Tušíte, že se na to někdy někdo zeptá a myslíte si, že váš pancíř ránu zastaví.

Sotva.

„A ty si myslíš, že je to vtipné?“ zeptá se osoba blízká a čeká na odpověď. Stejně se ovšem ptají osoby neblízké. Jen vám vykají, ale na odpověď čekají také.

Stejně to štíplo, ten zásah cítíte.

Co na to odpovědět, co máte v záloze?

Z domácí přípravy už víte, že nemůžete říct: „Ano, je to vtipné, protože jsem to opsal u autorů, kteří s tím teď sbírají lajky, a ještě jsem jim to trochu vylepšil“. Také druhá varianta je nepoužitelná. Tedy přiznat inspiraci větší než malou u komiků, humoristů, šašků, klaunů, bavičů, lidových vypravěčů, srandistů, komediantů a vtipálků, kteří měli úspěchy před 5 lety (10, 20, 30,40, 50, nehodící se škrtněte podle míry vaší drzosti).

Naštěstí většinou takto kličkovat nemusíte, protože otázka přece směřuje na něco, co je pouze vaše. Vaše dílko, váš vtip.

Ale možná právě proto cítíte vlastní vnitřní zranitelnost.

Vy jste to vymyslel. Vy jste to vytvořil. Vy jste se tomu jako první zasmál. A čekáte, že zdaleka nebudete poslední.

Tak proč se zase cítíte, jako při vyšetřování před lety ve škole, když jste z okna hodil houbu po školníkovi?

Proto tedy vybublá něco jako váš vzdor, a vy odvážně zamumláte: „Ano, myslím, že by to mohlo být vtipné“.

A doufáte, věříte, jste přesvědčeni, že utrpení skončilo hned na hradbách vaší obrany.

Jenže to se podaří málokdy.

Následuje druhý zásah a vy už cítíte, že pronikl hlouběji.

„A proč si to myslíš? Proč si myslíš, že je to vtipné?“

A jste zase na začátku, jen víc zraněn.

Bohužel se dá jen málokdy ubránit prostým protivýpadem „Tomu ty (ještě) nerozumíš!“

Místo toho v duchu utíkáte k sobě najít odpověď a posílit druhou obrannou linii.

Možná máte také již něco načteno z literatury a vybavíte si kapitoly o zastrašovacích taktikách. Jenže si právě nemůžete vzpomenout, jak se jim bránit.

Navíc stejně cítíte, že si musíte odpověď najít sám u sebe i pro sebe.

Tak rychle do toho, otázka stále výsměšně krouží vzduchem.

Ještě včera se mi to zdálo vtipné… Ach ne, to zní strašně zbaběle.

Myslím, že se tam najdou i vtipné pasáže…Lepší, ale i to zní ustrašeně.

Má to širší záběr, jsou tam normální pasáže a taky vtipný pasáže…Ne, tudy ne. Obrana úskokem nevyšla a ještě jste zradil sám sebe, svůj včerejší pobavený a potěšený pocit.

Mám pocit, že by to mohlo být dobrý…Ano, opravdu máte ten pocit, ale najednou vám připadá jako neviditelný meč, se kterým nevyhrajete ani tu nejmenší šarvátku.

Kamarádům, fanouškům, sousedům, milenkám se to líbilo…Bohužel, ani tohle nezabere, pokud jich nemáte aspoň několik tisíc.

Už se mi něco podobného párkrát povedlo…Vyspělá obrana, ale teď je teď a hodnoceno je dílko nejčerstvější. Situace je horší než v Hollywoodu, kde se vždy můžete s nadhledem a přezíravosti ubránit odkazem na svůj poslední blockbuster.

V duchu tedy zoufale přemýšlíte, který papež humoru by vám dal odpustek. Nikdo vás tak najednou nenapadá, takže zase končíte u sebevýčitek stokrát omletých. Asi jsem měl víc škrtat, přepisovat, číst si to nahlas, nechávat si od toho odstup, psát jen ve stavu, kdy přišla Múza a ne zakázka, měl jsem odolat pokušení už už se pochlubit svým výtvorem. Měl jsem.

Tohle jsem měl všechno udělat, než jsem s tím šel na veřejnost. A tu teď zastupuje tento Jeden Jediný /Jedna Jediná, který se tak krutě ptá.

Takže už zbývá poslední zoufalý výpad: „Prostě se mi (to) líbí, co jsem vytvořil“.

Konečně. Příval otázek je zastaven.

Konečně ticho.

Konečně ticho?

Takhle přece zní vyčítavé ticho, proti kterému máte velkou chuť něco říct, i když víte, že by se tím vše ještě zhoršilo.

Ticho. Tentokrát nic neřeknete, ne snad díky sebedisciplině, ale prostě nemáte co říct.

Ticho. Zatím je to dobré.

Ticho. Je to dobré.

Ticho. Uf.

„A ty si opravdu myslíš, že je to vtipné?“

Kdo to, proboha, řekl tentokrát? S tím teď rychle zatočím.

Ach, třikrát běda.

Běda.

Běda.

Běda.

To jsem se já zeptal sám se sebe.

Odpor umdlévá, obrana se vzdává, ďábelské pochybnosti pustoší tvrz. Tlačítka delete a backspace završují zkázu. Soubor mizí v koši na literární odpadky. Nic nezůstává, vše končí.

Rozum si připisuje další vítězství nad Uměním.