak nemyslel.

Aha.

A kde tedy jsem?

Jste ve snu, u výčitek svědomí.

To je divný, sem asi nepatřím. Svědomí.  Svědomí jsem niky neměl.

Ale měl a pořád ho máte. Jen se dobře skrývalo. To se nedá vyhnat. Chodil jste do školy, něco vás učili, něco jste viděl v televizi. Něco je také v těch článcích, které jste četl. Co kdo dokázal, vytvořil. Přece v těch článcích, co jste komentoval. A taky jste chtěl psát povídky a další věci. Tam všude vyrostlo vaše svědomí, i když jste ho nechtěl a otravovalo vás. Někdy jste ho musel i sám zahánět.

Ale to už je dávno, myslel jsem, že už je pryč.

Ne, není. Jen jste otupěl a taky to pivo při psaní…

A co se mnou jako teď bude? Kam půjdu?

Nikam. Probudíte se, a kdybyste chtěl zase něco sprostého napsat, tak z toho budete mít hrozný strach, i když nebudete vědět proč. Je to takové obrácení.

A co budu tedy dělat? Bez psaní jako. Já na ruce moc nejsem. V paneláku toho nepotřebujete moc udělat. Manželka to zvládne sama a do hospody mě…nechce, abych tam chodil.

Ale pište si, co chcete.  O svých předcích, o vašem městě, o té lípě, jak na ní ráno koukáte. Nebo povídku, jak jste zkoušel psát povídky v mládí a teď.  A vždy pište pod svým jménem. To pro začátek bude stačit. Uvidíte, jak se to rozvine. A aby to pro vás nebyl takový šok, tak své opravdové názory pište do deníku a ten nikomu neukazujte.

Já budu, já budu.

Neslibujte. A teď spěte v pokoji.

Počkejte, počkejte, já myslel, že dostanu ještě šanci.

To se tak říká a píše. A teď už spěte, máme tady nával.

Motivační guruové se na tom shodují. Chcete-li dokázat něco velkého, je dobré vyjít ze své komfortní zóny.

Takže nahodím pár myšlenek, kudy na to. Ale nějak se mi mršky pomíchaly, takže ani nevím, které jsou moje a které jsem prachsprostě ukradla u nejchytřejších hlav. Kdo by se však v dnešní době staral o autorství, že?

Z komfortní zóny vás neodtáhnou, musíte to udělat sami.

Bývají v ní vyjeté koleje. Uvnitř, ne směrem ven.

Pokud z ní někdo vyjede, ví o tom.

Za ní začíná hrdinství, ale také nepohodlí a o kousek dál i bolest všeho druhu. Často neznámého druhu.

Opouštět ji bývá lehčí pro lidi, kteří říkají, že bolest je dobrá. A zároveň tím opravdu myslí svou vlastní bolest, ne cizí. Poznáte je také podle toho, že někdy dodávají, že když je něco bolí, tak aspoň vědí, že ještě žijí.  A ti zvlášť rafinovaní říkají, že je nutné nacházet pohodlí v nepohodlí.

Dá se z ní také občas vybíhat, vracet se, zase vybíhat a zase se vracet.  Je to méně odvážná varianta než spálení všech člunů (literatura se zmiňuje také o mostech), ale tak nějak více naše.

Komfortní zóna se samozřejmě brání. Ví, že oč bude krásnější a pohodlnější, o to hůře se z ní bude utíkat. Ví také, že bude atraktivnější, když nabídne útočiště před únavou. Odměňuje starousedlíky a zlatem uplácí či železem vyplácí rebely. Nezpochybňuje, že venku za ohradou může být tráva zelenější, jen tak nenápadně ale zmíní neznámé prohlubně a pasti. Umí také dobrácky varovat, že nemá smysl se stále štvát a pak padnout přímo z koně a vydechnout u cesty. Postupně také zvyšuje poplatky za vstup i výstup, takže uměle zvyšuje radost po vstupu do zóny a bolest před výstupem z ní. Jejím mistrovským dílem je pak pravidelné prohazování směrovek Zoo a Džungle. Věčná otázka, zda žít pohodlně v zoo nebo svobodně v džungli, proto jen akademicky proplouvá okolo a prakticky nikdo si jí nevšímá. Málokdo si řekne, že toho pohodlí už bylo dost a je čas ještě něco zkusit.

Reklama nás do komfortní zóny většinou s chutí žene. Boty do každého terénu, auto do každého testu, pasta do každé huby, žiletka pro každé místo. Nejdříve nákup, pak výsledek. Jsou i reklamy odvážně plující proti umělému proudu, které nejdříve ukážou dřinu a pak výsledek. Ale pořád jsou to jen reklamy.

*

Tak takový byl můj krátký výlet z komfortní zóny. Nehádejte se se mnou, byla to cesta z komfortní zóny, i když jsem neprožila divoké útěky, rozervané košile a srdce, puchýře na nohou a poškrábané ruce. To víte, mám svou komfortní zónu ráda a psát o tom, jak ji opustit, bylo pro mě nekomfortní, nelibé, nepohodlné a chvilkami dokonce bolestivé. Proto hupky dupky zpátky do pelíšku v naší malé oáze.