(DSZ, 2023 – )

 

(Pokračování)

 

Čeština česká.

 

Tak jí Tom už nějaký čas říkal. Měl z ní vždy totiž zvláštní pocit a

Počkat, co to češtinářka právě říká?

 

Že tady není dějepisářka, a tak ona bude mít teď dvě hodiny češtiny za sebou.

 

A hrome, hrklo po kovbojsku v Tomovi.

 

Takže první hodina bude literatura, druhá pak sloh, gramatika a tak.

 

Vlastně tomu pořád nerozuměl.

 

Česky mluvit uměl. Něco napsat taky, i když to pak někdy na papíru červeně kulhalo. Hádat se o tu červeň nemělo smysl, češtinářka každého vždy umluvila. Vysvětlovala, vysvětlovala, až se to ztlumilo do nějakého zvláštního hukotu, který už Tom většinou neposlouchal.

 

Stejně si v duchu říkal, že se ta tvrdá a měkká y/i v budoucnu slijí v něco univerzálního. A ty čárky stejně neuměl ani táta, sám to přiznával, že to vždycky neumí. A stejně jsou na tom prý i spisovatelé a novináři. Tak proč se tím trápit při písemkách.

 

„Pravda, pravda, s čárkami nejsou žerty,“ slyšel za pravým uchem.

„Tak vidíte, je to na nic,“ řekl Tom pořádně nahlas, než se stačil zarazit.

 

Češtinářka se zarazila uprostřed výkladu.

 

„Vzduch… není tady teď vzduch, žádný vzduch,“ dodal Tom rychle, ještě víc nahlas. Naštvaně směrem k duchovi a také aby nějak pokryl pozornost třídy, kterou právě získal.

 

„Vážně? To ale brzo. To máš Tomáši i v jiných hodinách?“ řekla češtinářka jízlivě. To máš Tomáši měl však už Tom tak oposlouchané, že ani nereagoval. Ale učitelka pro jistotu otevřela okna ještě víc.

 

Po letních prázdninách se teplo drželo venku i v září. Ale už bylo příjemné. Jako by se jim počasí vysmívalo a lákalo radši ven, za dobrodružstvím, na zámek, aha. Tak radši zpět do třídy.

 

K literatuře.

 

Literatura mu vždycky přišla jako, jako PR akce. Tak se doma opovržlivě říkalo nesmyslům. Prostě akce, která měla prodávat autory dávno mrtvé, živé a možná i jejich duchy. A hlavně asi jinak neprodejné. Nesrozumitelné, zakleté v jazyce dávných dob. Máchovci, májovci a tak. Kdo si to měl pamatovat.

 

Jako by právě zaslechl tlumené: „Ale to se pořádně mýlíš, mladý muži, vlastně Tome,“ ale možná si to jen namlouval.

 

Ale proč se učili o tolika spisovatelích, a taky, no, o ženách-taky-spisovatelkách, jak předchozí učitel dodával neochotně. A ještě o nějakých literárních stylech.

 

Úvaha, tu si z toho Tom pamatoval nejvíc. Uvažovat se dalo totiž pořád. Nahlas, potichu, v duchu. Ráno, večer, v noci.Ale podat nějakou zprávu? Copak je veřejný novinář, nebo tajný policista?

 

Nebo popis. Někoho popisovat? Vždyť se stačí na něj podívat a vše je jasný.

 

Tomovi to nešlo a nebavilo ho to.

 

Vždycky to ale byla nuda, nuda, šeď, šeď, jak slyšel v jednom divadle.

 

A na tom si Tom trval. Sám pro sebe, nebo před spolužáky. Zbytečná literatura. Když si chci koupit nějakou knížku, tak se zeptám kolem sebe, jestli to má cenu si říct o peníze, nebo dokonce sáhnout do vlastního kapesného. Ale to přece sloužilo k mnoha jiným věcem. Například…

 

Ehm, ehm, slyšel zase vzdáleně za uchem.

 

Tak zpět k literatuře zpět, pomyslel si Tomu v duchu k duchu.

 

Nebo si zajít do knihovny, tam se našly občas zajímavé kousky. Někdy i ta knihovnice něco doporučila. Kupodivu často se trefila a bavilo ho to. Divné, když byla úplně jiná než kluci a holky, kteří se jí na to někdy ptali.

 

A elektronická čtečka toho nabízela taky mnoho ke čtení. Ale ta ho moc nebavila. Žádné obrázky, žádná vůně, vypadalo to jako kniha protlačená mlýnkem na maso. Divná směs valila se proudem, od pohledu nestravitelná, vlastně k nepřečtení.

 

Na čtečku máš ještě čas, říkala máma na jeho kritiku.

 

A ještě něco k literatuře ho napadlo. Často byla školní četba tak nějak zbytečně zbytnělá. Je to nějak zbytnělé, říkal někdy táta. Tomu Tom nerozuměl, ale znělo to docela hustě. Tedy na tátu.

 

Chvilku zase učitelku poslouchal. Opravdu ji poslouchal. Byl totiž zvědav, jestli nebude mluvit o Íčkovi. To by třeba mnohé vysvětlilo.

 

Vždyť já jsem byl úplně v jiné době, májovci byli několik generaci přede mnou, slyšel za uchem.

 

Tak určitě, reagoval Tom, ale naštěstí už tlumeně.

 

Učitelka sebou škubla, ale nahlas nereagovala. Pokračovala a Tom už věděl, že se nic zajímavého nedozví. Dokonce ani o svém duchovi.

 

Cítil ho. Stále ho teď cítil. I když nemluvil, tak nějak zvláštně funěl. Tlumeně, ale asi nesouhlasně. Určitě nesouhlasně. Copak se dá funět souhlasně?

 

Musí se ho pak na to zeptat, pokud nezapomene. Ale možná zapomene.

 

A hodina byla pryč. Učitelka také. Aspoň na přestávku.

 

„Vzduch, není tady vzduch.“

„Pusťte mě na vzduch“

„Prodám trochu vzduchu, kolik dáš“

„Žádný vzduch, dusím se, pomóc, žádný vzduch.“

Dělali si spolužáci z Toma legraci a rozvíjeli jeho řeč. Někteří i vtipně.

Ale Tom s tím byl v pohodě.

„No jasně, ty vole, vzduch je přece náš duch,“ řekl svému největšímu kámošovi. Tomu to přišlo docela hustý, ale Tomovi vlastně ani ne.

 

Ale přestávka uběhla mnohem rychleji než učební hodina.

 

Učitelka byla zpět. Asi se slohem, gramatikou, úvahou. S háčky, čárkami, obojakými i/y.

 

Tentokrát se jí Tom snažil poslouchat. Chvilkami. Občas. Aby neztratil její stopu.

 

Věděl už totiž, že na konci hodiny bude následovat nějaký dlouhý úkol. Na doma. Do jeho volného času.

 

To ho štvalo už dopředu. Zase se bude trápit něčím zbytečným, co

 

„Ta by nenapsala ni řádku,“ slyšel Tom ducha. Nečekal to, trhnul s sebou, ale naštěstí nepromluvil nahlas. Opakovaná hláška se vzduchem by už nebyla moc vtipná. To by už byla jen pozvánka na kozí dostihy, jak se mezi spolužáky říkalo o dvě třídy dřív. A v tom případě sázím na kozla…, a dodávalo se jméno některého z kámošů.

 

Ale něco na tom bylo. Duch měl pravdu. To by přece Tom, nebo kamarádi, nebo spolužačky, prostě někdo slyšel, že češtinářka něco napsala. A vydala tiskem jako knihu, nebo by to aspoň psala jako blog. Jinak by to bylo jenom do šuplíku a to se nepočítá.

 

Nebo by se máma pochlubila svou slavnou kolegyní. A ne jen jedinkrát, jak ji znal. Úspěchy jejích kolegyň pravidelně doléhaly i k jeho uchu. Nezdary kupodivu ne, i když o nich často tlumeně mluvila s tátou.

 

Nechci nikomu podrývat učitelskou autoritu, ta je svatá, vysvětlovala máma. A její přístup k tomu byl fakt svatý.

 

Hodina se zřejmě už dovlekla ke svému konci.

 

A Tom měl pravdu. Na tom se dalo stavět, že to tak dopadne.

 

Následoval úkol. Do příště měli napsat sloh.

 

A slohy měl Tom, slohy měl u----. Tam taky, říkal si vzpurně.

 

Už zvonil konec hodiny, ale Tom nedokázal na úkol zapomenout, i když ho měl přece zapsaný v literárním sešitě. Jindy to přitom fungovalo spolehlivě. Zazvoní a všechno z předchozí hodiny se vymaže. Jednoduché, spolehlivé.

 

Dnes ale ne.

 

Vlastně dával přednost tomu, když dostali téma slohu. Jednou se totiž stalo, že měli napsat sloh na téma podle svého volného výběru. Hrůza. Dlouho si nemohl žádné vybrat. A pak s tím bojoval ještě víc než jindy. Bylo to divné, copak je spisovatel.

 

Ale teď téma dostali, ale taky divné. Co rád/ráda čtu a proč.

 

Kdyby se to tak jmenovalo, co nečtu a číst ani nechci, asi by to bylo lehčí. Ale tak daleko škola ještě nedošla. Jasně, tohle táta říkal dost často. Takhle daleko školy ještě nedošly.

 

Co čtu, co čtu, co mám rád, aha, a proč, proč, no jo, přemýšlel. Ale kdo se s tím má psát, taková ztráta času.

 

Vlastně, vždyť měl někoho, kdo by mu s tím mohl pomoci.

 

Vzduch, řekl Tom stranou od spolužáků polohlasem. Možná už dokonce v duchu. Už si na to vlastně zvykl. Tedy až na ten dnešní malér v hodině. Tam to bylo nezvládnuté, to uznával. 

 

Trvalo ti to, odpověděl duch přiškrceně. Jako vždycky přiškrceně. Když zrovna nefuněl.

 

(Pokračování za měsíc)