Autor se pravidelně pouští s Betkou do uměleckého křížku.

Snad abychom použili tohle… -­ Ne.

Tohle jsme ještě nezkusili. – Proboha.

A co třeba…? – Předem říkám ne.

To by přece zabralo. – Je to laciné.

Nemám nic jiného. – Tak vymysli nový.

Hele, a tohle… - Fuj, to už je za hranou.

Teď už jsem to upravil. – Uprav to ještě víc.

A co takhle? – Vidíš, něco v tobě bude!

Je to takový náš běžný tvůrčí rituál, jaké komiksové díly zveřejnit.

Stále více se však do něj vkládá okolní doba.

V ní ubývá hravosti, lehkosti, nadsázky, sebeironie, parodie. Dřívější přívětivou bezstarostnost pokrývá nová doba jako málo prodyšná a špinavá deka. Vzniká atmosféra nesvárů, hledání chyb za každou cenu, zveličování zbytečností, opomíjení podstatného, hluku proti jiným názorům. Na dně toho leží politika.

Co s tím?

Jasně, mnohé události slouží jako studijní materiály. Téměř plynule se pak přeměňují v komiksové stripy. Publikovat je? Získat jimi krátkodobou oblibu, ale umazat se od nich?

Betka soudí, že aktuální politika do našich vtípků nepatří a tak by to mělo i zůstat.  Jinde je jí dostatek až přebytek. Betka nemá nic proti krátkodechému politickému žertování. Chce však zkoušet jinou cestu. Například tu hravou, která jde i na hranici nesmyslu nebo pochopení. Srozumitelnou také za pár let.

Autor touží po volnosti a inspiraci a nápadech. A když nadčasově zabrousí do politiky, nevadí mu to. Je vděčný za každý „zjevený“ vtípek, ať je před hranou, na hraně nebo za hranou. Nechce podléhat cenzuře minulosti, současnosti či budoucnosti. Odmítá si být vědom výhružek ze strany starých i nových orgánů, že se to nesmí, že se doba mění, že se paragrafy kroutí stále víc. Hranicemi jsou pro něj základní lidské hodnoty.

Vybíhat tedy s politickými vtipy na barikády, nebo se smát nadčasově mimo medializované dění?

To je, oč tu běží.

Ano, je tu slavná rada: Nech politiky, uličníku, hlavně, že je co pít (povídky Šimka a Grossmanna).

Jenže ti noví tvůrci evropských společných světlých zítřků chtějí sami určovat, co máme pít, s kým to máme pít, kde to máme pít, kdy to máme pít, kolik toho máme pít, jak to máme pít a kde na to máme vzít.

A místo pít si můžeme dosadit další slovesa: žít, myslet, dělat legraci, bavit se, jíst…

A jsme zpět u politiky a dnešní doby.

Autor i Betka ještě věří, že to půjde bez těch barikád.

Zatím si oslaví těch 700 komiksových dílů.

 

Vaši

Betka a autor

Zapomeňte na Legendu o nedostatku talentu. O tom, že bez talentu žádné dílo nevznikne.

Vznikne, vznikne, vzniklo, vzniklo.

Mnohem větší postrach pro tvorbu je Lenost a slabá Vytrvalost. Je to tak prosté, že si to málokdo připouští.

Vezměte si třeba úkol pro mého Autora. Napsat pár řádek na aspoň průměrně originální téma a jít od toho, třeba k mým komiksům. Jednoduché, co?

Ale ono ne.

Ono se váhá, oddaluje a přemítá.

Ono se dokonce čeká na Inspiraci.

Takže se musím objevit já, abych Autorovi připomněla jeho správné místo. Je to jeho Zadnice. Ano, věčná sláva Zadnici (a nechme teď stranou podivíny, co píšou vestoje, vleže či v jiných pozicích, které už nechávám na jejich fantazii)

Takže:

Sednout, ruce na klávesnici.

Nechat mozkové svaly, ať naberou provozní tempo.

(Chvíli počkejte, stojí to za to)

Už to nabíhá, už to jede. Uvolnit prsty, zaujmout pohodlnou či aspoň obvyklou polohu pro start.

Píše to, vzniká to, slovo za slovem přibývají. Tvorbou bych to asi v této fázi ještě nenazývala, ale když vám to pomůže, proč ne.

Na obrazovce už jsou tak hloupost, marnost, hloupost, hloupost, myšlenka, blbost, překlep, hloupost, nápad, něco ukradeného, průměrnost, zajímavost, nápad, vtípek.

Pozor, já hlídám!

Neodcházet od stolu.

Neprohlížet si nic jiného.

Nekochat se pohledem z okna.

Nejíst, no možná ty hrozny nebo něco podobného.

Povolen šálek kávy, sklenice džusu, koly, smoothie.

A stále sedíme.

Uf.

Pak přichází fáze, kterou má Autor upřímně rád. Škrtání, mazání, deletování. Vážně. Protože tuší, že se v té hromadě slov už něco skrývá a je nutné to poctivě vykopat, tedy vyškrtat na povrch. Takže rostoucí hromada vyškrtnutých slov mu dává smysl, protože věří, že i tak na obrazovce něco zůstane. Něco lepšího.

Verzi, že nezůstane vůbec nic, si v této fázi nepřipouští. Já se jí také nebudu věnovat, protože je zrádná, prostě fuj. Ale když už dojde na tuto nouzovou situaci, nenazývejme ji hned Blok (ne, to není překlep, opravdu jsem napsala Blok, ne Blog), ale třeba Očištění, Prozření nebo aspoň Dno, ze kterého se dá jedině odrazit a stoupat.

Vida, vida, něco zbylo. Pocit z toho není úplně marný, povoluji tedy další pití, lehký zákusek, pohyb do pěti metrů od počítače.

Potom už opět osvědčená sestava: Zadnice, prsty, mozek. A jejich pohyb.

Literární zeď přibývá. Autor staví další patro, nebo vylepšuje spodní, často přidává to úplně nejspodnější. Na rozdíl od opravdové zdi to jde. Tedy hezky česky Na přeskáčku.

A to je tak zhruba vše.

Jasně bývá tu ještě fáze čištění, fáze odstupu, fáze přeskupování myšlenek, fáze hledání pointy nebo fáze váhání o samotném smyslu všeho (tento brod je nejlepší rychle přebrodit a spálit za sebou čluny, mosty, cokoliv).

Možná se pak v tom tvůrčím zmatku objeví i zrnka nápadů či lehký poprašek Inspirace. Jestli přijde také Talent, výborně, ale nečekejme na něj. Není to tak častý návštěvník, jak tvůrci předstírají.

Jo, že jste slyšeli také o Genialitě? Tak tuhle Bohyni si můžete představovat v nejlepších barvách, hýčkat jí, kořit se jí, ale nikomu se o ní nezmiňujte. Nebo vám ji pohani pohaní tak, že se rozplyne a nesnadno ji budete zvát zpátky.

Hotovo. Zdá se hotovo, Autor vypadá spokojeně.

Takže zavolám na Šíleného škrtače a nastává jeho krutovláda. Bývá drsný, ale většinou pomůže. Nemilosrdně odstraní literární kudrlinky, příliš oblíbená slova, prostě různé nesmysly, rozplizlosti, slovní vatu, aby slov bylo méně, ale zeď byla pevnější. Co?  Že jsem právě frázovitě a neoriginálně napsala literární kudrlinky, slovní vatu, prostě? Tak škrtnout!

Někdy také Škrtač zavelí Sednout, chci další verzi! nebo Strč to na pár dnů do šuplíku a pak se na to podíváme znova!

A pak a pak a pak, pokud Autor není pako, je:

Hotovo.

Ještě prolétnout začátek, aby k sobě přitáhl čtenáře.

Aby střed neodbočoval ve středu ze středu, do stran, doleva, doprava, za roh.

Aby závěr šokoval, překvapil, pohladil, poradil, prostě (jedno prostě může v textu být, to je prosté) aby byl.

Takže jsem Autora k něčemu dokopala.

Ale to není závěr.

Závěr je, že máme hotovo a můžeme slavit 600 komiksových dílů.

 

Vaše Betka

 

Máme ze sebe radost. Máme ze sebe radost. Máme ze sebe radost.

Zní to jak afirmace a je to pravda.

Vzniklo přes 500 dílů Betky.

Máme ze sebe… no, nebudeme to tady psát 500 krát, protože to se psávalo po škole za trest, ale tohle si píšeme za odměnu.

Za dobrý pocit z 500 dílů.

Jistě, říkali nám o některých dílech, že jsou …

… přitažené za vlasy

... vycucané z prstu

… vytlačené z, no, netřeba zmiňovat všechny části těla.

Ještě než jsme dospěli k číslu 500, říkali jsme si, že to oslavíme, protože z 500 dílů snad nemohly být všechny špatné.

Musely být mezi nimi i ty hladící, dozadkukopající, jiskřivé, nápadité, výstavní, brilantní, svěží, lehké, lehoučké, razantní, ostré, prosté, jemné, hravé, dravé, laskavé, bláznivé, naivní, prokombinované, ohnivé, mrazivé, dobré, slušné, ušlé, nostalgické, průkopnické, jasnozřivé, snivé, znebespadlé, zezeměvyrostlé…

(chvilku teď hledejte sami samá kladná hodnocení, má to překvapivě očistný účinek)

To jsme si říkali, když 500 bylo již na dosah.

A víte co? Teď už si to neříkáme.

Zjistili jsme, že máme rádi všechny díly. Ať jsou, jaké jsou.

… …. ….                  

Ne, nebudou tady žádná sebemrskačská hodnocení na vyvážení toho dlouhého řádku.

Prostě všechny díly.

Máme z nich radost. Máme z nich radost. Máme z nich radost.

                   

Vaši

Betka a autor