Ano, oslavili jsme 1300 našich příběhů. A nějak došlo k tomu, že jsme si vzpomněli na začátky. Neděláme to často, protože se bojíme, že bychom svým starším příběhům už nerozuměli. Ale teď se to tak nějak hodilo.

A zjistili jsme, že naše příběhy tehdy jely na vlně vtipu, legrace, srandy, nadsázky, absurdity, potrhlosti, křehkosti, snílkovství, nostalgie či třeba romantiky. Prostě jsme pokoušeli humor (upozornění pro kritiky, kvalitu dnes neřešíme, vždyť slavíme).

 

Až později se do příběhů začala vkrádat satira - do tohoto pytle házíme také ironii, sarkasmus, jízlivost, lehký výsměch, pohlavkování nebo nechápavé kroucení vlastní hlavou a cizíma ušima.

 

Tak tedy satira. Přicházela jako občasný host.

 

Teď je tu s námi asi už nastálo. Máme ji rádi, ale přece jen se divíme, proč se tu vzala.

 

Tlačila ji k nám doba? Naše zmoudření? Nebo snad sociální sítě, jejichž vlivu se dnes nedá úplně vyhnout a na které lze všechno svést?

 

Naše odpověď se nejdřív přikláněla k tomu, že za to může doba: nějak blbne a to stále víc a rychleji.

Potom jsme si ovšem začali podrobněji všímat životopisů nedávných uměleckých bardů (tehdejších celebrit, přeloženo).

 

Ejhle, ejhle. I za nich doba většinou blbla a to stále víc a rychleji. Často dokonce v takové míře, že si to dnes raději ani nechceme připouštět.

 

A ovlivnilo snad poznatky těchto moudrých také jejich stárnutí?

 

Jasně, víme, že starý/stará jsi jen tak, jak se cítíš, jak si to připustíš, tedy jsi vlastně stále mlád/mladá. Viz naše oblíbené motivační příručky.

 

Ale něco na tom asi bude.

 

Takže máme dva viníky. Dobu a stárnutí.

 

Stárnutí. Stáří. Stařešinové. Senioři. Rada seniorů? Rada moudrých!

 

Konečně. Už jsme vystavěli ten oslí můstek od stárnutí k moudrosti. Abychom si dodali odvahy a humoru.

Protože je to nezastavitelný proces. Každý stárne. I ten/ta nejmladší. A možná zároveň i moudří. Tedy ne že ti moudří moudří, ale on/ona moudří. Sloveso, co ještě není ve slovníku. Prostě je stále chytřejší, osekáván/-a zkušenostmi, úspěchy, radostmi… další si už doplňujte při dlouhých zimních jarních večerech sami.

 

Uf. Snad jsme z toho vybruslili.

 

Takže na skoro začátek. Satira. Máme ji rádi. To už jsme psali. Přesto tak nějak doufáme, že v našich příbězích nikdy nepřemůže humor.

 

Ideální by možná bylo – slovo do letité pranice – 60 procent pro humor, 40 procent pro satiru. Uvidíme, necháme se překvapit. A snad jsme si touto krátkou pasáží trochu udobřili věcněji založené čtenáře, nebo nedejbože, dokonce matematiky.

 

A pokud ne, tak, tak…

 

Tak za to můžou sociální sítě.

 

Hanba jim. Hoďte na ně internetovou síť.

 

Vaši

Bětka/Betka a autor