DSZ (2023 - )

 

(Pokračování)

 

 

A hotovo.

 

Vlastně to šlo docela rychle, pochválil se Tom. Rozhodně rychleji než s duchem, zdůraznil si hlavní přednost svého psaní.

 

A trochu štítivě od sebe odstrčil papíry se slohem.

 

Popsal v něm svůj slavný parkourový závod, jak se tenkrát nečekaně dostal do finále na předposledním sedmém místě a říkal si, že už na víc nemá. Ale zase nechtěl finále úplně vzdát a jen to vyklusat. A tak se soustředil na pocit, že už má účastí ve finále splněno. A po vzoru neslavných fotbalistů se soustředil na to, že si závod užije. Dokonale se tím vyklidnil, jak vždycky říká kámoš Jirka a místo nervozity se na běh dokonce těšil.

 

A bum, prásk, Tom nakonec ve finále skončil na čtvrtém místě, což pro něho bylo jako vítězství. A sportovní brambora mu vůbec nevadila.

 

Zítra dá papíry do batohu, z batohu učitelce. Snad ho tím vyndá i ze své hlavy.

 

Mission 1 byla splněna.

 

Tak teď rychle, dokud mě to trochu baví a žhaví, k Mission 2. Připravit badatelský objev do finální podoby, přímo do zámecké podoby.

 

Takže jaký konečný název to bude mít?

 

A svižně napsal:

Jak jsem objevil neznámé poznámky Karla Íčka a přepsal je do souhrnné podoby.

 

Ano, tak to by bylo, řekl si spokojeně. A ještě něco k tomu? Jasně.

Podepsán badatel X. Y.

 

 

Nóóó, něco mu na tom stále skřípalo a tak se rozhodl, že si to celé ještě jednou přečte. Naposled.

 

Tom začal kurzorem projíždět duchem nadiktované dílo.

 

Zavánělo to něčím starým, pro dnešek až nepřirozeným…

 

Vlastně to je to správné, uvědomil si pak.

 

Čím je to divnější, tím víc to připomíná Íčka. A jestli to na zámku zůstane bez hnutí na věky, nebo to někdo najde, je vlastně jedno.

 

Pokračoval ve čtení.

 

Nakonec to vydalo na hezkých pár stránek textu. Duchův sloh byl tedy delší než ten jeho.

 

Delší.

 

Prostě delší. Víc to raději Tom nehodnotil.

 

A co ten podpis?

Podepsán badatel X.Y.

Badatel? To znělo suše, suchopárně, moc vědecky.

Navíc X.Y. je anonymní. Moc anonymní. Komu připsat zásluhy?

Tom seděl a zíral na obrazovku počítače. Připadal si nějak nedoceněný. Vždyť se s tím taky nadřel, i když to samozřejmě pocházelo z cizí hlavy.

 

A ta pomsta si rozhodně taky žádala podpis.

 

Z jedné strany byla anonymita často velmi užitečná, to už věděl ze školy i ze života. Na druhé straně, trocha toho ocenění by neškodila.

 

Aspoň trochu.

 

Zkusil tedy napsat:

 

Přepsal… nějaké důvěryhodné jméno by to chtělo… ze školy znal jen Karla Vaňka, tak něco podobného.

 

Ale možná budou stačit i iniciály. Prohozené.

 

Tom se usmál.

 

Přepsal Z.T.

A bylo to. S anonymitou i se zásluhami.

 

A ještě Datum nalezení a zpracování. Použít současné? Ne, na tom se mu něco nezdálo. Lepší je to pro jistotu a pro zápletku o něco postaršit. Ale o kolik?

 

Rukopis nalezen… rukopis přepsán… nalezen, mínus pět let se mu zdálo vhodná cesta. Ani moc dříve, ani málo dříve.

 

Rukopis nalezen: Tom dopsal datum, kdy byl na zámku poprvé, mínus pět let. Rukopis přepsán: dnešní datum mínus pět let.

 

Jednoduché.

Účinné.

Slušné dobrodružství.

 

A to je už vše? Opravdu vše?

Vytisknout, scvaknout.

Opravdu vše?

 

Tak ještě něco, nakonec na konec. Na poslední stránku dopsal: Věřte nevěřte, ale když nevěříte, tak si prověřujte.

Na tu větu byl fakt pyšný. Ať už byla jeho nebo tak úplně ne, na to se dnes už nehraje.

 

Zepředu, zezadu, zdála se mu cool. Jako z nějakého filmu.

 

Mission 2 splněna, šerife, Tom se rád pochválil. Sám před sebou přece mohl. U něho uvnitř se na skromnost tak moc nehrálo.

 

Stránky scvakl k sobě. Vložil je do umělohmotných průhledných desek, které by mohl někam v malé kobce lehce, ale pořádně zastrčit.

 

Stejně jako sloh je dá taky do batohu, ale až později. Až se přiblíží na zámku jeho velký den. Den pomsty. Velké pomsty.

 

 

 

„To si nepamatuji, že by se mu tam tolik líbilo,“ obrátila se máma na tátu. „Ani já ne, a to se hodně snažím,“ obrátil se táta na mámu.

 

Oba byli překvapení, co Tom navrhl.

 

Jenže on měl ještě jeden trumf k dobru.

 

A ten si sám našel, protože štěstí přeje připraveným.

 

A Tom se připravoval už dost dlouho.

 

Trumf se skrýval na internetu. Tam je všechno.

 

I slavnostní prohlídky zámku. Předvánoční: odpolední a půlnoční. Exkluzivní okruhy. Ve sváteční atmosféře, také psali. S možností na zámku povečeřet i přespat.

 

Tom si všiml i výrazně vyšší ceny než letní prohlídky, ale přišlo mu to fér.

 

„To je něco navíc, to jsme tehdy neviděli. To bude něco nového i pro vás. Prostě win-win situace,“ zkušeně předestřel Tom rodičům svou nabídku.

 

Opět překvapeně pokrčili rameny.

 

„No, proč ne, určitě tam budou v okolí i další speciální nabídky,“ řekla máma.

 

Asi hlavně myslí vánoční trhy v podzámčí, sváteční nakupování, napadlo Toma. Dost často nuda, ale nyní se hodila.

 

„Co mám s váma dělat,“ uzavřel to táta.

 

Určitě se těší na svařené víno a vánoční zámecké pochoutky, došlo Tomovi.

 

Rodiče měl přece už dávno přečtené.

 

 

 

Vlastně skoro zapomněl, jak zámek tehdy vypadal. Nebo… nebo mu to tehdy bylo jedno. Vzpomněl si jen, že tenkrát v tom zmrzlinovém vedru promýšlel jeho využití pro parkourové závody.

 

A pak už měl najednou na krku, no, u ucha ducha. To by už ale hrozit nemělo.

 

Ale teď panovala zima, v okolí viděl i náznaky sněhu. Když se autem blížili, viděl i velkou, nekončící zámeckou zahradu s vysokými stromy a mezi nimi snad nějakou vodu, nebo co to bylo.

 

I to dokázal tehdy vytěsnit? Nebo si toho vůbec nevšiml? Ale proč by si toho měl tehdy všímat. A proč vlastně dnes.

 

Prostě zahrada, no. Velká se stromy.

 

Hlavně se musí soustředit na svojí Mission.

 

Už doma bylo rozhodnuto, že máma půjde na odpolední rozšířenou prohlídku, aby pak stihla trhy. Táta půjde na tu tajemnou půlnoční prohlídku. Půjdou s pochodněmi v rukách… no to asi ne, prostě v nějakém ztlumeném osvětlení a na závěr s přípitkovým překvapením.

 

A druhý den před odjezdem se zámku se všichni společně sejdou na „bohatém zámecké snídani s originálními pokrmy doby minulé“.

 

Bylo na Tomovi, aby se rozhodl, ke komu se přidá.

 

Lákalo ho ta půlnoční prohlídka, ale… Mělo tam být méně lidí a určitě to bude i hlídanější. Už jen proto, aby se jim někdo neztratil, někam nezapadl, do něčeho nevrazil, něco nepoškodil.

 

Chladným kalkulem zhodnotil Tom možnosti pro pomstu a rozhodl se pro odpolední prohlídku. Ač nerad.

 

 

 

A to tehdy ještě nevěděl o…

 

„A to navzdory jeho názorům na pohádky a anekdoty, já bych řekla, že byl…“

 

… o učitelce češtiny, která právě jede s nimi.

 

S touhle variantou nepočítal.

 

Jenže v kabinetu se prý dala řeč s řečí a Íček češtinářku –

 

NAVÝSOST - zajímal. A záviděla jim tenhle výlet a tak padla

 

nabídka a byla s radostí přijata.

 

Tak nějak to doma máma přednesla.

 

Tátovi to nevadilo.

 

Tomovi to… v tomhle neměl ani poradní hlas.

 

Učitelky si povídaly celou cestu. Táta trochu zamlkle řídil, i když občas také něco přihodil. Aby nevypadal, že je úplně mimo.

 

„… a pak to od státu koupila jiná větev původního knížecího rodu, no není to paráda? To je tak vzrušující,“ dokončila právě češtinářka „stručný průlet knížecím rodem L.“

 

Tom si povzdechl a měl pocit, že táta taky.

 

Co se dá jiného dělat? Koukal tedy dál z okna. Mobil měl teď zakázaný, aby prý nevypadal nespolečensky a cestu si užil.

 

Vzpomněl si na jednu knihu, kde radili, aby se člověk právě v podobné situaci, ano, psali v nepříjemné situaci, ptal sám sebe: A co je na tomhle skvělého, jak toho mohu využít?

 

Odpověď prý často přijde. A může být i nečekaná. Psali… v moudré knize…

 

Jak toho mohu využít, když sedím na zadním sedadle a vedle mě je máma s češtinářkou a všichni jsme dost natěsno. Když na sedadlo vedle řidiče prý ještě nemůžu. A když mám zakázaný mobil a vrtění se. Jak toho všeho tedy využít, fakt nevím?

 

Když už téměř dojížděli na zámecké parkoviště, ptal se na to Tom asi už podesáté.

 

A pak ho opravdu něco napadlo.

 

A s tím i přirozená šance.

 

Učitelky si budou na prohlídce povídat, nebo aspoň budou u sebe a to bude znamenat větší šance pro Toma se lépe ztratit na konec výpravy a potom i do kobky s bustou bystou.

 

No, spíše než odpověď to bylo malé povzbuzení, ale lepší něco nežli nic.

 

Byli na místě.

 

Ten zámek na nás chladně shlíží. Shora dolů. Takže psáno se s., i když se to vyslovuje se z. Ale kdyby se chtěl zámek zhlížet ve zdejším rybníku, tak se to píše se z.

 

Viď, Tome?

 

A Tom věděl.

 

Učitelky učily nepřetržitě. Ale to už věděl dávno.

 

Přikývl.

 

A nahlédl do tašky, kde měl desky… ano, pomsta byla připravena k použití.

 

 

(Pokračování za měsíc)