A už je moje. Tuhle nikomu nepustím. O tu se dělit nechci. Pevně na ní sedím. Lavička.

Lavička si zaslouží aspoň malé poděkování. Má nepřetržitou službu. V hluboké noci a ráno slouží tulákům, přes den a o večerech milencům, turistům, pejskařům, rodičům s dětmi, kdykoliv pak opilcům. Někdy ji uvítají i příliš ambiciózní amatérští sportovci.

Lavičky jsou součástí každého dobrého lázeňského města i ostatních kultivovaných sídel. Bez nich neexistuje vstřícné náměstí či turistická stezka pro nenáročné. Park bez laviček je neúplný park, i kdyby se tam smělo sedět na každém centimetru trávy.

Lavička ve své podobě umožňuje lehkou meditaci, tvrdý spánek, nenáročnou četbu, náročné objetí. Přispěje k seznámení, usmíření i poslednímu posezení před rozchodem. Nabídne místo pro střídmé i lukulské občerstvení. Je-li dobře umístěna, chrání před příliš vtíravým sluncem. Odtud dávné spojení laviček a stromů.

Lavička bývá různých tvarů i materiálů. Více slov netřeba. Snad jen varování před nápady, které se v dnešní ekonomické době občas objevují: kovové lavičky, které studí skoro i v těch největších vedrech. Ano, vydrží nejtvrdší zacházení.  Ano, mohou obloudit zjevem a pocitovou spřízněností se studenými budovami bank. Ano, mohou získat cenu od architektů z Měsíce. Ale od svého základního poslání – sloužit unaveným nebo čekajícím podle jejich potřeb – nemohou být více vzdáleny.

Lavičky vydrží bez stížností nejtěžší lidské váhy. Městské lavičky na zastávkách MHD pak překonají i potupu nalepených plakátů ošklivých politiků s ještě ošklivějšími hesly. O které by se člověk neopřel zády, ale otřel botami. Dá-li Bůh, politici nebudou, lavičky přetrvají.

Lavičky si ale také mnohdy projdou peklem. Vandalizované, poškrábané, polité, zamazané. Mají-li štěstí od přírody nebo dobrého správce přejdou od očistce k očistě.

Lavička zrádkyně. I takové se najdou, když jim znenadání upadne podpěra. Když se objeví dříve skrytý hřebík nebo šroub. Nejčastěji však lze pak vystopovat pachatele z řad lidí. Lidé dokážou všechno. Vymyslí lavičky, vytvoří je. Ale dokážou je také obrátit proti člověku.

Lavičky jsou líhní skvělých nápadů. Mnohé zde přímo vznikly, jiné po předchozí tvůrčí chůzi dotvořeny byly.

Lavičky nabízejí výhled. Na pobíhající potomky, na divy přírody, na um člověčí. Jak málo slov, tak mnoho zážitků.

Lavičky slouží v lehkých i těžkých dobách. Jsou výtvorem člověka, ale od jisté chvíle si žijí svůj vlastní příběhy. Mohly by vyprávět, stejně jako stromy, sochy, řeky. Z ruky lidské se v ideálním případě vpíjí do rukou přírody, jako by z ní vzešly již pradávno a přirozeně. Ano, i takové lavičky existují. Jako stařešinové svého druhu s nadhledem přehlížejí rychle stavěné kolegyně, které jen mají utratit zotročující dotace nebo splnit architektovy šílené fantazie.

Lavičky své okolí povyšují, lákají k příštím návštěvám, nabízejí výhody pocitové nad rozumovými. Z nohou, zadků a zad pronikají do srdce. Kdo nikdy neposeděl na lavičce, ve slastné zahálce, možná udělal něco navíc, posílil svůj rozum a vůli, ale oslabil své srdce, něco lidského mu chybí.

Lavičkové umění nepustit k sobě nikoho jiného nebo naopak přivábit osobu správnou, to už je za domácí úkol do příštích úvah.

Lavička správného druhu je prostě přívětivě vstřícná, nabízí pohodlné spočinutí.

Lavička tato je dobrým příkladem. Příjemně hřeje zespoda, prodlužuje chvilku posezení, jako by se nechtěla ani rozloučit. Skoro se od ní nejde odtrhnout, jak je vstřícná.

Lavička, tahle lavička je…kruci…čerstvě natřená. To je zrada, místo bodnutí do zad se k nim přilepí, místo kopnutí do zadku ho označí.

Ach jo, lavička. Teď nezbývá, než se nenápadně zvednout a odplížit. Třeba si sem sedne ještě někdo další. Musíme si pomáhat.