Včera se tu valily vlny povzbuzování. Dnes vším prostupuje unavené ticho.

Včera sem proudily tisíce dvounožců. Dnes se zde povalují čtyřnožci.

Včera tady ostře dozorovaly zelené vesty. Dnes se tu poflakují oranžové vesty.

Na konci včerejšího dne dobyly odpadky téměř všechna místa na povrchu. Na konci dnešního dne zde není co uklízet.

Na konci včerejšího dne tu vlály nadživotní tváře reklamních hrdinů. Na konci dnešního dne tu stojí jen bezprizorní stožáry.

A proč ten zdlouhavý popis?

Abyste to vy, vzteklouni, řvouni, hroziči pěstí a anonymní hrdinové diskusí správně pochopili. Včera se prohrálo, dnes se někde připravuje budoucí vítězství.

Čili si v sobě rychle ukliďte, ať nepřijdete o další jízdu.

Na včerejšek zapomeňte, protože po dnešku bude zítřek.

Dnes tu vším prostupuje unavené ticho. Zítra odstartují vlny povzbuzování.

Dnes se zde povaluji čtyřnožci. Zítra sem budou proudit tisíce dvounožců.

Fandové se už nedívají po včerejšku. Fandové už pokukují po zítřku.

Všeobecné poznámky:

1) Tento návod platí obecně pro fanoušky zápasů, které nedopadly, jak se optimisticky čekalo, ale hůře.

2) Tento návod neplatí pro fanoušky zápasů, které dopadly, jak se optimisticky čekalo a lépe. Ti mohou slavit a vzpomínat, jak často to jejich duše, tělo, srdce (vyberte si nejvhodnější, ostatní utlumte) ve zdraví dovolí. 

Bylo to jako magické lusknutí prsty. Okamžitě se propadl do jiné dimenze.

Televizní reklama právě nabízela zvukotěsné dveře a zvukotěsná okna. Náhle se z ní vymanilo jediné slovo. Zvukotěsnost.

Okamžitě věděl, že právě ji léta hledá.

Zvukotěsnost pro něj byla jako svištící sekera, která ukončuje ranní nevábné zvuky od sousedů v paneláku.  Jako odpolední odrazová stěna, kterou neprojdou hudební pokusy nevyzrálých jedinců. Jako večerní a noční ohrada, která chrání před hlasy, pronikající zdí.

Někdo mu klepe na rameno.

Aha, vidí osobu, která stojí před ním. Vidí, jak se jí mele pusa. Mnohaleté soužití ho naučilo rychle odečíst, co po něm manželka chce. Stačilo, když zamumlal odpověď a měl zase klid.

Ani se nemusel vzdát své zvukotěsnosti.

Rychle se vrátil do proudu svých myšlenek, které nic a nikdo neruší.

Ráno jel autobusem a pak tramvají a slyšel jen božské ticho. Tentokrát teenageři marně vyřvávali, co by učitelce nejraději udělali. Některé nápady sice bývaly hezkou pozvánkou do jeho vlastní, dávno minulé školní doby, ale tentokrát je neslyšel.

Také adept na manažera si zbytečně pouštěl nějakou motivační rockovou hudbu. Jindy jeho bílá sluchátka propouštěla nepřetržitý, monotónně dunivý proud. Ale tentokrát nic nezachytil.

Tohle všechno zvládla ta zvukotěsnost.

Jeho vlastní zvukotěsnost.

Vlastně nevěděl, jak je to technicky možné. Prostě to tak bylo. S tím by ani technici, ti prohnaní lišáci ze světa přesných termínů, čísel, fyzikálních zákonů a neprůstřelné logiky, nic nenadělali.

Vešel do své kanceláře. Nebyla šéfovská, nebyla manažerská, nebyla ani vzhůru přestupní. Takže jich tu sedělo jaksi více.

Ale dnes tu měl svaté ticho.

Žádné divné řeči o moderních sportech, které nemají s fotbalem ani hokejem nic společného. Také o zubech a vyměšování potomků nebo předků se nic nového nedozvěděl.

Prožil nádherný den. Rušivé zvuky neslyšel a na protahované huby kolegů se nedíval. A klepání na rameno, které jediné mohlo požitek narušit, se zde vůči senior úředníkovi nenosilo.

Takhle by to těch pár posledních měsíců v kanceláři skvěle vydržel. A pak už tu nebude.

A zase byl v posteli. Vychutnával si ten božský klid vlastní zvukotěsnosti. Jen on a jeho vnitřní prostor, jen jemné bzučení, jeho vnitřní zvuk. Nic zvenčí sem nepronikalo.

Kdysi bývaly krásné zvuky také v přírodě, ale ani tam už to není, co bývalo. Už netoužil po zklamání a neustálém vyrušování.

Teď to bylo jako krásný sen, který se náhle uskutečnil.

Najednou se strašně lekl. Projelo jím hrozné podezření, že ta zvukotěsnost kosila zvuky stejně nemilosrdně jako ta paní s kosou. Že je to jen jiný název pro tu obávanou paní.

Kopal kolem sebe a křičel. Chtěl, aby všichni věděli, že ještě není připraven.

Ústa blízko něj ho uklidňovala. Ústa za stěnou mu nadávala a zároveň ho informovala, kolik už je hodin.

A on je všechny slyšel.

Vyděšeně jim děkoval, že jej přitáhli zpět z těch krajů bez zvuků. Od klasika si stále ještě pamatoval, že jde o kraje neobjevené, z nichž nikdo se nevrací a o nichž není zpráv.

Pochopil, že už nechce zvukotěsnost, ani sen o zvukotěsnosti, nebo co to bylo. Raději bych chtěl nesmrtelnost.

A jestli to jinak nejde, tak tedy tu nesmrtelnost, do které patří i ranní prdění sousedů.

Dávno už víte, že byste je měli nechat odejít do zapomnění.

Nehlásit se k tomu, že tu s vámi kdy byly.

Nevkládat už do nich žádnou další energii a čas.

Zapírat, že jste byl jejich stvořitelem, sochařem, oprašovatelem nebo (ne)chtěných zlodějem.

Ale ono to nejde.

Stále věříte, doufáte. Přestože…

Přestože některé přes noc zešedly a ráno jejich podoba ničím nepřipomínala večerní oslnivou formu.

Přestože některé jsou od počátku neduživé, a tak nějak nedotažené.

Přestože jsou některé tak staré, že pamatují bojovníky z třicetileté války.

Přestože si některé hrají na lahodný pramen, který po dlouhém a usilovném kopání náhle vytryskl z hloubi vaší geniality. Ale je to jen břečka, bez chuti a přirozenosti.

Navzdory všemu se do nich snažíte čas od času vložit oživující šém.

Věříte v potlesk, smích, pousmání nebo aspoň malý náznak, že sevřené rty povolily.

Doufáte, že ty vtipy, historky, příběhy, komiksy, nápady ještě na tomhle světě něco dokážou.

A vy s nimi.