(DSZ, 2023 – )

Pokračování

 

„Tak co s tím slohem?“

 

Tom slyšel ducha jasně. Ale nějak se mu nechtělo odpovídat, i když odpovědět musel.

 

„Máte pravdu, co s tím slonem? Nakrmit, nebo nenakrmit?“ odpověděl tedy.

 

Ozval se zvláštní zvuk. Kdyby to bylo ve filmu, a viděl, co se děje na scéně, nazval by to uchechtnutím.

 

Ale tohle jen slyšel. Krátce. Poprvé.

 

Tom si proto nebyl jistý a vyčkával.

 

„Dáme mu volnost a pustíme ho do přírody,“ řekl duch.

 

Tom skoro nevěřil svým očím, tedy uším. Nevěřit svým očím se dobře vyjímalo v knížkách, občas ho slyšel od dospělých. Ale znělo to nějak strojeně, škrobeně, aby použil máminy výrazy. Ale od dob s duchem se mu už několikrát stalo, že nevěřil svým uším. Co mu od ducha nabízely.

 

„Tady už pro něj žádná příroda není. Trápil by se a pak by trápil nás a my bysme, my bychom trápili jeho a on by… se utrápil. V ZOO je mu líp.“

 

Tom to řekl skoro… skoro utrápeně. Jako kdyby se knihy, které přečetl, dobrovolně i nedobrovolně, promíchaly se životem.

 

„Půjdeme někdy do ZOO?“ dodal Tom po chvíli. Už veseleji. V ZOO bývá legrace.

 

„A co ten sloh?“ řekl duch a zkazil mu legraci. Legraci, která ani pořádně nezačala.

 

„To se napíše. Večer před odevzdáním. Někde se, no, ... in-spi-ru-ju- a bude to.“ Protáhl Tom s hraným nadhledem. Většinou to ale takový nadhled nebyl.

 

A krást jinde se dost bál, ostatním klukům to už učitelka několikrát prokoukla. Je hodně sečtělá, říkala o ní máma, ať už to znamenalo cokoliv. Třeba sedřená knihami a učením?

 

A ještě by to ta sečtělá řekla jako učitelka učitelce. Tedy, jako učitelka jeho mámě učitelce. Někdy to bylo těžké, když jeho máma učila na stejné škole, kde se učil on, i když ho neučila. Stejně to vždycky nějak vypadalo, jako by ho učila.

 

„Tak já ti ho nadiktuji, abych byl u-ži-teč-ný,“ i duch protahoval, jako by se omlouval za zkaženou legraci se ZOO.

 

„Paráda, jdu teď na parkour a vy zatím připravte sloh, domluveno,“ vychrlil Tom rychle, aby utnul debatu. Někdy mu to vycházelo.

 

Tady věděl, že mu to může projít jen napůl. Duch musí jít na parkour s ním. No, musí-nemusí. Ale tak snad bude mlčet a připravovat sloh. Aby byl konečně užitečný.

 

Zase v uchu něco zaslechl.

Ále co, řekl si v duchu a už běžel.

 

 

Hodinka a půl parkouru.

 

Tom se tradičně s kámoši vyřádil.

 

Duch neřekl ani slovo. To bylo dobře. Do jejich společného příběhu by se to asi hodilo, ale do sportování ne.

 

Tady se sportuje, tady není žádná literatura, ani čeština česká. A tak tedy, wow, jde se na to, uzavřel svůj motivační proslov Tom, než se rozběhl k první překážce

 

Proslovů měl připraveno víc. Pro situaci, kdy se daří, kdy se nedaří i pro chvíle nudy nebo únavy. A nebyly z literatury, to ne, byly od něj.

 

Přišel s tím trenér, který trval na tom, aby si jich pár vytvořili.

Sami jen pro sebe, pro nikoho jiného. Můj příběh, moje motivace, můj závod, říkal jim. „A když se vám budou hodit tady, tak si nějaké připravte i do ostatního života,“ řekl trenér, ale netlačil na pilu.

 

To nebyl jeho styl. Nechával jim volnost, to bylo důležité.

 

 

 

„Vzduch,“ uslyšel Tom za uchem, když už na sebe venku mávli s kamarády a každý zvlášť zamířil domů.

 

„Ano, slyším vás, já vás poslouchám,“ řekl Tom ještě ve sportovní euforii.

 

„Spokojen?“

 

„Naprosto. Kompletně. Úplně vyřízen jsem,“ vyhrkl Tom.

 

„Beru to tedy jako spokojenost.“

 

Tom vycítil, že duch mu chce něco říct. Možná se… možná se pochlubit?

 

„A vy? Co jste dělal? Nebo jste pauzíroval?“

 

„Sbíral jsem informace, nabíral náladu na, na parkouru. Jako jsem to dělal za mlada. Nebo za stara, co na tom dnes záleží. Vždycky jde hlavně o lidi.“

 

„Ale to je nějaký jiný příběh? To není náš příběh, že ne,“ ujišťoval se Tom trochu zmateně.

 

„Ano, to je jiný příběh. Já dokázal napsat i román o partě horníků. A úspěšný. Měl jsem sice úspěšnější, ale odezva nebyla tenkrát špatná.“

 

„Možná jste i v čítance.“

 

„Nejspíš jsem tam byl. Chvíli. Snad už ne. To mi vždy připadalo jako motýl v muzejních sbírkách“

 

„Napíchnutý.“

 

„Napíchnutý. Zkamenělý. Nehnutý. Zaprášený. Zapomenutý. A hlavně nečtený. Dobrovolně.“

 

„A co jste na našem tréninku vyčíhnul? Mohlo by mi to, nám, nějak pomoc?“ obrátil Tom řeč k něčemu snad užitečnějšímu.

 

„Zajímala mě motivace každého z vás, kluků i holek. Každý má své tajemství, i ten váš vedoucí.“

 

„No jo, to asi jo, ale to by byl nějaký cizí příběh. My máme ten svůj a ještě jsme ho nevyřešili.“ Tom měl pocit, že ho opouští dobrá a spokojená nálada. To se mu snad ještě nikdy nestalo. To většinou přišlo až doma, když musel začít dělat úkoly, nebo se učit do školy.

 

A nebo jen po pravidelných otázkách rodičů typu: „Úkoly máš hotové?“ nebo, „Učil ses. Máš přípravu do školy hotovou?“

Kolikrát se jim snažil naznačit, aby se na to neptali. Že ho to vytáčí. Že to nesnáší.

 

Marně.

 

Měli to oba v sobě. Někdy si to uvědomili a pak se po otázce zatvářili až omluvně, ale zeptali se.

 

Ale teď už to přišlo na Toma ještě venku.

 

„Cítím, že jsem tě rozhodil. Zavzpomínal jsem si. Vždy jsem rád pozoroval život. Měl jsem rád lidi. Vždycky. Také to o mně psali. Pravdou je, že většinou to tak bylo. Ale byly i výjimky. Byly i černé a temné výjimky. Třeba na tom zámku, jak jsi…“

 

„Já vím, pamatuji si to,“ skočil mu rychle Tom do řeči. Nechtěl vědět víc.

 

„Dobře, rozumím. Máme svůj příběh. Náš sloh.“

 

Uf, řekl si Tom. Byla to sice konečně užitečná informace, na tom se shodli, ale dobrá nálada mu frnkla pryč.

 

„Vezmu to domů oklikou, ať to proberem venku,“ navrhl.

 

„Jistě.“ Souhlasil duch, jako by měl i jinou možnost.

 

„Tak co uděláme s tím slohem?“ zeptal se Tom věcně. Už věděl, že je většinou nejlepší jít přímo na věc a neztrácet čas, náladu a síly na oklikách a odkládání. Byl přece z učitelské rodiny.

 

„Máš napsat o tom, co rád čteš. Pohádky, rodokapsy…“

 

„Rodo- co?“

 

„Kovbojky, indiánky, to ještě pořád existuje, předpokládám?“

 

„Jasně, to bude existovat furt,“ souhlasil Tom.

 

„A nebo MORZAKOR.“

 

„Nevím, co to je, ale zní to cool. Mor Zakor, asi starý vládce nějaké části podsvětí.“

 

„Spíše starý brak, zkratka Mor za korunu. Za tolik to prodávali. Ale to už je dávno. Koruna tehdy měla jinou sílu než dnes, jak jsem tak mohl vypozorovat“

 

„Ale radši toho nechme,“ dodal duch.

 

„Ano, máme jiné úkoly,“ souhlasil Tom.

 

Chvíli mlčeli. Opravdu mlčeli, jako kdyby sami pro sebe přemýšleli.

 

Duch pak začal jako první.

„Něco bych ti nadiktoval, a ty bys to trochu přibrousil podle svého a bylo by to hotové. Možná je to ten úkol, pro který jsem tady.“

 

„Pro obyčejný sloh? Já nevím, abyste si zase moc nefandil.“

 

„Jak to myslíš?“

 

„Abyste si jako… jako něco… nena- nenalhával. Takovou dlouho cestu, tedy, takovou cestu kvůli jednomu slohu, byste urazil, to se mi moc nezdá.“

 

„Musíme zkoušet a zkoušet. Třeba se trefíme, Třeba nečekaně. Začneme tím slohem.“

 

„Stejně nic jiného nemáme.“

 

„Ano, stejně jsme zatím na nic jiného nepřišli.“

 

Chvíli jen tak šli. No, Tom šel. Jak to měl duch, se vlastně neptal. Asi se na něm nějak vezl… Prostě u něj pořád byl. Tom snad ani nechtěl vědět víc. Třeba zatím.

 

„Ale já nejsem moc dobrej na zapisování, když mi někdo diktuje,“ prohodil Tom hlavně pro sebe.

 

„Jak to myslíš?“

 

„Dělám tam chyby, učitelka to pak červení, a je to otrava.“

 

„A máte doma psací stroj?“

 

„Psací stroj?“

 

„Existují ještě, nebo už ne?“ zeptal se duch a znělo to až zoufale. Nebo to tak aspoň Tomovi připadalo.

 

„Máme jeden doma. Po dědovi. Ve sklepě,“ řekl Tom rozšafně.

Rozšafně – a pak, že si ze školní četby nic nepamatoval.

 

„Tak ve sklepě. Chápu…“

 

„Ale ještě asi bude funkční. A co byste s ním jako chtěl udělat?“

 

„Řekl bych ti, jak se zakládá papír a páska. A pak bych zkusil, soustředěně, na ty klávesy vyťukat náš sloh.“

 

Tom cítil, že si duch věří, ale stoprocentně si jistý není.

 

Také ho něco napadlo.

 

Ale proč mu to ulehčovat, když…

 

„Zkusíme to, snad to přes ty klávesy nějak půjde,“ přesvědčoval duch spíše sám sebe. Oč méně si věřil, o to více se v tom vařil.

 

Toma to vlastně bavilo. Dobrá nálada se mu vracela.

 

„Určitě to půjde, musíme to přece zkusit,“ duch stále pokračoval. Ovšem stále slaběji.

 

Tom cítil, že už si tady užil veškerou legraci. Trochu na cizí účet, ale i to se počítá. Dobrá nálada už byla zpátky.

 

„Tak dobře. Uděláme to jinak,“ ukončil duchovo trápení.

 

„Jak?“

 

„Vy mi vždy řeknete větu, já ji zopakuji…“

 

„Ale to nám přece nepomůže. Když jsi tak špatný v zapisování a sloh má být písemný“.

 

„… já bych to s dovolením dopověděl,“ užíval si Tom svou převahu už nepokrytě a neskrývaně, dvě jeho slavná N z knížek, kterými machroval před spolužáky. Ale jen mírně, aby mu neříkalii: Aha, učitelskej.

 

„Já vaši větu, nebo věty zopakuju nahlas a ona se přes počítač, nebo mobil, no to nebudu vysvětlovat, prostě se to přepíše do slov a řádek. Pak to vytisknu a odevzdám ve škole.“

 

„Jako knihu nebo jako noviny?“

 

„Přesně.“

 

„A to jde takhle?“ zeptal se duch užasle.

 

Tedy Tom si představoval, že to bylo užasle. Nebo zvědavě. Nebo nechápavě. No prostě nad ním jednou zvítězil.

 

Ale neřekl nic, jen kývl.

 

A mohli už jít domů.

 

 

 

Sotva se doma umyl, máma se na něj zvědavě otočila.

 

Věděl, že bude následovat malý výslech. A pak něco dobrého k jídlu.

 

„Viděla jsem tě z okna chodit kolem domu. To jsi byl tak zamyšlený, nebo jsi s někým telefonoval? Ale to přece ne, vždyť máš mobil doma a zakázaný. Vypadalo to, jako by ses s někým hádal, nebo přel.“

 

„Jen jsem si něco trénoval do školy. Básničku třeba?“

 

„Básničku. To určitě, Tak to odsud rozhodně nevypadalo. Pohádal ses na parkouru s někým?“

 

„Jak to myslíš?“ zeptal se pro jistotu, aby neodpovídal zbytečně moc. To by bylo zbytnělé.

 

„Někdo tě naštval, rozzlobil, a tys na to ještě myslel cestou domů,“ vysvětila, naznačila, kam tím míří.

 

„Jako že bych si to s někým ještě vyříkával?“

 

„Ano, tak,“ řekla a vyčkávala, protože byla zvyklá dostávat od dětí odpovědi. Aspoň nějaké.

 

„Ne to, bylo to v pohodě. I když, vlastně…“

 

„Tak vidíš.“

 

„Máš pravdu.“

 

A bylo po výslechu.

 

„V lednici máš kuře nebo nějaký salát. A máte něco do školy?“dodala máma.

 

Tom musel nechtěně obdivovat, jak dokázala bleskurychle přejít od jídla, které měl po tréninku rád, ke škole, kterou tedy právě rád neměl.

 

„Něco si tam vezmu. A do školy máme jen drobnosti. Možná si zkusím už připravit sloh na příští týden?“

 

„Opravdu? To ti chválím. Včasná příprava je nejlepší příprava.“

 

„Já vím, já vím.“ Opravdu to už věděl. Ze včerejška, předvčerejška a tak dál. Už to věděl.

 

„Tak dobrou chuť, ať jsou tvé mozkové buňky v dobré kondici.“

 

„Budou, budou. Jdu na to kuře,“ už otvíral ledničku. Jeho mozkové buňky sice po tréninku, jako vždycky, už spíše spaly, ale nebylo třeba se s tím svěřovat. A stejně šlo o mozkové buňky na školu, ne ty normální. Rodiče to sice nerozlišovali, ale on ano. Byl přece ještě normální, ne?

 

Ale už se mu o tom vůbec nechtělo dál přemýšlet a tak se zakousl do půlky kuřete.

 

Tím hovor vždycky skončil.

 

U jídla se přece nemluví, jak jinak.

 

 

 

(Pokračování za měsíc??)