Všechny vás dneska zdravím. Přišli jste v hojném počtu. To mě opravdu těší.

Na úvod několik technických detailů.

Balíček pro každého, kdo se už registroval, je připraven u východu.  Na vás ostatní čekají mí spolupracovníci, takže se nebojte, bez balíčku neodejdete.

Ale nyní už k samotné přednášce, nazvané Slavný spisovatel vám řekne tajemství a předá balíček.

Mám svůj vlastní blok. A je to…

Kdo to křičel, že to má už každý?

Ale já říkám blok, ne blog, možná huhňám, možná jste mi jen špatně rozuměli. Blok. Mám svůj vlastní blok. A je to…

Kam odcházíte?  Aha, chápu vás. Vy mladí, moderní nesnášíte nudné začátky. Počkejte, neklikejte pryč. Aha, tady vlastně nemůžete. Ale stejně, neodcházejte, když už jste přišli, tak jste tady.

Ty balíčky na vás počkají.

Tak já začnu ještě jednou. A rychleji, abyste nestačili začít přemýšlet.

Mám svůj vlastní blok a jsem tedy zablokovaný. Přiznávám se tady na veřejnosti. Nemohu se pohnout. Seďte prosím, nepotřebuji pomoct. Seďte. Nemyslím tím nic od páteře, spíš od hlavy.

Nemohu se pohnout z místa. Ale ne z tohoto stupínku. Prostě mi to nepíše.

A je to venku. Nevěděl jsem, jestli to dokážu. A víte, že je to osvobozující. Potřeboval jsem to říct, protože mi to nepíše.

Nepíše mi to, nepíše mi to.

No, tolik osvobozující to zase není.

Ano, psalo mi to. Ano, musím se přiznat, psalo mi to dobře. Prostě mi to dobře vynášelo. Sypalo, abych to některým lépe vysvětlil.

A pak nic. Nic.

Přestalo to vynášet, přestalo to sypat.

Zkoušel jsem všechno možné proti tomu, ale toho vás ušetřím. To si nechám na jinou přednášku.

Také mi říkali, že to dříve nebo později dostihne každého spisovatele. Říkali, že to tak je, ale nevěděli proč.

Ale já už vím, proč.

Protože je to nakažlivé. Ano, teď už to dokážu říct nahlas. Chytil jsem to od vás, od svých netalentovaných čtenářů, ať už skutečných nebo potenciálních. Od každého z vás. Od těch, co mě moc chválili, od těch, co mě přehnaně kritizovali, od těch, co třeba jen prohlíželi mé knihy, ale nekupovali je.

Ano, vy tam dámo napravo, vy jste mi napsala, jaký jsem skvělý autor, humorný člověk, že mě ráda čtete. A mně ta vaše pochvala pak zablokovala další psaní.

A vy až tam v poslední řadě, vlevo, To jste mi napsal vy, že jsem, že jsem nedělitelná nula, žádný spisovatel, jen mainstreamový pisálek a presstitut. Já si to zjistil, vy anonyme ve svetru, vy jste mi zablokoval všechny nápady. Jen se ušklíbejte, to bude na vás dokázat, že jsem v hlavě žádné neměl. To se budete divit, soudy budou na straně chudáka zablokovaného.

Ano, každý z vás mě mohl zablokovat. Každý, každá z vás. Drzý kecy, pochvaly, soucitné pohledy. Všechno se to počítá. Všechno jsme to sečetli.

Takže teď už můžete jít. U východu si vyzvedněte svůj balíček. Najdete tam mou fotku a třicetistránkové vysvětlení toho, co jsem teď říkal, ale nebudete tomu rozumět, protože to psali mí právníci. Vy všichni budete u soudu muset dokázat, že mě nečtete, že jste mi nikdy nic nenapsali, že o mně nic nevíte, že jste mě nikdy neviděli. A to se vám nepodaří. Já už byl všude. V knihách, v rádiu, v televizi, na internetu, v bulváru, na ručnících. Mně jste se nemohli vyhnout.

Ale nechovejte ke mně žádnou zlobu. Jsem prostě jen průkopník nových cest. Je to jen zachování koloběhu peněz, prostý byznys. Když se to nesype z jedné strany, musí se to sypat z druhé. A nemusí vám to být líto, že jste přišli. V nejbližších dnech začínáme obesílat další ovčany. 

A teď důležité upozornění.

Pokud jsou mezi vámi náhodou soudci, politici a policisté, tak vám, vám se speciálně omlouvám, vás potřebuji. Vy dostanete balíček s tajemstvím a mohu už prozradit, že dobře chutná a voní.

Teď můžete všichni jít. A pamatujte si, čím déle mi to nebude psát, tím déle mi budete platit. Tedy ti vybraní.

Protože já mám svůj vlastní blok.

A je to můj zlatý důl.