Jasně, i 400. díl jsme oslavili, autor a já. A chtěli jsme o tom také hned napsat. Tím ovšem shoda končila.

Autor si totiž připravil vtipný začátek textu. Tak vtipný, že mi trvalo dlouhou dobu ho přesvědčit, že vtipný vlastně není. A tím se tento nový text značně zdržel.

 

**

(To je on, původně vtipný začátek textu, pak část vyřazená, nyní zařazená s varováním, že tudy cesta nevede)

Chvíli, krátkou skvělou chvíli jsem si myslel, že jsem právě dosáhl poloviny bájné osmitisícovky. A to svým 400. dílem. Do poloviny výšky nejvyšších hor. Byl to přelud, současné zatemnění mysli a uvolnění skrytých přání? Nevím. Došlo mi to vzápětí. Chybí nula. A já se dál rozhlížím po základním táboře a vrcholky jsou stále tak vysoko.

**

 

Odmítla jsem, aby autor zařazoval podobné „poetické citovky“. Měla jsem pro to jasné důvody. Nemyslel to vážně, prostě mu to jen dobře znělo. Navíc se nechal oslnit dlouhou sérií kreslených stripů o … , nebudu jmenovat, protože se nechci vozit na cizí slávě, nebo se k ní dokonce přirovnávat, jakože se Betka jmenuji.

A ještě to přirovnání k vysokým horám...  Autor viděl horolezce jen z dálky, on dole, oni nahoře. Nevylezl ani na - doplňte si sami nejnižší obtížnost. O osmitisícovkách maximálně četl nějaký pop článek nebo viděl dobrodružný film.  Ale přesto toho zkoušel falešně využít po vzoru motivačních řečníků, kteří do svých příběhů zahrnou cokoliv, co na první poslech dobře zní, ale už se pak nesmí rozumem rozebírat.

Takže takto ne.

Otravné už začalo být i neustálé naznačování, jak obtížné je stoupání výš, tedy přeloženo do prosté řeči, vymýšlení dalších příběhů.

Ano, vznikají různě. Někdy téměř samy, někdy nelehce, oklikou, s odklady, zkoumáním variant, vylepšováním. Ale to je přece normální.

Na čem záleží, je výsledná podoba každého dílu. Povedl se, nepovedl, čtenáři rozhodnou.

My tvoříme rádi, co nám nápady stačí. Takže už žádné stěžování na namáhavé stoupání.

Přijdou-li další díly, výborně.

Zase budeme slavit.

 

Vaše Betka a (trochu neochotně) autor