DSZ, 2024

 

Pár desítek metrů za ním bylo tolik veselo a tady je takový klid. Už aby se tam vrátil. Jen se musí ještě…

 

„Představte si, že tohle je jako můj soukromý pozemek.“

 

Lekl se. Ten chlap stál sotva pár metrů před ním. Ve tmě byl stěží vidět jeho obrys. Mohutný obrys.

 

„Promiňte, potřebuji se jen nutně, hm, vyčůrat. V soukromí, když dovolíte.“

„Osobně!“

„Jo, já tady, soukromě.“

„Osobně!“

„Cože? Aha, ano, osobně se ale myslím neznáme.“

„Myslím tím, že se potřebujete osobně vypustit.“

„Vypustit? Jak myslíte. Kdyby vám to ale nevadilo.“

„Tady?“

„Myslel jsem, že tady v soukromí. Já. Šlo by to? Bez vás?“

 

Drmolil stále rychleji. Zmaten alkoholem vypitým na letní noční party u lesa a vyděšen mohutným obrysem.

 

„Tak si znovu představte, že jste osobně na soukromém pozemku. Rozumíte mi, co chci říct?“

„Ne. Nevěděl jsem to. Půjdu jinam, omlouvám se vám.“

 

Takhle hloupě se nikdy necítil před žádnou hajzlbábou, ani vlezlou uklízečkou, co vlezla až k pisoárům v době jejich plné frekvence. Navíc, tohle je chlap. Aspoň podle hlasu, postavy. Dnes to prý nikdo neví jistě.

 

„Můžete. Za mírný poplatek třiceti korun“

„Tady? V lese? Nemám žádný peníze, koruny, krypta, hotovost, nevěděl jsem.“

„Já vím, všichni sem takhle pořád chodíte.“

„Vy tady na nás…“

„Už nepotřebujete?“

„Cože? Nepotřebuju už peníze?“

„Ne, už nepotřebujete vypustit kapalinu?“

 

Proboha, co ten chlap chce? A jak to divně mluví? Vždyť jsou v lese a jemu se chce, ale ne takhle před ním. Zatracené pivo. Moře piva. Ale ten chlap bude obr.

 

„Víte co, ještě jednou, omlouvám se vám, půjdu jinam.“

„Kam jinam?“

„No dovolte, to je přece moje sou- osobní věc.“

„Správně. Takže jste tedy osobně na soukromém pozemku. Rozumíte mi?“

 

Co ten chlap s tím pořád má? Nějak se zacyklil. To nikdy nečůral v lese. Nebo je to… nějaký úchylný zvrhlík? Nebo neškodný blázen a majitel lesa, to by snad byla lepší varianta. Radši hodit zpátečku. Možná se otočit a dojít k partě. Nebo třeba zkusit útěk. Ale takhle napilno se běží špatně, když je takhle naplno. Kymácel by se, navíc ve tmě. A od kámošů sem šel přes nějaké prohlubně a kořeny.

 

„Tak já jdu zpátky.“

„Pospěšte si s tím řešením.“

 

Ten chlap si z něj ještě dělá legraci. Jak od něj odejít, tak nějak důstojně.

 

„Tak nash-, tak sbohem.“

„Ale ještě pořád musíte dokázat, že jste to pochopil.“

 

Háček, ve všem musí být háček. Háček zrady. Když už je v téhle nevýhodné situaci, tak proč to ještě nerozšlapávat. Co bude, sakra, ten chlap chtít? Bude asi nezbytné s ním vyjednávat. Ale už někdo někdy úspěšně vyjednával s podivínem a s plným močovým měchýřem? Tak rychle rychle do toho.

 

„Hm. Asi si nerozumíme. Co vlastně ode mě chcete?“

„Abyste si z toho odnesl poučení.“

„Poučení, tak mi ho řekněte. No ale rychle. Prosím.“

„To já vám ho neřeknu. Na to musíte přijít sám.“

„Eh, poučení? O močení? Nevím. U, uf, napovězte mi.“

„O čem jsme tady pořád mluvili?“

„O, o tom močení?“

„Ne. Další pokus?“

 

Náhle mu to došlo. Vždyť to toho chlapa dráždilo od začátku. To musí být ono.

 

„O soukromém.“

„A?“

„O soukromém a osobním.“

„No vidíte, čeho jste schopen, jen chtít.“

„To já chci, fakt chci. Fakt už chci. Tak já půjdu.“

„A jaký je v tom teda rozdíl?“

„No, jestli to dobře chápu…“

 

Mohutný stín mlčel a vyčkával. A jemu se vařil mozek v pivě.

 

„Soukromé je tady to kolem a osobní je tady to ve mně.“

„Výborně. Lekci jste zvládl. Tak ji šiřte dál.“

„To budu. To teda, určitě, budu.“

„Dobře. Lidé dneska neznají ten rozdíl mezi soukromým a osobním. Co je moje, má být i jejich.“

 

„Rozumím, chápu. Ale už bych chtěl jít.“

„Slíbíte tedy, že to budete šířit dál?“

„Jo určitě, máte můj slib.“

„Dobře. A jaký slib?“

 

Cože? Další háček? Ale teď už je to vážně na hraně. Bylo pro něj stále obtížnější vytlačit myšlenku, ale ne moč. Tu musí udržet, sakra.

 

„Jo, ano, můj slib.“

„To nestačí.“

„Slib. Slibují že, slib...“

„Jaký slib? O čem jsme tady dnes celou dobu mluvili?“

 

A najednou ho to ozářilo. Velká myšlenka z vlastní hlavy, nebo snad měsíční světlo z cizího lesa.

 

„Máte můj osobní slib.“

„Výborně, domluveno.“

„Tak já už…“

„To už je teď na vás. Jsem rád, že jsem to naučil i vás. A pak že neumím učit a že jsem jen bývalý.“

„Já už. Běžím.“

„Zase jsem to dokázal. Mě – učitele soukromé školy – osobně vyhodili. Blázni.“

 

Už ho neposlouchal. S falešnou důstojností udělal pro bezpečné vzdálení pár kroků pozadu, pak se otočil a dal do kymácivého běhu.

 

Žádný zvuk za sebou neslyšel.

 

Běžel za světly ohně a mobilů a hlasy kytary a kámošů. Směr k táboru a partě našel snadno. Do žádné prohlubně nezapadl. A přes kořeny upadl jen jednou.

 

Kousek od stanů se zastavil a už už se chystal….

 

Náhle kousek od sebe uviděl obrys postavy.

 

Cože? Všechno je zpět?

 

Ale tenhle je nějak menší.

 

„Ty vole, to nemůžeš jít chcát někam dál do lesa?,“ slyšel přicházet kámoše.

„To bys, to bys nepochopil. Přišlo to na mě tak rychle.“

„Ale chápu, ale soukromě bych ti pro příště doporučil…“

„Osobně, už jenom osobně.“

„Co blbneš?“.

„Necháme toho. Dal jsem osobní slib.“

„Močit hned za stany?“

„Ne, nechme toho. Prostě jsem musel. V lese nebylo na soukromém pozemku.. soukromí. Teda bylo, ale ne pro mě osobně.“

„Jak myslíš.“

 

Kámoš odcházel k lesu.

 

A on s úlevou se sebe vypustil všechnu osobní kapalinu.