(DSZ, 2023 - )

 

(Pokračování)

 

 

Ubytování přímo v hotelovém křídle zámku mělo své kouzlo, to musel Tom uznat.

 

Rodiče dostali svůj pokoj a menší, ale hlavně svůj, měl kupodivu i Tom.

 

Překvapení od rodičů. Asi odměna za tenhle tip.

 

Tenhle pátek se dobře rozvíjel.

 

Bylo to tady, bylo to… úplně jiné než doma. Spisovatel by to asi popsal líp a bohatěji, ale Tom byl jiné eSo. Sportovec. ParkouriSta. A nyní hlavně vykonavatel pomSty.

 

Otevřel velké okno. Skřípalo jak o svůj život.

 

Venku viděl tu rozlehlou zahradu, kterou zahlédl už z auta. Parkourový nebo gladiátorský běh by se tam určitě dobře vyjímal. A tam někde v dálce uhadoval i vodu. Je teď zamrzlá? Viděl i velké tmavé přízraky. Chvíli trvalo, než mu došlo, že jsou to stromy. A možná je tam taky nějaký… snažil se zaostřovat zrak. Ostrov? Jak jinak. 

 

Pokud ano, tak musel být jedině tajuplný. Před nějakou dobou běžel jeden takový v televizi, a byl pořádně napínavý…

 

Ale teď se do Toma dala zima.

 

Radši okno zavřel a svalil se na lenošku, gauč, divan, křeslo, pohovku, nebo co to bylo. I o tom se byli rodiče jednou schopni dohadovat dlouhé minuty. Ale v dobrém. Trochu nudném, ale dobrém.

 

Bylo to tady prostě staré, ale táááák pohodlné.

 

A taky tu byl až zázračný klid.

 

Upovídaná češtinářka měla pokoj někde o patro níž.

 

**

 

„Tome, připrav se, za chvíli jdeme,“ ozvalo se zaklepání za dveřmi. Máma.

 

Vše už měl připravené, ale ještě vše zkontroloval.

 

Původně si myslel, že malé průhledné desky dá do batohu, ale vzpomněl si, že už minule ho musel před prohlídkou odložit.

 

„Abys něco nerozbil, znáš se,“ vysvětlovala mu tehdy máma s úsměvem.

 

Ale to se týkalo i ostatních návštěvníků.

 

Takže dal desky pod svetr. Radši si vzal ten největší, co měl.

 

Ostatně se to hodilo.

 

Na zámku bude ve velkých prohlídkových místnostech určitě zima.

 

Svetr vše dobře ukryje a nevzbudí podezření.

 

Snad.

 

Tady v pokoji bylo sice ještě teplotně příjemně, ale také by neškodilo přidat

stupeň. Možná i dva.

 

Vyrazili z pokojů. Ještě otevřenými dveřmi zahlédl tátu, jak si právě dává šlofíka.

 

Jasně, přece odpoledního. Jak jinak. Prohlídku s tajemstvím má až v noci o půlnoci.

 

 

 

Češtinářka na ně už čekala.

 

Nemůže se dočkat, to nikdy nebyla na zámku, komentoval to a divil se v duchu Tom.

 

Ale ocenil, že učitelky se daly hned do hovoru. Jak to, že už si všechno nestačily za ty roky říct ve škole?

 

Jeho si už moc nevšímaly.

 

Takže z této strany odhalení desek pod svetrem nehrozilo.

 

A… z té druhé také ne.

 

U začátku sváteční prohlídkové trasy, už na ně totiž čekal průvodce. Stejný jako minule. Zvláštní hubený panák s brýlemi. Možná tady ani jiného nemají. Je to už zase dobře vedený soukromý zámek, povídala v autě češtinářka.

 

Tak určitěééé, jak rádi říkají hloupí, ale bohatí fotbalisté, kterým se máma i táta doma rádi smáli a Tom jim trošku záviděl. Ty peníze a to všechno kolem. Jasně, mami, tati, je to jen pozlátko, ale tak nějak oslňuje a přitahuje.

 

Výprava byla docela velká. Lidi se Tomovi zdáli i nějak líp oblečení. Asi to bylo těmi svátky za rohem.

 

Vyrazili vzhůru po schodišti obklopeném lebkami zastřelených zvířat.

 

Tom se spořádaně držel u dvou učitelek, ale připraven se ztratit dozadu, až to bude vhodné.

 

**

 

Panák se už plně dostal do tempa svého vyprávění.

 

Již si nuceně vyslechli i historku o kdysi ukradeném porcelánu a zmizelých špercích.

 

Šli ale trochu jinudy než minule, aspoň to tak Tomovi připadalo. Začínal se bát, že snad vůbec nepůjdou kolem spisovatelovy kobky.

 

To by mu mohlo plány značně narušit, vždyť kam by zasunul desky než právě tam. Bylo to tak stylově vymyšlené a teď…

 

„Nebojte se, náš dnešní okruh se sice úmyslně liší od toho běžného, abyste viděli i něco navíc. Ale o příběh našeho spisovatele, a vy určitě dobře víte, koho mám na mysli, si připomeneme také. I místo, kde tvořil a… také tu bořil tehdejší literární manýry,“ průvodce dnes připadal Tomovi jako z nějakého divného televizního kvízu.

 

Mezi návštěvníky se ozvalo divné, ale známé a tiché kviknutí. Zachytil ho jen Tom svým vycvičeným uchem. Byla to češtinářka. Takhle vždy ve třídě reagovala na hodně nepřesné výroky žáků.

 

Panákovi-průvodci to však asi ušlo, protože se stále pyšně rozhlížel kolem sebe.

 

Ještě by nás mohl vyvolávat, a ptát se, co o Íčkovi víme, uvažoval Tom, už soustředěný na svoji pomstu. Na možný parkourový závod zámkem myslel jen v první chvíli, ale pak myšlenky vrátil ke své pomstě.

 

A teď se ušklíbl.

 

To by se asi ten vyprávěcí panák divil, co bych mu řekl, co tady Íček zažil a jak měl rád knížecí modrátko a jaká jména mu dával.

 

To by se vážně divil.

 

Však Íček by se také divil, až mu tam dám desky, říkal si pomstychtivě.

 

„Ale já se nechci divit,“ zaslechl náhle Tom za uchem známý hlas.

 

„Vy už jste zase tady?“ neovládl se a řekl to nahlas.

 

Samozřejmě ve chvíli, kdy se všichni shromažďovali před nějakým velkým obrazem a čekali, až průvodce opět promluví.

 

„Ano, já jsem pořád tady.“

„Vrátil jsem se kvůli tobě.“

Ach jo, Tom byl totálně zmatený. Ten první hlas byl průvodce. Ten druhý Íčkův.

„Tome, neruš, sám si sem chtěl.“

A tohle byla máma.

 

„Omlouvám se, něco se mi zdálo, něco se mi vybavilo,“ zmohl se na omluvu Tom. Štvala ho ta pozornost, kterou na sebe strhnul. To přece bylo to poslední, co tady mohl potřebovat.

 

„Ach ano, to se tady lidem stává. Toto je velký hodovní sál a lidé jsou překvapeni jeho majestátem. A tady na tomto obraze už vidíme patriarchu rodu…,“ stáhnul průvodce zkušeně pozornost zpět ke svému výkladu.

 

Výklad před obrazem tedy pokračoval, ale Tom nenápadně udělal několik kroků zpět, ještě kousek, kousek. Lidé ho pouštěli, jako nakaženého morem neposlušnosti a kazisvěta, až stanul u okna.

 

Mezi ním a ostatní lidmi tak vznikl volný prostor několika metrů.

 

„Nedávej sem ty papíry s pomstou. Je to malicherné, k ničemu by to nevedlo,“ slyšel ducha.

 

„Mně to pomůže,“ odpověděl mu už v duchu Tom, takže se na něj už nikdo neotočil.

 

„Je to malicherné. Svět je už jinde,“ snažil duch.

 

Hraje to na falešnou rozumnost, to dospělí umí, napadlo Toma, ale hned měl na ducha otázku. Prostě se ho musel zeptat.

 

„Co tu děláte?“

 

A nejspíš to znělo, jak kdyby tam dodal slovo: „Zase.“

 

V duchu měl přece právo na nejotevřenější otázky, v duchu se přece vždycky cítil bezpečněji, než když pak řekl něco nahlas. Jenže teď už zase mluvil v duchu k duchu. Ach jo.

 

„Strážím tady svůj odkaz.“

 

To znělo skoro, skoro, jak to říkají ve zprávách, ano: Státnicky.

 

Ale Toma to nijak nepřesvědčilo.

 

„Proč pořád zrovna tady. Nemáte nějaká jiná místa. Třeba oblíbená?“

 

„Mám, ale jsem jen zde. Radši bych byl třeba na Str-“ zahučel duch.

 

„…aha, strašidla jsou spojená jen s jedním místem, tomu rozumím,“ pomyslel si škodolibě Tom, i když už znal reakci.

 

„Nejsem strašidlo, ale duch.“

 

„Vždyť jste to sám napsal, teda nadiktoval, sem se to proto hodí,“ stočil Tom pozornost zkušeně ke svým deskám s pomstou.

 

„Nehodí, a ty víš už dobře proč.“

„Můj plán je férový.“

„Pomsta nebývá férová.“

„Tak co teď? Máte jiné řešení?“ začal Tom ztrácet trpělivost. Viděl, že průvodcův dlouuuuuuhý výklad před obrazem stařešiny i těmi dalším obrazy široké rodiny se už také, pomalu, ale přece, chýlí ke konci.

 

„Vlastně… vlastně mám návrh.“

 

„Poslouchám,“ řekl Tom. Tolikrát už tuhle situaci viděl ve westernech a teď v něm sám hrál. Užíval si to.

 

„Nebudeš sem nikam dávat žádné desky a já…."

 

Tomovi se zdálo, že i duch si to užívá, proč by to přece jinak tak protahoval. Ale možná jen přemýšlel.

 

„… a já ti pomůžu najít šperky a možná i porcelán.“

„To jako vážně?“ zeptal se Tom.

„Viděl jsem tenkrát několik skrýší, kam si mladý pán Prokop dával své poklady. Navedu tě k nim.“

 

Tomovi neušlo, že už neřekl modrátko, asi už byli vyrovnaní, srovnaní, prostě fifty-fifty, nebo tak nějak.

 

„Hned teď, no, během prohlídky?,“ zeptal se ducha pro jistotu.

„Slibuji.“

„Domluveno. A desky zůstanou u mě.“

 

„A můžeme se přesunout do dalších částí zámku, k jeho dalším pozoruhodnostem,“ řekl právě průvodce a lidé se dali do pohybu směrem, kterým ukazoval.

 

**

 

Ve spojovací chodbě se starými kresbami krajinek a přírody se Tom držel u učitelek.

 

Snažil se tvářit spořádaně a kajícně.

 

Průvodce se po něm přesto několikrát podíval.

 

To mi nevěří?, ptal se Tom sám sebe.

 

„Musíš rozptýlit podezření,“ poradil mu duch, jako kdyby to Tom sám nevěděl.

Ještě říct jak.

„Přece šikovně,“ zřejmě zažertoval duch.

Ach jo, tak jdeme dál, reagoval tiše Tom.

 

Další zastávka byla u spisovatelovy kobky.

 

O pozici u provazu, který zamezoval vstupu, byl mezi návštěvníky největší zájem.

 

Začali se nápadně i nenápadně přetlačovat už několik metrů před pokojem.

A Tom se rád nechával předejít.

 

Tentokrát však průvodce zvolil jiný postup. Slovní doprovod byl sice stejný jako minule…

 

„Zde v tomto pokoji. Pak si ho můžete v klidu prohlédnout, ale jen zvenku. Zde v tomto pokoji tedy podle legendy žil a tvořil náš slavný spisovatel Íček, Karel Iček.“

 

Duch tentokrát ale neprotestoval.

 

Asi vzpomíná, kde jsou ty poklady, napadlo Toma.

 

… ale také v něčem jiném než minule. Průvodce zůstával stát u provazu. A lidem, kteří si pracovnu vychotele doprohlídli, řekl, kam mají jít dál.

 

Už ale nešel jako tehdy, na jejich čele.

 

Jako strážce dál strážil vstup do pracovny.

 

Takže Tom jen naoko nahlédl, aby předstíral zájem, a pak také pokračoval za davem.

 

Bylo mu jasné, že by do pracovny jen tak něco nepodstrčil, i kdyby chtěl. Bezpečnostní opatření se změnila.

 

Jen nevěděl, jestli za tím stál jeho výstup v hodovním sále, nebo nějaký malér s návštěvníky v minulosti.

 

„Mám pořád příznivce a z celého světa. Někdy dost neodbytné,“ řekl k tomu jen duch.

 

Dál se tedy táhli chodbami. Teď už se definitivně zdály Tomovi nekonečné.

 

„Tady, tady už by to mohlo být. Jedno z těch míst,“ zaslechl najednou do ucha od ducha.

 

Nenápadně se tedy propadl na konec davu, na jehož čele už opět šel průvodce. V těchto místech už asi žádnou kulišárnu nečeká, pochopil Tom jeho chování.

 

Další chodba. Krátká, lidé už mizeli za dalším rohem.

 

„Zastav. Tady v tom pravém rohu to zkus,“ řekl náhle duch.

 

Tom tedy přiklekl, jako by si zavazoval tkaničku u bot.

 

Nenápadně se rozhlížel.

 

Lidé už byli pryč. Mimo dohled.

 

„Tady za stěnou. Zkus zaťukat,“radil duch.

Zkusil zaťukat.

Asi to mělo znít dutě.

Moc neznělo.

Nevěděl. Znělo?

Znovu zaťukal.

„Tak ještě na druhé straně v rohu.“

Ani tam to neznělo, i když…

 

„Co to tam děláš, kdo ti to dovolil?“

 

Ne, to nebyl duch.

Ale průvodce.

 

Jak se sem tak rychle dostal, napadlo Toma. Nebo jsem tady klepal moc hlasitě? Nebo dlouho? Nevěděl. Asi zapomněl na čas. A hlavně na opatrnost.

 

Chyba.

 

„Oznámím to správci, žes tady zkoušel…“ zarazil se.

 

K ukradení tady očividně nic nebylo.

 

„Rozbít stěnu. Stejně půjdeme po prohlídce za kastelánem. A rodiče vezmi s sebou.“

 

A s vítězným úsměvem sledoval, jak se sklíčený Tom protáhl kolem něj, aby pak společně dohnali skupinu, čekající za několikátým rohem.

 

Máma se už na něj nejdříve podezíravě a pak zneklidněně dívala.

 

Uměla mu číst z obličeje jako nikdo jiný, už od dob, kdy byl před Tomášem ještě Tomík.

 

**

 

„A cos tam dělal?,“ zeptala se máma Toma po prohlídce, když jí všechno řekl.

„Něco… něco jsem tam hledal?“

„Něco jsi tady ztratil?“

„Měl jsem takovej pocit, že tam může něco zajímavýho být.“

„Kde?“

„Na chodbě. Tedy, tam za stěnou.“

„A jak jsi na to přišel?“

„Tak, napadlo mě to.“

„Nevymýšlej.“

„Vážně. Napadlo mě to tak, tady na zámku.“

 

„Ani bych se mu nedivila. Mě toho tady také spousta napadlo. Cítím tu přímo osudové tajemství,“ vložila se do jejich hovoru češtinářka, která zatím jen zvědavě postávala opodál.

 

„Že ty se ho zastáváš,“ povzdechla si máma. „Ale teď musíme na to setkání s kastelánem. To asi nebude moc příjemné.“

 

„A můžu jít s vámi? Mě ten kastelán zajímá. Vždyť je…. z takového rodu. Stařešina rodu. Páni,“ výskla si, jako by čekala něco skvělého.

 

V tom ale byla asi jediná.

 

„Tak jo. Snad to společně všechno vysvětlíme a nebude ostuda,“ znovu si povzdechla máma.

 

Připojili se ke skupině turistů, kteří si už v zámecké jídelně pochutnávali na studené svačině. Dobrá a v ceně prohlídky, pochvalovali si nahlas.

 

V tichosti ji snědli i oni.

 

Ostatní turisté se poté už trousili ven, ale jejich podivná trojice zůstávala.

 

Průvodce jim totiž nakázal počkat právě zde, než budou přijati v hlavní kanceláři.

 

Tom čekání aspoň využil k tomu, že si odskočil na záchod. Za mísu tam pak nacpal desky. Nebyla to nějak skvělá varianta řešení, ale mít je stále u sebe mu přišlo ještě horší.

 

Ve filmu by se to všechno roztrhalo a spláchlo, nebo dokonce po kouscích snědlo, ale to nechtěl. Nevěděl, co s papíry udělat, ale tohle ne. Tak určitěěéé.

 

Už to neznělo vtipně.

 

„Tak pojďte, už na vás čeká,“ objevil se konečně průvodce, když už čekali dlouho, dlouho, dlouho, jak Tomovi připadalo.

 

A ten průvodce vypadal vysmátý jak lečo, napadlo ho zároveň.

 

Ale jinak Tomovi do smíchu nebylo. Tohle už nebyla literatura. Očividně je čekal opravdový výslech. Nebo hlavně jeho.

 

„Zvládneme to,“ řekl mu do ucha duch, ale moc ho to teda neuklidnilo.

 

 

(Pokračování za měsíc)