Vyčítali mi, že jsem nenapsal slíbenou…

Už ani nevím, co.

Vyčítali mi, že jsem nepřišel na domluvenou…

Už ani nevím, kam.

Vyčítali mi, že jsem se nedomluvil s...

Už ani nevím, s kým.

Zeptali se, co jsem místo toho dělal.

Nevím, nevzpomínám si, odpovídal jsem.

Pak mi svitlo.

Á, už si vzpomínám, už to vím.

Bloumal jsem.

**

Vydal jsem se do města. Slunce nade mnou, nepospíchal jsem.

Co jsem viděl kolem sebe?

Obchody s módou, obchody s jídlem.

Jedno auto za druhým.

Tady prodávali zlato, tam sekačky.

Stop. Stačí. Takový popis je špatný.

Mé bloumání se nikdy nerovná nudě. Viděl jsem něco jiného.

**

Pak jsem šel rovně, na konci té ulice se dal doprava. Po dvaceti metrech doleva, ještě jednou doleva a z kopce jsem šel dolů, protože nahoru to nešlo. A už jsem tam skoro byl.

Stop.

Mé bloumání nikdy nemá cíl. Chodil jsem.

**

Nejdříve jsem někomu zavolal ze svého smartphonu a někdo volal mě. Potom jsem ze svého tabletu dal výkřik na sítě, které se vzrušením olajkovaly. Vše fungovalo, byl jsem pevně zapojen a propojen.

Stop.

Mé bloumání nikdy nikoho nevolá, nikoho nepřijímá, s nikým se nezaplétá, jenom je. I já jsem jenom byl.

**

Ano, bloumal jsem.

Teď už mi ale pročistili hlavu.

Vše už vím, i co.

Vyčítali mi, že jsem nenapsal slíbenou zprávu o stavu Země.

Vše už vím, i kam.

Vyčítali mi, že jsem nepřišel na domluvenou schůzku s ředitelem zeměkoule.

Vše už vím, i s kým.

Vyčítali mi, že jsem se nedomluvil s nejvyšším na PR strategii našeho vesmíru.

Ale teď jsem úžasně svěží a výkonný. Bolí to.

Jsem opět naplánovaný, velkokapacitní, flexibilní, s úsměvy až za ušima.

Už zase nejsem člověk.

**

Ne, už ne. Zastavte, vystupuji na znamení.

**

Začínám bloumat.