V nedávných dnech jsem podnikla několik spanilých cest za svými čtenáři.

Přiznám to, jsem marnivá a byla jsem zvědavá, co říkají mému vzhledu, mému střihu, mým nápadům, mým atd. Hodnotit se toho dá na mě přece hodně.

Nejdříve mě přivítalo slovo: Zvláštní. Mám ho ráda, schová se toho pod něj tolik, že si ho pro sebe překládám mile, příznivě. Mám ráda svou naivitu. Jsem prostě zvláštní.

Byl tu i jeden čtenář, který neohroženě použil slova Hrozně Hezké a Zajímavé.  Druhý naopak po straně zkoumal, co hulím.

A ti další a další čtenáři?

Mlčeli.

Jindy ostříleným harcovníkům došla řeč. Prošli přitom už nejednou diskusí, hádkou a rvačkou a teď mlčeli.

Nejdříve jsem se cítila polichocená. Já, já, já jsem jim dokázala vyrazit dech.

Pak mě napadlo, že je to milosrdné mlčení. Typu Hrůza Nesmírná, S Tím Nechci Nic Mít, Tady Je Každá Rada Drahá, Věřili Byste Tomu?, Dávám Tomu Měsíc (nehodící se škrtněte, ano, právě vy a vy).

Dívali se na mě možná pohledem: Že právě vy jste se svlékla na veřejnosti, madam.

Jak si to tedy má dvoulitrová pivní petka vykládat? Zahanbeně jsem se cítila, jako bych právě prozradila, že ve mně je místo piva jeden z kolových nápojů. 

Takže slova na závěr.

Mám vám toho tolik říci.

A proto teď mlčím.

Vaše Betka