DSZ (2023 - )

(Pokračování)

 

Zavřeli se do pokoje a nechtěli být rušeni. Tedy Tom se zavřel do svého pokoje a duch to musel přijmout. Ale určitě by s tím souhlasil, mohla to být konečně jeho velká chvíle. 

 

Ještě před tím si Tom vzal od mámy svůj mobil. "Potřebuji něco nahrát do školy a k tomu potřebuji mobil," řekl jí a soustředil se na to, aby řekl potřebuji – což by jinak neřekl, stejně jako nikdo jiný koho znal. S výjimkou rodičů, samozřejmě.

 

Jak slyšela, že je to pro školu, vydala mu ho. "Ale pozor, žádné hry, ty máš zakázané, víš o tom," 

 

Přikývl.

 

Počítal sice hlavně s využitím počítače, ale mobil potřeboval jako... třeba jako zálohu, když je to do té školy. A zítra ve škole nechtěl být bez něj. Byl by ve třídě jak bezrukej. Na hry a tak podobně.

 

Vše připravil. Věděl, jak na to. Jednou takhle blbli s kámošem, když zvažovali školní časopis. Sice to tenkrát nedopadlo, ale zkušenosti se hodily.

 

Dobrá příprava se vždy vyplatí. Takže si k tomu ještě výjimečně vymohl od mámy kolu, křupky, čokoládové tyčinky. Když je to pro tu školu, mami, mami. Navíc přece po vyčerpávajícím parkourovém tréninku.

 

"Jedna, dvě... je to skvělé, jde nám to dobře. Tedy jde mi to dobře," řekl pak pro jistotu. Zahříval se tak mentálně do obrátek, jak byl zvyklý z parkouru. Jen teď mluvil nahlas.

 

Slova se bezchybně zapsala. 

 

"A co čteš, abys... abych o tom mohl, abychom o tom mohli něco napsat?" řekl trochu zmateně duch, když si Tom dával téměř současně do pusy druhou tyčinku, čtvrtou křupku a první sklenici koly. 

 

Pochopil, že si musí s duchem ujasnit, jak dál. Práce pro školu začala. Zábava byla pryč. 

 

Tak snad to půjde snadno a rychle, zadoufal.

 

A třeba, jako prémii, odhalí, proč je duch vlastně stále s ním, a ne třeba... To je jedno, kde. 

 

"Co čtu, co čtu, hlavně, aby mě to bavilo. Něco čtu i do školy pro školní deník, ale to je nařízený, většinou nuda. Ale já čtu kovbojky, sci-fi, fantasy, někdy i horory nebo detektivky, a dřív jsem četl i pohádky. Nebo taky čtu různý srandy. Víte, vtípky a tak, prostě, když je v tom legrace. Ale nemusí všichni vědět, že tolik čtu," dodal téměř omluvně. Inu, byl učitelskej synek.

 

"Rozumím, rozumím. Tak já bych si z toho vybral...," řekl duch zamyšleně. Aspoň to znělo zamyšleně, tedy vážně a pomalu. 

 

"Něco z toho neznám, to za nás ještě nebývalo. Něco z toho, něco z toho z pedagogických důvodů zavrhuji. Pamatuješ si, že jsem tenkrát na zámku učil a ten pacholek mě pořád… Byl tehdy tak starej jak ty. Neposlouchal, hlásil mě, neučil se a zajímal se jen o střílení a střílení…

 

"Jo, jo, to si teda pamatuju," kýval rychle Tom, i když už si to radši nepamatoval. Nechápal, proč je duch tak rozvláčnej. Už mohli mít kus hotovej. 

 

"Vybral bych si pohádky a anekdoty. Máš vše připraveno? Tak domluveno. Jdeme na to," vyhrkl ze sebe duch, jako by tím nechtěli připustit diskusi.

 

Kde se to od koho naučil, říkal si Tom. Ale bylo i v jeho zájmu, aby to vyšlo.

 

Nahlas však opakoval "Pohádky a anekdoty. To by snad šlo. Startujeme."

 

"Aho, začněměž," uslyšel odpověď. 

 

"No, vždyť to říkám." 

 

Tom ještě zkontroloval "techniku", jak tomu říkal.

 

"Můžeme, vše je připraveno, vše je O.K."

 

"O.K.? Tak snad ano.“

 

A duch slavnostně spustil.

 

„Nejstarší teorie pohádky je Platónova, že pohádky jsou.... Ne, to ne, moc zeširoka, to by bylo na celou knihu, úplně na okraj literatury. To se jen rozjíždím, i já se potřebuji dostat do tempa. To přece znáš z... z parkouru"

 

"Ano, jasně, v pohodě," kýval Tom. 

 

"Tak znovu: Mám rád pohádky. Měl jsem rád pohádky, když jsem je kdysi četl. Je to sice jen lidová pověra a pošetilost, ale lze s nimi… maskovat... maskovat rozumné moralizování. Proto je tak rád čtu a rád o nich i píšu. Vždy jsem se těšil, co nového a odhalujícího se v nich dozvím."

 

Tom zalapal po dechu, ale vše poslušně nahlas přeříkal. S přehnanou artikulací, jak zněly návody pro záznam, opakoval ty divné věty. 

 

Vše se zapisovalo. 

 

Rozhodl se, že bude vycházet duchovi co nejvíc vstříc. Od táty stejně věděl, že po fázi psaní přichází fáze editorování. Tam se toho ještě prý dá hodně zachránit.

 

"Dobrý, dobrý, pak to ještě upravíme," využil Tom duchovu odmlku, nebo co to bylo. Řekl to polohlasem mimo záznam, aby se jim to pak nepletlo.

 

"Když myslím na pohádkový svět, vzpomenu si například na duchy vod a lesů, na obry, draky a kouzelníky, na skleněné hory a vodu života, na mluvící zvířata nebo na sedmimílové boty," začal zase duch.

 

A Tom opakoval. Konečně něčemu z toho rozuměl. Ale, ale… ne, zatím se nehodilo použít žádné ale.

 

"Jsme v pokušení se domnívat... Ne, tohle dáme pryč. Lépe: Myslím si, že svět pohádek je dán nadpřirozenými a zázračnými faktory. Vyplývá tedy z magických bytostí, které jsou nadány vyššími silami. Stop, stop. Ještě znovu a lépe: Fiktivní svět pohádek je dán nadpřirozenými a zázračnými prvky, magií a bytostmi i věcmi, které jsou nadány vyššími silami. Například hrdina X, tady si nech místo a pak sem doplníš nějakého svého oblíbence, Tome, umí tohle a tohle a využívá to tak a tak, Tome," opakoval mechanicky Tom, než mu došlo, že ne všechno je určeno pro přesný záznam.  

 

Uf to bude těžký, začínal už tušit. Zdálo se mu sice, že duch se nečekaně dostává i k fantasy, ale jistej si tím nebyl. 

 

"Ale najdeme i takové pohádky, které nemají nic nadpřirozeného nebo začarovaného,“ pokračoval duch.

 

Vypočítal Popelku, Enšpígla, to bude asi nějakej tehdejší místní komik, odhadl v duchu Tom, hloupého Honzu, toho znám, jasně, „to sice nejsou bytosti nadpřirozené; ale přece patří do pohádkových motivů. Stejně jako baba Jaga, pták Noh nebo princezna se zlatou hvězdou na čele, jestli si chceš vybrat z dalších postav, Tome.“

 

A hele, princeznu se zlatou hvězdou na čele, tu taky znám, některé věci se asi časem nemění, uklidňoval se Tom. Tu pohádku viděl v televizi. Byla stará, hodně stará, divně tam mluvili, ale dalo se na ní tehdy na Vánoce koukat. A jíst k tomu chlebíčky a cukroví a vánočku a válet se v křesle. Tehdy. Dnes už by to asi nedal. Tedy tu pohádku. To ostatní určitě ano. A spolužákům by ani nepřiznal, že vůbec někdy s touhle princeznou něco měl.

 

Však se to ještě upraví, opakoval si.

 

"Neskutečnost pohádek neplyne z toho, že... To vystřihneme. Řeknu to jinak,“ opravil se zatím duch.

 

Ale hned pokračoval: "Zvláštní ireá-, opravuji, zvláštní atmosféra pohádek nevyplývá, střih, lépe, vyplývá z přítomnosti draků a zakletých princů, vil, obrů a čarodějů. Tyto bytosti se schovaly do pohádek před nehostinnou realitou.“

 

"Aby to, aby to neznělo tak moc učeně. Zkuste tam říct, naznačit, proč se mi pohádky můžou líbit, tedy proč se mi tenkrát líbily," snažil se už nervózní Tom ducha usměrnit. 

 

Ten se na chvíli v řeči zarazil, ale pak hned pokračoval: „Pohádkové motivy jsou a to se mi na nich líbí: Splněné přání, dar, náhoda, nález, čarovný proutek, pomoc, překážky, úspěch, jiný svět či odměna."

 

Odmlčel se a Tom toho hned využil.

 

"A taky světelný meč, kouzla, cestování dimenzemi, magie, mytologický postavy. V tom jsou pohádky skoro stejně dobrý jako fantasy," řekl nahlas a důkladně, aby se to také zapsalo. Musí tam přece být něco z něho. Jinak to ta učitelka sečtělá pozná. 

 

A tak podobně to pokračovalo dál. Dvakrát nebo kolikrát nahlédla máma do jeho pokoje, když už mluvil, tedy diktoval po duchovi příliš výrazně a nahlas a možná i vztekle, nervózně a prostě mimo svou rovnováhu, jak tomu doma říkali.

 

Ale máma se usmívala a nevyzvídala. Třeba jí ta, jemu často neznámá slova něco říkala i přes jedny dveře. A proto věřila, že je to opravdu do školy. 

 

A bylo to do školy, i když...

 

"Pojďme na ty vtipy. Rád čtu vtipy nebo veselý knížky," řekl Tom už dosti unaveně.

 

A duch hned začal diktovat něco o anekdotách. To slovo Tom znal, jasně, vzdáleně, že ano, ale kdo normální by ho používal. 

 

Duch byl naštěstí tak soustředěný na svůj diktát, že se ani nesnažil zjistit, co si Tom o jeho diktátu v hlavě myslí. Navíc to měl zakázané. Přímo od Toma.

 

"Hodlaje pojednat o některých přírodo- hm, o některých vlastnostech anekdoty a vůbec vtipu, prohlašuji předem, že nemohu uvést jako příklad ani jednu skutečnou anekdotu, protože si vůbec žádnou nepamatuji," začal duch a Tomovi bylo jasné, že se baví.

 

Aspoň tedy on. 

 

Jenže uf. Takhle by to přece Tom nikdy neřekl, ani nenapsal, ani nevymyslel. Hodlaje pojednat.. to bylo asi učivo vyšších tříd a možná taky o hodně starší než jejich stará škola. 

 

Navíc Tom si některé vtipy pamatoval. Například... hm, ten radši ne, tak tenhle... tak taky ne. Stejně jako ostatní kámoši měl rád některé kameňáky, o kterých ale i on tušil, že se do slohu češtiny české nehodí. 

 

A nebo možná hodí, ale bez naděje na normální známku. Zato s jistotou ostrých poznámek sečtělé učitelky. V jejich vysokých duševních zámcích, jak si o ní o přestávce dělali jednou legraci, by to schytal už u vstupní brány.

 

"Netroufám si podat hlubší vysvětlení, proč komické je komické. Komické je, co v lidském organismu způsobí křečovitý pohyb bránice, kterýmžto se vyráží vzduch skrze hlasivky, jež udělají "hahaha”," opakoval monotónně a bezmocně Tom. 

 

Tady se ani nesnažil o komentář, tohle věděl, že škrtne a snad i rychle zapomene. 

 

Tohle si tedy o vtipech rozhodně nemyslel. S klukama se u dobrých vtipů řehtali jak diví. Duchův výklad z nich dělal propíchnutého motýla v muzejních sbírkách nebo tak něco. Znělo to dávnem.

 

Po krátké odmlce, asi potřebuje čas, aby se vnitřně vysmál, napadlo lehce otráveně Toma, zase duch spustil. 

 

Tady už v tom bylo něco zajímavého, když se to proškrtá. Učitelka tomu říkala prokrátí, to si pamatoval.

 

"Například záhadné je, kde a jak vznikají anekdoty…   … Ještě nikdo nikdy nezastihl anekdotu při jejím vzniku … Anekdota nemá autora, nýbrž jen vyprávěče. Nevymýšlí se, nýbrž koluje od úst k ústům. Není známo a historicky ověřeno ani jedno jméno tvůrce anekdoty. Pokud to o sobě někdo tvrdí, je to podvodník a lžidimitrij… zdá se, že veškeré anekdoty jsou na světě od věcnosti… snad vznikly kdysi na Atlantidě… nebo k nám byly přeneseny z jiných hvězd, snad pomocí meteorů…"

 

Ten lžidimitrij je dobrej, zkusím říkat lžijirka, jestli to na kámoše zabere, až se zase budem hádat, napadlo Toma.

 

Občas se v tom proudu něčeho chytal a pak se toho zase pouštěl. Pořád to bylo jako hledat kuličku v blátě. A to čekal, že dostane čistej drahokam, který ukáže ve třídě a zase se nad ním zavře voda. 

 

Jenže tady se chvílemi zavírala voda nad celou jejich slohovou spoluprací.

 

"To je moc složitý. To bych nikdy neřekl. Ani nenapsal. Vždyť já tomu skoro ani nerozumím," vyrazil nahlas a zoufale v jednu chvíli Tom.

 

"Spíše lze soudit, že anekdoty, stejně jako lidové písně a přísloví, nemají vůbec původce, nýbrž jsou čirým ústním podáním," dodal duch ještě setrvačností a Tom to po něm mechanicky zopakoval.

 

Vlastně tenhle kousek by tam mohl být, napadlo ho k tomu. To tam férově dopíšu, že jsem to někde četl a opsal, to se Jí bude líbit. 

 

„Zkusím to trochu zjednodušit,“ souhlasil po chvíli duch. A pokračoval: „Jsou tu i anekdoty, dobře tedy, střih, jsou tu také vtipy o lékařích a advokátech, juristech, o židech a farářích, o profesorech a věčných studentech. Ale chybí tu anekdoty, vtipy, například o lamačích kamene, oráčích, zednících, drvoštěpech a jiných takových řemeslech.“

 

"Počkejte. Já ani nevím, kdo je to lamač kamene, nebo ten... ten jurdista. A drvoštěpa znám jen z jedný hodně starý pohádky. Tu jsme ve třídě četli a pak na ní šli do kina."

 

Bylo ticho.

Dlouhé ticho.

Nekonečné ticho.

 

Urazil jsem ho? Zmizel náhle při plnění svého neznámého úkolu? , honilo se s nadějí Tomovi hlavou.

 

„Víš, asi máš pravdu, něco už vzal čas,“ řekl však duch. „A některá slova také. Rád jsem si je tehdy vymýšlel a některá už zestárla,“ dodal.

 

"Ještě to budeme upravovat. Pomůžu ti s tím," dodal. Když to Tomovi poprvé řekl asi před hodinou nebo před sto lety, tak tomu Tom věřil. Teď už ani nevěděl, do jakého jazykového močálu zapadl.

 

"Ale to musí být trochu složité. Aby ta... učitelka věděla, že jsi se hodně snažil a že jsi šel nad své možnosti," opakoval mu duch poněkolikátý, i když zase jinými slovy. To on uměl,šermovat slovy.

 

"Fakt? To už je hodně vysoko. To už jsem jak... jak na rozhledně. Tam už ani nejsem vidět já," napadlo Toma, jak to snad duchovi přiblížit.

 

"Věř mi a věř si. Mám s tebou plán," duch ještě divně zahučel, jako by to ani nebyl on. 

 

Ale Tom už všechno vypnul a zamířil do koupelny. V pohodě tak stihnul rodiči nařízenou večerku, což se mu jindy fakt moc často nestávalo.

 

 

Druhej den nebyl parkour, ale Tom byl s kámoši u jiného kámose na počítači a mobilu a střílečkách všeho druhu. Kámoš patři k těm slušnejm, který měl od mámy povolený navštěvovat.

 

Duch celou dobu nic neříkal.

 

Ale Tom věděl, že vše sleduje a čeká na svůj čas.

 

Jasně, editace toho jejich slavnýho textu mohla hodně zachránit. Tedy spíš měla.

 

„Ty už tady chceš potřetí, abych to zjednodušil. Takový nebyl ani můj šéfredaktor, abych to zjednodušoval. S češtinou se dá přece tak krásně vyhrát,“ stěžoval si v jednu chvíli duch. A to byla asi jediná chvíle, kdy měl Tom nějakou tu radost.

 

„Jasně, taky bych rád něco vyhrál. Třeba na parkouru, nebo tak,“ reagoval ještě Tom.

 

„Já to ale myslel jinak,“ řekl duch.

 

Tom to věděl, ale tohle byla jen jeho chvilka radosti. Nebo spíš nějaký poťouchlosti, ano, to je krásný slovo, to se mu líbilo: poťouchlostí. Nebo také lstivosti a mazanosti, jak hrdinové v kovbojkách, co získal od táty.

 

Ale něco z jejich spolupráce vzniklo. Snad sloh.

 

Tom ho odevzdal učitelce.

 

A duch? Nezmizel.

 

Asi tady má ještě jiný úkoly nebo plány, říkal si Tom bezmocně.

 

 

(V textu byla s díky a s úctou využita kniha Karla Čapka: Marsyas čili na okraj literatury)

 

 

(Pokračování za měsíc)