Zapomeňte na Legendu o nedostatku talentu. O tom, že bez talentu žádné dílo nevznikne.
Vznikne, vznikne, vzniklo, vzniklo.
Mnohem větší postrach pro tvorbu je Lenost a slabá Vytrvalost. Je to tak prosté, že si to málokdo připouští.
Vezměte si třeba úkol pro mého Autora. Napsat pár řádek na aspoň průměrně originální téma a jít od toho, třeba k mým komiksům. Jednoduché, co?
Ale ono ne.
Ono se váhá, oddaluje a přemítá.
Ono se dokonce čeká na Inspiraci.
Takže se musím objevit já, abych Autorovi připomněla jeho správné místo. Je to jeho Zadnice. Ano, věčná sláva Zadnici (a nechme teď stranou podivíny, co píšou vestoje, vleže či v jiných pozicích, které už nechávám na jejich fantazii)
Takže:
Sednout, ruce na klávesnici.
Nechat mozkové svaly, ať naberou provozní tempo.
(Chvíli počkejte, stojí to za to)
Už to nabíhá, už to jede. Uvolnit prsty, zaujmout pohodlnou či aspoň obvyklou polohu pro start.
Píše to, vzniká to, slovo za slovem přibývají. Tvorbou bych to asi v této fázi ještě nenazývala, ale když vám to pomůže, proč ne.
Na obrazovce už jsou tak hloupost, marnost, hloupost, hloupost, myšlenka, blbost, překlep, hloupost, nápad, něco ukradeného, průměrnost, zajímavost, nápad, vtípek.
Pozor, já hlídám!
Neodcházet od stolu.
Neprohlížet si nic jiného.
Nekochat se pohledem z okna.
Nejíst, no možná ty hrozny nebo něco podobného.
Povolen šálek kávy, sklenice džusu, koly, smoothie.
A stále sedíme.
Uf.
Pak přichází fáze, kterou má Autor upřímně rád. Škrtání, mazání, deletování. Vážně. Protože tuší, že se v té hromadě slov už něco skrývá a je nutné to poctivě vykopat, tedy vyškrtat na povrch. Takže rostoucí hromada vyškrtnutých slov mu dává smysl, protože věří, že i tak na obrazovce něco zůstane. Něco lepšího.
Verzi, že nezůstane vůbec nic, si v této fázi nepřipouští. Já se jí také nebudu věnovat, protože je zrádná, prostě fuj. Ale když už dojde na tuto nouzovou situaci, nenazývejme ji hned Blok (ne, to není překlep, opravdu jsem napsala Blok, ne Blog), ale třeba Očištění, Prozření nebo aspoň Dno, ze kterého se dá jedině odrazit a stoupat.
Vida, vida, něco zbylo. Pocit z toho není úplně marný, povoluji tedy další pití, lehký zákusek, pohyb do pěti metrů od počítače.
Potom už opět osvědčená sestava: Zadnice, prsty, mozek. A jejich pohyb.
Literární zeď přibývá. Autor staví další patro, nebo vylepšuje spodní, často přidává to úplně nejspodnější. Na rozdíl od opravdové zdi to jde. Tedy hezky česky Na přeskáčku.
A to je tak zhruba vše.
Jasně bývá tu ještě fáze čištění, fáze odstupu, fáze přeskupování myšlenek, fáze hledání pointy nebo fáze váhání o samotném smyslu všeho (tento brod je nejlepší rychle přebrodit a spálit za sebou čluny, mosty, cokoliv).
Možná se pak v tom tvůrčím zmatku objeví i zrnka nápadů či lehký poprašek Inspirace. Jestli přijde také Talent, výborně, ale nečekejme na něj. Není to tak častý návštěvník, jak tvůrci předstírají.
Jo, že jste slyšeli také o Genialitě? Tak tuhle Bohyni si můžete představovat v nejlepších barvách, hýčkat jí, kořit se jí, ale nikomu se o ní nezmiňujte. Nebo vám ji pohani pohaní tak, že se rozplyne a nesnadno ji budete zvát zpátky.
Hotovo. Zdá se hotovo, Autor vypadá spokojeně.
Takže zavolám na Šíleného škrtače a nastává jeho krutovláda. Bývá drsný, ale většinou pomůže. Nemilosrdně odstraní literární kudrlinky, příliš oblíbená slova, prostě různé nesmysly, rozplizlosti, slovní vatu, aby slov bylo méně, ale zeď byla pevnější. Co? Že jsem právě frázovitě a neoriginálně napsala literární kudrlinky, slovní vatu, prostě? Tak škrtnout!
Někdy také Škrtač zavelí Sednout, chci další verzi! nebo Strč to na pár dnů do šuplíku a pak se na to podíváme znova!
A pak a pak a pak, pokud Autor není pako, je:
Hotovo.
Ještě prolétnout začátek, aby k sobě přitáhl čtenáře.
Aby střed neodbočoval ve středu ze středu, do stran, doleva, doprava, za roh.
Aby závěr šokoval, překvapil, pohladil, poradil, prostě (jedno prostě může v textu být, to je prosté) aby byl.
Takže jsem Autora k něčemu dokopala.
Ale to není závěr.
Závěr je, že máme hotovo a můžeme slavit 600 komiksových dílů.
Vaše Betka
